Richard de Fournival

Bestiář lásky

Všichni lidé přirozeně touží po poznání. Nikdo však nemůže sám poznat všechno (třebaže vše je poznatelné), a proto by měl každý poznat aspoň něco; aby jeden věděl, co druhý neví. Tímto způsobem lidé pak vědí vše. Nikdo to sice všechno neví sám, ale všichni dohromady ano. Jenže lidé nežijí všichni najednou, jedni zemřou dřív, než se druzí narodí. Naši předkové poznali věci, na které bychom dnes vlastním rozumem nepřišli, kdybychom se je od nich nedověděli.

Bůh se z lásky k člověku rozhodl vybavit jej vším užitečným. Dal mu proto mimo jiné schopnost paměti. Paměť má dvě brány, zrak a sluch. Ke každé z těchto bran vede jedna cesta. Tyto cesty jsou obraz a řeč.

Obraz slouží oku a řeč uchu. Jak se vtisknout do paměti obrazem nebo řečí, je patrné ze způsobu, jakým paměť střeží poklady objevené lidským důvtipem a jak zpřítomňuje minulost. Stejnou schopnost mají také obraz a řeč. Když vidíme na obraze nějakou událost, například z Trojské války nebo odjinud, vyvstávají před námi činy statečných mužů, kteří žili dávno před námi, jako by se dály tady a teď.

Tutéž moc má i řeč. Když posloucháme nějaký příběh, je to, jako by se dobrodružství, která vypráví, odehrávala právě teď. Pokud lze pomocí řeči a obrazu zpřítomnit minulost, pomáhají nám také vstoupit do paměti.

Vy z mé paměti nikdy nezmizíte, má milá a krásná přítelkyně. Láska, kterou jsem k Vám choval, zanechala v mé paměti nesmazatelnou stopu, po hluboké ráně zůstane natrvalo citelná jizva, nikdy se zcela neuzdravím. Mé utrpení mi však bohatě nahradí vědomí, že i já trvale přebývám ve Vaší paměti. Posílám Vám proto v jednom textu obojí, řeč i obraz, aby mě, když u Vás nejsem, zpřítomnily ve Vaší mysli.

Jak jsou v tomto textu přítomny řeč i obraz, hned vysvětlím. Přítomnost řeči je jasná: veškeré písmo je tu proto, aby zaznamenávalo řeč a aby se četlo. Čtením se z písma stává opět řeč. Přítomnost obrazu je rovněž zřejmá: písmena se musí nakreslit.

Navíc obsah textu sám o sobě vyžaduje ilustrace, neboť pojednává o zvířatech a o ptácích, které poznáváme snáze z vyobrazení než podle slovního popisu.

Tento text je zároveň něco jako moje poslední výzva po všech těch, které jsem Vám dosud poslal. Jako když se král rozhodne vést válku za hranicemi své země: část svých nejlepších mužů vezme s sebou, větší část však ponechá doma pro ostrahu země. Když ale zjistí, že mu ti, které vzal s sebou, nestačí, pošle také pro ty, jež nechal doma. V nouzi tak poslední výzvou povolá své zálohy. Totéž musím udělat i já. Vždyť všechna hezká slova, která jsem Vám až dosud řekl nebo napsal, mi nebyla nic platná. V tomto posledním textu musím proto mobilizovat své záložní síly a promluvit, jak nejlépe dovedu, abyste můj poslední apel přijala příznivě. Možná mě vůbec nemilujete. Nicméně píšu věci, které oči rády vidí, uši rády slyší a paměť ráda uchová.

Tento text je mou poslední výzvou i poslední nadějí, musím v něm proto být výmluvnější než kdy předtím. Totéž se říká o kohoutovi: nejčastěji kokrhá po setmění a s rozedněním. Kolem půlnoci se ke kokrhání odhodlává jen zřídka, ale o to tísnivěji jeho zpěv zní.

Rána a večery vypadají jako noc smíchaná se dnem a podobají se lásce, která ani úplně nedoufá, ani zcela nezoufá. Zato půlnoc je láska naprosto zoufalá. Protože tedy nemám ani nejmenší naději získat Vaši přízeň, jako by mi nastala půlnoc. Kdykoli mi ovšem svitne záblesk naděje, jako by svítalo. Tehdy jsem zpíval častěji, teď musím zpívat hlasitěji.

Hlasitý projev se obvykle přisuzuje zoufalému člověku. Proč, to nám objasní zvíře, které má tím ošklivější a hrozivější hlas, s čím větší námahou ho vydává. Je to divoký osel. Nezahýká, dokud jej hlad nedohání k zuřivosti a on nemůže najít zhola nic k žrádlu. Pak ale hýká tak vytrvale, že to nikoho kolem nenechá v klidu.

Když se mnou nemáte nejmenší slitování, nezbývá mi než si dát záležet jako nikdy předtím a přesvědčit Vás nikoli hlasitým zpěvem, ale těmito zoufalými řádky, kterými k Vám naléhavě promlouvám. Zpěvem bych totiž určitě neuspěl a hned Vám vysvětlím proč. Když člověk spatří vlka dřív, než vlk jeho, ztrácí vlk svou sílu a odvahu. Když však vlk zpozoruje člověka první, ztratí člověk hrůzou hlas a nevydá ze sebe už ani hlásku.

Stejné je to i s láskou mezi mužem a ženou. Pokud muž zpozoruje lásku ženy dřív, než mu ji dá sama najevo, žena již nemá odvahu muže odmítnout. Já jsem však své city nedokázal utajit a vyjevil Vám je dříve, než jsem něco věděl o Vašich. Proto jste mi unikla. Sám jsem to jednou slyšel přímo z Vašich úst. Jako ten vlk jste mě tedy spatřila dřív než já Vás a já ztratil hlas. To je první důvod, proč Vám neskládám verše, ale píšu prostou prózou.

Druhý důvod ozřejmím na příkladu cvrčka. Ten nešťastník zpívá tak rád, že za zpěvu i umírá. Kvůli zpěvu nejí a o jídlo se nestará. Vyhnul jsem se zpěvu, protože netuším, jestli by to nebyl můj konec. A stejně bych si nejspíš příliš nepomohl. Jak jsem už dávno zjistil, když jsem krásně zpíval a svým zpěvem přesvědčivě promlouval, cítil jsem se velmi špatně. Jako labuť.

V jedné zemi labutě zpívají tak krásně a s takovou chutí, že když se jim zahraje na harfu, sladí se s ní jako bubínek s flétnou. Nejkrásněji labuť zpívá ten rok, kdy má umřít. Když se nějaká pak ozývá zvlášť tklivě, říkají o ní: Ta brzy umře. Také o dítěti, které vypadá bystré, se říká, že nebude dlouho žít.

Smrt labutě mi nahání strach, kdykoli krásně zpívám, a smrt cvrčka, když pěji ještě s větší chutí nežli on. Zanechal jsem proto zpěvu a posílám Vám tuto poslední výzvu ve formě traktátu. Bylo mi totiž souzeno ztratit hlas ve chvíli, kdy mě spatřil vlk, tedy když jsem pochopil, že Vás miluji, a přitom nevěděl, s jakou odezvou se moje láska setká.

Běda mi! Kolikrát jsem pak trpce litoval, že jsem na Vás naléhal a připravil se tak o Vaši milou společnost. Kdybych mohl udělat to, co pes, který žrádlo vyvrhne a pak ho zase klidně sní. Radši bych stokrát znovu polkl vlastní slova, sotva mi vyklouzla z úst.

Nedivte se pak, že jsem ženskou lásku přirovnal k vlkovi. Vlk má totiž ještě další tři vlastnosti, kterými se podobá ženě. Má neohebný krk, s nímž nemůže otočit, aniž by otočil celým tělem. Kořist ho nezajímá, když ji má přímo u čumáku, ale jen když je daleko. A když se plíží do ovčince, jak nejtišeji umí, ale nějaká větvička mu přesto zapraská pod tlapou, pomstí se své tlapě a v zuřivosti do ní kousne.

Všechny tyto tři vlastnosti se objevují v lásce také u ženy. Žena se nemůže dát, pokud se nedá celá. Podobně jako vlk neotočí jen krkem. Druhou vlčí vlastnost lze u ženy pozorovat, když se zamiluje. Dokud je muž daleko, hluboce ho miluje. Jen co je ale u ní, chová se, jako by jej už nemilovala. Třetí vlčí vlastnost ženské lásky se projevuje následovně: dá-li žena svým chováním příliš najevo své city a muž nabude přesvědčení, že ho miluje, žena umí slovy zamlžit a zamaskovat to, v čem zašla příliš daleko. Jako vlk mstí se žena ústy na tlapě. Ráda by totiž o ostatních věděla to, co nechce, aby se vědělo o ní. Hlavně před mužem, o kterém si myslí, že ji miluje, se má na pozoru. Jako zmije: když vidí nahého člověka, lekne se a uteče. Oblečeného bez obav napadne.

Právě tak jste se zachovala i Vy ke mně, má milá a krásná přítelkyně. Poznal jsem Vás tak něžně plachou, jako mají ženy být. Jako byste se mě trochu bála. To protože jsem pro Vás byl nový. Jakmile jste však poznala, že Vás miluji, začala jste být krutá a ničit mě svými slovy.

Ano, nové přátelství můžeme přirovnat k nahému člověku a potvrzenou lásku k oblečenému. Člověk se rodí nahý a oblékat se začne, až když povyroste. Při navazování přátelství člověk není ještě zamilovaný, a proto se nebojí otevřeně přiznat své city. Když se ale zamiluje, láska jej spoutá a on začne skrývat své myšlenky a bát se, aby se jeho city neprozradily. Je lapen právě tak jako obutá opice.

Opice chce napodobit všechno, co vidí. Chytří lovci si proto vyhlédnou místo, kde je opice uvidí, a pak se před ní obouvají a zouvají. Potom nechají jedny boty opici na dosah a ukryjí se někde poblíž. Opice chce napodobit to, co viděla, přijde, vezme boty a bez rozmyslu si je obuje. Než je stačí zase zout, lovci vyskočí z úkrytu a běží k ní. Obutá opice nemůže utíkat ani vylézt na strom, ani se odplazit a lovci ji snadno chytí.

Všechny tyto příklady potvrzují, že kdo nemiluje, je jako nahý, a kdo miluje, je jakoby oblečený. Dokud se opice neobuje, je volná a nepolapitelná. Také člověk je svobodný, dokud se doopravdy nezamiluje. Příklad obuté opice potvrzuje příklad zmije a mně je teď jasné, proč se Vaše chování ke mně rázem zhoršilo, jakmile jste poznala, že Vás miluji: chytit se dá jen obutá opice a zmije napadá pouze oblečené lidi.

Podle mého názoru byste se měla zachovat přesně naopak. Právě proto, že jsem oblékl lásku k Vám, byste na mě měla být milejší. Měla byste své chování řídit podle vrány. Dokud její ptáčata nemají peří, nejsou černá a nepodobají se jí, vrána si jich nevšímá a nekrmí je. Vráňata žijí pouze z rosy až do doby, než jim peří naroste a vypadají jako jejich matka.

Tak jste se, myslím, má milá a krásná přítelkyně, měla zachovat. Dokud jsem Vás nemiloval, nemusela jste se o mě starat. Když mě ale celého pronikla láska k Vám a já byl připraven nést ve štítě znak Vašich barev, měla jste mě hýčkat a živit tu mladou a křehkou lásku, jako matka kojí své děti. V lásce by měly vítězit vraní instinkty nad zmijími či opičími.

Vrána má ještě jednu vlastnost, kterou se velice podobá lásce. Když najde mrtvého člověka, nejprve mu vyklove oči a očima potom klove mozek. Čím větší mozek člověk má, tím lépe se do něj vráně klove. Také láska se nejprve zmocní očí. Kdyby se na ni člověk nepodíval, nikdy by jí nepodlehl.

V lásce je také něco ze lva. Když lev žere kořist a jde kolem člověk, který se na lva náhodou podívá, lev se jeho pohledu přirozeně zalekne. Člověk je totiž stvořen k obrazu Pána všech pánů, a nese proto ve své podobě určitý náznak svrchovanosti. Lev je ovšem nebojácné zvíře a stydí se, že by měl mít strach z člověka. Jak se člověk na lva podívá, lev se na něj vrhne. Třeba stokrát by mohl člověk projít kolem lva a lev by se ani nepohnul, kdyby se na něj člověk nepodíval. Proto říkám, že se láska podobá lvovi: napadá jen toho, kdo na ni pohlédne.

Při prvních setkáních se láska člověka zmocňuje očima, ale pak ho začne skrze oči připravovat o mozek. Lidský mozek znamená rozum. Jako v srdci sídlí životní síla, která nás rozhýbává, a z jater se nám do těla rozlévá životodárné teplo, tak mozek je sídlem rozum, díky němuž chápeme, co se kolem nás děje. Když člověk miluje, je mu všechen rozum k ničemu, protože o něj stejně přijde. Čím víc ho má, tím víc ho ztratí. Čím chytřejší je člověk, tím vášnivější je láska.

Když už láska připomíná vránu touto vlastností, měla by mít i onu předchozí vraní vlastnost, a ne aby se chovala jako zmije nebo opice. To znamená, že by žena měla milovat raději muže, jenž oblékl barvy její lásky, a ne nahého, který ji nemiluje.

Věřím, že některé ženy podle toho jednají. Jsou ale i takové, které mají hlavy děravé, a co jedním uchem vpustí dovnitř, druhým pouštějí zas ven. Odmítají se dát právě těm, které milují. Jsou jako lasičky, které počnou uchem a porodí tlamou. Když vyslechnou krásná vyznání, cítí se zavázány lásku opětovat - je to, jako by počaly uchem. Nakonec se ale jen vyhýbají jasnému odmítnutí a s oblibou se chytají různých frází, jako by se bály, že je někdo nachytá. Přesně tak to dělá lasička. Po porodu odnese svá mláďata na jiné místo, aby o ně nepřišla.

Tato lasiččí vlastnost dělá lásku naprosto beznadějnou, když jeden vytrvale odmítá mluvit právě o tom, co by mohlo být nejdůležitější, a odvádí řeč stále někam mimo. Takovou beznaděj dokáže způsobit jen pták, který se jmenuje kalandra. Když kalandru přinesou k loži nemocného a ona mu pohlédne zpříma do obličeje, je to znamení, že se nemocný uzdraví. Když se ale kalandra od něho odvrátí a nechce se na nemocného podívat, má se za to, že nemocný musí zemřít.

Snad Vám vadilo, má milá a krásná přítelkyně, že jsem žádal Vaši lásku. Snad Vás i těšilo mé přátelství a společnost, dokud jsem mlčel o příčině své nemoci. Snad proto jste se mi nikdy nepodívala do tváře. Měli by mě tedy mít již za mrtvého. Svým chováním jste mě úplně zničila. Jsem naprosto zoufalý. Ani soucit již neočekávám. Zemřel jsem z lásky. Ze smrti není návratu a se soucitem se vytratila i naděje, že se láska uzdraví.

Jsem mrtev, už je to tak! Kdo zavinil mou smrt? Nevím, buď Vy, nebo já, možná na tom máme podíl oba dva. Jako by mě siréna nejdříve uspala svým zpěvem a potom zabila. Existují tři druhy sirén, první a druhé jsou napůl ženy a napůl ryby, třetí napůl ženy a napůl ptáci; zpívají všechny. Jedny za doprovodu trubky, druhé s harfou a třetí jen tak. Zpěv sirén je tak krásný, že mu nikdo neodolá a táhne ho to blíž. Jakmile se dostane do bezprostřední blízkosti sirén, usne. Když ho siréna objeví, ve spánku ho zabije. Siréna je podle mého soudu vinna tím, že ho zavraždila zákeřně, také si to ale zavinil sám, protože jí uvěřil. Já jsem zahynul stejným způsobem a vinu na tom máme oba dva. Vás bych se ale nedovolil obvinit ze zákeřnosti, a beru proto veškerou vinu na sebe s prohlášením, že jsem si svou smrt zavinil sám.

Váš hlas mě uchvátil hned, když jste na mě poprvé promluvila. To by nevadilo, kdybych byl chytrý jako had, jenž střeží balzám. Ten had se jmenuje zmejka. Dokud zmejka bdí, ke stromu, po kterém balzám stéká, se nikdo neodváží přiblížit. Kdo chce balzám získat, musí zmejku nejdřív uspat hrou na harfu a další nástroje. Jenže zmejka je náramně chytrá, a když slyší hudbu, zacpe si jedno ucho koncem ocasu a druhé tře o zem tak dlouho, až si je zalepí blátem. Takto ohluchlá se nemusí bát, že ji někdo uspí. Totéž jsem měl udělat i já. Asi si vzpomínáte, jak zdrženlivě jsem se k Vám choval při našem prvním setkání. Sám nevím proč, možná v předtuše trápení, které mě mělo brzy potkat. Dostal jsem se do blízkosti sirény a její zpěv mě uspal. Vaše přítomnost a Vaše sladká slova mě jednoduše uchvátily.

A jaký div, že mě Váš hlas uchvátil! Taková je moc hlasu. Hlas nejen omluví, ale směle vyrovná všechny ostatní nedostatky. To je vidět u kosa: je sice ze všech ptáků chovaných v zajetí nejošklivější, navíc zpívá pouze dva měsíce v roce, ale přesto ho chovají raději než jiné ptáky, protože jeho zpěv má krásnou melodii.

Hlas umí mnoho dalších věcí, o nichž většina lidí nic neví. Právě hlasem vynahrazuje příroda živým tvorům jejich nedostatky. Všichni živí tvorové vnímají pěti smysly: zrakem, sluchem, čichem, chutí a hmatem. Pokud nějakému tvoru některý z těchto smyslů schází, vynahradí mu to příroda na jiném smyslu. Z toho důvodu nikdo nevidí lépe než lidé od narození hluší a nikdo neslyší tak dobře jako od narození slepí. Nikdo také není tak mlsný a poživačný jako smraďoch tchoř, který nic necítí. Nervy z mozku, které přenášejí vzruchy, se totiž větví na jednu stranu do nosních dírek a na druhou pak do patra v ústech. Čím méně fungují v čenichu, tím dokonaleji plní svou funkci v tlamě. Totéž platí i u ostatních smyslů.

Nejdokonalejší smysl je zrak. Žádným jiným smyslem nelze poznat tolik věcí. Nahradit ho dokáže jedině hlas. Tak je tomu u krtka. Krtek sice nevidí na krok, protože má oči zarostlé kůží, ale slyší tak dobře, že mu nic, co vydává zvuk, nemůže uniknout nebo ho překvapit. Příroda krtkovi vynahradila ztrátu zraku právě hlasem. Hlas totiž podléhá sluchu jako barvy zraku a chuť chuti. Pod hmat spadá víc věcí, cítíme jím teplo a chlad, vlhko a sucho, hrubé a jemné a ještě mnoho dalších věcí.

Krtkovi tedy příroda nahradila zrak sluchem, a to tak dokonale, že žádný jiný živočich neslyší stejně dobře. Krtek patří k pěti živočichům, kteří dokonalostí některého ze svých smyslů předčí všechna ostatní zvířata. Pro každý smysl lze najít jednoho živočicha. Červotoč vidí skrz dřevo, kterým se prokousává, a má tedy nejostřejší zrak. Krtek má nejlepší sluch. Sup zas čich, protože cítí zdechlinu na tři dny cesty. Opice má nejlepší chuť a pavouk hmat.

Krtek má ještě jednu zvláštnost. Je jedním ze čtveřice živočichů, kteří žijí pouze ze čtyř základních prvků, z nichž je stvořen svět: tedy z ohně, vzduchu, vody nebo země. Krtek žije v zemi a ze země. Sleď žije pouze z vody. Kulík ze vzduchu a salamandr z čistého ohně. Bílý pták salamandr je živ jen ohněm a z jeho peří se vyrábějí látky, které se čistí pouze ohněm.

Takové výjimečné vlastnosti má tedy krtek a jedna z nich dokazuje moc hlasu. Žádný div, že hlas může nahradit ztrátu zraku právě tím smyslem, kterému slouží, to znamená sluchem. Hlas však dokáže nahradit dokonce i sluch sám. Takovou moc má skutečně jedině hlas.

V přírodopisných knihách se píše, že včely neslyší, a přesto vídáme pasáčka, jak vede roj včel pískáním a zpěvem. Ne však proto, že by ho včely slyšely. Důvod je jiný. Z toho, jak skvěle zvládají svou práci, je vidět, že včely mají velice ušlechtilou a harmonickou povahu, takže vnímají všechny dobré a harmonické povely. Všichni, kdo četli nebo slyšeli slavné filozofy, dobře vědí, jakou moc má hudba, a jistě jim ani neuniklo, že v ničem nepanuje tak dokonalá harmonie jako ve zpěvu.

Harmonie zpěvu je ve své dokonalosti tak mocná, že dokáže pohnout city a změnit vůli. Proto měli naši předkové různé zpěvy pro různé příležitosti. Na svatbách zpívali melodie, při jejichž poslechu měli všichni chuť se radovat. Když teskně zanotovali své pohřební písně, dali se naopak i ti nejzatvrzelejší do pláče. Zpívali také písně někde uprostřed mezi smutkem a veselím, které ani tolik nepovznášely, ani netížily.

A právě tuto dokonalou harmonii zpěvu včely vnímají, protože samy mají harmonickou povahu. Nemají sice sluch, ale cítí zpěv hmatem, který je ze všech smyslů nejobecnější a spadá pod něj nejvíce vjemů. Hlas si tak sluch, kterému slouží, nahrazuje u včel jiným smyslem.

Tato schopnost hlasu je opravdu podivuhodná a jedinečná. Hlas je schopen ještě mnoha jiných věcí, a to jak v řeči, tak ve zpěvu, ale to sem již nepatří. Musí Vám stačit to, co se bezprostředně dotýká našeho tématu. Protože má-li hlas opravdu takovou moc, není divu, že mě uspal. Vždyť to nebyl ledajaký hlas, nýbrž hlas té nejkrásnější bytosti, jakou jsem kdy spatřil.

Také zrak mě tedy pomohl spoutat? Jistě, a připoutal mě k Vám lépe, než zrcadlo dokáže upoutat tygřici. Když hledá tygřice svá uloupená mláďata, ač zuří sebevíc, jakmile uvidí zrcadlo, nemůže od něj oči odtrhnout. Tolik ji těší prohlížet si svou krásnou postavu, že zapomene pronásledovat lovce a stojí před zrcadlem jako lapená v pasti. Jenže chytří lovci ho sem postavili schválně, aby se rozzuřené tygřice zbavili.

Když jste tedy upoutala můj zrak i sluch, není pak divu, že jsem přišel i o rozum a paměť. Zrak a sluch jsou totiž oněmi dvěma bránami paměti, o nichž jsem hovořil hned na začátku, a jsou to zároveň dva nejušlechtilejší lidské smysly. Nicméně, jak jsem již řekl, člověk má pět smyslů: zrak, sluch, čich, chuť a hmat.

Také čich mě pomohl spoutat, a to jako jednorožce, kterého uspí sladká vůně panenství. Žádné jiné zvíře není, když je loví, tak nelítostné jako jednorožec. Jeho ostrý roh uprostřed čela nezadrží žádné brnění či štít. Proto se jednorožce nikdo neodváží napadnout ani si na něj počíhat bez pomoci panenské dívky. Jakmile jednorožec ucítí její vůni, poníženě před ní poklekne, jako by jí chtěl sloužit. Lstiví lovci to dobře vědí a pannu mu nastraží do cesty. Zmámený jednorožec jí usne na klíně. Jinak se k němu lovci bojí třeba jen přiblížit, takto k němu ale klidně přijdou a ve spánku ho zabijí.

Tak se mi pomstila láska. Byl jsem v lásce namyšlenější než všichni moji vrstevníci. Myslel jsem, že neexistuje žena, kterou bych toužil mít celou jen pro sebe a kterou bych miloval tak vášnivě, jak říkali, že se milovat dá. Ale láska, chytrý to lovec, mi nastražila do cesty pannu, jejíž sladká vůně mě uspala a zapříčinila mou smrt - smrt lásky, kterou je zoufalství bez naděje na slitování. Upoutala můj čich a od té doby mě poutá tak, že zapomínám na svou vůli a řídím se podle ní. Jako zvířata, která ucítí vůni pantera. Oblouzena tím sladkým pachem následují pantera až na smrt.

Tak jste mě k sobě připoutala již třemi smysly: zrakem, sluchem a čichem. A kdybyste mě připoutala ještě dvěma zbývajícími: chutí polibků a hmatem v objetích, uspala byste mě docela. Neboť člověk opravdu spí, teprve až když neví o žádném ze svých smyslů. Kdo se nechá uspat láskou, vystavuje se nebezpečí smrti, neboť smrt přichází k člověku jako k jednorožci ve spánku.

Kdybych se chtěl tomuto nebezpečí smrti vyhnout, musel bych se chovat jako jeřáb, který střeží hejno. Nad spícím hejnem jeřábů bdí vždy jeden z nich a hlídá. Aby neusnul, bere si do pařátů drobné kamínky, takže se mu i špatně stojí, natož aby mohl spát. Jeřáb spí totiž ve stoje, a když nemůže stát, nemůže ani spát.

Přesně to jsem měl udělat. Jeřáb střežící hejno znamená obezřetnost. To obezřetnost střeží duševní pochody a nohy jsou jako naše chtění. Jako chodíme po nohou, přechází duše chtěním od jedné myšlenky ke druhé, člověk pak od jednoho činu ke druhému. Jeřáb si bere do pařátů kamínky, aby neusnul, jako obezřetnost drží zkrátka chtění, aby se na ně smysly nespoléhaly a nepodlehly vlastnímu zdání. Kdo takto jedná, nemá se čeho bát.

Člověk bez obezřetnosti je ošklivý jako páv bez ocasu. Paví ocas znamená též obezřetnost, jednak protože ocas je vzadu, takže teprve přijde, jednak protože je plný očí, což znamená, že si má dát člověk dobrý pozor na to, co teprve přijde. To je totiž moje definice obezřetnosti: mít se na pozoru před tím, co přijde. Proto ocas páva značí obezřetnost a obezřetností tu nemíním nic jiného než být opatrný ve vztahu k budoucnosti.

Také lev dokazuje, že ocas je znakem obezřetnosti. Když se nemůže lovcům ubránit a musí se před nimi obrátit na útěk, zametá za sebou ocasem stopy, aby jej lovci nevystopovali. Obezřetný člověk jedná podobně. Když dělá něco, co by mu ostatní vytkli, kdyby o tom věděli, postará se, aby se o tom nikdo nedověděl. Obezřetně za sebou zamete stopy, tedy špatnou (nebo i dobrou) pověst, která by z jeho jednání mohla vzejít.

Ocas tedy znamená obezřetnost, a tím víc pak paví ocas s tolika očima. A jako je ohyzdný páv bez ocasu, je na tom bídně také člověk bez obezřetnosti.

Ale ani tolik očí, co má páv, by nezabránilo tomu, aby mě uspal Váš hlas. Slyšel jsem jednou vyprávět o paní, která měla překrásnou krávu a měla ji tak ráda, že ji nechtěla za nic na světě ztratit. Dala ji proto hlídat pasákovi jménem Argus. Tento Argus měl sto očí, z nichž spaly vždy pouze dvě. Tak odpočíval jeden pár po druhém, zatímco všechny ostatní oči hlídaly.

Přesto se kráva ztratila. Zalíbila se totiž jistému muži, který pro krávu poslal svého syna Merkura. Merkur uměl překrásně zpívat a hrát na píšťalu z dutého rákosu. Merkur Argovi dlouze vyprávěl o tom i o onom. K tomu hrál na píšťalu, chodil okolo, zpíval a rozprávěl, až začal usínat jeden pár očí za druhým, a nakonec spalo všech sto očí. Merkur pak usekl Argovi hlavu a krávu odvedl svému otci.

I Arga uspala moc hlasu. A to měl očí jako páv na ocasu, který (jak jsem již řekl) znamená obezřetnost. Jaký potom div, že jsem vzdor vší své obezřetnosti usnul a dokonce zemřel kvůli hlasu. Takovým způsobem smrt přichází k těm, které ukolébala láska, ať je to člověk, kterého uspala siréna, nebo jednorožec zmámený vůní panny.

Jsem tedy mrtev, o tom není pochyb. Zbývá mi tedy aspoň naděje na pomoc? Existuje lék na smrt z lásky? Pravděpodobně nějaký existuje, ale já ho neznám, jako netuším, jakým lékem uzdravuje svá ptáčata vlaštovka. Je totiž dokázáno, že když lidé vezmou vlaštovce ptáčata, oslepí je a vrátí zpět do hnízda, ptáčata nezůstanou navždy slepá. Má se za to, že je vlaštovka uzdraví, ale čím, to nikdo neví. Také když zabijí mláďata lasičce a vrátí jí je mrtvá, lasička zná lék, kterým je vzkřísí. Obojí bylo ověřeno, ale jaký lék vlaštovka nebo lasička užívá, se zjistit nedá.

Stále věřím, má milá a krásná přítelkyně, že i pro mě existuje nějaký lék, kterým byste mě mohla přivést zpět k životu. Co je ale tím lékem, nevím. Snad by nám pomohlo, kdybychom něco z chování jednoho zvířete dokázali přenést na jiné. Víme dobře, že lev umí vzkřísit mrtvá lvíčata, a víme také, jak to dělá. Lvíče se narodí mrtvé a lev nad ním třetí den spustí řev, kterým ho vzkřísí. Jestliže chcete, abych Vás nadále miloval, mohla byste mě takto probudit ze smrti, do které mě uvrhla láska.

Víme také, jak své potomky křísí pelikán. Pelikán je pták, který neobyčejně miluje svá mláďata a rád si s nimi hraje. To se ptáčatům náramně líbí. Rozdovádí se a létají otci těsně kolem obličeje, až ho křídly udeří do očí. Jenže pelikán je velice hrdý pták a nesnese, aby mu někdo ubližoval. Strašně se rozzuří a svá ptáčata pobije. Záhy svého činu lituje a vyřeší věc takto: zvedne jedno křídlo, zobákem si natrhne bok a vytékající krví ptáčata pokropí, čímž je oživí.

Coby nový přítel jsem pro Vás byl, má milá a krásná přítelkyně, jako malý ptáček. Byla jste ke mně tak laskavá, až jsem uvěřil, že se mohu odvážit s Vámi hovořit o tom, co mě nejvíce těšilo. Vy jste si mě však v porovnání se sebou cenila jen málo. Má slova se Vám znelíbila a zabila jste mě způsobem, kterým zabíjí pouze láska. Kdybyste ale otevřela svou něžnou hruď a skropila mě svou přízní, dala mi své sladké a drahé srdce, jež se skrývá uvnitř, mohla byste mě vzkřísit. Vaše srdce je jediný lék, který mě může uzdravit.

Ze starofrancouzského originálu Li Bestiares d`Amours di Maistre Richart

de Formoval e li Response du Bestiaire (ed. Cesare Segre, Milano - Napoli, 1957) přeložili Hana Škrabalová a Petr Šourek.

Bestiální imaginace

Jako není středověká etymologie naukou o původu a vývoji slov, nýbrž o jejich významu, ani bestiář není knihou o původu či chování živočišných druhů, ale o jejich smyslu. Středověká etiologie stejně jako etymologie poskytuje gnómické zkratky příběhů, z nichž musí vyplývat bezprostřední poučení. Vše musí dávat smysl. Velmi mnoho smyslu. Nadvládě Smyslu (učeneckým kryptonymem Logos) podléhá dokonce i nesmysl.

Do poloviny 13. století, kdy vznikl Bestiář lásky Richarda de Fournival, se tomuto jedinému Smyslu úspěšně podřídilo obdivuhodné množství materiálu. Sama Fournivalova kniha je důkazem dokonalé asimilace a pokračující amalgamizace žánrových tradic. Mezi zdroje milostného bestiáře nepatří jen latinští či francouzští následníci řeckého Fysiologa (Philippe de Thaün, Guillaume le Clerc, Pierre de Beauvais), ale vůbec celá latinská encyklopedická tradice, která se přizpůsobila exegetickým účelům. Vrcholně středověký Bestiář není v žádném případě obskurním nebo marginálním literárním jevem. Není to marnivé repertorium zrůd, které žijí kdesi pod prahem snu, ani literátsky fantaskní zoologie. Naopak, bestiář je vzorem ostatním dílům, jak podřídit zvídavou všetečnost Smyslu poznání, jak vědění proměnit v poučení a poznanou pravdu v účinnou nápravu.

Bestiář lásky se připojuje k této normativní tradici, která holistickou exegezí zdůrazňuje ekonomii stvoření. Hybridizace zvířecích druhů je výrazem této ekonomie - když se lev nažere kozy a ta zůstane celá, zrodí se chiméra. Není však nejmenší důvod, proč bychom chiméru, sirénu nebo hydru neměli brát zcela vážně. Richard de Fournival své informace čerpal z uznávaných zdrojů. Jeho zprávy o existenci nebo chování živočichů byly podle dobových standardů ověřeny. Také Fournivalovy morální výklady věrně sledují tradici. Bestiář lásky lze jen stěží pokládat za ikonoklastický, revoltující, subverzivní a podobně, jak se toto středověké dílko občas snaží prodat dnešním čtenářům moderní interpreti a překladatelé.

Někteří moderní nadšenci mají sklon vidět ve stejně revolučním světle také Fournivalův aristotelismus - jako údajný vzdor proti platónským klišé trubadúrské lásky. Richard de Fournival však přejímá trubadúrská klišé stejně jako Ovidiovu autoritu bez náznaku polemiky. Na platónské traktáty o lásce (či dokonce platonickou lásku) mohl jen stěží reagovat. Nebyl současníkem Marsilia Ficina. Platónovy dialogy o lásce se vrcholnému středověku nepodařilo strávit. Důvodem byl jejich homoerotický charakter, který vážně ohrožoval ještě raně renesanční recepci Platónova Erota. Do symbolické (figurativní) roviny po způsobu biblické exegeze se jej podařilo převést právě až Marsiliu Ficinovi v druhé polovině 15. století.

Traktáty o lásce, které mohl či musel Richard de Fournival znát, stály pevně v scholastické tradici aristotelismu (nejvlivnější mezi nimi Umění dvorné lásky Andrea Capellana). Proces školní systematizace milostné vědy přitom v té době pokračoval i po nepřímých liniích. Heloisu důvěrně svázanou s Petrem Abélardem odkvétající scholastika povýšila na učitelku lásky. Heloisino umění milovat (jak hlásá hrdý název) však informovaného čtenáře nejspíš zklame. Autor pouze neúnavně lepí uvozovací větičku "a Heloisa říká"před doslovné citáty z Capellanova Umění dvorné lásky. I tato nejapnost potvrzuje touhu autorů podřídit psaní o lásce po všech stránkách scholastické tradici.

Fournivalův Bestiář lásky začíná - stejně jako spousta tehdejších odborných pojednání - první větou Aristotelovy Metafyziky. Tento incipit (který můžeme číst jako předznamenání v hudbě) autora zavazuje k odbornému tónu. Richard de Fournival (učený klerik, knihovník a kardinálův sekretář) nám tedy postupně servíruje kompletní sadu scholastických témat: vztah paměti a smyslů, problém poznatelnosti, otázky obecnosti či priority jednotlivých smyslů, problém podřízenosti určitých kvalit daným smyslům apod.

Jakkoli krkolomné a násilné se nám mohou jevit přechody po scholastických můstcích mezi jednotlivými útrapami milostného vztahu, nezdá se, že by Richard de Fournival měl větší pochybnosti o svých literárních dovednostech a pěkném dojmu, který na čtenáře udělá svým obsáhlým vzděláním. Dílo učeného Pikarda svědčí naopak o rostoucím sebevědomí středověkých literátů, kteří se bez obav pouštějí do asimilace stále rozsáhlejšího souboru starých textů.

Richard de Fournival byl současníkem Roberta Grossetesta (který mimochodem rovněž psal o dvorské etiketě). Dílo předního scholastického filozofa neovlivnilo jen rozvoj západního vědeckého myšlení v metodickém smyslu, ale předznamenává rozsáhlé úsilí evropských vzdělanců vstřebat co nejvíce antické látky. V další generaci Jan z Walesu ve svém Compendiloquiu již předvádí antické filozofy (a dokonce i hrdiny řeckořímské mytologie) jako ideální františkány, kteří žijí v chudobě, nestarají se o osobní prospěch ani slávu, pracují k obecnému blahu a mají se ve vzájemné úctě a lásce.

V těchto kompendiích nám chování zvířat stejně jako barva kamenů nebo třeba životy starověkých filozofů připomínají svůj jediný Smysl. Labyrint světa má pevný řád. Původ hybridních příšer je zamlčen, neboť jejich Smysl leží jinde. Méně výchovné příběhy, jako je ten o Minotaurovi, jsou rozloženy na neškodné komponenty. Také v Bestiáři lásky potkáme jakéhosi Merkura, nemotivovanou touhu po krávě, navíc ještě obra Arga, ale kdo a proč zatoužil po krávě, a proto poslal svého syna Merkura, aby uspal obra Arga a krávu mu přivedl, se nedozvíme.

Petr Šourek