Martin Nodl

Glosy historické XXVII

Fízl

Byla StB všemocnou organizací, jež tvořila základní pilíř komunistického režimu v Československu, anebo byla naopak špatně fungujícím článkem v normalizačním řetězci? Odpověď na tyto kardinální otázky dostala v posledních měsících překvapivě politický ráz, neboť přiklonění se k jedné či naopak k druhé variantě může vrhnout nové světlo do bohužel nedomyšleného a nekoncepčního zřízení Ústavu pro studium totalitních režimů (ostatně nebylo to poprvé, co naši poslanci a senátoři hlasovali o něčem, o čem zhola nic nevědí - a šanci dát této instituci korektiv v podobě kompetentní "dozorčí rady" bohužel rovněž propásli).

Petr Placák pro ohledávání "základní činnosti a fungování operativy komunistické tajné policie" zvolil ryze subjektivní přístup, jenž vychází z jeho vlastních zkušeností s StB a z jeho zpětné konfrontace svých prožitků s dokumenty vzniklými činností "tajné policie". Přístup, kdy hlavní aktér je nejen objektem zájmu dochovaných pramenů, ale zároveň i jejich glosátorem a vykladačem, je jistě poněkud neobvyklý, neboť je víceméně zpětnou projekcí vlastní (vědomě i nevědomě) deformované paměti vůči textům, jež žádnou paměť rozhodně nemínily zakládat a jež měly být účelově používány pro dosažení konkrétního cíle, tedy pro vytěsnění "závadových osob" za okraj "normalizované" společnosti.

Samotná kniha, konstruovaná v duchu antitetického pojímání světa ve smyslu My a Oni (tím nechci říci, že pro Fízla je to přístup špatný, naopak), má dvě roviny. První, mnohem více psychologizující, představuje zdařilý pokus o vhled do praktik státní bezpečnosti, jež byly namířeny proti vyhraněné vrstvě lidí, prožívajících své dospívání v normalizační společnosti, jejíž hodnotové systémy tito lidé nechtěli přijmout za vlastní a snažili se uchovat si alespoň zdání jisté osobní svobody a nezávislosti (jejich míra je opět velmi individuální a budiž Placákovi přičteno ke cti, že rozdíly v oné míře nesoudí). Ačkoli myslím není možné z pramenů, s nimiž Placák pracuje, vyvozovat jakékoli obecnější úvahy o nahlížení StB na společnost jako takovou, přesto jím popsaná situace odráží činnost StB, jež nebyla institucí, která by v Československu v první polovině 80. let vskutku vládla. Placák syrově (v některých komentářích svého svazku možná až příliš expresivně - i když plně chápu pachuť vzpomínek na okamžiky, jež je lepší zapomenout) zachycuje primitivní policejní buzeraci, jak doslova říká - buzeraci, jež mnohdy nabývá až folklorní ráz (tedy viděno zpětně). V tomto ohledu představuje první část Placákovy knihy jakousi sondu do každodenního života první poloviny 80. let, i když popravdě řečeno každodenního života velmi menšinové části Placákovy generace. Mikropříběhy o zabavených a "analyzovaných" básních, o ukradených zalitých pistolích či o spartakiádním vrahovi jsou jistě příznačné, o praktikách StB však vypovídají velmi málo a jsou spíše svědectvím o absurditě doby a o účelových konstrukcích, jež měly vůči nadřízeným legitimizovat činnost podřízených.

Druhá část bohužel poněkud ztrácí reflexivní charakter a mění se spíše v popisné dějiny undergroundu a stejně tak i v deskriptivní dějiny jedné, velmi specifické části českého disentu. Hutné citace ze situačních zpráv působí po mém soudu někdy až rušivě - snad chtěl Placák jejich prostřednictvím dodat své knize na autentičnosti a objektivnosti. Nutno však dodat, že ani z nich StB nevystupuje jako všemocná organizace, i když míra nasazení prostředků vůči "nepřátelům socialistického zřízení" je zde neskonale vyšší než v době, kdy byl Placák samotnou státní bezpečností považován pouze za "závadovou mládež". Především onen kvantitativní popis přebujelé činnosti StB (činnosti, jež měla mnohdy minimální, často zcela banální výsledky), dnes myslím již dobře známý i z memoárů a vzpomínek řady disidentů, však přesně odráží, jaký význam byl špičkami státního aparátu přikládán represi a dohlížení na signatáře Charty 77 a ve druhé polovině 80. let i na další, paralelně s Chartou 77 politicky působící občanské iniciativy. Zde myslím Placák nejvíce dostál své snaze ozřejmit, jakým způsobem StB nahlížela na společnost (či spíše na její okrajovou vrstvu). Trefné, i když samozřejmě velmi subjektivní, jsou ve druhé části knihy i soudy o činnosti klubu Obroda a sondy do kariér jednotlivých důstojníků StB.

Vyčítat Placákovi, že jeho pohled na druhou polovinu 80. let prizmatem StB je redukcionistický, by samozřejmě bylo nepatřičné, neboť mu šlo primárně o popis činnosti StB a sekundárně o využitelnost pramenů vzniklých z činnosti StB pro zachycení konkrétních historických jevů. Pokud však bude - a vše, ať už mediální hesla, či doposud publikované práce otců zakladatelů, tomu prozatím napovídá - Ústav pro studium totalitních režimů směřovat svou činnost pouze k analýze činnosti StB a jiných složek represivního aparátu, pak je již dnes jasné, že se o dějinách československé společnosti v letech 1948- 1989 nedozvíme nic podstatně nového. Ba naopak, redukcionistické pohledy, pokud nejsou použity záměrně a vědomě, jak to po právu učinil Petr Placák, totiž vedou spíše k zatemnění a karikování dějin, lhostejno s jakými znaménky a ideologickými zaklínadly, tedy k něčemu, čeho se historici (i když spíše menšinově) po roce 89 pokoušeli zbavit. Nu, zdá se, že ne příliš úspěšně, protože jinak by dnes mnozí "historici" třicátníci nepřicházeli s tak zideologizovaným viděním, jež nemá s přemýšlením o dějinách zhola nic společného. Petr Placák je však chválabohu z jiného těsta, protože jeho jistě vyhraněné nazírání na normalizační minulost je subjektivním prožitkem, subjektivní reflexí, nezastíranou a na první pohled patrnou. A protože Placák své vidění předem deklaruje, je jeho Fízl čitelný bez jakýchkoli jinotajů a předsudků.

Petr Placák, Fízl. Praha, Torst 2007.

Hrady přechodného typu

Tomáš Durdík dnes patří k nejplodnějším českým archeologům. Píše, píše a píše. Co rok, to jedna monografie, co rok, to desítky článků na téma hradní architektury 13. století, v níž podle Durdíka hrají význačnou úlohu tzv. hrady přechodného typu. I Durdíkova poslední kniha má v názvu "hrady přechodného typu". Po jejím otevření však čtenář zjistí, že se nejedná o syntetizující text, nýbrž o čtyři monografické studie založené na povrchových průzkumech a na následných archeologických výzkumech, povětšinou prováděných v 70. letech. Kapitoly o hradech Hlavačov u Rakovníka, Angerbach u Kožlan, Tachov a Týnec nad Sázavou jsou zhuštěnými nálezovými zprávami (vyjma Týnce), jež několik let čekaly na zpracování a jež byly již dříve autorem publikovány v ještě rozsáhlejší podobě. Ostatně Tomáš Durdík si zvykl otiskovat své interpretace znovu a znovu, s drobnými úpravy, ve svatém snažení zahustit kruh, jenž se bohužel mnohdy stává bludným. Durdík v opozici vůči Dobroslavě Menclové stvořil teorii o hradech přechodného typu a tuto teorii sveřepě drží, i přes dnes již mnohé hlasy kritiků, kteří na konkrétních případech dokazují, že přinejmenším některé Durdíkovy názory jsou neudržitelné.

Tomáš Durdík píše, píše a píše. V dvanáctistránkové bibliografii, připojené na konec knihy, tvoří odkazy na jeho vlastní práce téměř polovinu (i tak se staví pomníky). Pro samé psaní mu však poněkud schází čas a především chybí cit pro naslouchání hlasům, jež ho pouze neobdivují za neoddiskutovatelný přínos pro znovuzrození domácí kastelologie, ale jež s ním naopak na ostří nože polemizují. Názory svých protihráčů Durdík odmítá tím nejprůhlednějším způsobem: "Proti existenci hradů přechodného typu jako součásti nejstaršího horizontu královských hradů 13. století doposud nebyl předložen žádný relevantní důkaz a její odmítání tak má charakter spíše pocitově motivovaných proklamací, volné tvorby, styk s realitou ztrácejících interpretačních modelů či bagatelizování informací získaných především archeologickými metodami jinak zaměřenými badateli." Jak by však mohl být nalezen relevantní důkaz proti existenci hradů přechodného typu, když podle Durdíkových kritiků žádné hrady přechodného typu v pojetí, jež on samojediný razí, neexistovaly. Popírat neexistující vskutku není podstatou polemiky. Důkazní břemeno totiž leží na straně Durdíkově a nikoli na straně jeho oponentů. Durdík si sice ve "shrnutí a interpretaci" vypomáhá při konstrukci existence hradů přechodného typu konstatováními, že poznání vnitřní zástavby je fragmentární, že není možné na základě dochovaných pramenů určit konkrétní mechanismus vzniku hradů přechodného typu apod., ve skutečnosti však svoji teorii považuje za tvrdou a nezpochybnitelnou. To samé platí i pro jeho vztažení vzniku hradů přechodného typu k předpokládané strukturální změně společnosti na počátku 13. století a ke kvalitativní změně královských mocenských opor, tedy k něčemu, co je dnes zpochybňováno a o čem sami historici vedou bouřlivé debaty, aniž by se Durdík jakkoli bral v potaz. Budiž, pro některé archeology je historie pouhou služkou, jejíž závěry je možné účelově využít, především pro rámcovou dataci určitých jevů, či naopak na ně nebrat zřetel. Paradoxní však je, že v samotném závěru práce autor píše, že "v rámci tohoto přehledu též není možná sumarizace a rozvádění některých současných diskusí, v nichž bohužel mnohdy zaznívají s věcnou podstatou tématu a prokazatelnými fakty minimální kontakt vykazující názory a představy". Není mi sice příliš jasné, co znamená "minimální kontakt vykazující názory a představy", avšak kde jinde než v monografii, jež navenek vystupuje jako obecnější pojednání o hradech přechodného typu, by měly být reflektovány probíhající diskuse. Tomáš Durdík bohužel diskusím není nakloněn, oponentům nenaslouchá a jejich názory laciným způsobem odmítá jako osobní povahy. Pro soudobou historiografii je ale celé pozadí stvoření hradů přechodného typu špatnou zprávou, neboť až na dřeň odhaluje, do jak slepé uličky se může dostat původně nadějně se rozvíjející výzkum. Je však pravda, že někdy lepší nevést debaty žádné než se utápět v těch ryze mimoběžných. Ostatně Durdíkovi kritici to, zdá se, již pochopili, i když je rovněž možné, že se ustrnulá debata nachází pouze ve stavu přechodného typu.

Tomáš Durdík, Hrady přechodného typu. Praha, Agentura Pankrác 2007.