Jiří Zizler

Ve stopách příběhu

Dílo Pavla Kolmačky (1962) Stopy za obzor můžeme definovat jako typický příklad vývojového románu - zobrazuje životní cestu jedince, který se stává sám sebou: hledá své životní poslání, setkává se s láskou i se smrtí, touží objevit Boha a stopy božského ve svojí existenci, a přitom se mu otevírá svět, jeho omezení i možnosti, v nichž se utváří a naplňuje to nejdůležitější, rozměr svobody jako nejvlastnějšího způsobu bytí. Hrdina vyslovuje na jednom místě přání "žít příběh, a ne se jenom samospádem posouvat v čase. Aspoň jednou nohou být v příběhu!". (s. 455) Příběh tu znamená plnost, pohyb, aktivitu, smysl, být v příběhu rovná se doopravdy žít. Do příběhu je člověk vtažen okolnostmi a zároveň jej sám spoluvytváří, bude jeho hybatelem, příběh se stává garantem autentičnosti a trvalosti, vstupuje do paměti, překonává čas. Je také produktem řeči, této základní lidské zkušenosti, souvisí s oslovením a oslovitelností vůbec, ustanovuje se jako prostředek komunikace a vztahování k druhým i tomu, co nás přesahuje - Bohu. Pokud vedeme rozhovor s Bohem, uskutečňuje se ne(jen) modlitbou a meditací, ale také především prostřednictvím našeho jedinečného, nezaměnitelně žitého příběhu.

Autor svou poměrně rozsáhlou, pětisetstránkovou prózu rozdělil do dvou částí. V první z nich introvertní Vítek Koblasa, chlapec z pražské křesťanské rodiny, prožívá běžné juvenilní peripetie v atmosféře normalizace, druhá polovina knihy přináší obraz jeho mužského zrání v roli manžela a otce, náboženského tápání a práce v ústavu pro mentálně postižené i pobývání v drsné realitě venkova (souvislost s generační a osobní zkušeností autora je zřejmá). Kolmačkovými základními nástroji je lyrizující deskripce a cit pro rozpoložení jeho hrdiny, vznikající v interakcích s prostředím i v častých okamžicích samoty, v níž krystalizuje Vítkova povaha. Autor píše bez efektů, přesně a věrně, zaznamenává symptomatické momenty, v kterých se člověk učí rozumět světu, vylaďuje se na něj, ale zároveň kráčí nepřipravený terénem zraňujících a matoucích událostí, s nimiž si ještě neví rady (Kolmačka tu propojuje tehdejší bezprostřední vnímání a dnešní odstup, kdy už se přibližuje jejich pochopení, artikulovanému nikoli explicitně, ale v jemných, krouživých náznacích). Krajině Vítkova dětství dominuje především všednost a obyčejnost, stereotyp rodiny a školy, nudný a neposvěcovaný, vybledlá matná šeď. Šeď ale autor tematizuje i s její rozprostřeností a prostorovostí, i ona poskytuje paletu prožitků, i život nebohatý a scvrkávající se na rutinu opakujících se úkonů a mentálně pohodlných návyků, jimiž se okolí brání zátěži, únavě a náročnosti přístupů nových, jiných a kreativních, zůstává vlastně záhadný, pod jeho povrchem se cosi tajemného skrývá a děje, podivně působí, uniká uchopení. Až trýznivě se jeví vliv rodičů (zvláště matky), kteří se svými chabými, popletenými pseudopedagogickými aktivitami děti zneužívají, manipulují a ohrožují, jsou však přitom pouze politováníhodní, jejich neuvážené projevy a intervence nemotivují zlé úmysly, ale jen setrvačnost, vyčerpání a neschopnost svobodného vztahování. Rodina je tak Vítkovi svým způsobem oázou, ale ne útočištěm: zajišťuje, ale s rozpory příliš nepomáhá, jiné sama vytváří. Dalším formativním prostředím je škola, v níž se odehrává spontánní, živelná socializace, stejně tak jako ritualizovaná indoktrinace, přijímaná se směsicí lhostejnosti a vlažného zájmu, z níž se ale rodí poznání, že právě tady to nemá žádný význam (ve škole je třeba "myslet na kroužení oblých písmen, ne na jejich sdělení", s. 114); významy se ukrývají jinde. Škola má formalizovat, zarovnávat, ubíjet jakýkoli projev nezávislosti a odlišnosti, nabízí drť propagandy, popularizačního scientismu, hlouposti a násilí - stává se pouze rámcem pro získávání zkušeností jiného druhu, které sama nemůže podněcovat.

Zkušenost získává Vítek především řečí - řeč jej obklopuje, protéká kolem něj, svírá i utěšuje, avšak skládá se ponejvíce z balastu: "Vítek chápal, že než se řekne jedno jasné slovo, musí se povědět hodně slov jiných a možná zbytečných, aby to hlavní ohlásila a připravila mu cestu." (s. 43) Zůstává ovšem otázka, jak rozpoznat to hlavní a ověřit si jeho platnost a pravdivost. Řeč se pokouší cosi sdělovat, každodenně, vytrvale a takřka nepřetržitě - řeč rodičů, sourozenců, učitelů, příbuzných, spolužáků, kamarádů. S její pomocí všichni interpretují svět a svoje postavení v něm, vyslovují názory, tužby, přání, emoce. Řeč dospělých ale nemůže obstát - dějiny jsou tu zhuštěny do rádobyjadrných, jalových promluv a floskulí, které očividně nevyjadřují ani osobní postoj mluvčího, ale jen jakousi upadlou kolektivní "moudrost", která znamená jen výmluvu, únik, úlevu, že člověk nemusí být angažovaným subjektem dějin (a možná ani svých vlastních), spíše zakrývá a překrývá selhání, pasivitu, nejistotu a omrzelost, chce plout s proudem, jemuž se neodpírá. Vítek naproti tomu žije ve svém jazyce, sepisuje "indiánskou knihu", jež mu ztělesňuje všechno, co je pro něj důležité - příběh, dobrodružství, svůdné tajemství; utváří skrze ni společenství, paralelní, daleko svobodnější a původnější svět.

Vnímání řeči tu tak nemůže neodkazovat k prázdnotě, k nenaplněnosti a nesmyslnosti bytí, které se jen opakuje a neumí přesáhnout mez sebezáchovných, sebeobstarávajících úkonů; v tomto světě je vše fatálně a tragicky hotové a dané. "V čase, kdy si Vítek začal uvědomovat, co a kdo je kolem něho a kde se ocitl, všechny karty byly dávno rozdány, zvyklosti ustáleny a pravidla vymezena. Sám na jejich utváření neměl vliv. Musel porozumět těm hotovým." (s. 17) Kolmačkova zásluha je v rozlišující, odstupňované umnosti, s níž dokáže zprostředkovat proces onoho svízelného dětského vrůstání do světa, kdy dítě ještě nemůže výlučně určovat jeho pohyb, nalézá se v zajetí jeho rozvrhování a výkladů, jež nečiní samo, ale ti, na kterých je závislé - leč přesto už právě tehdy volí, vybírá, přijímá, zavrhuje, osmysluje a zvýznamňuje. Není loutkou sil skrytých v pozadí, které jej kamsi vlečou mocí svých automatismů, ale je autonomní bytostí, která sama rozhoduje, co si ze všeho kolem vezme, bytostí, jež se přes všechny nepominutelné determinace sebe-utváří.

Vítka už od prvopočátků fascinuje čas, jeho bytostná záhadnost, s níž protéká mezi prsty, utíká vpřed a zase se zdánlivě zastavuje ("Je večer. Stejný jako včera a předevčírem a zítra i pozítří. Čas běží zpomaleně, téměř stojí... téměř... už jenom... teď... už... stojí. Víc se nepohne. Nikdy." s. 113), odchází, kamsi se vsakuje - kdo má moc jej zadržet? Čas se vztahuje k Bohu a jeho přítomnosti v našem příběhu, která nás neobrací jen k pouhé budoucnosti (v dětském pojetí je čas takřka bez hodnoty, musí být toliko utrácen a utloukán, teče volně, nic neváží a neznamená), ale k věčnosti. Ve škole Vítkovi tvrdí, že "věčnost neexistuje", ale on ji přesto cítí, je příliš přítomná a hmatatelná, nedá se odbourat, je nesnesitelná i vzrušující, představuje velkou výzvu. Vnímá její dotyky i v tom nehybném, zapouzdřeném, omšelém, malém a bezvýznamném, v normalizačním čase zastaveném, uloupeném a vyprázdněném, v němž se ukazuje jen "to hrozné, prázdné a zbabělé nic" (s. 152), protože "je to navždy zapsané, vyryté a nesmazatelné a nikdy se to neztratí. [... ] Všechno, ba i nejnepatrnější detail a epizoda, docela všechno zanechává trvalý, věčný otisk." (s. 257)

Ve Vítkově životě se tím otiskem stává biblická epizoda pojednávající o odpovědi na boží volání: "Lekala ho možnost, že někdo zaslechne rozhodující volání a vůbec nic nepochopí." (s. 43) Při jedné z klukovských výprav se s kamarádem zatoulá na zahradu ústavu pro postižené děti, a otřásající konfrontace s jejich jinakostí, nenapravitelným neštěstím, těžko pochopitelnou a uvěřitelnou deformací života ho hluboce poznamená. Vítkovo rozhodnutí stát se ošetřovatelem podobně vyřazených je odpovědí na skryté volání, kterému však sám dobře nerozumí - zoufale se snaží (i v dialogu s klášterními sestrami) dobrat smyslu svojí práce, který se vzpírá možnostem jazyka, tlumočení do idylicky upokojivé formy morálního vzorce. Identifikace se smyslem čehokoli - nejen obětavé práce, ale i partnerství, otcovství, víry - se vyjevuje jako nesamozřejmá, nesnadná a těžce dobývaná, hrdina se tu zdá být spíše vratce klopýtavým chodcem na okraji než neochvějným strážcem citadely vědoucího nitra. Už od dětství ale žije Vítek v rozporu mezi zvykovou vírou rodičů a chodem každodennosti, v níž se věci ukazují zcela jinak, posvátno je neviditelné a pouze slabě a neurčitě tušené na obzoru. Touha nalézt něco pevnějšího a jasnějšího (třeba v prostředí naivistické křesťanské sekty) nepřináší změnu, jen prohloubení pochybností a kolísání. "Nic není pevné a nic není jisté. Nic není věčné, nic nepřetrvá. Nic není útěšné a nikde nejsme doma, nic není slast a nic není radost, nic není sladkost a nic není víc než nic" (s. 300), takový je neúprosně depresivní meziúčet přebývání ve světě, ale ten není konečný, sumarizuje jen pokušení zoufalství, vypovídá o nejtemnější straně lidského pobytu zde. Důkaz nakonec může přinést jen to mimojazykové, zakoušené - v tomto případě takřka závěrečná a vrcholná scéna knihy, v níž Vítek doprovází do nemocnice jednoho ze svých svěřenců, nevratně umírajícího. Toho je třeba "zaopatřit", ale ne v žádném lidském, pečovatelském, jistěže už vůbec ne v duchovním smyslu - leč toliko administrativně. Člověk - a jakkoli hendikepovaný, zúžený, nevědomý, ale člověk, snad ještě člověk! - je postaven na roveň předmětu, věci, která musí být odbavena, zařazena, popsána, oštítkována. Umírá, a posílají ho na kolečko nesmyslných, ale procedurálně nutných vyšetření, jednají s ním jako s živou (ale možná už ne) hmotou. Nemocniční personál přitom papíruje a řeší soukromé problémy, z poklidu vyrušená a zdisgustovaná sestra si bere do úst Boha, leč právě jen jako - citoslovce. Dokonáno jest, příšerná, obludná a nesnesitelná hra se završuje, a v této zdrcující tragičnosti a absurditě se náhle rodí něco silného a přesvědčivého, vědomí, že cosi tak nelidského a šíleného snad musí mít vyšší smysl, nemůže to jen tak viset v nicotě. Ale to už je jen dojem čtenáře, který silnější pasáž v českém románu léta nepoznal.

Kolmačka nezapře svoje lyrické základy a kontakty, jeho kniha upomíná na básnickou tvorbu vlastní, ale i souputníků Doležala či Chlíbce. Některé dialogy z rodičovské kuchyně evokují mimoděk hovory z tak odlehlého díla, jako je Ego Ivana Matouška, ale hlavně nelze nevzpomenout křehce citlivých hrdinů Jana Čepa. Kolmačkův Vítek Koblasa (už jméno je čepovské!) snad není tak jednoznačný, ale se svou váhavostí a nejistotou může být naší době o to bližší. Pavel Kolmačka ve svém románu nepochybně předložil jedno ze stěžejních děl české literatury počínajícího století.

Pavel Kolmačka, Stopy za obzor. Praha, Triáda 2006.