Martin Nodl

Glosy historické XX

Zelenková versus Togner aneb

O krizi autorit

Žijeme v čase velké krize autorit. Kdyby tomu tak nebylo, nemohli bychom vyprávět příběh, který má tak tristní obsah i vyznění. V pátém čísle loňského ročníku časopisu Umění vyšla vcelku nenápadná recenze Petry Zelenkové na knihu Milana Tognera - pro obyčejného čtenáře téměř nezaznamenatelnou -, jež je věnována olomouckému baroknímu malíři Antonínu Martinu Lublinskému. Když Petra Zelenková vzala Tognerovu knihu do ruky, byla patrně zděšena, protože to, co četla, se až příliš podobalo tomu, co sama napsala, leč ještě neotiskla. Velkého jména se však nezalekla a na stránkách našeho nejodbornějšího kunsthistorického časopisu publikovala velmi rozsáhlou, velmi bojovnou a velmi fundovanou recenzi, v níž se dotkla i etického rozměru oné smutné kauzy. Milan Togner se rozhodl hozenou rukavici zvednout a v následujícím čísle recenzentce odpověděl. Uznal některá drobná pochybení, avšak výtky týkající se samé podstaty badatelské práce blahosklonně odbyl odkazem, že Zelenkové práci mnohokráte citoval, stejně jako práce jiných autorů, takže vše je v pořádku a nemá smysl se celou záležitostí dále zabývat. Redakce Umění v celém střetu zůstala "nestranná", i když svým způsobem dala - jistě nepříliš transparentně - najevo svůj postoj již tím, že recenzi Zelenkové otiskla.

V letošním prvním čísle Umění se objevila čtenářská reakce Pavla Černého z olomouckého univerzity, kde Milan Togner profesoruje. Kdo by si myslel, že se Černý bude ve svém příspěvku věnovat věcným problémům sporu, tedy obvinění z plagování a výtkám ryze badatelské povahy, hrubě by se mýlil. Černému jde o něco zcela jiného - ukázat, že Togner není kariérista. Zelenková ale nic takového netvrdí, napsala pouze, zaobaleně řečeno, že Togner je vědecký "nepoctivec". A proč tedy podle Černého není Togner kariérista? Nu prostě proto, že "během minulého komunistického režimu raději volil manuálně podřadnou práci mimo svůj obor, než aby se kompromitoval s tehdejším zločineckým systémem při budování vlastní profesní kariéry, což ostatně není možné povědět o některých dnešních prominentech našeho oboru". Revolucionář Černý nám bohužel nepověděl, kdo jsou oni prominenti a co máme činit s těmi, již budovali své profesní kariéry prostřednictvím kompromisu se zločineckým režimem. Kdyby to napsal, byla by jeho reakce vskutku zajímavá a jistě velmi čtená. Pro posouzení kauzy Zelenková versus Togner je však jeho čtenářská glosa, jež chce vyčinit samotnému Umění za to, že recenzi Petry Zelenkové vůbec otisklo, bezcenná. Občanské postoje, jakkoli mravné za komunistického režimu, totiž nemohou být omluvou za odborné poklesky, jichž se dotyčný v interpretaci Petry Zelenkové dopustil. Mravní kredit získaný odříkáním za minulého režimu nemůže být nijak použit v ryze odborném sporu, jak ho Zelenková postavila. Anebo tím chce Černý říci, že vysoký mravní kredit získaný za komunismu ve své podstatě představuje matrici pro smířlivější posuzování poklesků v dnešní době? Jistě, lidské konání není možné oddělit od odborné práce, avšak jaký má vliv na posuzování kvality odborných výstupů? (Nelze samozřejmě opomíjet skutečnost, že mnozí badatelé kvůli svým občasným postojům neměli možnost se za normalizace, nemluvě o starších ročnících v 50. letech, badatelské práci věnovat - či náležitě věnovat - a po listopadu 89 zkrátka nemohli dohnat a vstřebat to, co a jak se především za našimi hranicemi zkoumalo a interpretovalo - což ale v žádném případě není problém kauzy Zelenková versus Togner.) V rovině, jak ji staví Černý, vliv žádný. Vůbec žádný.

A proč tedy krize autorit? Nu, prostě a jednoduše z toho důvodu, že žádný z otitulovaných profesorů a docentů - a že jich dnes mezi našimi kunsthistoriky a kunsthistoričkami běhá - nesebral odvahu, neporovnal texty Petry Zelenkové a Milana Tognera a vahou své autority nenapsal, čí výroky jsou pravdivější. A máme tedy vůbec dnes nějaké autority? Nemyslím tím velké odborníky na to či ono, ale skutečné autority, jejichž hlas má váhu a je třeba ho brát v potaz, či se nad ním alespoň vážně zamýšlet. Mám pocit, že nemáme. Svou autoritu si musí každá autorita budovat, a právě podobné případy dávají potenciálním autoritám možnost vyjádřit své občanské postoje, založené na odborné erudici. Anebo má pravdu Černý, že u nás není autorit z toho důvodu, že koryfejové vědy byli tak či onak namočeni ve zločineckém režimu? Možná že byli, nemohu soudit, avšak pokud u nás konečně nebude slyšet hlas autorit (a v našem historickém rybníčku to platí stejně jako v kunsthistorickém), pak se nadále budeme potácet v marasmu, v němž budou oba hlasy, Zelenkové i Tognera, vedle sebe plout volně na trhu idejí, aniž by kohokoli vzrušovalo, že jejich Pravda prostě není téže povahy a že něco jsou jen do vzduchu hozená slova s vědomím, že se jejich pravdivostí nikdo nebude vážně zaobírat. Ony plagiátorské kauzy, jichž je v posledních letech v našem prostředí stále víc a víc a jež mají povětšinou ty nejtristnější konce, jako například v případě olomoucké Paverovy habilitace, po mém soudu poskytují učencům jedinečnou příležitost, aby se stali skutečnými autoritami. Anebo všechny velké akademické tituly, profesorskými konče, dnes udělujeme jenom proto, aby ten který obor získal na dalších pár let akreditaci? Pokud ano, pak nemá cenu se ani sekundu nad tím kterým oborem zamýšlet. A pokud tomu tak není, pak můžeme jen a jen čekat, že se český akademický svět vrátí do normálních kolejí, v němž autority s jen stěží zpochybnitelnou vahou svého hlasu hrají nezastupitelnou, mnohdy velmi arbitrární úlohu. Zatím tomu však pohříchu není. Anebo mě nějaká autorita vyvede z omylu?

Útěk od slov, útěk od literatury

Hned dvakrát mě v poslední době vytrhly z letargie výsledky zdánlivě jen velmi okrajově souvisejících anket a výročních cen. Nevím, který ve mně vzbudil větší údiv. Podstatné a poněkud smutné ale je, že v rámci naší neschopnosti rozumět psaným textům - jsme-li vyzváni, abychom sdělili svůj názor - utíkáme do zdánlivě bezproblémového světa. První případ je útěkem od slov a souvisí s výsledky letošní Magnesie Litery. Nemám nic proti fotografické publikaci, která ji vyhrála, pouze mi připadá nepatřičné, že tím porotci dali najevo, že si nedokáží vybrat, a tak raději volí cestu ústupu. Otázkou však zůstává, proč nadále onu Magnesii Literu držet, když má písmenka již ve svém názvu? Proč udělovat ceny za literaturu, když fotografická kniha literaturou v žádném případě není? Anebo je? Anebo porotce zasáhla vlna obrázků, lhostejno, zda se hýbají, či zda jen a jen stojí či na papíře leží? Vizualizace v našem čase znamená zjednodušení. Jistě, uznávám, autorovi oné reportáže v obrazech o zjednodušení nešlo, avšak porotci postupovali právě tímto způsobem. Za rok tak mohou dát první cenu třebas knize, jež už nebude vůbec vytištěná, a bude pouze v digitální podobě, avšak s textem na obalu, protože i to jsou přece slova! Proč ne, když arbitry slova nezajímají. Anebo se bojí prostě otevřeně říci, že nic podstatného v daném roce napsáno nebylo, a tak cena prostě udělena nebude? Nevím, možná to regule Magnesie Litery zakazují, avšak utíkat od slov k obrázkům a nepřiznat barvu mi připadá alibistické. Proti tomu by se dalo namítnout, že v některých kategoriích mají porotci slova naopak rádi, a to hodně a hodně slov. Mám tím na mysli knihy odborné, jež porotci už předem vybírají prazvláštním způsobem (ale možná je ten způsob tak propracovaný, že ho nejsem s to postihnout). Každopádně, ohlédneme-li se na několik předchozích ročníků, cenu a slávu věčnou sbírají knihy, které jsou objemné. Jako by porotci předpokládali, že je-li odborná kniha útlá, musí být i myšlenkově štíhlá. Stejně jako u knih fotografií nemám nic ani proti odborným knihám, které poslední léta Magnesii Literu získaly, právě naopak, i když téměř v každém roce by bylo možné uvažovat o pěti deseti dalších, jež mají stejnou váhu jako kniha oceněná (což je pro ony neoceněné jistě smutné), avšak nedovedu si představit, zdali v rozhodování porotců nakonec nehrál větší roli materiální objem knihy než její váha myšlenková.

Otazníky však nevisí jenom nad Literami. Mezi historiky možná panují ještě větší prapodivnosti. Podíváme-li se totiž na letošní výsledky ankety o historickou knihu roku 2005 v časopisu Dějiny a současnost, setkáváme se s podobným útěkem. Nikoli však s útěkem od slov, nýbrž - prozatím - jen s útěkem od literatury. Nejvíce hlasů v anketě, do níž může přispět téměř každý (a odpovědi podle toho také vypadají: často jde o truchlivé čtení, při němž mě nejvíc zaráží, že odpovídající často nejsou schopni naplnit literu zadání - nejinak je tomu i ve vánoční anketě Lidových novin o nejlepší knihu roku - a že ti, kdo odpovědi zpracovávají, nemají tu odvahu nevyhovující odpověď prostě vyškrtnout), dostala kniha rozhovorů s aktéry listopadové revoluce. Jistě, rozhovory jsou vedeny v duchu moderní oral history, avšak chybí jim jak literárnost, tak především interpretace, jež by měla být tou pravou podstatou historického psaní. Účastníci ankety, kteří onu knihu nechají vyhrát, si však patrně myslí něco jiného. K čemu jsou interpretace? K čemu je historické myšlení? Stačí přece nechat mluvit prameny samy za sebe, jak jsem nedávno slyšel na jedné jinak veselé genderové konferenci, a půl, ne, vše je hotovo. Ale možná jsme oním vítězstvím odpovědí na umně položené otázky naopak přivedeni na scestí. Možná že poselství, které nám ona anketa poslala, je mnohem pozitivnější. Možná mezi historiky panuje velká, v tomto případě veskrze pozitivní diverzita, a pouze oni zpozdilci, kteří na diverzitu a pluralitu soudů nevěří, se semknou do tábora otázek a odpovědí. Kdo ví.

Čeští františkáni na přelomu

středověku a novověku

Avšak nekažme jen vodu, ale nalijme i trochu trpkého vína. Nechat mluvit prameny samy za sebe je do jisté míry i hlavní téma knihy Petra Hlaváčka věnované dějinám českých františkánů 14. až 16. století. Autor do ní přetavil všechny své dříve publikované studie (seznam literatury, v němž autor nejvíce cituje sám sebe, je jakýmsi průvodcem po jednotlivých kapitolách), jež jsou věnovány jednomu a témuž tématu. Autor měl to štěstí, že se mohl opřít o vskutku vydatný pramen, dosud edicí nezpřístupněný kronikářský spis zvaný Chronica Fratrum Minorum de Observancia Provincie Bohemie. Má-li historik k dispozici silný pramen, je jistě ve výhodě, protože má základní kostru již hotovou. Petr Hlaváček však nepsal františkánské "chronologische Geschichte", kdepak, svůj hlavní pramen náležitě rozmačkal, přeřezal, provrtal, roztrhal na kusy a pak ho podle jednotlivých témat, z nichž některá jsou jistě pozoruhodná (především ohledně národnostních vztahů v řádu či vztahu řádu ke vzdělání), znovu sestavil dohromady. Při onom přeskupování a novém vyprávění příběhů však po mém soudu až přespříliš nechal mluvit samotnou františkánskou kroniku, či jiné prameny, přičemž dal jasně najevo, že příběhům v nich obsaženým téměř bezmezně věří. Jednoznačně to vyplývá z jeho nakládání s kronikou v poslední kapitole knihy, vzletně nazvané Náboženský nonkonformismus (ponechme stranou, zda lze v případě františkánů na konci středověku vskutku mluvit o nonkonformismu). Na Hlaváčkově knize však není zarážející jen jeho nereflektovaná víra v řeč hlavního pramene většiny příběhů (za edici bychom mu jistě byli vděčni), nýbrž i jazyk, který užívá, především v hodnotících soudech: účast františkánů v řadách papežské inkvizice je mu "tristní" (proč tristní, však neříká), katolická církev v pozdně středověkém Polsku prý Rusíny a Armény považovala "za horší pohanů" (jak a v čem, to se nedozvíme), postoj polských biskupů vůči františkánským misiím je "neprozřetelný" (proč neprozřetelný, však autor neříká), křižáci táhnoucí do Čech jsou "agresivní" atd. Stejně tak problematické je i autorovo hojné užívání pojmu tolerance, bez jakéhokoli zřetele k jeho dobovému významu. Hlaváčkovo vidění a především hodnocení je na první pohled ovlivněno konfesní optikou, jež je jakoby modernistická (inkvizice je tristní, kdo brání jakémusi náboženskému ekumenismu, je neprozřetelný atd.), ve skutečnosti však není ničím víc než patřením soudobýma očima na pozdně středověkou realitu v duchu vágního ekumenismu, jenž byl oné době pozdně středověké veskrze cizí. Je-li ona tendence tak zřetelně čitelná jako v Hlaváčkově případě, nedá se proti tomu nic moc namítnout, avšak přece jen si myslím, že takto jasně artikulovaná tendence neměla vést k potlačení interpretativní stránky historického psaní.

Petr Hlaváček, Čeští františkáni na přelomu středověku a novověku. Praha, Academia 2005.

Čechy královny Anny

To naopak "učenecká kniha" Alfreda Thomase je interpretacemi, tedy "interpretacemi", přeplněná. Její název je samozřejmě velmi nadnesený - Čechy královny Anny nejsou tím, zač se vydávají. Královna Anna je pouze jakousi etiketou. Nadnesený je však i samotný podtitul Česká literatura a společnost v letech 1310- 1420. Pomineme-li otázku, zda je pro literární vývoj možné užít tak striktních mezníků, jež mají ve skutečnosti pouze vytěsnit pojem "předhusitské" Čechy, pak se jen stěží ubráníme pocitu, že takovýto podtitul je v Thomasově knize více než matoucí. Společnost zde totiž vystupuje jako nejasná, neuchopitelná entita, za niž je často možné považovat cokoliv (nižší šlechtu, sedláky, ženy apod.). A autor v tomto duchu i píše, takže jeho tažení s komparativní přilbicí na čele často nabývá groteskní podoby objevování již dávno objeveného. Thomas se ostatně vůči československé literární vědě vymezil hned na začátku, poukazem na skutečnost, že badatelé prameny, témata a komparativní otázky ignorovali, protože především z hlediska jeho "sbíhání pramenů" byli "svou povahou blíže spíše kapitalistickému vzoru peněžních vztahů než klasickému marxistickému modelu ekonomické výměny". Úžasný "metodický" předpoklad! Česká historiografie - tedy především medievistika - pak dle jeho soudu trpí omezujícím vlivem vlasteneckého odkazu a protestantské teologie. Nu, je-li autor takto schematicky hotov s pracemi, jež byly napsány před jeho příchodem na svět, pak může docházet k absurdním tvrzením typu: budování etnické identity ve 14. století prostřednictvím literárních textů položilo během husitské revoluce základ pro politickou alianci mezi česky mluvící nižší šlechtou a rolnictvem. V tomto případě se v celé nahotě setkáváme s onou avizovanou reflexí české společnosti let 1310- 1420, o níž zabedněná domácí historiografie, o literární vědě nemluvě, nemá ani potuchy. "Reflexivní" je i například pohled na účel vzniku staročeské legendy o sv. Kateřině: "přišla na svět za účelem praktické potřeby posílit ortodoxní víru šlechtického publika, ve stále větší míře zraňovaného antiklerikálními názory znějícími z reformistických kazatelen pražských kostelů". Touha po originalitě Thomasovi nechybí, avšak touha ještě není vším, a už vůbec nemusí vést k poznání a objevování. Thomasovi je vlastní snaha vidět "předhusitskou" společnost a literaturu v ostrých antagonismech, po mém soudu především proto, že již ze své podstaty kdysi podlehl předpojatému patření na jemu neznámý a nepochopený svět za železnou oponou, kde se psaly a dle jeho soudu patrně stále píší jen ideologicky zpozdilé práce (kdyby dnešek viděl jinak, jistě by v originálním americkém vydání nepsal svá kritická moudra o československé vědě). Klíč k rozkrytí dění 14. století, dění s reformním rozuzlením, bohužel nenabízí vůbec žádný. Jeho náhražka, učenecky vytříbená a zaobalená do vět a sofizmat, často postrádajících jakýkoli smysl, je totiž notně rezavá a má příliš málo ostrých a pevných zubů, aby mohla otevřít záhady, jimiž se dle autora v "protestantsko-národním duchu" zabýváme. Naštěstí, doufám, se budeme zabývat i po něm a bohužel téměř úplně bez jeho chicagského vlivu.

Alfred Thomas, Čechy královny Anny. Česká literatura a společnost v letech 1310- 1420. Brno, Host 2005. Přeložil Gabriel Gössel.