Petr Boháč

Sběratel citátů, vzletných slov, zřejmostí, klišé a zajímavostí

Nakladatelství H&H vydalo v roce 2005 tenkou kolářovskou edici. Rozhovor s Jiřím Kolářem a studii o něm doplnily reprodukce jeho prací - a přestože byly zamýšleny právě jen jako doplněk, jsou tím nejsmysluplnějším, co se v knížečce vyskytuje. Reprodukce jsou vyvedeny na křídovém papíře, v plných barvách a v dostatečné ostrosti. Ostatní se ztrácí v husté slovní a myšlenkové mlze.

V rozhovoru Michala Bauera (uskutečnil se v červnu 2000 až prosinci 2001) nezazní nic, co by autor v předchozích rozhovorech nebo vlastních knihách již neřekl. Na jednu stranu je to přirozené, neboť básník a výtvarník typu Koláře se stále navrací ke stejným uzlovým bodům své tvorby. Na druhou stranu právo prvního slova je vždy na straně tázajícího, a tím byl Bauer. Avšak na jaké tázání je to "právo"? A na jaké odpovědi? Na otázky typu "Váš vstup do umění představovaly koláže. Jak Vás napadlo vytvářet koláže?" může umělec, který je na sklonku své tvorby, stěží odpovědět originálně či s novým, neotřelým nahlížením. Bauerova studie - Kolářovy dějiny lidstva jako dějiny bolesti a hravosti - však dopadá ještě o poznání hůře. Nazývám text studií, neboť tak činí tiráž knížky, ale podobu studie v ní hledám těžko. Bauer není ani kritikem, esejistou, historikem, archivářem, archeologem a ani teoretikem, i když se čtenáře všemi dostupnými prostředky snaží přesvědčit, že tomu tak je. V jeho větách nezazní ani esejistovo zneklidnění ani historikova erudice, i když "znepokojivými myšlenkami" či historickými fakty nešetří. Bauer se stává každým a nikým, a tím se přibližuje amatérovi, přestože se průzračným amatérem dozajista být necítí. Bauer je ten zvláštní druh píšících lidí, kteří se oddali sběratelství. Bauer je sběratel.

Sběratel citátů. Ty jsou hlavním kamenem sběratelova smýšlení. Stává se, že citáty vyplňují polovinu stránky - občas i více. Kdykoliv je potřeba, jsou po ruce. Ohlašují se jako božstvo, adorované a bezmezně ctěné. Slouží jako potvrzení ideje, jako utvrzení se v myšlence, jako stvrzení věty či slova. Bez nich by sběratelův text nedával smysl. Otevírají celý text, kapitoly i odstavce, a nezáleží na tom, že vlastní slova jsou jen doplňujícím, nadto se opakujícím materiálem. Hledá-li sběratel argument, najde citát. Objeví-li se spor, anomálie či rozpor, znovu si jej bere na pomoc. Sběratel je jím přitahován natolik, že dokáže popřít sebe sama, jen aby zachoval domnělou původnost. Přehnaně klade důraz na důležitost citovaných vět: "Naprosto zásadní je potom Kolářova věta, kterou pronesl 15. 3. 1948: '[...]'" "Příznačná je i tato Kolářova věta: '[...]'"; "Už v roce 1948 vyřkl Kolář další signifikantní větu: '[...]'". Navzdory všem proklamacím veškerá signifikantnost a příznačnost vězí v tom, že citát byl nalezený sběratelem a že jedině on jej umí náležitě ohodnotit. V neposlední řadě si sběratel myslí, že citace vytažená z archivu promluví svou historickou řečí. Myslí si, že archiv je pln citací, v nichž se objevuje pravdivost dějin. Ironicky řečeno: je to nadšenec, který si je vědom hodnoty své sbírky (sesbíraného materiálu), neboť věří, že není průkaznějšího faktu než citát nalezený v archivu. Na to se dá říci jediné: není též nic neprůkaznějšího.

Sběratel vzletných slov. Takto "velké" citáty se neobejdou bez kontextu vznosných komentářů. Čím duchaplnější citát, tím vzletnější doplňující slova. Vzletná slova vytvářejí to, co lze shrnout do věty: Ne každá zeď unese velký obraz. Proto velké ideje obsažené v citátu musí být zavěšeny na vzletná slova - jen ony mohou unést myšlenkovou "tíži".

"Z tohoto hlediska je pak Kolářovo umění též záležitostí terapeutickou a autoterapeutickou, a tak rovněž velmi archetypální:,cvokogramy`[...] jako výtvory z prvopočátku umění, jako díla z největších hlubin lidské bolesti: 'Jaké záznamy zanechaly nehty zardoušených na stěnách komor? A jaká znamení zanechaly oběti transportů smrti.''3f"Pro sběratele Bauera není důležité, že Kolář nepíše o dílech obětí, nýbrž výhradně o znameních a záznamech, že záznam sám o sobě není dílem, nýbrž že se jím teprve v intenci básníka stává. Jako by to nebylo důležité, sběratelův plán byl naplněn: Kolářova citace náležitě zaznívá ve vzletném kontextu sběratelových slov. Nebo jiný příklad. "[...] sen zůstal přítomen v Kolářově tvorbě stále: když už nic jiného - jako by to bylo málo! -, je to sen o svobodě."Bauerovo zvolání poukazuje na nesmyslnou touhu zdůraznit pojem, který ve své mnohoznačnosti potřebuje spíše znejistit či kontextově vysvětlit. Sběratel cítí, že je nutné vyzvednout pojmy jako např. svoboda: jenomže vypovídací hodnota tohoto zvolání, ať už se jedná o vlastní pojem, či o jeho užití Kolářem, je nulová. V tomto prázdném sdělení se tak odhaluje banalita vzletnosti. U sběratele Bauera není stránka, na níž by banalita (nulové sdělení) honosně nezazněla: "Člověk bojuje o existenci v tomto morovém sloupě. Jeho pohyb v takovém světě diktuje často nevědomí: bytí jako nevědomí. Bytí je nevědomím. Prodírání se k sobě samému je cesta k životu."Snad i krásně se tato slova čtou, jenomže nesdělují nic. Co znamená spojení: "[...] bytí jako nevědomí. Bytí je nevědomím"? Nezasluhovala by si tato ontologická problematika hlubší analýzu? A co to vypovídá o Kolářovi, jeho poetice či jeho poezii? Poslední, k čemu sběratel dospívá, je umírněnost či vědomí míry: kdyby měl Bauer tuto vlastnost, nikdy by v takové zkratce nenapsal tolik komplikované téma. Ale když ono to tak vznosně zní! (Jenže

když ono to tak prázdně vyznívá!) "Ale umění jako život. Je to umění bez umění, je to vydírání se z umění, je to skutečnost sama."Nebo: "Jiří Kolář je umělec, jehož fantazie a pohled na svět jsou nesmírně originální."Tady si lze už jen povzdechnout, co je redaktor textu ještě schopen pustit...

Sběratel zřejmostí. U každého dobrého sběratele převládá nadšení místo kritického ducha. Vše je u něj zřejmé a jasné, neboť nadšení potlačuje body nahlížení, z nichž lze vést zpochybňující údery do vlastního myšlení. Historie či dějiny jsou tak pro sběratele de facto neproblematické. "Nezval přijal Kolářovu výzvu, avšak politické události, jejichž směr byl v té době již určen, neumožnily uskutečnění této myšlenky."Bauer popisuje Kolářův návrh na vytvoření několikarozměrného filmu; Nezvalovi byl tento návrh sdělen 16. 3. 1948. Je otázka, jestli i účastníkům "politických událostí" v březnu 1948 bylo zřejmé, že politický směr je "již určen"? Sběrateli musí být z odstupu jasné, jak se politické události budou vyvíjet, zato jejich účastníci se spíše zmítají v nejistotách, v domněnkách, nadějích i zmarech. Přece proto Kolář píše své deníky Očitý svědek a Prométheova játra: odhaluje svou nejistotu, vyslovuje své zneklidnění, svěřuje se se svými otázkami.

Se zřejmostí se snoubí i další nešvar sběratelů; mnoho věcí je pro ně zajímavostí: "Je zajímavé, jak řešil Kolář problém umělecké a obecně lidské svobody [...]", nebo: "Je zajímavé, že lákavé Kolářovo jablko má svůj počátek v rajském Evině jablku [...]". Tato figura není jen stylistickou nedostatečností; vyjadřuje sběratelovo nadšení, jeho obdiv, jeho lásku i ztrátu vlastních slov tváří v tvář adorovaného předmětu.

Sběratel klišé. U Bauera mnoho myšlenek vyznívá jako klišé a není divu, neboť zaslepenost materiálem nedovoluje hlubší zhodnocení. Tak se do textu dostávají laciné metafory, a to především adoračního charakteru: "Kolář je přibit na svůj úděl básníka-svědka jako na svůj kříž"; heroické vypodobnění: "Kolář vrací lidstvo k jeho počátku [...]"; myšlenky, které se v případě Kolářovy poezie neustále opakují: "A rušení rozdílu mezi uměleckým projevením se a žitím, mezi uměním a životem [...]." Samozřejmě nejde sběrateli o klišé samotné; do textu se dostává tak, že podmínky nahlížení daného objektu (v tomto případě tvorby Kolářovy) jsou už nastaveny ve prospěch apologií, adorací, významných činů, vzletných slov či sáhodlouhých, významných citátů. Musela by se objevit aspoň nepatrně kritika, jinak klišé nebudou odstraněna. Jenomže to by pro sběratele znamenalo oslabit své nadšení - a tím i předmět, k němuž upřel svůj obdivný zrak.

Veškeré charakteristiky typologie sběratele nás vedou k jedinému závěru: nadšený sběratel nevědomě popírá svou individualitu, rád dává k dobru osobní a intimní informace, vetkává do svého textu apologičnost. Například je stěží poznatelné, kde končí citát. Nejde o grafický nedostatek, ale o to, že Kolářova slova se dostávají do jeho textu. V náznacích Bauer ukazuje své osobní setkání s Kolářem: "Kolář je mužem, který soucítí s bídou a zoufalstvím druhého člověka, je mužem, který pláče - obrazně i doslova - nad utrpením." Jenže byl kdy Bauer u toho, když Kolář "doslova" plakal nad utrpením? Nebo to má "doslova" z druhé ruky a jen si to nenápadně přivlastňuje. Či je to znovu jen vzletná figura, představující Koláře jako muže, jenž je schopen soucitu atd.?

Přes to všechno, co bylo řečeno, je Bauerovo sběratelství ve své podstatě krásná věc, neboť je nadnášena nadšením. Jenom v něm chybí minimální kritické zhodnocení. Možná by jen stačilo položit si několik otázek ohledně tématu, kterým Bauer otevřel svůj text: Je opravdu Kolář básník i v Koláři výtvarníkovi? Nedochází Kolář k výtvarnému umění ve snaze potlačit svou osobní krizi psaní, jež se u něj objevila v 60. letech a jehož výsledkem je deník Přestupný rok? Neztrácí se v jeho výtvarném období cosi tragického, co bylo nejniternější vlastností jeho poezie? Není jeho obrat nesen ve znamení písma? A není jeho poezie stavěna na vztahu k řeči? Jaký je rozdíl mezi oběma přístupy? Jenže odpovídání na tyto otázky už předjímá úplně jiný text. Pro sběratele tyto otázky pozbývají na ceně, neboť u něj je vše zřejmé.

Jiří Kolář, Michal Bauer, Z každého z nás postupem let něco zmizí. Praha, H&H 2005.