Jan Linka

Nepospíchající kolemjdoucí

Teprve od konce osmdesátých let minulého století naši severní sousedé objevují v úplnosti dílo autora, který bývá pasován na jednoho z nejvýznamnějších polských esejistů a epistolografů, přestože za svého života vydal kromě časopiseckých publikací sotva několik brožur a výbor z esejů (1961). Současník slavných poválečných emigrantů - Miłosze, Gombrowicze, Herlinga-Grudzińského, Czapského nebo Vincenze -, ale i oficiálních režimních autorů, bývalých avantgardistů (skamandritů) - Tuwima, Iwaszkiewicze či Słonimského - donedávna mizel v jejich stínu, i když jeho texty otiskované v mnoha periodikách (pod mnoha pseudonymy) a ceněné předjímaly už před druhou světovou válkou témata a postoje, s nimiž oni slavnější spisovatelé přicházejí teprve po válce. Erudovanost, ironie a mistrovská kompozice autora Esejů Kasandře byla proslulá a možná i zapříčinila závistivou zapšklost, již neukrýval Witold Gombrowicz.

Jerzy Stempowski se vždy hrdě hlásil k ukrajinskému Podolí jako ke své rodné zemi, i když se narodil 10. prosince 1893 v Krakově. Do matriky však byl zapsán až 10. března 1894 (dle juliánského kalendáře) v rodinném panství Szebutyńce na Podolí. Tam se za trest musel uchýlit jeho otec, Stanisław, který jako liberální novinář a známý zednář měl až do roku 1897 zakázán pobyt ve Varšavě. Na Podolí se dostal ještě v letech 1905- 1907, poté se s matkou Marií a bratrem Hubertem vrací do Varšavy. Souběh okolností - původ, otcovo povolání, časté stěhování, astma - způsobil, že střídal různé školy, vzděláván byl spíše soukromými učiteli. Přesto v patnácti letech četl latinsky a maturoval před dosaženým osmnáctým rokem života, a to v Niemirově, v podolském městečku v ruském záboru, neboť v Krakově mu to nebylo dovoleno. Vysokoškolská studia strávil v Krakově, Mnichově a také Curychu, roku 1915 měl připravenu disertaci, kterou však kvůli válečných událostí nestihl obhájit (Antike und christliche Geschichtsphilosophie im I- V Jahrhundert).

Konflikt s knězem na soukromém gymnáziu generála Chrzanowského ve Varšavě způsobil, že až do reforem kolem II. vatikánského koncilu chápal křesťanství pouze jako kulturu, nikoli jako náboženství. Za první světové války dokonce byl jako sekretář tureckého velvyslance ve Švýcarsku katechumenem tamní muslimské obce. Původ z aristokratické podolské rodiny, která se vymezovala vůči vlastnímu stavu, po otci zděděné zednářství i zmíněné okolnosti vývoje náboženského přesvědčení přinesly Stempowskému přirozené porozumění pro rozdílnost kultur a náboženství a nepochybně ovlivnily jeho koncepci ideálu multikulturního jagellonského soustátí stavěného jako vzor proti modelu popolštěného a katolického státu v nejširších historických hranicích, jaký vyzdvihovala polská pravice, ale i proti návratu k "původním" piastovským hranicím, což obhajovali projektanti poválečného "lidového" Polska. Ostatně Stempowski zastával vždy značně nekonvenční politické postoje: v polsko-ukrajinském konfliktu stál na straně Ukrajinců, veřejně protestoval proti antisemitismu, odmítl anexi českého Těšínska v roce 1938.

V meziválečném období se Stempowski pohybuje po Evropě i v Polsku v diplomatických službách, pracuje jako žurnalista a ekonom, hojně píše do periodik ekonomických (Rolnictwo, Skarbona Wiejska) i kulturních (WiadomoPIci Literackie, Skamandr, Epoka, Ateneum, Marchołt...), a obě oblasti dokáže pozoruhodně propojit, čehož dokladem je dodnes inspirativní esej Chimera jako zwierzę pociągowe (Chiméra jako tažné zvíře) z roku 1933, v němž s ironickým nadhledem analyzuje propojení avantgardy s vrcholným byznysem. Zkušenosti ze státní služby ukládá do kritické protipiłsudskovské alegorie Pan Jowialski i jego spadkobiercy (Pan Žoviál a jeho dědicové; 1931), kterou považoval za svůj skutečný literární debut. Na cestách poznává Lva Šestova a je jím velmi ovlivněn. Ve třicátých letech obvykle tráví léto v Pokutí, na Volyni, zajímá se o Huculy a jejich horskou kulturu a seznamuje se se Stanisławem Vincenzem a jeho rodinou, s nimž ho pak pojí celoživotní přátelství.

Meziválečné období také Stempowskému přináší dvě podstatná milostná vzplanutí: s Marií z Sosnowskich Sucheckou přivedl na svět dvojčata Iwona Danuta a Hanna Simona (1919), rodiče se však nikdy nespojili trvalým svazkem, děvčátka nějakou dobu vychovává Stempowského matka. Životní láskou se mu stala Ludwika Rettingerová, která žila s manželem Mieczysławem u Stempowského v podnájmu a již se snažil vyléčit z rakoviny. S ní odjížděl na letní pobyty, s ní a Vincenzovými dosti dobrodružně na počátku druhé světové války emigruje do Maďarska. Stempowski pak dál pokračuje z Budapešti přes Bělehrad a Itálii do Švýcarska, kde stráví už celý zbytek života. Kromě jiného tak navždy ztrácí knihovnu o 20 tisících svazků, kterou jako vášnivý bibliofil po léta shromažďoval.

Nejdříve bydlel v Muri u Bernu, organizoval odtud vysílání balíčků do Polska a přednášel na univerzitě pro internované polské vojáky. Roku 1948 prostřednictvím Józefa Czapského navazuje kontakt s Jerzym Giedroycem a Instytutem Literackym v Římě (později v Paříži) a začíná publikovat v hlavním kulturním periodiku polské emigrace, v časopise Kultura. Nejčastěji používal pseudonym Paweł Hostowiec - podle potoku, který se vlévá do huculské řeky Czeremosz (nebo podle stejnojmenné hory). V Kultuře otiskoval eseje, cestovní deníky, recenze a fejetony, od roku 1954 skládané do volného cyklu Notatnik niePIpiesznego przechodnia (Zápisník nepospíchajícího kolemjdoucího). Stále ho však trápila existenční nouze, a i když omezil svoji spotřebu na minimum, přivydělával si nakonec i vyráběním ocelových kartáčů na leštění kovu nebo byl závislý na dotacích od Giedroyce. Počátkem 50. let se přestěhoval do Bernu, kde bydlel v podnájmu u holandsko-švýcarských manželů Dieneke a Henriho Tzautových. Roku 1953 obdržel literární cenu bernského kantonu za francouzské eseje La Terre Bernoise (Bernsko), dostalo se mu též mnoha poct a cen polské kulturní emigrace.

Umírá 4. října 1969 a je pohřben na hřbitově v Bremgarten; v roce 25. výročí úmrtí je urna s popelem uložena do rodinné hrobky na největším varšavském hřbitově Powązki.

Své po časopisech roztroušené dílo zamýšlel uspořádat do dvoudílného výboru, měl i ambiciózní plány na větší celky, k nimž po léta sbíral informace: chtěl napsat knihy o starých zemědělských civilizacích, o historii literárních technik od renesance po 20. století, o rakousko-uherském federalismu nebo o Ovidiově estetice. Z plánů však z různých důvodů sešlo, nejen existenčních. Stempowski se totiž nejlépe cítil v kratších literárních žánrech (esej, zápisky z cest, recenze), zalíbení nacházel rovněž v soukromých rozhovorech a v korespondenci. Vlastně celý charakter Stempowského tvorby směřuje k eseji s jeho osvobozením od stereotypů a ideologických schémat a s nechutí k jednoznačným soudům.

Ve svých textech preferoval knižní jazyk, o němž tvrdil, že je mrtvý pouze pro ty, pro něž je mrtvé klasické vzdělání; prvky mluveného jazyka v psaném textu považoval za vliv unifikace pěstované masmédii. Rád míchal různé typy narace i nesourodý materiál; názory přátel u něho sousedí s výroky klasiků, inspirací mu bývá četba, cestování, ale třeba i náhodné setkání či rozhovor. Úsporně leč účelně pracoval s citáty, jež dokázal organicky zakomponovat do textu.

V Stempowského tvorbě se neustále vrací téma kultury jako klíčového humanizačního činitele, jehož kontiuita, a tedy i další existence je však ohrožena, čímž je zpětně ohrožen i člověk ("Lhostejnost lidí vůči znakům, které zde zanechala minulost, předpovídá konec kultury jako dialogu mnoha pokolení."). Za hlavní nepřátele kultury označuje všechny možné podoby moderních totalitních systémů a mechanismů, jimiž je současná společnost vystavena i v zdánlivých demokraciích. Mechanický úřednický stát už rozhoduje o všem, včetně světonázoru. Povinnost uchování paměti je tak v jeho očích morálním dilematem, otázkou svědomí. Proto onen důraz na klasické vzdělání, proto v jeho recenzích často nacházíme daleko jdoucí analýzy daného žánru či problému od antické literatury přes renesanci, baroko a osvícenství až k aktuálnímu stavu. Už před druhou světovou válkou však především v Eseji Kasandře vidí jako jediné možné a zároveň spravedlivé řešení dějinnou katastrofu.

Nápor novodobých barbarů je o to rafinovanější, že nepřichází pouze zvenčí; barbaři - ti, kdo absolutizují určité hodnoty a zásady (stát, národ, třída) - se šíří uvnitř Evropy a chtějí vnutit svoji divokost těm, kdo jsou civilizovanější. Na skutečný odpor se za této situace zmůže pouze ten, kdo se osvobodí od každodennosti díky tomu, že má kritéria, jimiž ji může hodnotit - taková kritéria může poskytnout jedině "neziskové" vzdělání: Bible, Talmud, klasičtí autoři, neboť jedině u nich se člověk naučí svobodnému úsudku a rozvine skutečnou představivost. Dospělost kultury se pozná podle její starobylosti, otevřenosti a vlastní totožnosti. Odtud se bere Stempowského (a Vincenzův) zájem o kulturu Huculů, neboť jedinými dědici prastaré rolnické civilizace prý zůstali karpatští horalé.

Jako jeden z prvních evropských myslitelů vnímal krajinu jako svébytný druh univerzálního jazyka, jako kulturní relikt nesmírné hodnoty. Prosazoval též užší, regionálnější vymezení pojmu vlast, než je státně-ideologické pojetí, podle Stempowského příčina konfliktů a celkové barbarizace. Stempowski často recenzoval literární, divadelní či výtvarné novinky; pro autora příznačná je i reflexe recenzní činnosti samé. Posledně zmíněná témata představují dvě ukázky ze Stempowského tvorby.

Prameny

Andrzej Stanisław Kowalczyk: Kryzys PIwiadomoPIci europejskiej w eseistyce polskiej lat 1945- 1977 (Vincenz - Stempowski - Miłosz). Warszawa, LBN 1990, s. 87- 123; Andrzej Stanisław Kowalczyk: NiePIpieszny przechodzień i paradoksy. Rzecz o Jerzym Stempowskim. Towarzystwo Przyjaciół Polonistyki Wrocławskiej 1997; Jan Tomkowski: Jerzy Stempowski. Warszawa, Oficyna Wydawnicza INTERIM 1991; Jerzy Stempowski: Szkice literackie I (Chimera jako zwierzę pociągowe, 1926- 1941), II (Klimat życia i klimat literatury, 1948- 1967), ed. Jerzy Timoszewicz, 2. rozšířené vydání Warszawa, Czytelnik 2001 (1. vydání 1988) - zde i vyčerpávající bibliografie.

Jan Linka (1971), autor je bohemista a polonista.