Albert Vyskočil

Pravda Rukopisů

A kdo z vás může přidat

k délce své postavy loket jeden?

(L 12, 25)

Kdybychom směli říci, že stoletý boj o Rukopisy, který zejména ve svém vyvrcholení koncem let osmdesátých tak živě pohnul a široko rozvlnil hladinu českého kulturního života, ovšem podivně při tom zůstávaje mimo jeho ideu základní, ale i kdybychom i tak směli říci, že všecko to podnítila, zjitřila a rozdmychala báseň, pak bychom se s tím mohli s jistou hrdostí honosit jakožto s důkazem významu a váhy poezie v našem národním životě. Mohli bychom věřit, že poezii náleží u nás podíl a zásluha, jimž zdaleka neodpovídá úloha a pochybný význam pouhé "nadstavby" - čehosi, co nakonec může, ale nemusí být - jak tomu více méně rozumějí všecky racionalistické pořádky.

Ale třeba Rukopisům náleží zásluha prvního osvěžujícího doušku z osvícenstvím zasutých zřídel živé básnické síly, kterou buditelé - z míry poplatní témuž veskrze nevlastnímu osvícenství - se marně namáhali vykřesat z památek předbělohorského (rozuměj u nich "předúpadkového") písemnictví; třebaže "objev" Rukopisů, nicméně skutečný, působil jako dotyk kouzelného proutku, jako nenadálý obrat větru, jako bezděčný nález ztraceného klíče k nerozluštitelnému nápěvu. Třebaže Rukopisy pronikly až k samým kořenům jako míza nového růstu, boj, který se o ně po čase rozpoutal, zápasil i halasil v podstatě mimo ně, o pravdy z jiné roviny a k jinému úběžníku, pravdy básníkovi načisto lhostejné. Právo, sociologie, paleografie, chemie a především filologie dokázaly své: odklidily překážky, které stály v cestě bezpředsudnému a nezaujatému rozvoji jejich nauk a učinily to statečně, padni komu padni, proti sklonům vlastního cítění, proti tradicím, v nichž odpůrci sami vyrostli. Ale to snad právě - ve shodě s toho času ovládajícím pozitivismem, k němuž se přiznávali - zabraňovalo vnuknutí, z něhož by si mohli položit nikoli nevýznamnou otázku: totiž které z těchto jejich disciplín je zavázán básník? Avšak vzhledem k otázce padělku, která zmagnetizovala pohled stejně tak odpůrců jako obránců, ohnisko věci se svezlo ve směru mravnostním, k morálním kvalitám označovaných původců. Básník se takřka vytratil a střed pozornosti zaujal falzátor. Hanka, již dříve usvědčený z řady podvrhů, se jim takto jevil prostě jako podvodník, Gebauerovým názvem jako "klamař", jehož mravního karakteru si počali zevrubněji všímat, aby tak dosvědčili a doložili jeho pokřivenost schopnou takové špatnosti. Hle, dovedný písař a napodobitel starých manuskriptů, hle, člověk vrtkavého vědění a veliké ctižádosti! hle slávychtivec dovedný v nastrojování osobních oslav a poct! Pod důrazem takových ukazatelů vystupovaly stíny pohlcující všecka světla, kdysi tak skvělá, i všechny schůdné cesty k vyhoštěnému. Koho by tu napadlo se skromně dotázat: zdali, když taková ctižádost, taková samolibost, jak to, že vydržela, až do konce života krutě vydržela nevystoupit z anonymního pozadí zastiněného takovou slávou a neříci: To jsem já! To je mé dílo!?

Podstatnou známkou podvodu je zlovolný zisk na úkor, na škodu podvedeného. Který z těchto činitelů tu byl účasten? Což snaha přidati loket a vyrovnati se byla snem, byla snahou toliko Hankovou? Nevyplýval jeho utajený čin - byl-li Hanka vskutku původcem, nebo jen účastníkem -, nevyplýval z víry, kterou věřila veškerá probuzenecká kulturní vrstva národa nadšená novým nacionalismem živeným romantickou filozofií svého věku? Přesun otázky na pole mravnostní do otázky Hankova karakteru je sotva co lepšího než vyvažování nepravosti křivdou. Miasma podvrhů bloudila ovzduším veškeré romantické Evropy. Nevzpíráte se věřit domněnce, že Macpherson a Chatterton byli povzbuzujícím vzorem podařeného kousku? Což je možno přiznat, že podnětem k vidinám nikoli přeludné, ale skutečné krásy mohl vystačit pouhý smluvený podvod, od kterého jeden, jehož svědomí bylo "citlivější", ze strachu uteče, ale druhý, otrlejší ho bez valných skrupulí dokoná? Což tu nebylo lásky i úctyhodného sebezapření, jak odpůrci, třebaže mimoděk, sami dokázali? Hanka, byť i jako falzátor (což se přímo dokázat posud nepodařilo a zůstává v podstatě lhostejno), v existenci hrdinské poezie u dávných Čechů živě věřil, v čemž nebyl sám; a právě v tom, v účasti této živé víry je založen tak mocný, obsáhlý a oživující vliv Rukopisů, tohoto falza, v němž však bylo skutečné a nepadělatelné básnické jádro. [1]

Dávno ulehl prach a kouř kdysi tak prudkých bojů a vášnivých půtek. Mystický opar domnělé dávnověkosti se sice pod lučavkou vědy rozplynul, ale podstata, která se ocitla mimo, přetrvala. Celý spor bezděky přispěl k poznání, že důkazem z nauk a vylíčením okolností pravost či nepravost poezie zůstává nedotčena, že o básni nebylo tím řečeno ani rozhodnuto pranic, ani ze strany odpůrců, ani ze strany obránců, kteří ustrnuli na obhajobě starobylosti. Není pochyby, že tato byla z hlavních pohnutek podvrhu. Ovšem, patinou věků zlato poezie nabývá vzácnosti jako víno stářím. Ale kdo z těch, kteří křížili meče, důrazněji ukázal na mocný básnický stimulus byť u domnělé dávnověkosti v životě nové české poezie? Tragikomičtí patroni starobylosti i její odpůrci!

Historikové rukopisného boje dojista právem ukazují na zisk, kterým "ztráta" Rukopisů je vyvážena. Boj, který byl takřka inaugurací obnovené české univerzity, vytrhl ze strnulosti a osvěžil českou vědu, jejíž strnulost sotva lze uvádět jedině na účet Rukopisů. Nelze však mluvit jedněmi ústy o ztrátě a o potřebě jejich rehabilitace zároveň. Literární historie i kritika zdaleka neučinila zadost uznáním Rukopisů jako "nejlepších mezi skladbami Lindovými a Hankovými", ovšem s netajeným údivem nad tím, že by ti dva něco takového dokázali vyvést. Nepřipomíná to v příslušně malém měřítku shakespearovskou otázku, které se nechtělo věřit, že by autorem geniálních dramat byl málo vzdělaný herec? Nevynořují se tu i nedávné obskurní pochybnosti o tom, zdali pisatel pohlednicových příležitostných veršíků je opravdu totožný s básníkem Slezských písní? Avšak je tu i další ústupek doznávající, že první fáze novočeské romantiky nemá kromě Rukopisů výmluvnějších a charakterističtějších dokumentů, jež nejúplněji a nejkoncizněji představují básnickou syntézu všech názorů, pohnutek, nálad, tendencí a vlivů. S Rukopisy naše literární historie by se zřekla pro druhé desítiletí XIX. věku pomůcky nejvděčnější; bez nich obrat naší první romantiky byl by kusý. I tento ústupek uznávající význam Rukopisů "pro druhé desetiletí minulého věku", a to jen jako "pomůcky", hluboko podceňuje báseň a zdaleka nepostihuje její mocný vliv, nepřestávaje stále mít na zřeteli "osudný stín, jejž vrhal 'podvod' s Rukopisy na celou naši literaturu od počátku XIX. století a do všech našich obrozenských snah". Nepochopitelný protimluv! Kdo můžeš, srovnej si nějak tuto shovívavou omluvu s tímto povážlivým odsudkem vysloveným jedním dechem, jedněmi ústy. Stálo za to sváděti tak dlouhé boje a vášnivé spory o věc tak veskrze pochybenou? Ale je pak také možno mluvit o skutečném zisku vydobytém na věci takřka bez jádra? Snad se mýlíš. Čemu pak ve věcech poezie je možno toliko rozumět. Ale odkud se pak vzal onen mnohonásobný rozkvět všeho českého umění XIX. věku tak zřetelně podnícený existencí Rukopisů? Anglický kronikář Holinshed není o nic spolehlivější nežli jeho vrstevník náš Hájek, osvícenskou kritikou tak zle napadený jako lehkověrný, nerozmyslný fantasta, ba lhář (neprávem! jak se později ukázalo). Ačkoli se prapodivně s tímto příkrým odsudkem nesrovnává, že téhož Hájka uznávají za spolehlivý pramen zpráv o událostech jeho věku. Jak možno připustit dvojakost tak protimyslnou? Neocitá se v pochybném světle i anglický blíženec Hájkův Holinshed? A přece obraz, který v něm spatřil Shakespeare, obraz, který nemohl být reflexem světla tak veskrze pochybného, je věren podobou, v níž Angličan živě vidí sebe i svou minulost. Bylo by nad veškerou potenci básníka, kterýž je "vždy obrácen jen k tomu, co jest", aby obrážel jen holý výmysl a klam. Podobně i Rukopisy: byly jen a jen podvrh na oklamání a scestí naukám? - nebo byly i viděním lásky, jejímuž pohledu se otevřelo, co zůstává skryto pouhému pozitivistickému zkoumání a ověřování? Ovšem, zádruha, staroslovanské právo a soudnictví, staroslovanské písmo jsou snad přeludem pouhých zbožných přání: ale trvá nebo padá tím poezie? Tkví její podstata v doloženém tvrzení, nebo ve vidění? Záleží existence a moc poezie v tom, co uchopí, nebo jak a co z toho vyvede?

Zádruha, starodávné soudnictví, písmo a podobné, zajisté nic z toho nezkřížilo ani nevzněcovalo Alšovu imaginaci, když zahleděnému do věkopamátné krajiny únětické vystupovaly vidiny jeho Vlasti pod dotykem rukopisného kouzla. V jakých souvislostech a pod jakým předznamenáním vnímáš Máchu, Zeyera, Mánesa, Myslbeka, Mařáka, nasloucháš Smetanovi a Fibichovi, připustíš-li řeč o ztrátě s bědnou výhradou "významu pro druhé desetiletí XIX. věku"? "Rukopisové bývali nám drazí. My staří srostli jsme s nimi, a i nejmladší generace nerady se s nimi loučí." Ale což na tom záleží, že je "se studem" (ti ubozí!) vyklidili z muzejních vitrín i ze školních chrestomatií? Což je možno se s nimi rozloučit, aniž bychom přestali rozumět a vpravdě vnímat tolikeré vzácné umění, jež jimi bylo inspirováno a jež vytvářelo podobu našeho citového života?

Nade všecky s nespornou učeností shledané doklady a důkazy podvrženosti postačí nám prostá konfrontace "dávných" Rukopisů s kteroukoliv z dochovaných básnických památek doby staré, tak pronikavě rozdílných, že nechce se uvěřit, jak při vší znamenité jazykové i paleografické dovednosti - kterou Rukopisy nad pokusy podobného druhu daleko přesahují - rozdílnost básnické povahy mohla tak dlouho zůstávat ze zřetele. Toť je právě, co původce Rukopisů jako nepochybný básník napodobit nemohl a nenapodobil. Kdyby však Rukopisy byly prohlášeny za padělek, za falzum s jistotou ještě větší, nic neotřese jejich podstatnou pravdou: pravdou o jejich mnohonásobně potvrzeném, nevylučitelném a nevydělitelném součiniteli útvaru české básnické imaginace.

V celém rukopisném boji hraje slovo falzum (faleš, podvrh, nalíčená nepravda, podvod) úlohu kardinální. Ukázali jsme na svém místě na podmínky, za kterých je dovoleno užít takového výrazu v náležité platnosti. V našem případě však neběží o falzifikovaný dokument, ani o z určitého úmyslu podvržený politický leták a podobné věci, o něž za všech věků nebylo nouze, nýbrž především a na konec jedině o báseň, za kterouž žádný z označených původců ani statků ani výhod, ba ani světské slávy nezískal. Ale jak se pak srovnává básník, v jehož samé podstatě je upřímnost, věrnost, s falzifikátorem, založeným jen ve svém podvodném úmyslu? Historické, právní a jazykové omyly, pokud se opíraly o Rukopisy, byly napadeny a vymýceny po spravedlnosti: ale s jakým právem byly vyhlazeny i z památek českého písemnictví a jako hanebná ostuda vyklizeny i Rukopisy? Jedině proto, že nejsou dávné? Od kdy platí dobové datum jako rozpoznávací známka poezie?

Goethe, který Rukopisy znal a o jejich starobylosti měl své mínění, jež vtipně projevil úmyslným zvratem slok ve svém překladu rukopisové Kytice, nejen že takto vyznal čest básni, ale ve výroku o Rukopisech zaznamenaném v Eckermannově Gespräche odvážil se duchaplně hájit pravdu hrdinského zpěvu o Jaroslavovi ze Šternberka, třebaže historicky nedoloženou. Nakonec pravdu má básník, byť v očích pozitivistických soudců zůstal jen "klamač a falzátor".

Profesor Gebauer v Poučení o padělaných Rukopisech, v němž "pro širší kruhy inteligence" shrnul a vyložil všecky uváděné námitky proti pravosti a zejména uvedl svůj přesvědčivý jazykovědný důkaz o nedostatcích a chybách rukopisové češtiny, patrně cítil nedosažitelnost jen takového důkazu, a proto ve zvláštní kapitole tomu věnované se pokoušel podvrátit i básnickou hodnotu Rukopisů, v níž však důmyslného, učeného jazykovědce neblaze vystřídal suchý, kožený, ba přímo apoetický sudič, jemuž gramatická chyba nebo pošinutý význam plně vystačovaly na důkaz nepřítomnosti krásy.

Abychom předešli výtce, že nemožně přeháníme, uveďme jeden z řádky případů (celkem dvanácti), z nichž tento, pro Gebauerův krasocit zvlášť pohoršlivý, se čte v básni Ludiše a Lubor:

Tu před hradem v šíré lúce

zvýši na pavlači krásné

sedieše kněz s starostami

"Básník patrně chtěl říci," praví Gebauer, "že kníže seděl vysoko na pavlači, ale neuměje staročesky, místo 'vysoko' pravil 'zvýši', to jest 'do výšky'. Je to chyba vlastně jazyková, chybný výraz. Ale chybný výraz budí chybnou představu, je to tedy chyba v obsahu, a to chyba hyzdící, je to nezdoba, nekrása... Tímto 'zvýši', to jest 'seděním do výšky' zhyzděna jest celá báseň jako sličná tvář bývá zhyzděna i jedinou šerednou bradavicí."

Vskutku trapný příklad estetické argumentace. Bylo by dojista zbytečno dokazovat, že čtenář chybnému staročeskému tvaru "zvýši" bez nejmenší zarážky a potíže rozuměl přesně tak, jako jeho autor a nepochybně i Gebauer sám, dokud brýle pátravého filologa mu paradoxně nezostřily zrak k slepotě dokonalé. [2]

Poznámky

1] Rukopisy, jakkoli jsou falzem, svou podivuhodnou, hluboko pronikavou, zápalnou působností zahájily novou dobu českých kulturních dějin. Což tu koneckonců záleží na tom, zdali karakter národa, jak se v nich obráží, odpovídá jeho skutečnému karakteru a jeho stěžejní myšlence? Památné je slovo Goethovo z jeho Rozhovorů s Eckermannem z 15. října roku 1825, kde se té věci dotýká. S netlumeným hněvem tu napadá pozitivistickou historickou kritiku, čemu že prospěla rozptýlivši podání o Lukrecii, o Muciu Scaevolovi jako pouhý mýtus a bezmála podobně že naložila i s Rukopisovým Jaroslavem ze Šternberka. Co s takovou ubohou pravdou (armliche Wahrheit)? ptá se básník. Měli bychom být alespoň natolik velcí, abychom tomu, kdo něco tak velkého zbásnil, také uvěřili. A v případě bitvy pod Hostýnem jde o fakt, o velkou událost z vlasteneckých dějin z dávna živě tradovanou, nad jejíž takovou historickou kritikou je člověku vpravdě nevolno (ganz abscheulich zu Mute), výslovně pravil básník. 2] Nakladatel nové edice Rukopisů, vyšlé na jaře 1948, z obav před cenzurním zásahem, jak se ukázalo zhola bezdůvodným, vydavatelovu předmluvu potlačil a otiskl na závěru knihy jen jeho poznámku týkající se toliko slovesné úpravy uváděného textu. Redakce Vyšehradu se nabídla, že předmluvu i s osudným nadpisem Pravda Rukopisů otiskne sama ve svém časopise. Stalo se tak ještě před vydáním knihy. Ale takřka vzápětí poté se její autor dočkal tragikomické, pro ten čas příznačné odezvy. Brněnská čtenářka té předmluvy poslala obšírný, zle rozhořčený, mocně obrněný dopis plný zlobného údivu nad opovážlivostí smělého nedouka, který se nehanbí zneuctívat Rukopisy jako nějaké falzum. A takřka současně, ale z opačné strany, v pražském žurnálu se zle obořili na autora jako na zpozdilého nevědomce, který ještě v tomto osvíceném čase cosi trousí o pravosti Rukopisů. Ale autor zřetelně nadepsal nikoliv o pravosti ani nepravosti, nýbrž o pravdě Rukopisů. Což je dnešní čeština už tak daleko otřelá, že nevnímá tak zřetelných distinkcí? Nebo snad vlčí mlha v očích? (Albert Vyskočil)

Esej Alberta Vyskočila Pravda Rukopisů, která je zde poprvé publikována, je součástí uceleného rukopisného souboru devíti esejů nesoucího název Dvojí svár duše s tělem a podtitul Kritické studie převahou z let 1948- 1958. Podle vnějších znaků je zřejmé, že Vyskočil měl tento soubor připraven k vydání. Existuje jednak v rukopisné podobě, nesoucí ovšem rysy téměř čistopisu, nebo alespoň autorsky korigovaného rukopisu, jednak v pozdějších strojopisných opisech z ruky dcery Evy Vyskočilové. Celý soubor se nachází v majetku dědiců Alberta Vyskočila.

Pořadí esejů je autorsky dané. První s názvem Stigmata aneb o známkách pravosti uměleckého díla je z roku 1941. Druhý je Balaám, Básníkova svoboda, třetí Jeskyně Altamirská, čtvrtý Dvojí svár duše s tělem, pátý Kořen zla, z roku 1943, šestý Kolumbova tvář, psaný zčásti v roce 1945, a dokončený 1956, sedmý Proglas, resp. Idea křesťanského národa, psaný podle narážek v textu po roce 1951, osmý Pravda Rukopisů - podle svědectví Evy Vyskočilové měla být tato studie předmluvou vydání Rukopisů, které vyšlo v Pourově edici roku 1948, ale nakonec byla nakladatelem odmítnuta -, a nakonec devátý esej Mešní píseň, datovaný 1954 a určený do sborníku k sedmdesátinám Josefa Vašici, ale z podstatné části publikovaný již roku 1947 v časopise Katolík.'20MB