Jaromír Typlt

Příběhy čtenářů Josefa Kocourka

Ještě dnes když chodím po tvých stopách

cítím v těch místech zimní chlad

a vyčítavé pohledy starousedlíků.

Báseň Neměl jsi štěstí, ze které pocházejí tyto tři verše, mi byla zaslána před pěti lety jako odezva na anketu o "příbězích" Josefa Kocourka (1909- 1933). Zdráhám se text citovat celý, protože je až příliš dojatým vyznáním literární lásky, ale sama jeho existence je pro mě jedním z nejvýmluvnějších dokladů toho, že téma ankety nebylo z mé strany vyvoláno uměle. Autor básně Jiří Turek (1942), dlouhá léta učitel v západočeském pohraničí a později úředník v dopravě, se v roce 1982 vydal na soukromou cestu po místech, která si do té doby pouze představoval na základě četby povídek a románů svého oblíbeného autora. Vyhledal Kocourkův rodný dům ve vesnici Brdo u Nové Paky - "na rozhraní nesmiřitelných světů / Českého ráje a Krkonoš", jak sám píše -, poptával se po pamětnících, navštívil i Kocourkovy sestry Lídu a Marii a vyslechl u nich skličující příběhy o křivdách, pomluvách, ztracených rukopisech, fotografiích i obrazech. Kolik asi takových nadšenců musely obě sestry přijmout! Vždyť jen v onom roce, ve znamení půlstoletého odstupu od Kocourkova posledního románu Zapadlí vlastenci 1932, se na podobnou cestu vydal z Teplic třeba i rockový hudebník a patafyzik Miroslav Wanek, který si v zápalu pro zdokumentování pokud možno všeho, co si kdo o autorovi deníků Extáze ještě pamatoval, pořídil hodiny nahrávek a desítky stran zápisků. A skoro každý, kdo mi zatím na anketu odpověděl, se rozepsal alespoň o jedné takové podniknuté cestě, ne-li dokonce o mnohaletých návratech. Pro Hinčinu, jak svou rodnou vesnici přezdil sám spisovatel, ovšem každý Kocourkův čtenář, který se tu objevil, znamenal hlavně nevítanou připomínku starých historií. Proto i ty "vyčítavé pohledy starousedlíků" - krycí jména v knihách toho totiž mnoho nezakryla, a tak byla vykřičena do světa všelijaká zapíraná tajemství, čachry a pletky, dotýkající se cti příbuzných, rodičů i vlastních žen...

Přiznám se, že mě samotného v případě Josefa Kocourka zajímají podstatně víc příběhy jeho čtenářů, než ta "skutečná" jména a "skutečné" osudy nechtěných hrdinů a hrdinek z jeho próz. O nich jsem se přece od autora dozvěděl v jeho textech všechno, co jsem vědět měl. Kvůli čtenářům jsem ovšem musel vypsat anketu - do březnového Hosta 3/2003 se mi podařilo shromáždit odpovědi od Jaromíra Zeminy, Jana Saudka, Zdeňka Filipa, Martina Pilaře, Miloslava Pluháčka, Michala Huvara, Víta Ondráčka, Miroslava Wanka a Jana K. Čeliše.

V tomto čísle Souvislostí, opět jako připomínku výročí Kocourkovy smrti (31. 3.), zveřejňuji další soubor odpovědí, které jsou ale v některých případech do ankety zařazeny s určitou licencí (zřejmě nikdy netištěný nekrolog od spolužáka Quido Maria Kociana, deníkový zápis sochaře Ladislava Zívra, dopis slovinského překladatele Vladimira Zorzuta). Věřím, že další příběhy se ještě budou odkrývat a že se mi podaří zmapovat ten jedinečný úkaz, jak si někdo dokáže přivlastnit autora - zapomenutého autora! -, do svého osudu a žít jakoby v jeho znamení, vtahovat do něj i svoje lásky, skupovat jeho knihy po antikvaritátech a znát z nich celé stránky nazpaměť, jezdit do míst, která jsou s autorem spojená, a vytvářet obrazy, fotografie nebo básně jím inspirované. Pro připomenutí autorovy tvorby přetiskuji úryvek z jeho románu Kalendář, v němž se obracejí listy: devátá kapitola má charakter poměrně samostatné povahopisné studie, ostře kreslené od úvodních scén z venkovské tancovačky až k jednotlivým osudům postav z rodiny Krobotovy. Žádná hra básnických obrazů, žádná fantaskní nadsázka, typická pro Kocourkovy rané povídky, ale už jen strohá reportáž z ubohého života rodné vesnice v době hospodářské krize: stojí jistě za to připomenout si, v jakých podmínkách musel Josef Kocourek rozvíjet svůj literární talent.

"A na bouřková mračna myslím / která nás hnala zpátky / sotvaže jsme se rozhlédli z rozeklaného Kumburku / po tvém obzoru" - tato už poslední citace z básně Jiřího Turka odkazuje k romantické zřícenině hradu nad Brdem, kudy kdysi prošel i Karel Hynek Mácha, a tak příliš nepřekvapí, že i atmosféra je nápadně máchovská. Ostatně kult okolo autora Máje má s tím, co se děje kolem autora Extáze, řadu společných rysů. Ale znovu opakuji, co jsem tu už zdůraznil vykřičníkem - Kocourek dnes jednoznačně patří mezi autory takzvaně zapomenuté. Nejrozsáhlejší ze tří zmínek ve čtvrtém díle Dějin české literatury (vydány 1995) čítá osmnáct řádek, které charakterizují tento "rychle vyzrávající příslib české prózy" v kontextu dobové literatury faktu. Dá se to bohužel přeložit i tak, že u příslibu zůstalo...

O to překvapivější se může zdát, že Josef Kocourek například pronikl do osobního literárního kánonu filozofa a filmového kritika Karla Theina: v něm by jistě nikdo nehledal čtenáře-uctívače. Když měl ale Thein vypočíst své největší zážitky z české literatury, v komentovaném výběru krátkých útržků od Weinera, Durycha, Klostermanna, Čapka-Choda nebo Nerudy byla Kocourkovi, "Durychovu obdivovateli s čistším projevem", věnována pasáž, která bude asi i nejlepším závěrem přítomného textu. Velmi dobře totiž vystihuje okamžik nenadálého zpozornění při četbě, kdy se text náhle vymyká z předvídatelného seřazení vět a jediným přesným vhledem doslova zaráží dech: bez této dodnes živé básnické kvality by samozřejmě i všechny "příběhy Josefa Kocourka" ztrácely hlubší opodstatnění:

"Proletářský učitel z česko-německého pohraničí píše se strašlivými výkyvy, ale vrcholy jsou velmi vysoko. (Zapadlí vlastenci 1932 stojí za podrobný průzkum.) Viz citát, který představuje formálně klíčovou pasáž z Extáze (deníkové záznamy a jiné texty, jejichž vydání připravil Miloslav Jirda; líčené výjevy se odehrávají v olomoucké nemocnici):

,V Olomouci jsem v pondělí odpoledne líbal v koupelně svou jednadvacátou dívku a na chodbě jsem se setkal s Jaroslavem Durychem, básníkem svého mládí, který mě přišel navštívit a hovořil se mnou u stolu pokrytého ubrusem.'

Přímočarý přechod od přesně počítané dívky k básníku na chodbě načrtává nečekaně bohatý půdorys. A pointa textu (nikoli téma) je úchvatná:,a hovořil se mnou u stolu pokrytého ubrusem.' Stačilo by napsat,a hovořil se mnou o literatuře' (o politice, učení, zkrátka čemkoli, co je předmětem hovoru, a ne pozorovanou přítomnou věcí) a v textu by zavládla nuda. Ubrus na stole však dramatizuje myšlení a jeho věcnost je schodištěm k literárnímu nebi." (Host 5/2007)