"V textu se snažím být pozorný"

(Rozhovor s Pavlem Kolmačkou o touze po lodi, Stopách

za obzor, utřiďování, nefeši a času do půl sedmé)

Před sedmi lety jsi vedle básní začal publikovat prózu. Co ti psaní prózy dává?

Baví mě číst. Člověk přečte knihu a jede na oblaku, má pocit, že se mu rozsvítilo. Kdybych neměl zážitky z četby, nikdy by mne nenapadlo psát. Vyprávět je normální. Proč nevyprávět?

Měl jsi s psaním prózy i nějaké předchozí zkušenosti?

Koncem sedmdesátých let, mohlo mi být šestnáct sedmnáct, mi někdo na noc půjčil opsané novely Vlasty Třešňáka Romulus a Romus a Den, který otřásl mnou. Dodneška se mi vybavuje dojem labyrintu, umocněný nahuštěností strojopisu na průsvitném papíru, a svět outsiderů přihlížejících hemžení a pachtění. Zapůsobily na mne tak, že jsem to musel taky zkusit. Předtím jsem Třešňáka znal jako písničkáře. Měl jsem amatérskou nahrávku z Rychty. Byla zpomalená a Třešňák na ní zpíval hodně expresivně, znělo to úplně démonicky: "Rozřežeš týden staré noviny... a pak to všechno nabodneš na záchodě na hák!"

Ve tvé próze Stopy za obzor jsem místy zaslechl Oldřicha Janotu.

No ano. "Proč neukáže učitel rukou bílou od křídy, hle, tvá cesta je jediná."Janota na mě zpočátku působil ve srovnání s Třešňákem studeně. V písni Stíny na stříbrné lžičce měsíce zpívá o nenávisti: "Mám s tou nenávistí topit, nebo se jít radši k smrti opít?" Špatně jsem se s tím srovnával. Ale pak jsem ho viděl a slyšel s Mozart K, a bylo po rozpacích.

Kolik toho u něho září a lítá. Některá slovní spojení jsou jak ze súter. Občas záblesk zázračna tam, kde by měl být zázrak vyloučen: barvy se lámou v kalužích s naftou, ptáci si v zábavním parku staví hnízda v krabicích. Radoval jsem se, že se někdo takhle umí dívat.

Když jsi psal text písně Karla Vepřeka Remorkér, znal jsi básně Jana Štolby?

Ne, ty jsem tehdy neznal. Remorkér je kousek básně ze sbírky Vlál za mnou směšný šos, Karel mu dal janotovskou náladu. Měl jsem na mysli, je to i ve Stopách, chození se školkou - bydleli jsme v Jeremenkově, kousek nad Bráníkem - na podzim nad Vltavu, dívali jsme se na lodě. Také jsem měl v paměti sobotní a nedělní chození s rodiči k Mánesu nebo na Zbraslav. Plynoucí voda mě fascinovala, toužil jsem mít loď. Hltal jsem Ransomeovy knížky o dětech, které měly lodě: Klub Lysek, Boj o ostrov a Trosečníci z Vlaštovky.

Jsou mezi tvými klíčovými zážitky z dětství i takové, které se do prózy nedostaly?

Při ohlížení funguje selekce, jakási nevědomá cenzura. Člověk si utváří verzi svojí minulosti - třebas i nevědomky - podle přítomnosti. V  předškolním věku jsem měl na desce Trnkovu Zahradu - četl to Höger - a dokázal jsem ji poslouchat pořád dokola. Nedávno jsme tutéž nahrávku dostali na CD pro Abigail. Pustili jsme si ji a dost jsme se s Benjaminem a Tobiášem nasmáli, jako "velký" jsme si užili... Tu trošku nonsensovou poetiku a humor. A napadlo mě, že dodnes používám jazykové obraty nebo vtipy z té Zahrady.

Vím já, co bylo klíčové? U babičky jsem si nechával číst pohádku Zelený vrch: dělníci chodí do továrny, vyrábějí motorky a Alexej ze Sovětského svazu jim řekl, že ty motorky se musejí osvědčit jako dobré. Tři dělníci s nimi vyjeli na kopec a vrátili se jako hrdinové. Dnes to vnímám jako ideologický paskvil, ale jako dítě jsem to tak nebral, byla to jedna z mých nejoblíbenějších pohádek.

S vlivy, ke kterým se hlásíme nebo které se v učebnicích přilepují k všelijakým velikánům, je to vůbec legrace. Jestlipak by se třeba Karlu Marxovi líbila hegelovská dialektika, kdyby v dětství nečítal Talmud?

Máš ve sbírce cédéček i Franka Zappu. Trochu mě to překvapilo.

Zappu jsem měl rád, ale skalní zappolog jsem nebyl. Captain Beefheart mě chytil víc, líbilo se mi beefheartovské dada. Táta měl desky s operami, hudba pro něj začínala Haydnem a končila někde před Janáčkem. Moc jsem tomu nerozuměl, hudbu jsem objevil až někdy v patnácti. Zappu jsem považoval za to pravé, ostatní jsem byl ochotný brát na vědomí leda jako prahudbu. Jistěže to byl pubertální truc. Copak ale slavné programy "vyhazování staré veteše na smetiště" nebyly pubertální truc? Mám podezření, že to jde ruku v ruce s povahou městské či velkoměstské kultury. Člověk ve městě víc podléhá iluzi, že si svobodně volí a tvoří identitu.

Dadaisti negovali "staré" umění během první světové války a po ní.

Měl jsem na mysli futuristický manifest z roku 1909. Bez vzpoury se nedá dospět, ale život v přesvědčení, že "stará kultura" není moje minulost, mi připadá jako ignorování přírodních zákonů. Samozploditelství, samozrozenectví. Zemská přitažlivost neexistuje, máchejme rukama a létejme. Staromilectví je asi rub téže mince.

Vědomí kontinuity je na venkově silnější než ve městě?

Dneska to už skoro neplatí. Ale jakési zbytky paměti ještě existují. Soused mi jednou zničehonic řekl: "Ten tvůj díl zahrady, co přečuhuje do mýho... prodej mi ho... dyť vidíš, že to je nelogický. Může za to praděda, v hospodě ho prohrál v kartách."

Mohl bys něco říci o lidech a prostředích, která ti byla blízká během dospívání?

Po gymnáziu jsem se pravidelně setkával s několika lidmi z evangelické teologické fakulty. Důležitý byl vršovický evangelický sbor a kotelna Fredy Kocába. Rodiny, které dávaly k dispozici byt pro setkávání, semináře a debaty. Kolem některých part jsem se jen letmo mihl, třeba kolem časopisu Dolmen.

Co vás spojovalo?

Názory, knížky, hudba. Podnikali jsme společné vandry. Dohromady nás určitě dávaly solidární akce s evangelíky: někomu zabásli tatínka, tak se jelo pomáhat s čímsi na domě.

Měli jste knihy z exilových nakladatelství nebo časopis Svědectví?

Obcházeli jsme antikvariáty. Vladimír Merta mluvil na koncertě o Weinerovi, Skácelovi a Šiktancovi - poznamenal jsem si je, protože se o nich zmínil důvěryhodný člověk. Nebo měl v písničce K pětadvaceti verš "ručně psaná básnička od Morgensterna", takže když jsem v antikvariátu narazil na Morgensterna, koupil jsem si ho. Později se kontakty rozšiřovaly a člověk si mohl přečíst i knížky ze Sixty-Eight Publishers, z Rozmluv nebo z PmD. K textům ze samizdatových edic jsme přicházeli spíš vzácně: Reynek, Deml, Wernischův Zimohrádek. Někdo přinesl Demla, Verše české, tak každý přepsal kus, dělali jsme si k tomu ilustrace, básně jsme zkoušeli zpívat. Usilovali jsme o zasvěcení, očekávali jsme životní pravdy.

Zájem o prózu u mne asi od třiadvaceti polevil. Bernanose, Stachuru a Kafku mi na čas nahradili Gabriel Marcel a Martin Buber. Letos v zimě jsem se vrátil k Buberovi a žasl jsem, jak poeticky píše.

Měl jsi v pubertě partnery pro diskusi o teologii?

Rodiče nechodili pravidelně do jednoho kostela, a tak jsem neznal žádné věřící vrstevníky. Ve třetím ročníku gymnázia emigroval spolužák, na což učitelé zareagovali zvýšenou péčí o naše postoje. Dostali jsme dotazníky a odpovídali jsme na otázky typu: Chodíte do kostela? Jaký je váš vztah k emigrantům? Jaký je váš životní vzor? Třídní to pak vyhodnocovala: "Nedopadlo to tak špatně, věřící je mezi vámi naštěstí jenom jeden." Z toho je vidět, jak jsem byl blbej, a taky že na pěstování teologických debat mi scházeli partneři.

Kdy se to změnilo?

Když jsem se začal pravidelně setkávat se studenty z evangelické fakulty.

To už jsi chodil na elektrotechniku?

Ano. Kamarád tehdy studoval strojařinu, ale nešlo mu to, po dlouhých peripetiích se dopracoval na jazyky. Přitom narazil na člověka, který se podobnou cestou studijních neúspěchů propracoval k teologii. Okruh se rozšiřoval a mísil s jinými okruhy.

Můžu se zeptat, proč jste na jazyky nebo teologii nešli hned?

Určitou roli hrála i nedůvěra vůči školám, jako je filozofická fakulta. Hleděli jsme mít v občance zapsanou školu nebo práci, a přitom si dělat svoje.

Jít rovnou do kotelny, na to jste nemysleli?

Myslelo by se na to jinak, kdyby nás neměla v hrsti vojenská správa. V rozhodování hrály roli i rodinné ohledy. Jednou jsme s kamarády natočili pár ujetých písniček, a někteří pak kvůli tomu začali dostávat předvolánky na výslechy. Když jsem nakukoval do schránky, jestli tam nečeká předvolánka, netrápila mě obava, že vyletím ze školy, ale že rodiče můj vyhazov nezvládnou. Po státnicích jsem šel dělat nekvalifikovanou práci - rád a s úlevou, že už odpovídám jen sám za sebe.

Když jsi po škole šel na vojnu, dostal ses na Slovensko. Proč jsi tam zůstal i po vojně?

Docela se směju, že můj šestnáctiletý a třináctiletý syn mají rádi plastikovskou Co bych chodil na vojnu. Dostal jsem se k východňárům. Útvarovou knihovnu zapomněli protřídit - v noci ve službách jsem měl co číst. Na celou Vojnu a mír bych asi v civilu neměl trpělivost. Jako zlomové se mi zdá vytržení z prostředí, ve kterém jsem se do té doby pohyboval, v podstatě exkluzivního. Pubertální party mají regule a interní jazyk, leckdy podobné rodinným. Po "mých lidech" se mi stýskalo, a stejně jsem koncem vojny myslel na to, že by mi prospěla klauzura. Po propuštění jsem si domů zajel pro oblečení a rodiče jsem uchlácholil ujištěním, že mám tutovou práci s bydlením. Usídlil jsem se v Prešově v dřevotřískové turistické ubytovně, časem jsem si našel podnájem. Za kopcem s barokní kalvárií pokračovaly už jen lesy. Práci jsem našel v ústavu sociální péče. Po třech letech následovalo stěhování do Chrudichrom. To už jsem byl ženatý. A měl jsem představu, že se mimo centrum dá žít. Psát, trochu pracovat rukama, jíst, co si vypěstuješ.

A tehdy jsi začal publikovat?

Začalo to před vojnou - recitace při hudebních produkcích, ve vršovickém sboru, na chatě nebo ve studentském kumbálu na Jarově. Společné čtení s Tomášem Kafkou a Michalem Wernischem. Přes Petra Turka se opisy dostaly do Dolmenu, přes Michala Wernische k Romanu Szpukovi do jeho Almanachů, pak jsem jednu svou báseň našel ve Voknu. Michal Plzák je dal číst Pavlu Rejchrtovi a Pavel mě pozval na návštěvu, toho jsem si vážil a měl jsem hroznou radost. Jana mě seznámila s Ivem Markvartem, poslal jsem mu strojopisnou sbírku. Přes Iva to šlo dál, dostal jsem dopis od Vráti Färbera. V roce 1989 zorganizoval Jiří Krtička večer duchovní poezie na Vyšehradě a Michal Wernisch mě oslovil s nápadem udělat In margine, edici soukromých tisků. Z toho vzešla společná knížka s Bohdanem Chlíbcem, Michalem Wernischem a Mirkem Salavou.

Ještě jsem se chtěl zeptat na Bohuslava Reynka.

Pro mne byl Reynek archetyp básnícího poustevníka mimo proudy a literární provoz. "Za plotem žeber / srdce se choulí, / nic s sebou neber, / dají, zvou-li." Je to kutání naděje v osamocení... A ještě mě napadají verše, které se mi vždycky líbily: "Mamon nás neomámí, / pokoj s námi." Onehdy mi Jana v žertu řekla: "Ty jsi nikdy nechtěl peníze. A vidíš, povedlo se ti to."

A co se týká formy jeho básní?

Líbilo se mi, že ty texty, a čím pozdější, tím víc, jsou v klasické formě, zároveň mě v nich ale vždycky překvapilo něco nečekaného: expresivní obrazy, přeryvy zkracované na dvojslovnou výpověď.

Každý se mě ptá na Reynka a předpokládá, že jsem vyšel z ruralismu nebo z Raise. Pokud jde o katolické autory, byli to mnohdy čistí venkovani a bojovně se vymezovali vůči moderně. Když mluvili o Bohu, mluvili o něm jako můj otec. Nic proti tomu, ale já už jsem vyrostl ve městě. Moderní kulturu jsem považoval za samozřejmou. Přemýšlím, proč mě zaujal Bohuslav Reynek, a ne jiní. Ivan Slavík, jak si vzpomínám, kroutil hlavou, co ti mladí na Reynkovi mají, Jan Zahradníček byl prý větší básník. V Reynkových básních jsem nalézal vertikálu - na něm jsem si asi nejvíc uvědomil, jak mi vertikální rozměr v moderním umění chybí - a zároveň úzkost. Ve formě je to taky. Tím, jak je Reynek niterný, odpadají pro mě ideologické dimenze, které mi u jiných autorů dělají potíže.

Svět a kultura, ve kterých jsem žil a nebyl jsem s to šmahem je odsuzovat, a tradice a kořeny, které sahají před mé narození a nemohu se jich zříci, byly Scyllou a Charybdou. Reynek mi představoval - a je jedno, jestli jsem mu to nepřisoudil omylem - škvíru. Dosvědčoval, že mezi těmi póly je možné plout.

Proč jsi přešel od básní k dlouhodobé práci na próze?

Kdekdo se mne ptá: Básně jsi měl rozehrané, měl jsi psaní prózy zapotřebí? Mohl jsi za tu dobu udělat dvě sbírky.

Co odpovídáš?

Že kutám na stejném místě, jen zvětšuji kutací prostor, abych mohl hlouběji. Nepředstavoval jsem si, že prózu budu psát dlouho, bylo to, jako když si odskočíš přes ulici pro pivo, ale po cestě někoho potkáš a vrátíš se kdovíkdy.

Impuls mi dal zážitek z pěší cesty přes kopec do Boskovic. Uviděl jsem před sebou ve sněhu černou cestu, uťatou nahoře horizontem. Řekl jsem si: taje, začne teplo. Přešlo to v euforii, tichou důvěru. Věřil jsem, že se to dá vyprávět. Ale když jsem zkusil fabulovat, vznikalo cosi jiného, než o co jsem stál. Radost a důvěra se objevily nenápadně, jako by samy vypluly z hloubky, v textu se to ale takhle nedařilo. Zakázal jsem si koncepty. Potápěl jsem se, hledal jsem stopy. V chodu mne udržela postupně získávaná zkušenost, že i jednotlivé nálezy... že mně i mým blízkým něco odkryly a vysvětlily. Až později jsem uviděl, že text je protihráč. Psaní není jen produkce. Je to ještě jiná záležitost.

Jaká?

Pojmenování je utřiďování, chaos v mysli se utřiďuje. Řekl bych, že člověk potřebuje mít věci pojmenované, rozvrstvené.

Když jsi začal Stopy psát, viděl jsi, že nebudeš naplňovat koncept. Později se otázka konceptu vrátila?

Ano. Když se v materiálu vytěženém pro Stopy začaly rýsovat struktury povědomých příběhů, necítil jsem potřebu se tomu bránit. Bylo to veselé - jako když v lese narazíš na pěšinu a pustíš se po ní.

Stopy vyšly z tvých konkrétních zážitků, ale říci o nich, že jsou autobiografické, to by asi bylo příliš silné?

Rozpomínání bylo spíš startérem než předlohou, která se popisuje. Imaginace vytvářela různé obrazy jednoho motivu nebo problému. Používal jsem - jako pomocnou konstrukci - pojmenování "textová mandala".

Když Stopy přečetla máma, měla pocit, že k některým pasážím musí připojit komentář: "Tu krvavou rtěnku jsem používala proto a proto..." Nikdy žádnou takovou rtěnku neměla. Otec pochopil od začátku, že to není autobiografie. Měl jinou námitku: Márty mu připadal nadbytečný, nevěděl si s ním rady.

Márty vypadá jako vtělená balbuties.

Co to je, balbuties?

Zadrhování, nesouvislá řeč. Není Márty oběť? Nejsou Vítek s Mártym v tomto smyslu sourozenci? Ty se směješ...

Musím se tomu smát. Na Mártyho koktání jsem přišel až časem. Zpočátku mluvil všelijak. Teprve když mi došlo, že koktá, byla ta postava hotová. A teď mi pověz - Márty je animovaná balbutie, nebo je balbutie nefeš, dech života, jímž se rozpohyboval odkudsi zevnitř vyprojikovaný princip?

Ke všemu, čím Márty prošel, vyfasoval navrch ještě koktání... Co je nefeš, co je vyprojikovat?

Koktání není vyfasovaný hrb, ale vnější příznak vnitřního stavu. Nefeš je dech života. Duše. Vyprojikování znamená, že postava je ve mně nějak hotová, vynáším ji ze tmy na světlo, z nitra na promítací plátno.

Působila při psaní Stop teologie jako mimoliterární pružina?

Asi bych mluvil spíš o religiozitě než o teologii. Religiozita je ve Stopách určitě přítomna jako téma. Ono se leckdy přetřásá, jak vytěsňujeme sex, protože se vymyká vědomé kontrole nebo protože si o sobě nechceme přiznat pravdu, ale o vytěsňování religiozity se nehovoří. Religiozita působila jako mimoliterární pružina, to souhlasí. U Junga jsem našel formulaci, že náboženskost je druh pozornosti. To se mi zdá dobré. V textu se snažím být pozorný.

Ve Stopách se několikrát objevují starozákonní motivy.

Většinou to souvisí se snahou nahlížet život jako příběh, který má smysl. Nahlížet ho ve srovnání se vzorovým příběhem, mytickým, modelovým.

Vyrovnáváš se s modelovými příběhy i ve svém vlastním životě? Motiv oslovení člověka Bohem tě provází, nechci říci pronásleduje...

Narážíš na Samuelovo povolání ve Stopách? Když se to řekne takhle - oslovení člověka Bohem - tak asi každého napadne něco monumentálního: člověk uslyší Boha, a pak zachrání svět nebo postaví kostel. Ale o gigantické dimenze nejde. Šemúel znamená "Bůh slyší", ne že Bůh je, ale že slyší. To se mi líbí... a ještě důležitější mi připadá volání jménem. Židovské děti se prý začínaly učit náboženství tak, že hledaly písmena svého jména v medu. Nikdy se mi tuhle věc nepodařilo ověřit, ale připadá mi tak logická, že o ní nepochybuji. Mám jméno, jsem tedy někdo. Není to tak, že jsem nic, i když prohrávám. To je základní sdělení toho rituálu: jsi někdo. Když kluk doroste a má vejít mezi dospělé, v synagoze ho při bar micva vyvolají jménem, aby předstoupil a četl z tóry.

Starozákonní příběhy - je to koneckonců ve Stopách - jsem nasával od dětství z ústního podání tatínka, všechno s námi prošel. A znal jsem je i z vlastní četby Bible pro děti. Když jsem byl prvňák, měl jsem tu nejjednodušší variantu. Pak jsem měl Biblické příběhy, byly tam Knihy královské... komplikovanější, drastičtější příběhy. Táta měl Nový zákon, ale Bibli jsme si pořídili až v sedmdesátých letech, když vyšel ekumenický překlad.

Trýznivý příběh o Izákovi, o otcovské oběti Bohu, jsi také znal z ústního podání?

Příběh o Izákovi jsem nevnímal jako trýznivý. Je to příběh s dobrým koncem, člověk dojde k něčemu dobrému přes zkoušku. Že to je zkouška nelidská? Když má pohádkový hrdina najít prsten na dně oceánu, jinak přijde o hlavu, je to taky nelidské. Ale to je vtip toho vyprávění: neadekvátnost zkoušky. Je to vyprávění o víře, což děti myslím pochopí dost snadno. Ponurost a hrůzu, než dojde k rozuzlení, vnímám až dneska.

Ve Stopách jsem našel také osiřelost, včetně hrůzy ze zlého Boha.

Zlý Bůh? Asi vím, které místo máš na mysli. Tam se neříká, že Bůh je zlý, ale že se hrdinovi tahle představa nutkavě, proti jeho vůli, vnucuje.

Do hlubokých vod se nořím, dravý proud mě vleče, píše se v žalmu. A jinde zas: Propastná tůň na tůni volá, v hukotu peřejí tvých všechny tvé příboje, tvá vlnobití se přese mne valí. Propastná tůň je v tomhle žalmu tehóm, stejný výraz je použit pro vodstvo před stvořením ve druhém verši Genesis.

Ve Stopách jsou ještě další starozákonní motivy.

Tobiáš. Rodinné řetězce a předávání tradice. Kdysi mě zaujal cyklus fotografií ze života židovské komunity v Maďarsku osmdesátých letech: dění v synagoze, studium tóry, rodina v panelákovém bytě shromážděná k jídlu o šabatu. Celý cyklus se jmenoval A vypravuj o tom synovi. Vypravuji, tedy myslím na předávání něčeho, na co se váže smysl.

Může literatura působit jako společenská terapie?

To jo. Jiří Tomášek napsal - nevím, jestli to ocituji přesně - "nemocné duše léčí... uzdravuje básník podzimních motýlů". Literatura bezpochyby spoluvytváří obrazy smyslu, které jsou důležité pro celou společnost. Zároveň se ale dá říct, že literatura občas slouží pochybným věcem, že obluzuje a zdůvodňuje i to, co zpětně či z odstupu vnímáme jako cesty do pekel - kolik lidí třeba podlehlo sugesci hrdinských mýtů v budovatelských románech. I komunismus má mytologickou strukturu a eschatologický smysl, jak píše Eliade, o nacismu nemluvě, a literatura určitě k legitimizaci těch systémů posloužila.

Ale prapříběhy, pohádkové, mytické... obecně vzato, dávají - v individuální rovině - soudržnost, přehlednost a smysl vnitřnímu životu, a to mi připadá naprosto nezastupitelné. Jde o to vyprávět tak, aby se starý mytický příběh vyloupl. Aby se objevil terapeutický význam, který se převypravováním ztratil - už je to pohádka a už nám neříkejte, že chudej a princ... Vyprávět takovým způsobem, aby příběh zase začal fungovat.

Když jsi Stopy psal, myslel jsi na individuální dramata, nebo také na společensko--historickou klec?

Zcela oddělené prostory - veřejný a soukromý, uvnitř a venku - jsou hypotetická konstrukce, ve skutečnosti to neexistuje. Jedno prosakuje do druhého. Jestli autor chce být politický nebo apolitický, to je jedno. Není jedno, jak naslouchá vnitřnímu hlasu. Jak je ochoten zříkat se vlastní svévole. Ve Stopách dominují obrázky uzavřených prostorů: rodinné společenstvo u stolu, inkubátor bytu, kostel, opevněný dům, klášter, kaple. Ale ty prostory se otevírají, nutí hrdinu vyjít ven. Zeď se bortí, brána kláštera se otvírá.

Literatura je jako sen. Vyjevuje, co je společensky vytěsněno. Kdoví o čem bych psal v Americe nebo v Polsku, kde náboženství hraje významnou roli i ve veřejném životě. Nepojmenované, nevyslovené věci jako by nebyly, jako by spaly. Při disputaci v Jamnii se prý rabíni shodli, že uchovají písemný záznam i o "menšinových, poražených názorech" - a kdosi to komentoval, že ano, tak je to správné, protože budoucí pokolení budou mít doklad "o těch bludech". Kdosi jiný ale řekl, že zachovat ty věci je dobré proto, aby byly k dispozici, až přijde jejich čas.

Jde taky o jazyk. Literatura ho namáhá. Sval, který se namáhá, nezakrní. Bez literatury se jazyk scvrkne.

Máš dost času na psaní?

Během dne si promýšlím, jak by kratičký text mohl vypadat, a ráno od pěti hodin sedám k počítači a píšu. Mám čas do půl sedmé. Píšu jen drobné věci. Když sedím u počítače, neustále přeskupuji záznamy do různých tvarů, měním jejich pořadí a zkouším, jak hrají mezi sebou. Je to neustálý pohyb jak v jednotlivých textech, tak v jejich uspořádání, vzájemných vztazích. Je to jako pytlík naplněný vodou, někde to zmáčkneš a udělá ti to jiný tvar. Stopy vznikaly - do značné míry - taky nějak takhle. Ale bylo to v mnohem velkorysejším časovém a tematickém záběru, měl jsem čas a prostor pro stabilní koncentraci.

A potom, po půl sedmé?

Jedu do práce. A když přijedu z práce, zapojuji se do rodinného provozu, abychom se tady všichni nezbláznili.

Do práce jezdíš čtyřikrát týdně?

Ano. A jednou za dva týdny jedu do Brna do školy. Večer, když Abinka jde spát, mám povinnosti: připravovat se do práce nebo do školy do Brna, takže tam nezbývá vůbec nic, žádný prostor.

Hodinu a půl, to máš chráněno?

O víkendu i víc, dokud někdo nevstane. Člověk musí být v takovém režimu, aby v pět ráno nebyl mrtvej.

Máš čas na čtení?

Kromě odborné literatury čtu málo. Spíš něco zachytím někde v literárním časopise a ptám se, co to je. Ty doby, kdy jsem mohl číst jednu knížku poezie za druhou, jsou pryč. Mám jen letmé tušení, co kdo píše.

Nejspíš musíš číst i autory, které probíráš se studenty na gymnáziu?

Samozřejmě, je to součást práce. Ale je to jiná četba, než když sis vybral, co tě momentálně táhne a překvapuje.

Liší se poetika tvých starších básní od poetiky těch současných?

První, co mě napadá, že ty starší teď zpětně vnímám jako určitou nehybnost.

V jakém smyslu?

I tematicky... nějaký bod, okamžik. Novější věci jsou... dominuje tam pohyb. Točí se to kolem vodního pohybu, převalování a přeskupování. Vizuálně jsou ty texty nepravidelné jako praporek, který se třepetá.

Připravil Antonín Petruželka, Chrudichromy,

prosinec 2005, říjen 2006, prosinec 2007.

Pavel Kolmačka (1962), básník (Vlál za mnou směšný šos, 1994; Viděl jsi, že jsi 1998) a prozaik (Stopy za obzor, 2006).