Jiří Zizler

"Statečnost srdce, pohledu, vkusu"

(Nad kompletním Dílem Bedřicha Fučíka)

Přemysl Blažíček v  jedné svojí zmínce o Bedřichu Fučíkovi jeho talent bez váhání nadřadil "Šaldovu epigonu" Václavu Černému. Takový postoj k autorovi - který byl stejně jako Černý a mnozí jiní v devadesátých letech znovu objevován a zpřístupňován odborné i širší čtenářské obci - vypadá snad až příliš radikálně, neboť Fučík nemohl evidentně Černému konkurovat rozsahem, šířkou ani záběrem díla, pokoušejícím se v Černého případu uchopit celek české i světové literatury od prvopočátku až po nejsoučasnější přítomnost. Ale mluvíme-li o kritice, dostává se Blažíčkův názor do jiného světla. Zde už obě osobnosti souměřitelné jsou, neboť oba z různých stran výrazně zasáhli do reflektování domácího písemnictví dvacátého století a podíleli se na vytváření jeho mnohdy protikladného a různorodého obrazu. Byl Fučík právoplatnějším dědicem Šaldy než Václav Černý? Není jisté, zda má takto kladená otázka velký smysl, nicméně příležitost ke zhodnocení kritického odkazu Bedřicha Fučíka se více než kdy jindy naskýtá právě nyní, kdy bylo posledním svazkem po patnácti letech uzavřeno vydávání jeho souborného díla.

Fakta o genezi edice Fučíkových spisů objasňují v komentářích k jednotlivým svazkům jeho zasloužilí editoři Vladimír Binar a Mojmír Trávníček. Fučík původně počítal s podstatně skromnější koncepcí, která měla zahrnovat pouhé dva svazky - výbor kritik a Čtrnáctero zastavení. Definitivní uspořádání ale naštěstí dospělo k vydání úhrnu naprosté většiny Fučíkových publikovaných i nepublikovaných textů v šesti knihách: Kritické příležitosti I (Melantrich 1998, 368 s., odp. red. Markéta Kořená; studie, stati a recenze z let 1926- 1932), Kritické příležitosti II (Triáda 2002, 400 s., odp. red. Markéta Kořená; studie, stati a recenze z let 1933- 1944), Setkávání a míjení (Melantrich 1995, 440 s., odp. red. Věra Mikešová; obsahuje autorův spis O knihu pro mládež z roku 1941, eseje, doslovy k překladům z německé literatury, úvahy o českém překladu a specifickou formu "listovní kritiky"), Píseň o zemi (Melantrich 1994, 448 s., odp.red. Věra Mikešová; texty z let 1945- 1984, zvláště eseje, rozsáhlejší studie, "vyznání"), Rodná krajina básníkova (Triáda 2003, 536 s., odp. red. Markéta Kořená; soubor přednášek, proslovů, promluv a interview), Čtrnáctero zastavení (Melantrich a Arkýř 1992, 360 s., odp. red. Věra Mikešová; soubor vzpomínkových medailonů); jako doplněk k Dílu vychází nyní sedmý svazek Paralipomena (Triáda 2007, 500 s., odp. red. Markéta Kořená; texty do díla nezařazené a Bibliografie Bedřicha Fučíka, kterou sestavila Zuzana Jürgens). Jednotlivé svazky, vydávané Binarem a Trávníčkem samizdatově v letech 1986- 1989, jsou vybaveny edičními poznámkami (informace zde uváděné se zhusta překrývají, což ale vzhledem ke způsobu publikování nemůže být hodnoceno jako vada) a dokonalým komentářem k textům. Neúnosnou dobu patnácti let potřebných k vydání celku způsobila vleklá agónie a posléze kolaps Fučíkova erbovního nakladatelství Melantrich  - spisů se ujala a záslužně k úspěšnému konci přivedla pohotová Triáda.

Bedřich Fučík vstupuje do rozbouřeného a neklidného prostředí české literatury dvacátých let jako kritik vyhraněný, silně inklinující k určité straně; nalézá východisko a místo nedaleko autorů a uměleckých trajektorií blízkých jeho víře a duchovnímu i ideovému založení. Tato základna pro něj měla nepochybně svůj význam i dopady, a jistou míru apologetiky můžeme ve Fučíkovi bez větších obtíží rozpoznat - vztahovala se k zázemí dobových zápasů i vědomí sounáležitosti a odpovědnosti k osudu tvorby přátel i blíženců. Neméně důležitá pro něj byla i vlastní svoboda a nezávislost, neochota podléhat tlakům z jakýchkoli stran, vůle prosazovat hodnoty a nepřihlížet k partajní, konfesní, národní, společenské pozici autora. Fučík prokázal a prokazoval svoje zásady nejen jako kritik a spiritus agens Tvaru a Listů pro umění a kritiku, ale rovněž v roli mocensky podstatně významnější, jako šéf Melantrichu, význačného prvorepublikového nakladatelského podniku, jejž provedl krizí a pozvedl na úroveň předtím ani potom nedosaženou. Suverénně přitom vybalancoval onu dvojí úlohu, střet zájmů mezi vydavatelem a kritikem; pro něj jako pro soudce české literatury byla otázka nakladatelských interesů zcela druhořadá a naopak jako zodpovědný manažer nijak nepřihlížel k úzce osobním preferencím. Obstát v těchto úžinách bez újmy na cti i nedůstojných ústupků a kompromisů vyžadovalo dokonale zralou osobnost s vysokou individuální kulturou, nároky na sebe, vyspělým mravním profilem a zároveň i dostatkem taktu, velkorysosti a empatie. Čas ukázal, že Fučík byl ve třicátých letech, kdy podle Julia Firtha "šel od úspěchu k úspěchu", v podstatě hotovou osobností, která se dále vyvíjela a rostla, ale na svém založení a směřování už nemusela nic měnit. Čas také odplavil některé zbytečně prudké animozity, averze a konfrontace, jejichž smysl byl spíše situačně omezen a vymezen, otupil ostří jejich někdejší jednostrannosti a nesmiřitelnosti, zatímco v jiných obavách a postojích dala historie Fučíkovi plně za pravdu. Fučíkova mravní a ideová integrita plynule překračovala pasti dějinných zvratů a zákrut, přivedla jej takřka na desetiletí do temnot komunistických žalářů a umožnila mu i v následujících, pro něj neméně nepříznivých obdobích celistvou a nepominutelnou práci ve prospěch české kultury. Fučíkovo angažmá v těžkých časech, ať už během okupace, v bezprostředně poúnorovém období či na konci šedesátých let, se vždy řídilo principem získat od režimu maximum možného v daných podmínkách, ale nikdy nepřekročit jistou hranici, od níž již další koexistence nebyla možná. Díky tomu se Fučíkovi podařilo po sovětské okupaci prosadit ve Vyšehradu řadu cenných titulů už v atmosféře ledové normalizace - až poté následuje jeho rezignace jako reakce na vypočítavě ústupný defétismus funkcionářů Československé strany lidové. Léta normalizace strávil, byť sužován zdravotními problémy a indispozicemi a navzdory vysokému věku, usilovnou prací na vlastních textech, znovu promýšlejících dílo mnoha velkých literárních postav i komentujících díla nová (hlavně rukopisná či ineditní), ale zejména službou: úmornou prací (spolu s mladšími přáteli Vladimírem Binarem a Mojmírem Trávníčkem) na samizdatovém vydání komplexů díla Jakuba Demla, Jana Zahradníčka a Jana Čepa. Je příznačné, že na osud vlastní bilance Fučík myslel nejméně a nakonec se jí nedočkal - mluví-li se v podobných souvislostech o "splátce dluhů", účinkuje zde tato floskule s bolestným přídechem, už jen s ohledem na neuvěřitelný čas potřebný ke kompletaci jeho spisů již ve svobodných poměrech.

Dvacátá a třicátá léta minulého století přinášela takřka neustálý svár o hodnotovou platnost různých přístupů k tvorbě a tradici - v zastřené podobě to manifestovalo skrytý boj o přístup k životu, jeho cílům a obsahům. Jestliže - nota bene F. X. Šaldou zaštiťovaní - představitelé avantgardy zacházeli s kontinuitou i výzvou přítomnosti svévolně, destruovali řád, fragmentarizovali skutečnost či ji zase podrobovali ideologickým vizím a vtěsnávali do programních postulátů, jevilo se osobnosti typu Bedřicha Fučíka jako nezbytné předložit a akcentovat řád konzervativní, koncepci hodnot jedinečnou i průkaznou, umělecky oprávněnou, odůvodnitelnou a obhajitelnou. Odtud vychází Fučíkova snaha o vytvoření logické a názorné koncepce české literární minulosti i přítomnosti, alternativní ještě i k doznívajícímu obrazu pozitivistickému, reprezentovanému tehdy celou řadou stále prominentních akademických postav, ale také (a postupně stále více) ke konstrukcím nejrůznějších a nejnovějších "-ismů" (vitalismus, civilismus, proletářské umění, poetismus, surrealismus, a last but not least čapkovský pragmatismus). Fučík stanovuje linii Legenda o svaté Kateřině - Bridel a baroko - Mácha - Neruda - Zeyer - Březina, jež mu představuje hodnotové jádro české literatury, k níž je třeba se stále vracet, navazovat na ni, vycházet z ní. Odtud vede jeho cesta ke katolickým a spirituálním autorům dvacátého století, Demlovi, Durychovi, Čepovi, Zahradníčkovi a jiným. Fučík vnímal tuto tradici jako opoziční k tradici oficiální, normotvorné a mytizující, pokřivující pravou podobu českých literárních dějin (ve skutečnosti taková deformace zvítězila až po únoru 1948) a z toho vyvěrala i výrazná přecitlivělost k čapkovsko-peroutkovskému okruhu, který mu ztělesňoval přetržení jím sdíleného řetězce hodnot, ba dokonce "útok na všechny duchovní hodnoty u nás" (RKB, s. 35). Fučík tady stál v řadě katolicizující fronty odmítající Masaryka, Hrad, liberalismus, ateismus atd., ale na rozdíl od některých svých souvěrců nikdy nevkročil na tenký led otevřené nenávisti a konspiračních teorií. Rozpor mezi katolíky a liberály lze spatřovat v tom, že pro ty první nepředstavoval politický a ekonomický systém hodnotu ani cíl či záruku čehokoli: podstatné pro ně bylo, aby struktura společenských vztahů, instituce, uspořádání věcí v polis sloužily transcendenci. Umění a kultura tedy pro ně nebyly nějakou soukromou věcí jedince, ale univerzálním rozměrem skutečnosti, který vztahu k vyššímu duchovnímu řádu buď napomáhá, nebo jej rozkládá a boří. Umění je v tomto pojetí čisté mystérium: "Básníci mají tajemné spojení s peklem i nebesy, se zemí i smrtí, vodami a ohněm, spojení, jež jim nikdo nemůže ani nadiktovat, ani přerušit, leda oni sami." (KP II, s. 18) Důraz na individuální preference, optiku konsensu a relativismu, i uplatňování práva na "minimum strasti a maximum slasti" se z tohoto hlediska jevily jako vyprázdněný, bezduchý egoismus, indiferentní lhostejnost a vlažnost. Zvláštní afinita mezi některými levicovými, komunistickými literáty a katolíky pramenila zřejmě také z podobně prožívaného étosu, z absolutního přehodnocování reality, která byla ničím ve srovnání s eschatologicky pojímaným vyústěním dějin, ať už se nazývalo království boží nebo beztřídní společnost. Fučík nikdy nechtěl být tzv. kritikem národního života, ale svůj text vždy rámuje situací národa - duchovní, kulturní, dějinnou. Nevykládá umělecký tvůrčí akt z ní, ale vždy na jejím horizontu, neboť dílo je rozehráváno svým kontextem, z něhož se rodí, odkazuje na něj, stává se jeho součástí, nikdy ho z něj nelze vytrhnout.

"Verš básníka, i nejkrásnější verš, pokládáme jen za matný odlesk niterných vítězství člověka," (KP II, s. 272) říká v jedné kritice Fučík. Umění jen odkrývá existenciální zápas a úsilí, které je za dílem - podstata umění je mravní. "Dnešní básník nemiluje, a proto nemá jednoty," (KP I, s. 31) odvažuje se říci. Umělec zastupuje lidskost v boji o nitro, duchovní vývoj a růst: podstupuje ho svým způsobem za jiné (tj. podobně jako jiní, ale specifickými, jim nedostupnými prostředky a způsoby), v něm se odráží, na něm se ukazuje. Potom může platit, že "jen báseň, skutečná báseň je pravda" (KP II, s. 172), neboť je výsledkem odříkání a oběti, neotřelosti smyslů a čistoty i plodem intelektu (výrok vůbec netvrdí, že i jiné činnosti, tělesné či duševní, nemohou být jistou formou "básně"). Znamená to, že za vším a ve všem vidí Fučík osobu, člověka tvořícího z vnitřní nutnosti svého směřování - jeho největším dílem je ON sám, s veškerou omezeností, vymezeností i tragikou údělu. Není textu bez člověka - ale člověk není textem. Umělec dává "příklad práce člověka na sobě samém, příklad úsilí cílevědomě krok za krokem pokračujícího, třebaže ne hned od počátku zcela uvědomělého, ale buď jak buď sněného, chtěného a neustále vyzývavě riskujícího"(SaM, s. 35). Když Fučík mluví o "dobývání životní hmoty", má na mysli přetváření životního materiálu, jeho transformaci do podoby, která přináší životní zkušenost novou, neobsáhnutelnou, hluboce inspirativní, tvůrčí akt nepřevoditelný na "zdroje" a "vlivy", v němž se odráží tajemství lidské podstaty, krásy i hrůzy bytí, naděje, nebezpečí, láska atd. Kritik nastiňuje organický vývoj tvůrce, zkoumá jeho osnovu, základy, nosníky, svorníky, jádro a střed, vyšetřuje a odhaluje jeho určující vlastnosti, dispozice, sklony, vnitřní rozpory a napětí. Fučík se na autora potřebuje naladit, proniknout do jeho ustrojení, protože umění jen vydechuje život. Kritik text vykládá, tj. amplifikuje svět textu, přebásňuje ho a dobásňuje, analyzuje jeho vyzařování, dosah, jiskření, specifickou váhu, tvrdost, jemnost, hloubku. Ujasňuje si přitom roli kritiky. "Kritika, toť statečnost srdce, pohledu, vkusu a metody; kritik je soudce a tím do jisté míry vůdce, rozhodně ne tedy jen informátor a přitakávající vykladač."(KP I, s. 19) A na jiném místě konstatuje, že kritika "není lhostejnost, pouhé vyplňování času, nýbrž žhavý sebespalující vztah k životu, z něhož vychází a do něhož se médiem umění vrací. [... ] není to zaměstnání, nýbrž vyvolení a osud, neodvolatelný úděl srdce a intelektu jedince, povolaného promluvit nejen za ostatní mlčící či neschopné, ale i za sebe, za svou osobnost, kterou vytváří a jejíž místo hájí v té oné chvíli vanoucího času."(SaM, s. 247) Fučík jako personalista musí dílo nejprve prožít: i jako interpret bude tedy předestírat svůj subjektivní prožitek, bude osobní, emocionální, expresivní, empatický, impresivní, aby odhalil, jak a proč v něm text pracuje a působí, což ale neznamená, že by pustil ze zřetele postup, taktiku a strategii autora. Autor a dílo mu vytvářejí celek - dohlížením do autora vysvětluje jeho tvorbu a obeznámení se s tvorbou mu umožňuje lépe porozumět autorovi v jeho člověčí dimenzi (je otázkou, jakou úlohu v tom hrála častá více či méně přátelská známost s jednotlivými spisovateli; "Připadá ti, že Zahradníček se obává, že je průhledný a že ze studu a jakéhosi vzdoru proti tomuto pocitu nosí své rány až okázale kajícnicky" - KP II, s. 44), někdy dokonce není jasné, mluví-li o osobě či díle. Jeho portrétní umění se opírá o nesmírnou citlivost k lidské osobnosti, všímavost k jejím slabinám i výšinám, schopnost zaokrouhlovat, rozlišovat dominantní a příznačné od vedlejšího, nepodstatného, planého. Tak jako málokdo dokázal Fučík v umělci oddělit jev a podstatu, nevýznamné činy a projevy od skutečné povahy (odráží se v tom možná i zvnitřnění té staré, zpola heretické ideje mystiků, podle níž Bůh miluje duše, ne vnější skutky). Ponor či vhled do umělcových pramenů i procesu utváření Fučík rovnou zprostředkovává ("Hora se zastavuje a naslouchá, nejsa si jist, co se děje." - PoZ, s. 32; "Hora jako by se v takových situacích udiveně rozhlížel" - PoZ, s. 32). Někdy (např. u Hrubína) se soustředí na vnitřní svár, ke kterému v díle dochází, a přes něj sleduje krystalizaci básníkovy osobnosti. Podobně Horu vykládá z ticha jako ohniska jeho básnické bytosti, Závadu z "těžkomyslnosti", Čepa z obrácení k věčnosti atp. Za vším hledá ideovou podstatu a charakter - z nich se umění rodí a k nim se také nazpět obrací svými důsledky. Pokud nepřináší autor nic umělecky, nepřináší nic také lidsky. Fučík umí vzdát poctu čestným porážkám (třeba u Jindřicha Hořejšího), oceňuje přiměřenost, když autor dokáže omezený rejstřík zahrát dokonale. Ale nevystojí předstírání, prázdný ornamentalismus, který neumí či nechce jasně formulovat postoj a myšlenku, zastírá, uhýbá, vyhýbá se. Odmítá násilnost, nahodilost, nedůslednost, nezávaznou ležérnost, stejně jako plochý patos, statičnost, šablonu, pasivní přizpůsobivost, odsuzuje eklekticismus, přejímání a odvozovaní programů ze zahraničních vzorů, pohrdá podnikavou vypočítavostí.

Při tom všem zůstává Fučík velmi daleko od pyšné absolutizace "expertní" interpretace; naopak tvrdí, že "jakákoli interpretace vždy kulhá, zkresluje a nedotahuje" (PoZ, s. 196), na okraj jakéhosi Šaldova textu poznamenává, že "chce vyložit víc, než tam je" (KP I, s. 238), ještě jinde svůj pohled rozvíjí: "Nemohu přitom zastírat jistou dávku skepse o smyslu rozborů básnických děl, rozborů, před jejichž profesionálně nezúčastněným mechanismem se nelze zachránit jinak, než že se uchýlíme k uměleckému dílu samotnému."(PoZ, s. 41) Fučík tu všude vyslovuje zásadní obavu z toho, aby umělecké dílo nebylo transponováno do jakéhosi exaktního, matematického ptydepe či newspeaku, aby se nestalo pouhým modelem či vzorcem, schematickou simplifikací, vyvlastňujícím jeho skutečnou esenci. "Objektivní" poznání uměleckého díla pro Fučíka přirozeně neexistuje - to přenechává všem druhům tehdejšího "scientismu". Fučík nabízí jako ručitele za interpretaci a kritický soud nikoli metodu, ale sebe - dílo poměřuje svou výbavou a svým založením, názorem, přesvědčením, senzitivitou, intelektem. Přiloží vlastní osobnost k osobnosti jiné a vypovídá o tom, co se s ním stalo při dotyku, nárazu či náporu díla. Mnoho se kdysi namluvilo o tom, že kritik je mimo jiné spolupracovníkem autora, že koná také v jeho prospěch; je to více než pochybná teze, ba nesmysl: ale Fučík provádí tak intenzivní dialog či střetnutí s dílem, že pak autor jeho výklad ani nemůže pominout, smí-li přímo hmatat, kolik do svého úsilí kritik investoval. Dokáže-li pro sebe z kritikovy reflexe něco vytěžit, zůstává ovšem plně v jeho kompetenci. Ostatně Fučík, který v době totality neměl publikační možnosti buď žádné, nebo velice limitované, vyvinul za normalizace žánr "recenze v dopisu". V osobním listu se vyjadřoval k přečtenému rukopisu či i celému dílu autora: chová se v tomto prostoru jako noblesní grandseigneur, ale nakonec si stejně řekne svoje, i se vší palčivě neúprosnou otevřeností. Fučík si vždy stanovoval úkol udržovat mravní úroveň a dbát o hranice, vždy v polemikách vymezoval, co je patřičné a náležité, co lze připustit a co již nikoli, čemu je třeba bránit - chápal to jako prostou povinnost gentlemana, nutnou mravní maximu.

Vysoké hodnocení Fučíkova literárního působení neznamená, že by nemělo svoje slabší místa - lze je hledat v občasné apodiktičnosti, v přijímání přístupů plynoucích ze solidarity s řadou, v níž stojí, ale v níž se musí stále ošívat, neklidně rozhlížet a povystupovat, aby nakonec vyslovil svůj postoj třeba ke konfesním aktivitám tvůrce na plná ústa ("mine-li jeho imaginace skutečnou, ať jakkoli částečnou a minimální tkáň struktury kosmu, uchýlí se k po ruce jsoucím tezím, které o té struktuře mluví, a skončí to ve zbožných ideologických sračkách" - PoZ, s. 163); v jen velice ojedinělých náznacích předsudků a stereotypů ("čteme-li tuto knihu, nechce se nám ani věřit, že ji psala žena" - KP I, s. 321; "ale i přes tento nedostatek syntézy, podmíněný především rasovou příslušností autorovou" - KP I, s. 324). Někdy se odhodlá k bombastickému rozmachu, a píše, svými slovy, poněkud "střelecky" ("kdo by neznal nejkrásnější knihu v české literatuře, a možno říci takřka v celé světové literatuře, o zjevení dívčí krásy - Durychovu Sedmikrásku" - KP I, s. 288; "Otokar Březina byl největším současným básníkem světovým vůbec a je jedním z největších básnických individualit všech věků" - RKB, s. 36), ale zde sleduje účel osvětový a popularizační, jehož se nezříká, neboť kultivování četby pro Fučíka znamenalo kultivování světa. V přednáškách si někdy vypomáhá obecnostmi, některé jeho texty trpí syndromem prvního odstavce, o němž Jan Lopatka věděl, že nejlépe bývá jej škrtnout. I tak je však Fučík vynikající stylista, mistr eseje a kritického medailonu, jehož slovo oživuje - důkazem nad jiné zůstává jeho pozdní bytová přednáška o F. X. Šaldovi z roku 1983, strhující koncert pronikavého vidění, jadrného slovního proudu a vášnivého zaujetí.

Ptát se po smyslu díla vždy znamená postavit jej do současnosti a vyzkoušet, jaké klíče, významy, inspirace a příklady nám k ní poskytuje. Osobnost Bedřicha Fučíka nám říká, že mravní statut a úkol kritika je stejný v každé době - artikulovat svou pravdu bez příkras a ohledů dle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Platí to zvláště dnes, kdy začíná být kritika neúprosně vytlačována z veřejného prostoru a nahrazována pouhým referentstvím, anotacemi, či dokonce PR produkty. Studium Fučíkova díla též odpovídá na otázku, co je vlastně ono "zmnožování života", obligátní refrén tolika estetických koncepcí. Patrně nic jiného než to, co Fučík celou svou osobností neustále zas a znovu osvědčoval: více vnímavosti, citlivosti, porozumění pro druhé, jejich životní cestu, činy, chování, jazyk; schopnost a vůle svobodně se k nim vztahovat při nejvyšší úctě a respektu k jejich jedinečné osobě, anebo rozhodnutí je za těch samých podmínek a z dobrých důvodů - bez zištných a narcistních motivací - odmítnout.

Na základě těchto kritérií věřím, že naše literární kritická minulost nám větší postavu než Bedřicha Fučíka neposkytuje.

Jiří Zizler (1963), lexikograf a literární historik, pracuje v Ústavu pro českou literaturu AV. Edičně připravil výbor z deníků Ivana Slavíka Hory roků (1999), podílel se na Slovníku českých spisovatelů od roku 1945 (1995, 1998), třetím dílu Lexikonu české literatury (2000) a Slovníku českých spisovatelů (2000). Kritické texty publikoval především v Literárních novinách, Souvislostech, Pěší zóně a Kritické Příloze RR.