Marta Ljubková

Nabídka, nebo poptávka?

Loňská produkce nakladatelství Host přinesla několik nových českých próz. Najdeme mezi nimi titul osvědčeného autora (Fotbalové deníky Jiřího Hájíčka), prozaický debut básníka (Brněnské metro Bogdana Trojaka) i zcela nový objev (Až umřeš, nikdo už ti nebude chtít sahat na prsa Stanislava Berana). Položme si obligátní otázku: co nového přinesly, v čem nás překvapily - a v čem naopak.

Jiří Hájíček mezi kritikou naposledy "zabodoval" románem Selský baroko (2005): díky Magnesii Liteře za rok 2006 se zařadil mezi českou "prozaickou špičku". V úhoru nominovaných toho roku se taktně mlčelo o problematických dialozích a chatrných postavách, Hájíček zaujal hlavně neobvyklým příběhem a detektivním zpracováním našich temných padesátých (viz Souvislosti 1/2006). Ve Fotbalových denících, jimiž se chtěl údajně odchýlit od linie příliš seriózní prózy, čtenáře nic podobného nečeká. Po prvních několika stranách je evidentní, že autor se vrátil ke svému někdejšímu, ne příliš zdařilému stylu psaní - chatrné postavy vedoucí jalové řeči zůstávají, po neobvyklém příběhu bohužel ani stopy. Jestliže skutečně, jak se píše na obálce knihy, muži pocházejí z Marsu a ženy z Venuše, pak na prvně zmíněné planetě se asi budou číst deníky Honzy Převorského, čtyřicátníka na pokraji životního krachu, častěji a s větším zaujetím. Hájíček hlavního hrdinu vybavuje všemi potřebnými atributy, jimiž disponovaly jeho předcházející figury: mládí v háji, ale vzpomínky na ně ještě živé, problematické partnerské vztahy, drobné životní frustrace. Ty Převorského vedou na jakousi pozdní cestu za poznáním, kterou uskuteční se svou znovu objevenou, záhadně nabytou nevlastní sestrou Simonou.

Ulepenou road novelu lemují i další podivné figury, které Převorský potkává, aby nakonec - samozřejmě - na "něco" přišel, aby se posunul, pochopil svou ženu, ucítil, že fotbal k životu nestačí, či přinejmenším v určitých chvílích nestačí. V celé knize je ho však vrchovatě, čtyřicetiletý procitající pecivál Převorský (jeho na jedné straně úspěšná kariéra relativně bohatého brokera a existenční zajištění a osobní trable na straně druhé působí jako další nesnesitelné klišé, což je v současné české próze snad už povinný atribut) dokáže své dny dělit pouze podle televizních přenosů a výsledků české reprezentace. Pod tím vším jako by ale neustále vykukoval očividný autorský záměr dát celému fotbalovému hávu přece jen jakýsi přesah: to muži a ženy jsou dvě jedenáctky, které proti sobě neúnavně kopou, a fotbalová terminologie se tak báječně hodí na naše nesportovní všednodenno! "Fotbalová road movie" - jak je opus označen na obálce - jako by přece jen měla nějaké větší ambice: zprostředkovat generační pocit tápání.

Nic proti, kdyby se podobnými snahami česká próza jen nehemžila a kdyby tento pocit autor neustále nepentlil množstvím klišé, která servíruje v podivném kontrastu ironického odstupu a seriózního (sebe)prožívání. Fotbalové deníky se neberou ani smrtelně vážně, a chybí jim humor a nadhled, abychom za nimi mohli hledat něco víc, než jsou - autorovým rozpačitým přešlápnutím po poměrně zdařilém románu. Je-li Hájíčkovým setrvalým nedostatkem toporný jazyk, ani v denících z fotbalového prostředí se jej nepodařilo rozžít, naopak, banální situace českých maloměstských hotelů jej zavalila takovým množstvím jazykových stereotypů a lidových mouder, že by se za ně nemusel stydět ani nejprůměrnější sportovní komentátor.

Velké nic, jež nezachrání ani autorova reputace, ukazuje, že poptávka po současných domácích prózách je pořád velká, jinak by nakladatelství autorovi přece udělalo velkou službu tím, kdyby mu Fotbalové deníky s díky vrátilo k přepracování.

Nejasný pocit, že autor přesně neví, co by chtěl svým čtenářům přinést (kromě prostého upozornění, že stále je a píše), bohužel vzniká i při četbě Beranova povídkového debutu. K němu přistupujeme s nulovým očekáváním - možná to však není tak zcela pravda, svým složitým názvem dává prozaik jasně najevo, že tady o něco půjde. A o co vlastně?

O další důvěrně známý pocit - ano, zkrachovalí hrdinové v detailních miniaturách. Beran se nepouští do rozsáhlých příběhů, jde cestou, kterou spolehlivě vyšlápl Jan Balabán: jemně propracovaná "oživlá fotografie", rozžitý obraz, jenž nikam nesměřuje, pravdivá, několikavrstevnatá momentka, najemno nasekaná mikrosituace (srov. Souvislosti 4/2005 a 1/2007).

Pro takové se samozřejmě nejlépe hodí problematické postavy, nezakotvené, s banálním a přitom tristním osudem, postavy "mezi", postavy se smutným tajemstvím a přitom na dřeň odhalené. S nimi se pochopitelně pojí motivy alkoholu ("Co na tom, že on svůj klid nachází v chlastu?"), špíny, potažmo ubíjejícího, depresivního venkova. Takové figury do sebe po hektolitrech lijí kávu (respektive kafe, samozřejmě turka), jakousi pohonnou hmotu českých literárních zkrachovalců. Místo v životech Beranových postav mají často i psi, ta věrná němá tvář, výčitka i hrozba, zdroj násilí i jistoty. Z jiného světa pak přicházejí mladé dívky, nositelky snů, nikdy nenaplněných představ - a zase je můžeme vidět jako ztělesnění touhy, či o pár let později, kdy už jim evidentně odzvonila hrana.

Deprimující svět Beran intenzifikuje důrazem na barevné a pachové vjemy: předměty mají své kvalitativní atributy, jež situaci často charakterizují nejpřesněji, pokud ji rovnou nevytvářejí. Když už by se náhodou schylovalo ke šťastnému konci, figura si odplivne a jakýkoliv optimismus degraduje na trochu slin.

Nejpoutavější jsou názvy jednotlivých povídek, čí spíš mikropovídek. Často se v nich soustředí hlavní dějová linka, ústřední napětí, nezřídka řeknou stejně jako vlastní próza. Problém jednotlivých čísel je totiž těžce zachytitelný, ale podle mého nesporný: jakkoliv se autor snaží sebevíc (právě třeba použitím výmluvných názvů), stále převládá dojem jisté odvozenosti těchto próz. Krátké věty, které se za sebou valí bleskovou rychlostí, takže soubor neklade žádný čtenářský odpor, známe od jiných autorů stejně jako témata, motivy, postupy. Beran nepřidává vůbec nic, jako by o originalitu ani neusiloval, vycházeje z osvědčených principů svých o deset let starších kolegů. Balabánova cesta zlatou se ukázala - a drobný looser má, jak dobře víme, v české kultuře na růžích vždycky ustláno, miluje ho ostatně próza stejně jako film.

Autor jako by na touhu po literární originalitě rezignoval - jednou kdosi vyjádřil názor, že Beran jako prozaik si sympaticky "na nic nehraje". Možná je už na čase, aby si v naší próze začal někdo na něco hrát: třeba na literaturu. Jinými slovy - aby chtěl trochu zariskovat. Přízemnost a soustavná tendence vydávat se osvědčenými cestami začíná být čtenářsky poněkud úmorná.

Jestli si ze zmíněné trojky někdo na něco - anebo s něčím - hraje, pak Bogdan Trojak. A to bez milosti: s jazykem, se styly a žánry, s autobiografickou stylizací i se jmény svých brněnských literárních kolegů. A koneckonců i s fenoménem druhého největšího českého města, když v něm nechává zrodit myšlenku podzemní dráhy.

Kniha neobvyklého formátu má i výjimečnou grafickou úpravu, kterou podle tiráže navrhl sám autor, zde vystupující pod pseudonymem Kojál (a rozdvojující tak svou podstatu, respektive odkazující ke svému literárnímu alter egu). Typografie napodobuje písmo psacího stroje a ilustrační doprovod pracuje s jednoduchými obrázky tvořenými prostými grafickými a číselnými znaky, i to má snad dodávat dílu distanční punc "rukodělnosti". I zde tedy autor vzbuzuje dojem jisté deníkovosti, ovšem zde se zřetelnou parodií, jež je primárně postavena na radosti z tvorby. Brněnské metro není tedy zatěžkáno ničím jiným než soustavnou hrou, směřující jak dovnitř moravské literární komunity (a tehdy trochu samožernou a pro nezaujatého a neznalého čtenáře možná i nesrozumitelnou), tak však i směrem k recipientovi - přinejmenším kontrastními poznámkami na okraji textu.

Jak již bylo řečeno, autor se bezbřeze pouští do žánrové i formální konfúze: využívá cizí i Kojálovu poezii, bohatý jazyk ústředního textu vyvažuje věcnými glosami, jež patří spíš do učebnic dějepisu (a tak svou mnohdy generační výpověď odcizuje a částečně historizuje), vkládá příběhy do příběhů či rozvíjí jednotlivé historky, jež leckdy nechává bez pointy. Textová koherence není jeho ambicí - kapitoly jsou řazeny zdánlivě volně a mnohdy bez vývoje, a ústřední motiv podzemní dráhy se vynořuje a zase mizí, aniž by celku přidal zvláštní tah. Jeho síla spočívá mnohem víc v tom, co známe i z Berana: v detailu. Ten tady neslouží nějaké vyšší jednotce, ale jenom sám sobě, jsa posilován hlavně slovním humorem (mnohdy příliš samoúčelným) a propracovaným jazykem plným bohatých přirovnání, neobvyklých adjektiv, kontrastů. Pokud bychom měli nějaký jazykový prostředek zvlášť vyzdvihnout, pak právě přídavné jméno, které je básníkovi Trojakovi vším - ozdobí jím každé substantivum hned několikanásobně, a tak svůj svět, malý, prostý, brněnský, nafukuje do mimořádných dimenzí - nejen významově. Adjektivum nese různě dlouhé části textu, dokresluje reálné postavy, jež dostávají - spolu s ostatními - rysy až mytické.

Důvěrou v brněnskou mytologii se Trojak podobá třeba Jiřímu Kratochvilovi, i ten dokáže před čtenářem otevřít paralelní světy moravské metropole, skrývající se za zdmi nenápadných domů i v podzemí. Nepochybná fascinace městem a jeho figurami pak z Brněnského metra dělá láskyplné panoptikum, na něž čtenář nemusí přistoupit, ale nelze jej svým způsobem neobdivovat. Podzemní tah má i stále hledaná říčka Ponávka, přes niž vede cesta k metru, dalšímu mýtu, který zůstane pro Brněnské zřejmě navždy nenaplněn.

Parodičnost jako další z ústředních principů směřuje nejen k městu či jeho postavám, ale též k mnoha současným literárním klišé: nesmírně vědecky se zde rozebírá například sebevražda a vlastně jakákoli potenciální životní deprese, již postavy i zde utápějí v alkoholu. Ten je u Trojaka také nutným atributem, nenese v sobě nepojmenovaný zmar a společenské stigma, ale jakousi zesměšňující charakteristiku - jako by sama sebe (co další věčné klišé) rovnou usvědčoval. Kojálovi ostatně po alkoholu špičatí uši, tím se nemůže pochlubit úplně každý.

Pozoruhodné je, že do svého světa uzavřený svět Trojakovy prózy je ve výsledku nejotevřenější. Ze všech tří próz nejvíc vychází z prostředí, jež je známé pouze několika vyvoleným, autor s ním však nakládá tak, že se stává srozumitelnějším nebo sdělnějším než maloměstská hospoda. Ambice pobavit sama sebe a pár potenciálních čtenářů se překvapivě ukazuje životaschopnější než touha zaznamenat banalitu kolem nás všech.

Jiří Hájíček, Fotbalové deníky. Brno, Host 2007. Stanislav Beran, Až umřeš, nikdo už ti nebude chtít sahat na prsa. Brno, Host 2007. Bogdan Trojak, Brněnské metro. Brno, Host 2006 [fakticky 2007].