Marta Dršatová

Máraiho krásné prózy

V posledních letech vydalo nakladatelství Academia několik próz maďarského spisovatele Sándora Máraiho (1900 až 1989). Je mezi nimi jeho stěžejní prozaické dílo Zpověď a poválečná deníkově-esejistická kniha Země, země... !, dvou vydání se dočkal román Svíce dohořívají z roku 1942, který byl následován průřezem autorovými kratšími prózami (Odkaz Ester) a románem Judita. Znovu se na českém knižním trhu objevil také Máraiho román Štěně, pod novým názvem Čutora, pes s charakterem.

Vybledlé fotografie

Máraiho texty vydává Academia s nápaditými obálkami Robina Brichty: pozadí titulu tvoří jemně kolorované fotografie vyvolávající iluzi měšťanského odpoledne někdy před sedmdesáti lety. Už sám vzhled knihy nás tak vtahuje do světa meziválečného, světa nové módy elegantních pánských obleků, dámských sukní odvážně střižených pod kolena, naondulovaných vlasů zkrácených až k týlu a plovárenských těl oděných do přiléhavých pruhovaných bombarďáků. Grafik tu přesně vystihl to podstatné, co při četbě Máraiho vynikne: příjemný styl.

Nad jeho prózou se však kritici dodnes přou, zda lze čtenářský úspěch (jen za krátkou předválečnou kariéru v letech třicátých a čtyřicátých se tehdejší třicátník Márai vyšvihl na první místo v žebříčku čtenářské popularity) vysvětlovat jejich kvalitou. Márai byl záhy, i když sporadicky vydáván v nejrůznějších evropských jazycích (česky poprvé roku 1936), po dlouhou dobu ale bez výraznějšího ohlasu. Teprve po autorově smrti dobývají jeho prózy Evropu (opakovaná vydání v Itálii a Německu, londýnské divadelní inscenace, nové překlady do téměř všech významnějších evropských jazyků), vlídného čtenářského přijetí se jim dostalo i v Čechách. Zdá se, že k pochopení bylo třeba nejen dozrát, ale možná i trochu přehodnotit a trochu zapomenout. Na co? Snad na soukromé dějiny střední Evropy minulého století.

Bezostyšný expresionismus

Márai i ve formálně tradičních dramatických příbězích čerpá z poetiky, kterou vstřebal za svého mládí, z pozdního symbolismu a expresionismu. Snad není nedůležité, že mezi prvními autory, které překládal do maďarštiny a na nichž básnicky vyrůstal, byli vedle Franze Kafky také Francis Jammes, Georg Trakl či Franz Werfel. Právě důraz na osudový detail, očištění próz od vedlejších odboček a soustředění na vnitřní svět hrdiny vedoucího monolog o pojmech svědomí je to, co Máraiho s Kafkou spojuje.

Márai se ovšem bytostně obrací i k bezprostřednímu dění ve světě, jeho prózy chtějí mít aktuální přesah společensko-občanský. Tak je tomu i v jeho expresionistické próze Řezník z roku 1924 (česky ve výboru Odkaz Ester). Srovnání se zpracováním vražedných kauz u bratří Čapků vrhá světlo na Máraiho mnohem rezervovanější, bezútěšnější postoj k "člověčenství" - nejde tu o obhajobu člověka, "který je ve své podstatě dobrý", jak se o to snaží Karel Čapek, ani o vhled do vrahovy zranitelné duše, jak ji kresbami i slovem modeloval expresionista Josef Čapek. O Máraiho bezostyšném spisovatelském klaunství svědčí fakt, že tento román o masovém vrahu žen psal třiadvacetiletý autor v roce své svatby.

V centru periferie

Márai patřil ke generaci, v jejíchž vzpomínkách ještě doznívaly momenty z dětství prožitého v Monarchii, sám však hned po první světové válce pobýval v západoevropských velkoměstech, kde zachytil čerstvý vítr moderního myšlení a vkusu. Jako třicetiletý se přesto rozhodl pokusit o úspěch doma, vrátil se do hlavního města země, v níž se narodil, do země ležící na periferii evropského východu i západu, dusící se v atmosféře krutých hospodářských i společenských dopadů nezaviněné, a přesto prohrané války, do země jaksi zamlklé a zaražené v pohledu zpět na staré dobré předválečné časy. Když se Máraiho současník Karel Čapek vrátil roku 1936 z kongresu PEN klubu uspořádaného v Budapešti, popsal město v Lidových novinách takto: "[...] tu se ještě uchovaly staré rakousko-uherské uniformy; pro nás je to divný dojem, tak trochu jako neskutečný; měl jsem pocit, že se to snad bude natáčet jako historický film a že musím dát pozor, abych se nepřipletl před objektiv. Ale člověk si záhy zvykne na všecko, i na minulost, aspoň potud, že se jí přestane divit." V témže roce vyšel v Praze Máraimu první román v českém překladu (Cizí lidé). Bylo mu tehdy šestatřicet, hodně cestoval, psal do novin, a pomalu se z něj stával módní spisovatel. Na rozdíl od Čapka měl ale před sebou ještě přes padesát let dramatického života.

Život štěněte a Pes s charakterem

Styl a stylizaci předválečného Máraiho lze docela dobře číst právě v paralele ke Karlu Čapkovi. Podobně jako on patřil ke spisovatelům, kteří se v kombinaci s prací v novinách psaním uživili. Jako mladičký novinář referoval Márai o nejnovějších Chaplinových filmech, o Einsteinovi, o osobním setkání s E. E. Kischem či Karlem Krausem a své reportáže zasílal do četných maďarských a německých listů bývalého rakousko-uherského světa. V červenci roku 1922 otiskl maďarský košický deník Máraiho interview s Maximem Gorkým O bolševismu a židovské otázce. Jeho fejetony z dvacátých let nesou ale také zcela poetistické a soudničkářské titulky: Tanečnice, která spadla z hrazdy nebo O Velikonocích tomu bude rok, co se zastřelil čtyřiadvacetiletý syn berlínského malíře Roberta Engelmanna. I Čapek se jako mladík vypravil do Berlína a následně do Paříže, i u Čapka se dandyovská póza přetransformovala v transparentní pěstování měšťanských ctností v tom nejlepším slova smyslu - spojení nezávislosti a zodpovědnosti.

Ke srovnání se nabízí například Čapkova Dášeňka a Máraiho Čutora, už pro zdánlivou okrajovost zvoleného tématu. Na rozdíl od Čapka, který se ve své pejskařské knize podělil o bezprostřední radost ze živého tvora a zároveň se předvedl i jako zručný majitel fotografického aparátu, dělí se Márai ve svém psím románu se čtenářem spíše o své obavy. Vedle tehdy módních termínů jako například psychoanalýza tematizuje pojmy pro psa užívané jen málo: tajemství, láska, vzpoura, svoboda. Máraiho autorský vypravěč tu v roli majitele vlčete určeného k domestikaci vystupuje nakonec jako spisovatel stejně záludný jako jeho čtyřnohý svěřenec: zabydlený sice v pohodlném měšťanském bytě, stále ovšem připravený v nestřeženém okamžiku tnout do živého.

Stříbrné příbory

Na střetu nepsaných hodnot jsou vystavěny Máraiho nejpopulárnější prozaické texty z přelomu třicátých a čtyřicátých let, monarchistický román Svíce dohořívají a jeho varianta Odkaz Ester. Obě tyto prózy jsou si v základním rozvrhu podobné - stejné je rozvržení prostředí i fabule. Obě působí dojmem divadelní hry. Mimochodem Márai byl populárním dramatikem (jeho dosud jediný dramatický text přeložený do češtiny, Dobrodružství z roku 1940, je k dispozici v databázi nakladatelství Dilia). V obou těchto prózách jsou dramatické zlomy naznačeny pomocí zvýrazněného, symbolického detailu. Čas děje obsáhne všehovšudy jediné odpoledne/noc a měšťanská vila i zámek v hlubokých lesích tvoří zcela uzavřené kultivované prostředí, jehož obyvatelé se zabývají již jen udržením tradičních rituálů, které jsou vázány na nezbytné rekvizity jejich životního stylu (bytelný nábytek, stříbrné jídelní náčiní, rodinné šperky). Tyto prozaické jednoaktovky, jakési impresionistické momentky, skutečně vystihují to nezachytitelné, co může skrývat vybledlá rodinná fotografie. Můžeme to nazvat třeba "zastavením času" či "neštěstím ve dvacátém století", v němž drama člověka nespočívá v nějaké nerealizovatelné touze po změně, ale naopak v marné snaze udržet to, co zbylo, v umění nenechat se událostmi zmítat.

Měšťané i měšťáci

To, co u Čapka činí (či má činit) obyvatele města měšťanem, či ještě spíše občanem, je (možná více programová než popisovaná) solidární pospolitost a dělnost. Máraiho měšťan je daleko méně vstřícným spoluobčanem, je upjatější, vůči svému okolí se spíše vy... mezuje, neboť měšťanské hodnoty uchovává už pouhým svým bytím. Nehybnost prostředí, v nichž ať už Ester, ať už generál vegetují, osamělost a odcizenost, kdy vztah k životním zdrojům zprostředkovává jen chůva Nini či příbuzná Nunu, dávají prostor k rozehrání psychodramatu v myslích hrdinů. Právě ono zahalení děje, upjatě sehrané role a nikdy nesejmuté kosmetické masky, které prací času a zvyku tvoří již součást přirozené tváře, dávají jeho prózám jakýsi mrazivý nádech, nad... nímž lze soudnému čtenáři jen pokrčit rameny či zakroutit hlavou. Co je ale vlastně přirozené? Tady je Márai skutečným mistrem, který nezůstává u rekvizit. Svíce dohořívají i Odkaz Ester jsou velkými díly o kultuře a kultivovanosti, o pochodech lidského rozumu i iracionalitě, stejně jako o základních potřebách duše, například o odpuštění.

Zkouška z Evropy

Jako stav duše lze chápat Máraiho téměř celoživotní exil. V tomto bodu paralela s Čapkem samozřejmě končí. Ve Zpovědi se píše o okamžiku, kdy hrdina jako čtrnáctiletý "definitivně a navždy uprchnul z domu". Na tomto "útěku" se přitom vzdaloval veškerým svým domovům, které ve svých prózách tematizoval. První článek z Paříže, kam se v polovině dvacátých let přestěhoval z Berlína, nese název Pozemská spravedlnost a je to reportáž z trianonského zámku, kde byla podepsána poválečná mírová dohoda. Jejím rozhodnutím bylo i Máraiho rodiště přifařeno k nově vzniklému státu s centrem v daleké a cizí Praze. Márai si tehdy vytyčil úkol "složit zkoušku z Evropy na výbornou".

Již jeho první delší román Cizí lidé je románem o emigraci. Jeho autorský vypravěč po nejrůznějších "lekcích", které mu Paříž jako cizinci uštědřila, zděšen nad ztrátou vlastní totožnosti prchá domů, ač tuší, že domov jeho dětství je dávno a navždy ztracen. V Paříži Márai zřejmě dospěl k nové definici pomyslného domova, kterým se mu stalo evropanství, artikulovatelné ovšem jedině v rodné řeči, tedy maďarštině. Po necelém dvacetiletí, které v letech třicátých a čtyřicátých s přestávkami strávil v Budapešti a během kterého se víceméně úspěšně snažil přizpůsobit domácí čtenářské poptávce a zároveň si uchovat vlastní hlas, opustil nejen Maďarsko, ale nakonec i rodnou Evropu.

Hlína

Co tedy zůstalo? K zobrazení zmizelého měšťanského světa se znovu připojilo téma ztracené země. Země, jež je také hroudou hlíny prolezlou myším zápachem, na níž vyrůstá proletářská hrdinka Máraiho pozdního románu Judita. Ta má oproti všem ostatním postavám tajemnou sílu, vztah k primitivním kořenům bytí. Naopak měšťanská třída, jejímž příslušníkem je Juditin milenec i jeho žena, jejichž křehkou pavučinu nepsaných měšťáckých pravidel a zvyků Judita zpřetrhá, je od půdy již odtržená. V románu je ale také scéna, v níž se mladík prchající na podzim roku 1956 z pokořeného Maďarska plazí na hranici s Rakouskem rozmoklou brázdou a svou tvář náhle vnoří do hlíny, aby se naposledy ve svém životě nachlemtal rodné země. Právě osudové odtržení od elementárních životních zdrojů je jedním z Máraiho celoživotních témat, které se v emigraci jen prohloubily. Judita, jejíž původní, do češtiny stěží přeložitelný název zní To pravé, eventuelně Ta pravá či Ten pravý, snad ani není tak románem o tajemství opravdové lásky, jako spíš výrazem obav z vábení živočišné síly.

Nikdo se nebude smát

Sándor Márai měl tvář, kterou léta poznamenala jen málo. Pohled očí budící dojem zájmu i distance je výrazný na tváři dítěte pózujícího na ozdobné lenošce naaranžované u košického fotografa roku 1906, a tentýž výraz na fotce starého pána pod palmami v San Diegu z roku 1984. Jako by nositel takovéto tváře disponoval mimořádným sebepoznáním, které mu umožňuje zůstat sám sobě věrný. Márai po celý dlouhý život dbal o věrnost k jedinému svému řemeslu, psaní. Po celý aktivní život si vedl deník a od mladických let až do stáří psal reflexivní básně. Přes množství vydaných děl a mimořádně dlouhou, téměř sedmdesátiletou spisovatelskou dráhu patří k typu autorů, u nichž je dílo úzce spjato se životem a zvoleným životním stylem, jedno druhému uniká, jedno z druhého čerpá a jedno druhé tvoří. Snad s touto spojitostí souvisí i jeho sebevražda.

Je zvláštní, že se Márai téměř na žádné ze svých fotografií nesměje. Jeho prózy dnes čtenáři ovšem hltají s pocitem uklidnění a jistého hodnotového zakotvení. Jako by nechal čtenáři uvěřit, že krásná próza, pokud je dobrá, zůstává krásnou.

Sándor Márai, Čutora, pes s charakterem. Praha, Academia 2005 (přel. Dana Gálová); Judita. Praha, Academia 2005 (přel. Dana Gálová); Země, země... ! Praha, Academia 2004 (přel. Anna Valentová); Odkaz Ester. Praha, Academia 2004 (přel. Anna Valentová); Svíce dohořívají. Praha, Academia 2003 (přel. Anna Valentová); Zpověď. Praha, Academia 2003 (přel. Dana Gálová).