Martin C. Putna

Zápisník XIX: Konec Královy komparatistiky aneb Navrch metodologie, vespod ideologie

Tak nám zrušili komparatistiku. Jistého počtu lidí - učitelů, vyhozených nebo vyštvaných z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, i studentů, které proti jejich vůli přeřadili na jiný obor - se jak sama tato skutečnost, tak brutalita, s jakou byl akt "normalizace" vykonán, poměrně dotkla. Sub specie aeternitatis a v širším kontextu společenského dění však nejde o věc ani příliš výjimečnou, ani příliš důležitou. Z bývalých učitelů komparatistiky se nikdo neztratil a ani ze studentů se určitě nikdo neztratí, a to i kdyby si ho na oboru, kde se bez vlastní vůle ocitli, chtěli "podat": Žít se dá velmi dobře i bez diplomu z Karlovy univerzity a zkušenost s prolhaností a perfiditou, tak pevně uhnízděnou v akademickém prostředí, je pro život neméně cenná. Heroikomický podzim roku 2005 pak přinesl některé kolektivní zážitky - jako když jsme nesli rakev s komparatistikou od Hybernské na Palachovo náměstí a složili ji děkanovi přede dveřmi, naslouchajíce pak pohřebnímu kázání Martina Bedřicha. Ani česká věda se bez komparatistiky věru nezboří.

Kontext historický i současný (jejž vnímat je přece uměním výsostně komparatistickým!) promlouvá jasně o tomtéž: O "normálnosti" toho, co by normou podle slušných mravů být nemělo. V dějinách Filozofické fakulty Karlovy Univerzity stkví se dlouhá řada jmen učitelů, kteří z ní byli vyhozeni nebo vyštváni. Na počátku řady stojí tvrdohlavý Jihočech počátku 16. století, Václav Hladič Písecký, který se na strejdovskou utrakvistickou univerzitu pokoušel vnést něco více humanismu a řečtiny - a musel odejít do Bologne (než si ho našla smrt v Benátkách). Hned po něm jeho žák Zikmund Hrubý z Jelení, který se uchytil pro změnu v Basileji u Erasma Rotterdamského. Karl Heinrich Seibt, první "civilní" profesor po jezuitské éře, byl roku 1779 obžalován z přednášení podvratných myšlenek (u jeho studentů se našly zakázané knihy... ). Pro něho se našli vlivní přímluvci a směl na fakultě zůstat. Pro Bolzana o několik desetiletí později už se přímluvci nenašli - našlo se jen útěšné tusculum v jihočeské Těchobuzi. V počátcích své univerzitní kariéry kvůli svým nekonvenčním názorům málem "skončil" Masaryk. A co říkat o roce 1948, kdy z fakulty vyletěli Václav Černý, Zdeněk Kalista, Jan Patočka, Růžena Vacková a tolik jiných? A abychom připomínáním těchto dnes zmýtizovaných a sakralizovaných (a TEHDY nesnesitelných, nepřijatelných) jmen nepokoušeli kolektiv vyhozených učitelů komparatistiky k hříchu pýchy, sestupme do časů současných a připomeňme - kdo že byl ještě vyhozen či vyštván z fakulty za našich časů? Tomislav Volek, Tomáš Glanc, Marie Koldinská, Věra Sokolová. I to je velmi, velmi čestné sousedství.

Oficiální důvody šikan a vyhazovů se mění podle vládnoucích ideologií a, s odpuštěním, diskursů, ale to, co zůstává, je VŮLE jisté části akademické obce vypudit ty, kdo vyčnívají či přečnívají - ty, kdo nejdou s dobou a s davem. A ano, téměř vždy bylo možno o likvidovaných profesorech říci: Oni dělají problémy! Byla to pravda. Protože Písecký, Seibt, Bolzano, Černý, Glanc či Sokolová opravdu problémy dělali - tím, že byli. Tím, že "stáli a nemohli jinak". Ti, kdo "nedělali problémy", kdo se vždy zavčasu uhýbali a ohýbali, jim to nikdy neodpustili.

Širší kontext současný ovšem ukazuje, že podobné batrachomyomachie jako na pražské filozofické fakultě se vedou i na jiných vysokých školách. Model zůstává většinou stejný. Vzpomeňme, jak cíleně pudila ze sebe Katolická teologická fakulta za Wolfových časů nekonformní učitele. Jen málokdy nastává situace obrácená - totiž když se osvícensko-absolutistické vedení pokouší vypudit zabydlené "šedé myši"; v takových případech obvykle nakonec "šedé myši" dříve či později vypudí vedení. A pohled ještě širší ukazuje, že bezohlednost v nakládání s lidmi, kteří se z těch či oněch důvodů stanou nepohodlnými, už je pokládána za normu v celé společnosti. Zachtělo se ministrovi spravedlnosti zlikvidovat nejvyšší státní zástupkyni, protože se postavila na odpor jeho akci "svoboda pro katarského prince" - našel si důvod a provedl to. Zachtělo se ministrovi zdravotnictví zlikvidovat představitelku Všeobecné zdravotní pojišťovny - našel si důvod a provedl to. Zachtělo se ministrovi kultury ukázat, že je velký šéf - a zlikvidoval památkovou péči kompletně. Jeho personální náměstek si svolal ředitele krajských památkových úřadů na druhý den do Prahy a řekl jim doslova, podle očitého svědka: "Pánové, jste všichni propuštěni. Opusťte tuto místnost."

Některé případy zvůle se do médií dostanou, jiné nikoliv. A i ty, které médii projdou (jako jimi prošla likvidace komparatistiky), z nich zase vyjdou, lidé pokývají hlavou - jojo, ten hříšný svět, běda tomu, kdo v něj věří a jemu své štěstí svěří - a jdou za svými starostmi. Neuvědomují si, že příště mohou se stát někomu nepohodlnými oni - a nemusejí být přitom ani Bolzanem, ani Černým, ani vysokým státním úředníkem. Každým dalším případem takovéto svévole vrší se neviditelné zlo ve světě a každý další svévolník má cestu upravenější. A co hůř: Každý z nás je v o to větším pokušení stát se sám svévolníkem a ztratit tak svou duši.

Případ svévolné likvidace pražské komparatistiky vybízí však ještě k jinému typu širší reflexe. Komparatistika se přece zabývá výkladem textů. Za účelem obhájení vzniku komparatistiky i za účelem obhájení její likvidace byla vyprodukována řada písemných i ústně pronesených textů. Tyto texty přímo vybízejí k pozorování, jak mohou některá zdůrazňovaná, zdánlivě jednoznačná tvrzení, nést zcela odlišný, ano protikladný obsah. Jen dva příklady: Několikrát napsaná věta "Bylo mi už sedmdesát let, a tedy opravdu chci odejít do penze" ve skutečnosti znamená "V žádném případě nechci odejít do penze. Chci však, abyste mě víc a víc přesvědčovali o mé nepostradatelnosti." (Pro nezasvěcené: Dva profesoři, kteří takto opakovaně deklarovali své rozhodnutí odejít do penze, nyní ve svých sedmdesáti pěti letech nastoupili na místa vyhozených mladých učitelů.) Jiná okřídlená věta "Putna je rusista" ve skutečnosti znamená "Ať Putna drží hubu a neplete se do obecných literárních věcí." (Pro nezasvěcené: Součástí plánu na provedení likvidace komparatistiky bylo přesunutí mé osoby na katedru rusistiky, jehož se děkan pokoušel docílit nejprve šmajchlováním a poté pohrůžkami zákoníkem práce.)

Tento téměř orwellovský pajazyk by si zasloužil samostatné pojednání. Ještě podstatnější je však způsob, jakým se kolem komparatistiky mluví o komparatistice samé. Neboť nejde jen o komparatistiku (bez ní se svět opravdu nezboří), ale skrze ni o samotné zabývání se literaturou - o to JAK a PROČ. A teprve to je otázka opravdu podstatná.

Kritikou současných způsobů mluvení o literatuře jsem se chtěl zabývat v příspěvku do sborníku Centra komparatistiky na téma Jazyk vědy a jazyk umění, kteréžto téma jsem navrhl před více než rokem - netuše, jaké aktualizace se mezitím dočká. Text do sborníku, který má údajně - jako na posměch - ještě vyjít, už samozřejmě nedám. Základní teze, prodromus analýzy KRIZE LITERÁRNÍ VĚDY, předkládám v bodech zde.

1. Původní ideou komparatistiky, srovnávací vědy literární, bylo doplnit izolovaná filologická studia jednotlivých literatur o komplexní přístup k literatuře jako celku. Co bylo na filozofické fakultě potřebné před více než stoletím, kdy stolice srovnávací literatury vznikala, bylo aktuální i po roce 1989. (Před pár lety svěřil se mi - zcela v dobrém - jistý pedagog z jisté filologické katedry: "Já jen pořád nemůžu pochopit, jak je možné psát například o Dantovi, aniž by člověk předtím vystudoval italštinu.") Jak ovšem ona nabízená alternativa má konkrétně vypadat?

2. Obnovená pražská komparatistika explicitně odmítla jak ideu komparatistiky coby rozšířené slavistiky, tak možnost navázání na tradici komparatistiky Šaldovy a Černého, komparatistiky "duálně" srovnávající, evropské a literárněhistorické, pokládajíc ji za ne dosti moderní a komplexní. Otázka tedy zůstala: Jaká jiná varianta?

3. Hledání "jiné", modernější a komplexnější varianty, věnovala pražská komparatistika mnoho let své existence. Bylo prosloveno a napsáno množství textů o tom, "k čemu je komparatistika na světě". Takto vzniklé texty, mimo jiné ve sborníku Mezi okrajem a centrem (1999) byly vesměs velmi důmyslné, pohybovaly se ovšem na velmi vysoké rovině abstrakce: "Srovnávací literatura se vzdává svého mezi-národního a nad-národního omezení a začíná se konečně ve svém myšlení dobírat merita svých možností a povinností, když se deklaruje a realizuje jako topologické pole, prostor pro nekonečnou množinu možných vztahů, tras, hranic a přechodů, přemisťování a překládání. [...] Celá srovnávací literatura se dostává do polohy srovnávací poetiky [...] je ovšem paradoxní, že filozofické a epistemologické předpoklady tohoto obratu znamenají zrušení Étiemblova (a nejen Étiemblova) univerzalismu a radikální odvrat od vizí obecné, generální a světové literatury směrem k literatuře globální, paralelní, fragmentární, partikulární, stěhovavé, přerývané." (Oldřich Král, op. cit., s. 10) "Literární text z pohledu 'globálního' je více než texty jiné místem interferencí (ve smyslu inter-referencí): má rozměr lokální (vnitřní a vnější horizonty daného 'díla') i rozměr globální [...], to, co komparatistika zkoumá, totiž Literatura, to tvoří určitý celek pouze virtuálně, jen tehdy, počítáme-li k jejím 'dílům' rovněž všechny možné cesty od jednoho k druhému." (Miroslav Petříček, op. cit., s. 43)

4. Výsledkem tohoto jednostranného zaměření oboru na zkoumání vlastního smyslu bylo, že takto si začali komparatistiku představovat jak její první studenti, tak fakultní kolegové. S komparatistikou se místo povědomí o vědeckých výsledcích (jakkoliv vědeckou kompetenci jednotlivých pracovníků komparatistiky v jejich "užších" oborech nikdo nezpochybňoval) spojilo povědomí "o tom divném oboru, který řeší, k čemu vlastně je". V jakési studentské hlídce Lidových novin byla komparatistika zařazena do článku Záhadné obory na filozofické fakultě.

5. Takovéto prezentování vlastního oboru je perspektivně sebevražedné. Jednak obor začne přitahovat onen typ studentů, kteří doufají, že zde nebudou muset dělat žádnou systematickou práci. Že "komparování" je jakési abstraktní povídání o čemsi velmi neurčitém, přičemž povídání je hodnoceno jako tím vědečtější, čím častěji se v něm objeví slova jako diskurs, textualita či strategie. Jednak začnou mít agilní učitelé z jiných oborů (a především akademičtí funkcionáři!) pocit, že do komparatistiky mohou mluvit a vstupovat způsobem, jakým by si nikdy nedovolili mluvit a vstupovat do oboru s jasně vymezeným předmětem, jako je kupříkladu divadelní věda či dějiny umění, o filologických a historických oborech ani nemluvě. Konečně, při finančních obtížích fakulty a začínajícím hledání, "kde by bylo možno ušetřit", se zcela pochopitelně začne tam, kde se "nezbytnost" oboru jeví jako velmi zbytná - tedy právě u komparatistiky.

6. Zánik komparatistiky byl tudíž zakódován už v jejím založení, v chybných vstupních předpokladech a úmyslech. Na principu "budeme diskutovat, o čem ten obor je", na abstraktních sporech o to, je-li předmětem literatura "světová" nebo "globální", nelze založit regulérní obor. O těchto otázkách lze vést jedno symposium nebo jeden výběrový seminář, ale nic více. Bylo tedy jen otázkou času, kdy takto absurdně definovaný obor bez reálného předmětu bude zpochybněn jako celek. Viníkem zániku komparatistiky je tedy ten, kdo ji v této podobě vymyslel a "zpopularizoval".

7. Komparatistika jako reálný a smysluplný, nikoliv samoúčelný obor by musela být postavena na jiném, pevnějším základě - na studiu literárních dějin, vzhledem k němuž je studium literárních teorií a metodologií nástrojem, nikoliv cílem. V této podobě by byla komparatistika nikoliv jakousi superfilologií či metodologií filologií, nýbrž paralelou k uměnovědným oborům - k hudební, divadelní a filmové vědě a k dějinám umění. Není třeba ničeho více než prostého rozumu k tomu, aby se uznalo, že tak, jako je možné studovat hudbu, divadlo, film a výtvarné umění, mělo by být možno studovat i literaturu. Jestli se jí bude říkat světová, generální, globální nebo srovnávací, je normálnímu člověku putna. Na filozofické fakultě však již tato možnost (pokusil jsem se ji formulovat v textu O vývoji české komparatistiky ve sborníku Kultura a místo roku 2001) nemohla být trvale realizována vzhledem k neblahému vratkému základu, který komparatistice vtiskl její novodobý zakladatel.

8. Může být namítnuto, že ve světě existují mnohá pracoviště srovnávací literatury jakožto pracoviště, zabývající se povětšinou či vůbec jen metodologií literární vědy a oněmi abstraktními úvahami. Zvláště z amerického prostředí přicházejí k nám osoby přesvědčené, že komparatistika je povýtce metodologie a že naopak literární historie má sloužit jako ancilla metodologie - že je třeba znát prvotně metody výkladu, nikoliv tradiční literární materiál - a s metodologií v zubech lze interpretovat cokoliv od Danta po jídelní lístek, zcela jakékoli texty, aniž bychom znali jejich kontexty. Ano, tento přístup ve světě skutečně existuje, byť zdaleka nikoliv jako jediný (jak se nám v Čechách někteří snaží namluvit!). Jenomže to, že je rozšířený a leckde "normální", ještě neznamená, že je vnitřně legitimní a následování... hodný.

9. "Metodokracii" je třeba vnímat opět v historickém, společenském a politickém kontextu. Nejde totiž jen o nějakou hodnotově neutrální metodologii, nýbrž o metodologii velmi "ideovou", ano ideologickou. Přes její zdánlivou košatost lze v ní snadno rozpoznat její dva úhelné kameny. Prvním je marxismus a druhým strukturalismus.

10. Moderní českou historii literární vědy (a mnoha jiných humanitních věd) dobře známe: Mladí marxisté, nastupující po roce 1948, se později, když nabrali rozumu, proměnili vesměs ve strukturalisty. Zklamala-li je jejich mladistvá víra v ideový obsah literatury, hlásali nadále víru v samodostačivost literární formy. Někteří z nich došli po této cestě k pozoruhodným vědeckým výkonům, někteří se vydali vůbec mimo strukturalismus po vlastních cestách. Mnozí z těch i oněch však zůstali trvale poznamenáni zkušeností života, stráveného v "objetí" komunistické ideologie, ať v roli jejích stoupenců, nebo později v roli jejích odpůrců - a tedy zkušeností, že obsah textů (a smysl lidských činů) je možné interpretovat, jak je právě třeba: Že je NORMÁLNÍ s texty (a lidskými činy) manipulovat. A že metodologie je tu od toho. Morálně mimořádně odporná je postava Jana Mukařovského, který byl nejprve strukturalistou, pak kajícím marxistou a nakonec zase strukturalistou, slouží v tomto prostředí stále jako ikona otce-zakladatele moderní literární vědy. A čemu se lze od takovéhoto "světce" naučit?

11. Literární věda ve svobodném světě nepodléhala sice bezprostředním politickým tlakům, o to více však podléhala intelektuálním módám. Jak marxismus, tak strukturalismus staly se módou, jež se otiskla hluboko do duševního habitu jejích nositelů. I zde je možné pozorovat proces levicových iluzí, vystřídaných strukturalistickou deziluzí a poté navíc ještě poststrukturalistickou kocovinou. I zde je možné sledovat množství postav, které marxismem i strukturalismem prošly, a přesto (a v URČITÉ míře i proto) vytvořily pozoruhodná díla - Barthes, Foucault, Eco, Eagleton, Le Goff atd. atd. A i zde je možné vidět, jak literární věda, která se tváří být tak abstraktní, "objektivní" a "metodologickou", stále zůstala v hloubi ideologickou.

Neboť, co je za vším tím zkoumáním diskursů, textualit, strategií, marginalit, multikulturalit a jiných bytostí, při jejichž potkání je lépe se včas pokřižovat a prchnout? Za tím vším je přesvědčení, že intelektuál má bezmála MORÁLNÍ POVINNOST "dekonstruovat", to jest ve skutečnosti destruovat, napadat a převracet starý evropský a americký, křesťanský a židovský, řecký a římský svět, jeho víru v kontinuitu a řád, jeho jednotnou kulturní historii, která není nahraditelná žádnými "alternativními kánony" ženskými, homosexuálními či černošskými (při všem vědomí, jak důležité je pro západní tradici jak ženství, tak homosexualita, tak rasová odlišnost!), žádnými "multikulturalitami" a "globalitami" (při vší úctě k umění a písemnictví čínskému a indickému, apačskému a eskymáckému, při všech jejich spojitostech se západní tradicí a spojitostí západní tradice s nimi!). Tato literární věda užívá jistě velmi sofistikovaných metod výkladu literárních a kulturních textů - ale v jejich jádru je vždy stejný, prostičký a kulturně sebevražedný marxistický mýtus o obcházející společenské revoluci. Tato "revoluce" je však už dávno spíše "reakcí", je intolerantní vědeckou ortodoxií dneška.

12. I spojily se český vystonalý marxo-strukturalismus se západním, neutuchajícně módním marxo-poststrukturalismem, a plodem jejich incestuálního spojení je "ta správná", "metodologická" komparatistika. Odtud konečně chápeme její zuřivou nenávist k pojmu "světová literatura" a k představě, že je možné docela obyčejně přednášet její dějiny jako smysluplný celek: Kontinuita evropské, respektive euroamerické literatury je něco nesnesitelného, co musí být za každou cenu rozmetáno.

A tak nám zrušili komparatistiku.

P. S. O to více je třeba usilovat o restituci jiné, "obyčejné", tradiční, neideologické literární historie a literární vědy. Úhelným kamenem takové stavby však musí být ten, kterého se přidržovali mistři staré komparatistiky Šalda a Černý; ten, který stavitelé svévolníci zavrhli; ten, po kterém v této rubrice opakovaně voláme jako evangelní hlas na poušti: ETIKA literární interpretace, literárního provozu a akademického prostředí vůbec. A té se z marxismu, strukturalismu ani poststrukturalismu nedočkáme. Pro tu je třeba jít k docela jiným pramenům.