Pavel Růžek

Osada pusté reality

Dřív jsme sedávali u jinýho stolu, co u něj sedali mladý punkáči, s kterejma jsme se přátelili. Největší punkáč byl Luďa, kterej měl tříbarevný vlasy a na zádech vytetovanou celou hospodskou rvačku od Lady, na noze čerta. Měl taky kocoura, s kterým cestoval po Evropě. To vždycky tak na měsíc odjel do Španělska nebo do Itálie, a sednul si tam někde u nějaký kašny a čekal, až mu lidi naházej dost peněz, aby měl na víno. Když viděli kocoura, kterej mu seděl na rameni, házeli prej dobře; v Benátkách ho dokonce pustili zadarmo na loď. Když měl hlad, prolejzal kontejnery za supermarketama. Miloval svoji malou sestru, který vždycky přivez nějakej dárek, třeba obří pastelky. Ze všeho měl obrovskou radost. Když mu třeba laparoskopicky vyoperovávali slepý střevo, byl úplně nadšenej, že se na to moh koukat v monitoru Sony. Kromě kocoura měl ještě psa bulteriéra, na kterým se mu nejvíc líbilo, že měl sníženej práh bolesti, tak s ním moh mlátit o zeď. I když nebyl malíř, maloval obrazy plný hravý ironie. Jednou mi slíbil, že mi namaluje kundu, a asi za rok a půl to fakt udělal: z překližky vyříz asi půlmetrovej kosočtverec a polepil ho psíma chlupama a svejma vlasama a všelijakou jinou srstí, ale bylo tam prej i pár chlupů pravejch; a naflákal do toho růžovočervenou, a kunda byla jako živá. Chtěl za ni pět piv, ale usmlouval jsem to na dvě. Byl hyperaktivní, když třeba v tramvaji potkal nějakou hezkou holku, chytil ji za kozy a bradavky používal jak knoflíky na rádiu. Pak se ale nějak nasral na Českou republiku a odstěhoval se do Berlína, kde se stal skutečným malířem a kde se oženil, za ženu si vzal Indiánku z Peru. Pak už jsme ho neviděli. Kamil byl taky dobrej punkáč. Vlasy měl teda akorát červený, ale nosil zas nejrozdrbanější oblečení, jaký jsem kdy viděl, a boty měl sešitý drátkama a sbitý hřebíkama, a vymyslel anekdotu: Jdou dva punkáči kolem rybníka a vyleze zlatá ryba. A že prej ať si něco přejou, že jim to splní. Ale punkáči si nic nepřáli, že ať jim dá pokoj. Ale ryba furt votravovala, až se nakonec jeden z nich nasral, a povídá: Tak dobře: Chcípni! Kamil chodil do práce, což bylo obdivuhodný, dělal skladníka ve skladu CéDéček, a měl psa Střechu. Střecha byl taky punkáč, byl tulák a chlastal, když byl vožralej, padal. Jednou se ztratil a už se nevrátil, asi ho sežrali horníci z Lomu. Kamil bydlel s jednou punkačkou v ulici Josefa Lady, a když byl zkalenej, tak mu někdy došla trpělivost, a jak punkáči se s ničím neserou, házel třeba klíče do křoví, nebo jednou vysadil dveře a řek jí ať táhne, nebo jindy zas přibil na zeď jízdní kolo bez šlapek. Punkačka Lenka chodila spát do potoka. Kamil taky vymejšlel různý nový sportovní disciplíny, vynalez třeba skok do hloubky, nebo vrh oštěpem zpátky. Chodil tam každej den, do tý naší hospody, ale pak na ni taky nějak zanevřel a šel bydlet k nějaký ženský z Ghany, a pak už jsme o něm akorát slyšeli, jak někdy z toho panelákovýho pátýho patra tam vyhazuje různý součásti zařízení domácnosti, jako například ledničku. A chodil tam taky jeden zachmuřenej filozof, kterej měl věčně zkrvavenou držku, jak narážel s názorama, a jeden nezachmuřenej filozof, kterej svý obrazy idiotů polepoval zrcadlama a hlasitě hovořil a měl psa Vraha, kterej chodil spát do útulku, kde dostával nažrat. Ale i ty už tam přestali chodit. Ale proč to píšu: protože jeden ten punkáč mi jednou řek, že já jsem taky punkáč, akorát že o tom nevím.

Betka přišla až po osmý, dřív se z Prahy nedostala, protože kromě toho, že tam chodila do školy, tam taky pracovala, aby nám pomohla financovat školu a bydlení, dřela jak kůň v butiku Orsay. Na to, jaká to bejvala nepoddajná potvora, byla zlatý dítě. Přišla rovnou od autobusu, věděla, kde nás najde. Nebyla doma tři neděle, a bylo hezký vidět, jak tou svojí vzdušnou chůzí vešla do zakouřenýho lokálu a vrhla se nám kolem krku, protože v Praze byla sama a stejskalo se jí. Jak byla zmoklá, ohnivý vlasy měla trochu míň ježatý než obvykle, a voněla deštěm. Kromě hiphopovýho batohu táhla tašku plnou dárků. Když jsme se dostatečně přivítali, sundala si z uší obrovský modrý sluchátka, z krku odmotala asi třímetrovou šálu a sedla si a dala si pivo. A začala nám vyprávět, co v Praze dělala, a jak to má se zápočtama, a jak to má s prací, a jaký všude panujou hnusný poměry, a jak blbý všude vládnou lidi - a mluvila a mluvila, šťastná, že je zase doma, jak se těšila na Vánoce, jak už se nemohla dočkat - poslouchal jsem ji a přikyvoval, nebo zas udiveně zvedal obočí, a moje žena ji taky poslouchala, ale ta to měla těžší, protože z druhý strany jí Ananaska krmila ucho svou vlastní relací, protože Štěpán se den předtím předvánočně, jak káže zvyk, zlil jako zvíře, našli ho spát v křesle u nějaký ženský - Ale já jen us, dyk sem měl ponožky, hájil se Štěpán -, až jí moje žena musela říct, ať proboha drží chvíli hubu. A Betka vyprávěla, jakou babu má za spolubydlící, že takovou krávu jsme neviděli, byla to nějaká vyžilá, padesátiletá učitelka, co si tam do bytu na sídlišti Luka vodila šamstra, s kterým prej zvolna rozskřípávala postel - ale že je to furt lepší než na koleji, a má to blízko na metro. Tak jsme jí říkali, ať se tím netrápí, že všude je to stejný, a vždycky bylo, a jí se ulevilo. A nepobyli jsme ten večer v putyce dlouho, ale šli jsme domů, protože Betka chtěla bejt co nejdřív v Lomu u svýho Tomáše, a u psa Jeffa, kterýmu koupila pískací kostičku - tak se jen osprchovala a převlíkla a šla. A nás čekal zas jen další prázdnej večer, protože vyluxováno jsme měli, a jinak jsme nevěděli, co by se ještě dalo dělat; tak moje žena si uvařila kafe, a já taky, a pustil jsem počítač, a než najel, šel jsem se do koupelny vychcat. A moje žena, když slyšela, jak jdu, přes dveře obejváku řekla, ať nechodím s tím žvárem v hubě po bytě, a já jsem řek, ať na mě neřve, že jsem v tvůrčím procesu. A moje žena kontrovala, že vožralej jsem furt, a já hodil cigáro do hajzlu. (Kouřil jsem balený, tak vajgl neplaval.) Asi to i oceňovala, že píšu, aspoň říkala, že se jí to líbí, když jsem jí dal něco přečíst - ale psaní žere čas i duši, a nic jsme z toho neměli, hlavně ona z toho nic neměla, jak jsem furt civěl do obrazovky - a chtěla mít manžela, ne nějakýho potácejícího se spisovatele. Jenže já cejtil, že je dobrý se aspoň trochu natankovat, aby člověk přišel na jiný myšlenky, protože jinak bude uvažovat jako každej jinej blbec, a napíše leda hovno. Tak jsem zalez do pracovny a psal jsem, a když jsem si pak šel lehnout, už spala. Položil jsem jí ruku na rameno. Pohnula se - ale jen aby se líp uvelebila hlavou na polštáři. Zavrčel jsem a lehnul si na záda. Co jsem udělal? Nic. Chtěla jen, abych se choval jinak, protože moje přirozenost jí byla proti srsti. Nechtěla vysněnýho prince - ale nechtěla ani mě, ani v tý nejmírnější podobě. Takže to bylo těžký. V noci se mi zdálo, že jsem se stal novým člověkem, a ráno jsem se málem poblil.

Nemám rád Silvestry a Štědrý dny, protože nejsem rád, když mi někdo říká, co mám dělat, a když to nedělám nebo to dělám jinak, maj mi to za zlý, protože to tak dělaj všichni. A tak ráno jsem ve sklepě opižlával kmen stromku, což je práce, kterou miluju, jak jsem vždycky celej popíchanej od větví, a poslouchal jsem, jak potomci Járy Járavýho tahaj dolů pytle dříví, který přivezli; jako každej rok přijeli strávit svátky u svejch předků. Nadávali, co je tam sazí. Když byl stromek dost tenkej, aby se vešel do stojanu, odnes jsem ho nahoru a postavil do obejváku. Moje žena řekla, že jsem přines pěkný koště, a vrhla se na něj s nůžkama. Z chodby se ozvalo prasečí zachrochtání, tak jsme věděli, že se vrací Betka. Šla přesně. Prase na celej barák chrochtalo, že kurvy už neví, co by si na tu hlavu daly. Drž hubu, řekla mu Betka. Prase nereagovalo. Betce to slušelo, musela strávit tak hodinu u zrcadla. Jára Járavý vypadal jako kombinace proslulý umrlčí lebky a Miloše Krásnýho, komunistickýho mládežnickýho pracovníka; Miloš Krásný byl zas jak kombinace Fučíka a Goebbelse. Že musim toho kokota potkat, řekla Betka. Moje žena řekla, ať se nerozčiluje, že je Štědrej den, a otevřela flašku vaječnýho koňaku, a připili jsme si na Vánoce. Pak začaly zdobit stromek a já šel pro kapra. Šel jsem na Pavla, což bylo místo dole pod Osadou, kde kdysi bejvala šachta toho jména, ale dneska už tam byly jen garáže a zahrádky, sem tam domek u potoka, za ním v lesíku kynologický cvičiště. Potkával jsem lidi, který už měli nakoupíno - každej nes igelitku, některý sebou ještě mrskali. Kapry prodávali za silnicí, kde byl rybníček, ale přiváželi je tam v náklaďákách s káděma. Koupil jsem jednoho ani ne moc velkýho, ani ne malýho, a nechal jsem si ho zabít a vykuchat. Bylo to hned - a šel jsem zpátky; potkával jsem lidi, co šli teprve dolů, a připadal jsem si divně. Moje žena naopak Vánoce milovala, doma jsme měli všechno krásně nazdobený, na dveřích věnec, na stolech vánoční ubrusy a mísy s ovocem a smrkovýma větývkama, svíčky, cukroví. Když jsem přišel, byla tam už i Nikola, naše Nikolka - a začínaly s výrobou bramborovýho salátu. Nika byla o 5 let starší než Betka, a taky studovala vysokou školu, a taky prvním rokem, ale externě, protože už pár let pracovala v jedný stavební firmě, a k nám chodila jen na návštěvu, protože už nikoli sama bydlela ve svým bytě, kterej jsme jí koupili, když jí bylo 20. To nám lidi taky nemohli prominout, že jsme tak bohatý - a že se tak roztahujem, protože byt byl jen přes trávník, viděli jsme si do oken. Ale byli jsme holt jiný: když Nika začala ve svým bytě bydlet a žít, podalo na ni Varlátko trestní oznámení za rušení nočního klidu, protože spát se má chodit v 10. (Varlátko bylo zrcadlovitá obdoba našeho skotu.); byt si v tý době na Osadě moh koupit každej, stačilo mít prachy - a my jsme je měli proto, že jsme se královsky zadlužili. Protože jsme měli na to, abysme je splatili. Na Nikolku Járavý na žádnej zvuk nepřišel, tak jen pořvával a bučel, že je blbá po tátovi. (Ono taky kdyby si o mně ten patvar myslel něco jinýho, tak by mě to urazilo.) Nika škrábala, Betka krájela, moje žena dělala ty další věci. Aris lačně slídil. Zeptal jsem se, jestli můžu pomoct - řekly mi, ať nepřekážím. Tak jsem zalez do pracovny a pustil jsem koledy a počítač. Jak začaly klapat klapky, strčila moje žena, půvabná v bílý zástěrce, hlavu do dveří a řekla, že jestli se míním i vo Štědrej den izolovat, můžu si jít slavit Vánoce jinam. Tak jsem to vypnul a šel jsem se dívat, jak dělaj salát. Občas jsem do něčeho píchnul, občas mě poslaly pro něco do sklepa. Byly veselý a štěbetaly. Říkal jsem si, že bych měl taky něčím přispět k vytváření slavnostní nálady, ale nic mě nenapadlo. A pak už se smažil kapr a řízky, a pak už bylo všechno hotový - a my jsme se svátečně oblíkli a zasedli jsme k večeři. Nevím proč, ale byli jsme všichni v černým. Pili jsme červený víno. A holky, jak byly velký, byly nedočkavý jak malý děti, jak se těšily na dárky, a moje žena se těšila taky, i když věděla, že ode mě pod stromečkem najde zas jen Ninu Ricci, jako každej rok - pokaždý z nás měla nejmíň dárků, ale měla z nich největší radost. A tak jsme zapálili prskavky a svíčky a moje žena zazvonila na zvoneček - a holky přiběhly a zářily jim oči, a já se díval, jak rozbalujou balíčky a jásaj, co všechno dostaly. Já dostával k Vánocům takový ty běžný věci jako ponožky a svetry a pěny na holení - a pak víceméně všechno, o co jsem si řek, nebo na co jsem jen pomyslel. Ten rok, ale, mi jeden dárek braly furt z rukou a říkaly, ať ho rozbalím až nakonec; tak jsem věděl, že to bude nějaký opravdu překvapení - ale že to bude notebook, to jsem teda nečekal. Ne že bych ho nechtěl nebo na něj nepomyslel, když jsme se s mojí ženou náhodou ocitli v nějakým tom obchodě, tak jsem tam u regálů s notebookama slintal, ale byl tak drahej, a navíc počítač jsem měl, sice žádnej zázrak, ale na to mý psaní stačil, že pro mě prostě nebyl. A teď jsem ho držel na kolenou a ohromeně na něj zíral, a nevěděl jsem, co mám dělat, nevěděl jsem, co mám říct. Moje žena notebook zapnula a na displeji se rozzářilo Pavlíkovi z lásky. Do očí se mi nahrnuly slzy - ale dál jsem tam seděl jak idiot a přerovnával si to v hlavě. Protože jsem věděl, že jsem si to nezasloužil, a že za to, jakej jsem, bych potřeboval spíš potrestat, protože moje žena mi dala najevo něco, o čem já se domníval, že už je tak samozřejmý, že už ani není. Připadal jsem si jak zloděj snů. Ty nemáš radost?, zeptala se Nikola, když viděla, že tam sedím jak pod ledopádem. On má větší radost z toho piva, řekla moje žena, protože od Niky jsem dostal tři flašky guinnesse. Řek jsem, že radost, polknul jsem, že radost mám, ale - Jaký ale? zeptala se moje žena. Zmoh jsem se aspoň na to, že jsem jí dal pusu a řek jsem Děkuju. Viděl jsem z jejího výrazu, že to se mi teda nepovedlo, ale ustála to a řekla, že harddisk má 40 giga, a že abysme ho splatili, budu muset přestat chlastat, protože jinak na něj nebudeme mít. Díval jsem se do klína a užasle hladil mechový klávesy. Je fakt, že kdyby se to spočítalo, mohli jsme si ročně koupit klidně dva notebooky za to, co jsme nechávali v putyce, tak jsem moh než uznat, že má i tentokrát pravdu. A otevřel jsem další flašku vína, aby holky měly co pít, a sám jsem odešel do pracovny, a položil jsem notebook na stůl a díval se na něj, a pomalu se ho bál dotknout, abych něco nerozbil.

Ty dva vánoční svátky jsme pak věnovali návštěvám příbuzných, kde se všichni ptali Tak co?, a já věděl, na co se ptají, tak jsem říkal Dobrý. A moje žena se na mě vždycky tak podívala, jako by chtěla říct A to je všechno?, ale já se nechtěl chlubit cizím peřím, tak jsem radši mlčel; večer jsme šli samozřejmě do putyky, kde by se divili, kdybysme nepřišli, a tak domů jsme se dostali až tak kolem půlnoci: v pondělí jsme se dívali na televizi, kde hráli film Smrt jí sluší, a v úterý, na Štěpána, jsem za ní v posteli přišel, že se budem milovat, což jsme naposledy dělali 12. 12. Moje žena to měla ráda, když jsme se milovali, když jsem teda nebyl vožralej nebo ona unavená, a uměla to a já to měl rád taky, ale když jsem nebyl vožralej, cejtil jsem nějakej ostych nebo co to bylo, než jsem se odhodlal ji obejmout a říct slovo, který chtěla slyšet; připadalo mi, jako bych se dožadoval něčeho, na co nemám nárok. A vůbec nešlo o to, jestli jsem nebo nejsem její zákonitej manžel; ale na toho Štěpána jsem se k tomu odhodlal, jak jsem nějak cejtil, že bych měl, a řek jsem teplý slovo, a moje žena ve tmě vstřícně zazářila, a já vlez k ní pod peřinu a začal jsem se po ní sápat. Zeptala se, jestli bych jí nedal nejdřív pusu, a já prones žertovnou poznámku Tak roztáhni nohy. Kterou vzala vážně. A bylo vymalováno. Malovali jsme v srpnu, když jsem se vrátil z Konstantinek, a kdy jsme vyměňovali starý okna za plastový; v květnu nám dělali nový dveře; a v listopadu moje žena koupila krásný bicí hodiny z 19. století, který nám visely v obýváku. Měli jsme hezkej byt. Odvrátila se, a už jsem ji nepřiměl ani k tomu, aby se na mě i jen podívala. Urazila se, nebo jí to bylo jen hodně líto, tak jsem se urazil taky. Odtáhli jsme se každej na svoji půlku postele a s očima upřenýma do zdi jsme usnuli.

Příští den měla ještě den dovolenou, a nepromluvili jsme samozřejmě ani slovo, ale pak už musela do práce. Já měl ještě tejden prázdniny, a to jí taky dost vadilo, když ráno v sedm vstávala a viděla, jak se chruju do peřin a mručím, ať zhasne. Vydržel jsem spát tak do jedenácti, pak jsem psal, ale moc mi to nešlo, protože jsem byl rozrušenej. Notebook jsem nechával ve futrálu, protože jsem nevěděl, jak do něj přetáhnout věci ze starýho počítače, který jsem tam měl rozdělaný. A tak jsem šel radši na pivo. V putyce skoro nikdo nebyl, tak jsem si čet Šlajchrtovo fejetony a manuál, a byl jsem rád, že jsem tam sám, protože jsem cejtil, že na ksichtě mám nějakej divnej výraz. A vzpomínal jsem, jaký to bylo, když jsem byl v KL. Dal jsem si pět, protože na víc jsem neměl, a šel jsem zas domů. Na chodbě byl bordel jak v prdeli, jak se potomci Járy Járavýho chystali zas odtáhnout a chodili sem a tam a rozšlapávali nanošený bláto. Když mě uviděli, prokláli mě lítejma pohledama; předek jim bezpochyby napovídal pěkný věci, takže mě krutě nenáviděli. Jeden z těch exemplářů mi dokonce před časem hodil do schránky pologramotně sesmolenej dopis s upozorněním, že jestli nepřestanu šikanovat jejich láskyplný předky, podaj na mě trestní oznámení za zhoršení jejich zdravotního stavu a následnou smrt. Vždycky, když jsem to viděl, jsem si říkal, že natáčet film například o Buchenwaldu, neměl bych problémy s castingem. Vybavoval se mi taky jeden citát, kterej mám někde v Bookshelfu: Every communist has a fascist smile; every fascist a communist frown. Nebo tak nějak. Ale je to tak. Podvraťák ječel jak pominutej, a čurák si to samozřejmě nemoh nechat ujít - vylez, vrčel, cenil zuby, a vypadal jak vemeno. Chodil v teplákách, který měl vytažený málem až do podpaží, tak bylo vidět, že nemá žádný koule: buď mu uschly, nebo ho nějakej dobrodinec vykastroval. A do rány mu jako na zavolanou přišla Nemělová, která se síťovkou v ruce, v který měla prázdnou flašku od mlíka, scházela opatrně se schodů. Patvar začal pořvávat: Pani, tady byl včera na tý chodbě takovej smrad, to bylo hrozný, tady byl kastról, ukazoval před naše dveře, a to byl smrad, jak když se vysere černoch. To je hrozný, co s v tomhletom baráku děje! Moje žena totiž den předtím nakládala silvestrovskou svíčkovou, a horkej lák dala vystydnout na chodbu. Svíčková se jí, jako vždycky, opravdu povedla. To byl takovej smrad, hlas mu bobtnal radostí a nenávistí, protože jsem kolem něj musel projít, jako když se vysere černoch! Nemělová chtěla jít pryč, ale prase jí zatarasilo cestu a vyřvalo se ještě jednou. Bylo to, jako když sere hubou, jak fontána z fekálního vozu. Nemělová se nešťastně rozhlížela; to bylo taky zvláštní, jak se lidi v baráku po těch padesáti letech spolužití nesnášeli, i když navenek se samozřejmě tvářili opačně. Nebo se netvářili nijak. Konečně jsem se dostal domů a s úlevou jsem zaklap dveře. Aris chtěl ven, ale řek jsem mu, že musíme počkat, až verbež zmizí a chrochtavec zaleze. Zatím jsem mu dal nažrat. Sám jsem měl taky hlad, tak jsem si vzal nějaký chlebíčky, co ještě zbyly od Vánoc, a jak jsem je žral, myslel jsem samozřejmě na svoji ženu, která je dělala, a na to, co jsem to za člověka. A pak jsem umyl nádobí, a pak jsem si vyluxoval v pracovně; a pak mě napadlo, že až přijde domů a uvidí ten bordel na chodbě, zbytečně se ještě víc nasere, tak jsem šel a umyl jsem schody. Špinavou vodu jsem vylil před barák a kýbl jsem dal zase pod dřez do linky. A sednul jsem si do pracovny a zíral na list bílýho papíru. A pak se z chodby ozvala rána. A pak bylo ticho. Viděl jsem, že z psaní ten den nic nebude, tak jsem šel do obejváku a sed jsem si do křesla a pustil televizi; civěl jsem na nějakou přiblblou soutěž, a čekal, až přijde; až zašramotí klíčem v zámku a otevřou se dveře - ale na chodbě se najednou někdo rozeřval, řval na někoho, ať vstane - a byl to Jára Járavý, kterej řval na manželku, která ale nevstávala, protože jak šla a uklouzla na ještě mokrejch schodech, křápla se do hlavy a zlomila si spodinu lebeční a byla mrtvá. Járavá byla malá a seschlá, a nemocná, před barákem byla každou chvíli sanitka - a byla tam i teď, ale odjela s prázdnou, protože tohle už byla práce pro jiný lidi. A když moje žena přišla, už to věděla, protože se cestou zastavila v putyce, kde už to věděli taky, protože už to věděla celá Osada, že jsem zabil starou Járavou, když jsem jí mejdlem namazal schody. Tak jsem mý ženě říkal, že jsem schody umyl normálně, jako vždycky, že jsem akorát do vody dal nějakej saponát, protože schody byly samý bláto - ale ona mi možná moc nevěřila, protože věděla, že kdyby to záleželo na mně, je zrůda Jára Járavý už stokrát po smrti, a každej den znova; myslela si o něm sice to samý co já, ale když už s ním musela komunikovat, snažila se ho přebít zbraní slušnosti a zdvořilosti, což jí ovšem nebylo nic platný, protože tvor ji poslal do prdele tak jako tak; na druhou stranu ale zas nevěřila, že bych něco takovýho opravdu udělal, to už by nebyla jen zoufalá reakce - ale stejně se dívala divně. Nebo se nedívala vůbec, ještě jsem to nespravil. Zajímavý bylo, že Jára Járavý skon svý manželky nijak zvlášť neprožíval, až teda na to, že chodil kolem baráku a pokřikoval, že mě zavřou, až zčernám. Daleko víc to prožíval Jarda Nebyl, kterej říkal Taková to byla neškodná ženská. A Jaroslav Nemák říkal, že to věděl, že se na těch schodech jednou někdo zabije. Pak bylo policejní vyšetřování, protože mě samozřejmě udali, z kterýho vyplynulo, že chodba byla v pořádku, ale Járavá byla namol, měla v krvi přes dvě promile. Babka se nezdála. Takže to byla nešťastná náhoda - ale na mě pak stejně všude koukali jak na vraha, akorát na některejch lidech jsem viděl, že si myslej, že to holt vodnes ten nepravej. Vyvstal ale těžkej problém pro potomky: dědek už byl totiž natolik dementní, že bez dohledu nebyl schopnej svéprávnýho života, tak jim nezbejvalo než ho někam zašantročit. V důchoďáku ho odmítli, že prej by jim plašil stařečky, v cirkusu řekli, že maj plno, tak se nakonec rozhodli, že ho prodaj do zoologický. To se lehko řekne - ale jak to přepravit? Potomci sice měli auto, teda spíš autíčko, vypadalo jak z Legolandu, ale to si samozřejmě zasvinit nemínili. Tak nejdřív uvažovali, že by si půjčili takovej ten přívěs, co se v něm převážej koně - ale to bylo zas drahý; tak nakonec z hrubejch latí stloukli podivuhodnou konstrukci, ke který přidělali kola, že to připojej za autíčko a vyvezou to v tom. Klec byla nevzhledná, ale pevná, což bylo důležitý, protože kdoví, co by se stalo, kdyby se to dostalo ven. U školy třeba. Když ho do ní šoupli a zamkli těžkej visací zámek, byla to podívaná pro bohy, jak se netvor držel latí - a vrčel, chrochtal, cenil zuby; šel z toho strach. Autíčko zachrčelo a rozjelo se, klec se rozkolíbala, skřípavě vrzala - a nakonec to celý zmizelo v průjezdu a odjelo do prdele. Před barákem nechali povalovat mršinu, protože jak mu nedal dva dny nažrat, čokl chcípnul vzteky.

Den před Silvestrem se doma zas jednou ukázala Betka (naše holky měly, na rozdíl od nás, věčně nějaký aktivity, spojený většinou se sportovně-rekreační činností [Nikola] nebo nočním životem [Betka]), a ještě než zas vykmitla, mi řekla, že o tom mluvila s mámou, kterou prostě jen mrzí, že jsem ten její dar lásky neocenil a vzal to jako samozřejmost, tak ať s tím koukám něco udělat, protože to bych teda měl; protože ona je taky ženská, tak ví, co ženská chce a potřebuje, tak ať jdu a koupím jí kytku, a pak ji obejmu a dám jí pusu a takový ty věci - a dala mi stovku. Že se zas budem mít všichni rádi. Tak jsem šel - ale místo kytky jsem koupil flašku griotky, která dýl vydrží, a je možná i mocnější zbraň, a když moje žena přišla z práce a vypadala zničeně, motal jsem se chvíli po kuchyni s flaškou za zády a nevěděl, jak začít. A ona to na mně viděla, že mám něco za lubem, a čekala, co ze mě vypadne, protože jí to bylo taky jasný, že něco se stát musí. A tak i když to bylo těžký, těžší než co jinýho, tu flašku jsem jí konečně podal, a objal jsem ji a blekotal, omlouval se, že si vážím nejen toho, co mi dala pod stromeček, ale i všeho toho ostatního, co mi dává tím, že je, co od ní dostávám - a v očích jsem měl úplně slzy, jak jsem chápal, co ty slova znamenaj a že je myslím (asi) vážně. A moje žena byla asi ráda, že jsem se vzchopil a zmátořil, ale nebyla sentimentální, tak si nalila frťana a vrazila ho do sebe a řekla, že musíme jít nakoupit, protože jí došel lak na vlasy. Tak jsme šli do Billy; a pak jsme šli do putyky domluvit detaily; a pak jsme šli domů. Ale ještě jsme si nepadli do náruče, protože to bylo moc čerstvý.

Pavel Růžek (1951) žije v Litvínově, pracuje jako učitel angličtiny. Ústecké Severočeské nakladatelství vydalo v osmdesátých letech tři jeho prózy: Budižkničemu (1983), Obyčejný ráj (1987), Mistr světa (1989). Publikovaná ukázka pochází z rozsáhlejšího rukopisu, jenž vyjde v průběhu příštího roku.