Klára Lukavská

...román podryvný

Jazyk zmítající se pod náporem použití a zneužití, narace akcelerující až k hranici třeštění, nedávná historie i mytický dávnověk, putování jako vyhýbání se cíli - takové jsou, domnívám se, hlavní významové dominanty Topolova románu Kloktat dehet. Dvě dějové oblasti se jakoby vzájemně nasvěcují a na sebe promítají: první představuje takřka privátní svět dětského domova Domova v obci Siřem, kde vypravěč románu Ilja vyrůstá; v druhé přicházejí ke slovu "karnevalové" dějiny a současně je zde typicky topolovským způsobem vyslovována teze o Češích, češství a Čechách.

Přes svou novodobou ironičnost a rozporuplnost těží román ze sugestivnosti, kterou v sobě nese už samotná ozvěna mýtu. "Dějinná" druhá část Topolovy prózy se otevírá nejen k románovému roku 1968 a bojům na území nazvaném Siřemská autonomní zóna (SIAZ), ale ještě hlouběji k mytickému vyprávění o Matce a patronce Čechů a o bojovnících dávné Čechie. Zároveň se však absolutní nárok - který si každé mytické vyprávění spolu s patosem, jenž ho doprovází, činí - neustále rozrušuje a přerývá nástrojem satiry a sebe-satiry.

Topolovo vyprávění pracuje s pojmem českého válečnictví, s pojmem, jenž dávno postrádá notný kus vážnosti a čistoty. Zřejmě u vědomí tohoto faktu experimentuje autor s možnostmi, jak nechat ono diskreditované, vyvanulé hrdinství znovu ožít. Neváhá přitom stočit proud našeho národního osudu radikálně jiným směrem. "Rádio Svobodná Siřem oznamovalo, že hrdinný Saša Dubček vede svůj lid z podzemí Pražského hradu k odporu a stříbropěnná Vltava je plná mrtvých těl okupantů."(s. 150) Čeští vojáci se stávají mytologickými bojovníky, jejich smrt je spojena s nadpřirozenými znameními a posvátnou úctou lidí i zvířat. Kupříkladu nad horou, v níž umírá hrdinný velitel Baudyš, krouží orlové, stahuje se k ní lesní zvěř, velitelovy smrtelné vzdechy otřásají zemí... Tentýž proud, který vede vyprávění až k této "nadnesenosti", je ovšem zároveň ironicky podemílá. Topol sice pořádá obřadné pohřby válečníků, horečnatě sbírá válečnou kořist a nechává z toho či onoho koutu severské či germánské hrdinské epiky vstoupit do války kouzelného trpaslíka. Za všemi těmito událostmi lze však cítit nejen drastickou radost, ale i ironický škleb: mytologické se v Kloktat dehet střetá s trapným, dehonestujícím, nebo alespoň všedním. Autor jako by zkoušel tyto dvě roviny zaklesnout do sebe, nechat o sebe zajiskřit.

Tak například mezi českými bojovníky je jako hrdina oslavován a uctíván zavražděný velitel Vyžlata - aniž by někdo kromě bývalých obyvatel dětského domova tušil, že Vyžlata byl psychopat a pedofil. Národ povstane poté, co se prototyp české malosti, krutosti a užvaněnosti, pan Cimbura, změní v groteskní protějšek Josefa Švejka i Jana Palacha zároveň. Český venkovan pan Cimbura ustavičně vypravuje a jeho příběhy jsou buďto smyšlenkami, nebo nejstaršími mýty a příběhy národa Čechů. Anebo obojím: v závěru knihy symbolicky vykládá, že bezprizorný sirotek Ilja je vlastně posledním potomkem siřemské šlechty a že on sám je "putovníkem" a skutečným milencem mytické Čechie. Přitom téma ženy, v knize spíše upozaděné, se ve třech výraznějších ženských postavách opět rozpřahuje od nadpřirozeného světa mýtu, přes paradoxy milostných podob až k ironii všednodenního. Vedle postavy Čechie, erotického symbolu i mytické ochránkyně Čech, se objevuje Hanka, venkovská holka, jejíž příběh je zároveň alegorií osudu Čechie. Když jí, nahé a několikanásobně znásilněné ruskými vojáky, Ilja pomáhá k útěku, a to aniž by ji poznal - jediným kusem látky, do kterého se Hanka může obléci, je česká vlajka. Třetí, opět výrazná, ale poněkud groteskní ženská postava je sestra Albrechta, v jejímž neuvěřitelně širokém srdci se snadno spojí pan Cimbura i řeholní povolání.

Velký vypravěč Cimbura je jen jedním ze semiotických uzlů románu. Děj i jazyk v sobě spájejí zcela kontrastní roviny, čímž se otevírá prostor pro násobení významu i protiřečení zároveň. Toto protiřečení, protimluvení, funguje v románu především na zmiňované "dějinné" rovině - ve vztahu k českým a ruským vojákům. Zatímco se Čechami valí vojska pěti armád, vyprávění se soustředí především na SIAZ, na několik českých povstaleckých skupin a ruskou tankovou kolonu Veselá písnička. Vzniká bizarní série bojových střetnutí, spojujících dávný bojový étos s novodobou cynickou pravdou o válčení. "Češi odmítali mluvit, jen jeden vzkřikl, že chce zemřít za svobodu, i když se ho na to kapitán Jegorov neptal. [...] Pak si ten druhý Čech na prsou roztrhl košili a vykřikl, že chce taky zemřít za svobodu. Kapitán Jegorov pokývl [...]" (s. 181)

V těsném sousedství zpráv o českých vojácích, často legendarizujících, se objevuje jazyk informačního boje, anti-propagandy, zaměřené proti ruským okupantům. Mnohořečí textu se ovšem dále násobí. Ve chvíli, kdy se Ilja připojí ke kapitánu Jegorovovi, stává se "synem pluku". Ačkoliv by se tato aluze vzhledem k ději diskreditovala sama, nechává Topol Ilju ironicky promlouvat jazykem, který si nijak nezadá s texty sovětských válečných a poválečných románů typu Fadějevovy Mladé gardy. Ironické je přitom zejména to, že tento vzorný frontový jazyk zaznívá z úst, která mají k bezelstnosti Katajevova Váni Solnceva opravdu daleko. Ilja je totiž současně dítětem hledajícím domov, ale i zrádcem - právě tak jako Rusové jsou zároveň prostí vojáci nasazení v akci, ale i rabující agresoři. Vojenské tažení je přitom "podrýváno" nejen na rovině jazykových, ale i fikčních kódů: Rusové stále častěji narážejí na bizarní, polomytické a polopohádkové bytosti. Napadnou je démonická zvířata, vyděsí je obrovští plameňáci, kapitánovu tragikomickou smrt zapříčiní dračí vejce. V rovině této "hravosti" je Topolův román blízký některým románovým textům Jiřího Kratochvila z poloviny devadesátých let, kupříkladu Avionu nebo Nesmrtelnému příběhu. U Kratochvila i u Topola "zvířata" rozkolísávají románový svět na dvě sémiologické strany: první je kadlub mýtu, druhou pak karneval, cirkus, burleska.

Zatímco u ruských vojáků i českých hrdinů může být ironická dvojznačnost, násobenost identity "užitečná", protože znesnadňuje historickou výpověď o jejich charakteru, u polodětského hrdiny Ilji je naopak zdrojem nerovnováhy, pro niž text teprve hledá řešení. Tak otázku "kdo seš?" kladou Iljovi všichni, kdo ho na jeho drkotavé pouti potkávají - Margaš, ministranti, banditi. Zejména v první části textu je Iljova identita daná pasivně: skupinou dětí, k níž náleží v domově Domově, a tím, jak ji chápou jednotliví dospělí. Řeholnicím, které se v domově starají o chlapce, se Ilja jeví jako "trpělivý oslík", který se všude tahá se svým postiženým bratrem. Čím dál však vyprávění postupuje, tím nápadněji postava Ilji ztrácí psychologický (lidský) rozměr a začínají se objevovat narážky na jeho "krysí povahu". Během výcviku velitele Vyžlaty se Ilja charakterově naprosto zkomolí: příznačně není nejlepší v boji muže proti muži, ale v plížení. A až do konce textu zůstává otevřená otázka, jakou roli vlastně Ilja sehrál při Vopičákově smrti. Také se vrací motiv "krysích očí" - Ilja sice ví a vidí víc než ostatní, ale jedná podle toho, co mu kdo přikáže. Tak i vražda Vyžlaty (druhotně vlastně spravedlivá odplata za zneužívání Iljova dvojníka) je v první řadě vedena Iljovou touhou se tomuto dvojníkovi, Margašovi, zalíbit.

Ilja se od chvíle, kdy po vraždě opustí soukromý rozměr Domova, stává ironickým panem Broučkem, figurkou, postrkovanou ze strany na stranu nesmyslnou logikou velkých dějin. Zároveň zde počíná i vnitřní rozdvojení postavy: setkání s kapitánem Jegorovem je prvním momentem, který Ilja komentuje jakoby ze dvou perspektiv: "[...] na tanku se tyčí obrovitá postava muže v uniformě a [...] já se smyknu přes pásy jak lasička a už jsem na tanku u svého tatínka, [...] radujem se a hned se obejmem! Vždyť jinak bych spadnul! Tatínek mě přitiskne k sobě, zabořím mu obličej do břicha a žasnu údivem, že jsem svého tatínka našel přesně tak, jak nám to vykládal velitel Vyžlata. Kolem šlehají výstřely, pořád je slyšet křik, ale muj tatínek mě drží pevně a mně hlavou bleskne, že i kdyby tenhle chlápek mym fotrem nebyl, určitě je lepší stát na tanku než se jako rozstřílená mrtvola válet pod nim." (s. 135) Jakkoliv je Ilja smýkán od jedné skupiny dospělých k jiné a zase zpět a z množících se nabídek příslušnosti či domova vzniká nakonec bizarní kolotoč, ve skutečnosti je za tuto situaci spoluzodpovědný. Právě on totiž určuje nesmyslnou trajektorii tankové kolony i příběhu samého svým nejsilnějším přáním, vyhnout se Domovu v Siřemi. Toto prodlužované bezdomoví a pikarovské příhody rozevírají román do podoby panoptika, z jehož hloubi Ilja ještě na poslední chvíli stačí vyskočit.

Román končí Iljovými slovy: "Teď hned se vydám na cestu, půjdu domů." Topol v jednom rozhovoru kdysi řekl, že vždy píše směrem k poslední větě, kterou má předem formulovanou. Kloktat dehet se skutečně jeví jako složitě komponovaná cesta domů, jako putování vedené od výchozího bodu popření domova a cíle až k jejich konečnému přijetí.

Ve svém předchozím románu Jáchym Topol ukázal, že střet intimního, klukovského světa s nesrozumitelným světem dospělých a jejich dějin napsat "umí". Přesto, nebo právě proto, se poslední román ve srovnání s Nočními pracemi, ale i se Sestrou (která přes svou členitost žánrově drží pohromadě) jeví jako určité rozkymácení kompozičního gesta. Syrovostí, disharmoničností a jakoby neopracovaností odpuzuje čtenáře, který si vybudoval hradbu kritické poučenosti a dobrých stravovacích návyků.

Jáchym Topol, Kloktat dehet. Praha, Torst 2005.