KONTEXT • Souvislosti 2/2008


Alena Dvořáková / Dublinské mýty (Féach gach treo – Rozhlédni se na obě strany)


Alena Dvořáková

Dublinské mýty

(Féach gach treo - Rozhlédni se na obě strany)

Prý když má někdo charakter, má zkušenost, která se mu navrací. Pokud má N. pravdu, bude to platit o městech stejně jako o lidech. Ale co potom, když se charakter člověka protne s charakterem města? Bude výsledná zkušenost spravedlivá, nebo nespravedlivá - k člověku, k městu, k jejich charakterům, k divnému času jejich protínání? Pokud v tom nějaká spravedlnost bude, tak právě jen v tom opakování. Odtud metoda: nebudu psát o ničem, co se nestalo aspoň dvakrát. A nespravedlnost, ta tam bude taky, v té míře, v jaké je střet člověka s městem neopakovatelnou výslednicí lecčeho dobrého i zlého v jejich povahách a zároveň součinem stovek jiných okolností a setkání...

Každý Angličan, kterému jsme se zmínili, kam se postěhujeme, začal o Dublinu a o Irsku mluvit v superlativech. Irsko je pohádka, Dublin město literatury a umění, Irové jsou tak přátelští a otevření. Všichni mluvili z vlastní zkušenosti, a přitom říkali totéž týmiž slovy. Mělo nám být od počátku jasné, že od Angličanů v Anglii se o Irsku nic užitečného nedozvíme. Jsou plně v zajetí irského mýtu (zelený ostrov, keltská přirozenost a tak dál), anebo politické korektnosti.

Na hřišti se batolím s E. a F., když tu se ke mně přitočí neznámá matka. Nejspíš z mého přízvuku usoudila, že jsem Britka. Je to Angličanka provdaná za Ira, toužící prohodit pár slov s nějakou soukmenovkyní. Náš rozhovor se odehrává v duchu vystřízlivění z mytické vidiny. Jsem tu už dva roky, říká mi ona mankuňanka a odmlčí se. Lidé mi tu ale moc přátelští nepřipadají. Má pocit, že to musí nějak doříct, a dodává: "They`re chatty, you know, not friendly."

Ale i sami Dubliňané cítí, že se irský mýtus tříští o dublinskou skutečnost. Zeptají se, jak se vám v Dublinu líbí, a než stačíte odpovědět, už omluvně dodávají, že vědí, že to není, co to bývalo, lidé se v poslední době změnili k horšímu. Už nejsou tak přátelští.

Co Dubliňanům zdá se schází, aspoň ve srovnání s Angličany, není přátelskost, ale pouliční kultura, respekt k pravidlům městského soužití. A ještě spíš než kultura je to jistá drezura. Ta pravidla se zřejmě lidem musí vtloukat do těla už odmala - kombinací osvěty a pokud možno tělesných trestů, - a pak, když se jakž takž vžila, se to v chování lidí na veřejnosti projevuje jako takzvaná ohleduplnost a zdvořilost.

Už i mně připadá k nevíře, že když člověk v Norwichi vystupuje z autobusu, řidiči poděkuje za svezení. Dubliňané cestují jinak. Vezměme třeba svým způsobem dokonalý Luas, dublinskou nadzemku, elegantní tramvaj, jejíž zastávky září do tmy jak ostrůvky světla a jež na výstrahu osobitě zvoní. Nikdo Dubliňany ještě nenaučil, že by měli nechat lidi vystoupit, než se začnou cpát dovnitř. Nevědí, že nemají stát ve dveřích, protože tam překáží při vstupu i při výstupu. Necítí, že by bylo dobré pustit sednout ženu, která s nohou v sádře a berlemi v podpaždí vrávorá u tyče (natož nějakou tu těhotnou). Nevidí, že by šlo všechno hladčeji, kdyby se posunuli dál do vozu, aby mohla nastoupit matka s kočárkem - natož aby jí uvolnili místo, které je kočárkům vyhrazeno. Když na zastávce nefunguje výtah, a výtahy v Dublinu nefungují pozoruhodně často, s kočárem vám do schodů hned tak někdo nepomůže. Pokud zrovna kolem nejde polský dělník nebo nějaký jiný přistěhovalec.

Ale co třeba Londýn? namítnete. To je přece také řež! Je, ale jiného druhu. V londýnském metru v dopravní špičce vám s dítětem v nosiči a kočárem na ruce hrozí smrt umačkáním, udušením nebo přehřátím. Ale když vám někdo šlápne na nohu, obvykle se omluví. S kočárkem do schodů vám pomůže první, kdo se k tomu namane. Londýn není Dublin, Dublin není Londýn.

Mezi Anglií a Irskem je určitý rozdíl v tom, jak lidé žijí (v Anglii nám večeři odbíjel Big Ben, v Dublinu nám ji odzvání Angelus), obrovský rozdíl je ale v tom, jak Angličané a Irové své společnosti hodnotí. V Anglii už několik let panuje "blbá nálada". Všichni si na všechno stěžují: na labouristickou vládu, na zdravotnictví, na školství, na přistěhovalce, na počasí. Irové se naopak cítí mistry světa - bez ironie žijí v přesvědčení, že se jim v Evropě hned tak někdo nevyrovná -, a na vše, co je irské (snad s výjimkou irštiny), jsou nesmírně hrdí. A přitom platí, že Irové mají léta keltského tygra za sebou (dořval v roce 2007) a teprve teď se ukáže, zda rozkvět posledních dvou desetiletí byl v jejich dějinách začátkem něčeho nového, anebo jen dočasnou výjimkou z pravidla. A přitom irská politika je zkorumpovaná odshora dolů až běda. Kdyby Mahonův tribunál, vyšetřující úplatkovou aféru v dublinských developerských a politických kruzích, nezmáčkl bývalou sekretářku Bertieho Aherna tak, že se při výslechu rozplakala a šeptala: "I want to go home," byl by Bertie dost možná premiérem dodnes. 

A přitom prakticky veškeré služby jsou v Irsku horší, obvykle dost výrazně, než v Anglii, úřady počínaje a bankami a obchody konče. Vložili Irové své bohatství ještě do něčeho jiného než do drahých aut, do ještě dražších nemovitostí a do příznivé sebeprezentace navenek? (Sem spadají i štědré překladové granty, literatura je v Irsku již dlouho výsostný vývozní artikl.) Zatím se nezdá, že by se bývalí tygříci znepokojovali odpovědí.

"Vždyť je to tady tak... zaostalé," vyhrkne kamarádka Skotka, protože žádný eufemismus ji dost rychle nenapadl. Kirsty je bývalá bankovní úřednice, toho času na mateřské dovolené. Se svým mužem se seznámila v Londýně, je to Ir, Dubliňan, diplomat. Na své domovské ministerstvo byl převelen v době, kdy jsme se do Dublinu přestěhovali i my. Naše prvotní dojmy, jež si stranou a šeptem sdělujeme na batolecí skupině v Taneyské farnosti, se překvapivě podobají. Zrovna se jí podařilo sehnat práci na částečný úvazek: objíždí pobočky různých bank a sepisuje o nich hodnotící zprávy. Popisuje nám, jak do jedné takové pobočky nejmenované banky vešla v Bray a z toho, jak to tam vypadalo, usoudila, že si nejspíš spletla dveře s pobočkou sociálky. Dáváme se do smíchu. Je ještě jedna věta, kterou tu přistěhovalci ze západní Evropy tu a tam vyhrknou, navzdory dobrému vychování: "Když to tu takhle chodí po Tygrovi, jak to tady muselo vypadat před Tygrem?"

Dalo to pět týdnů usilovné práce, než se nám podařilo zařídit si broadband. Všichni se divili, proč na to tak spěcháme, všichni až na paní domácí, Dubliňanku z Drumcondry, která naše rozčarování glosovala shovívavě a pobaveně zároveň: Ale ale, milí zlatí, tady jste v Irsku.

Jdeme do obchodního domu na St. Stephens Green koupit krosnu na dítě. Máme ji vyhlédnutou z katalogu, proto neztrácíme čas prohledáváním regálů a jdeme rovnou za slečnou prodavačkou. Mohli bychom se podívat na tuhle krosnu? ukazujeme na obrázek. Slečna odchází, pak se vrací a povídá: no ale my tu zrovna žádnou nemáme, máme jen jednu ve skladu. A z toho skladu se musí objednat, ptáme se, když slečna mlčí. Ne, ne, sklad je tady v prvním patře. Mlčíme, nerozumíme. To bych tam musela dojet výtahem, vysvětluje slečna a zase se odmlčí. Chvilku s ní meditujeme, a pak se ptáme: No a mohla byste tam tedy pro ni dojet? Slečna se zatváří, jako že to pro nás udělá, když jinak nedáme, ale jakoby pro jistotu dodává: Ale to víte, že ta krosna je v krabici? Teď se zase odmlčujeme my. V krabici? No ano, zalepená v krabici, důrazně praví slečna. Chvilku přemýšlíme a pak se ptáme: a to nepůjde z té zalepené krabice vybalit? Ne, říká slečna, to si musíte koupit v té krabici, tak jak je zalepená. Čeká, co jí na to řekneme, než se pro krosnu v zalepené krabici vydá až do skladu, nám ale došla slova. To nemyslíte vážně, že ne? ptám se chabě po delší odmlce, ale hned vidím, že slečna nechápe, oč mi jde. Víte, my bychom si tu krosnu chtěli vyzkoušet, než ji koupíme, tím myslím nasadit si ji s dítětem na záda, vysvětluji, ale sama již začínám pochybovat, zda takové přání není bohapustá chucpa. Ne, to nejde, to není exemplář na zkoušení, to si budete muset koupit v té krabici. Jako zajíce v pytli, říkám si v duchu, ale nahlas už si netroufám. Chvilku mlčky přešlapujeme na místě a přemýšlíme, jak bychom zvrátili slečnin ortel, ale nakonec jí poraženecky dáváme na shledanou a mlčky se mezi regály šouráme ven. Třeba jsem to jen nepochopila, říkám K-mu přede dveřmi. Třeba mi jen unikla nějaká nuance irské angličtiny, díky níž by celá ta slovní výměna nabyla nečekaně na smyslu. To asi nebylo o jazyku, říká K. a bezradně se zasměje. Tak kam pro tu krosnu půjdeme? Stojíme na horním konci Grafton Street, pozorujeme hemžení lidí a kroužení pouličního vyvolávače a sbíráme odvahu jít nakupovat.

Říká se, že člověk musí na jednom místě žít dost dlouho, aby věci poznal a mohl je soudit. Ve skutečnosti je to naopak. Úplně nejvíc toho vidí čerstvý přistěhovalec (i když občas porozumí tomu, co vidí, až s nepatrným zpožděním). Jeho potřeby se odvíjejí od minulosti a jeho očekávání od nějakého toho mýtu, a obojí se obvykle rozchází s přítomností. Přistěhovalec mezi domorodci je jako malá mořská víla mezi lidmi: rozdíl mezi představou a skutečností pociťuje na každém kroku jako bolestné bodnutí, a jen těžko si bude o svém novém útočišti něco nalhávat. Čím déle někde žije, tím méně toho vidí. Pokud se nechce upít k smrti anebo rychle stěhovat dál, musí tu přivřít oči, tam držet ústa a krok, přizpůsobit se, anebo jak píšou v novinách, integrovat. Po čase jeho smysly otupí a kontrasty vyblednou. Člověk se zabydlí: jedny cesty si vyšlape a druhým se naučí vyhýbat. Nakonec s čistým svědomím zapomene, že kdysi žil (anebo toužil žít) jinak. Teprve pak ho domácí budou mít za našince, teprve pak o něm řeknou, jak je poučený a spravedlivý. Psát je ale třeba, dokud jsou rány čerstvé, otevřené.

Od našeho příjezdu do Dublinu uplynuly dva měsíce. Z bytu v Rockfieldském sídlišti v Ballaly jsme se po dvou týdnech přestěhovali do domku v Churchtownu. Kam to jde, chodíme po svých, a tak už máme zchozenu velkou část okolí. Směrem na východ, Windy Arbour, Dundrum, Goatstown, Clonskeagh. Směrem na západ a na jih Churchtown, Rathfarnham a Stillorgan. Na sever Milltown, Rathgar, Ranelagh a Rathmines. 

Hranici mezi Churchtownem a Milltownem tvoří údolíčko, jímž protéká říčka Dodder, takový dublinský Botič. Kdysi poháněla mlýnská kola, později se v ní pralo prádlo ve známé milltownské prádelně, nyní už jen dotváří místní kolorit a občas do jejích vod nějaký rybář zasekne prut. U Dodderu stojí slavná hospoda At the Dropping Well, založená za časů Velkého hladomoru (1847) jako hospoda a márnice v jednom. Říká mi jeden kamarád: hospoda tehdy stála na samém okraji Dublinu a končili v ní vyhladovělí chudáci, kteří jakmile dorazili, neodolali, najedli se do sytosti a hned z toho taky umřeli. No a tak je rovnou od stolu odnesli do márnice. V takovém lokále, to by byla komedie! Podél Dodderu vede cyklostezka na západ až k jednomu parku s dětským hřištěm (Bushy Park), na severovýchod k druhému (Herbert Park). Pak je tu ještě malý Palmerston Park na pomezí Milltownu a Rathgaru, a vzdálenější Marlay Park na úpatí Wicklowských hor, kde jsme zatím objevili jediné hřiště s pískovištěm (ne vždy v něm ale písek je). Do Goatstownu chodíme na procházky do takzvaného Airfieldu, na farmu, která je po celý rok otevřena veřejnosti a turistům. Chrochtáme na prasata, kejháme na husy, bečíme na ovce, bučíme na krávy a pak se také obdivujeme nablýskaným automobilům někdejších majitelek farmy, dam Overendových. Velkolepé mašiny stojí ve stodole jako znehybnělá, oněmělá, dočasně vyhaslá zvířata: je tu Peugeot Baby Quad alias Blecha z roku 1923, Rolls Royce 20 z roku 1927 a Austin Tickford z roku 1936.

Dublin je jedno velké staveniště. Kam se člověk podívá, zvlášť na samém jihu a na severu města, vidí proti nebi řady jeřábů, jako by se jich tu kdysi sneslo a zahnízdilo celé gigantické hejno. Od doby, co ceny domů a zvlášť bytů začaly padat, je to asi rok a půl, mezi jeřáby přibývá těch, kteří se zobáky zlověstně trčícími k nebi stojí a stojí a ani se nehnou, jako by ustrnuly v gestu nevole nebo dokonce pohrdání dvojnohým hmyzem, jenž se jim nepředvídatelně a bezradně hemží mezi zabahněnými pařáty.

Dublin jižně od Liffey je město (natož velkoměsto) v pravém smyslu slova jen na velmi malé ploše v centru a pak snad ještě na pár místech podél pobřeží, jako je přístavní čtvrť Dun Laoghaire. Zbytek jsou vesnice, jež město kdysi spolklo a po čase vyvrhlo jako předměstské domkové a vilové čtvrti. Vesnice se jim většinou říká dodnes - Clonskeagh village, Milltown village a tak dál - a poněkud vesnicky působí i nadále. Jsou to takové Hodkovičky či staré Modřany, jimiž vede jedna hlavní silnice, která se na bývalé návsi rozšiřuje do řady obchůdků. Samoobsluha Centra či Spar, lékárna, čistírna, fast food či restaurace, holič, květinářství a sázková kancelář, v lepších čtvrtích tam bude ještě řezník, kavárna, někdy i internetová, právník a zubař, případně salón krásy a fyzioterapeut. Řadu obchodů korunuje rohová hospoda.

To ovšem platí jen tehdy, pokud se do věci v posledních deseti letech nevložil nějaký ten takzvaný developer a náves nepřestavěl na "town centre". To pak hlavní ulici s obchůdky, případně bývalé tržiště nahradí, rozuměj: zabije, obrovské nákupní středisko amerického typu - jedno takové máme za humny, Dundrum Town Centre, a v sobotu a v neděli tam rodiny s dětmi chodí na rodinné korzo, protože v Dundrumu už se jinak není kam projít, zvlášť když prší. Z hlavní ulice je hlučná a prašná dopravní tepna. Nakupovat už tam skoro nikdo nechodí, protože na nákup se jezdí do mallu autem.

Na jižním konci Dolní Churchtownské, na křižovatce ve tvaru T, má své občasné stanoviště jeden žebrák. Bývá oblečen do dlouhého umolousaného černého kabátu skoro až ke kotníkům a do kalhot s roztřepenými nohavicemi. S černou vlněnou čepicí na hlavě, nahrbeným hřbetem a nohama v ošoupaných teniskách vytočenýma ven tak, že se vnitřními kotníky dotýká země, se o jedné berli belhá mezi auty, jež tu pravidelně čekají na zelenou. Zaťuká na okénko, tu u řidiče, tu u spolujezdce, natáhne ruku a nastaví dlaň. Když neuspěje, protáhne se mezi nárazníky do vedlejšího pruhu a žebrá dál. Navzdory zmrzačení se pohybuje rychle a mrštně, snaží se aut obejít co nejvíc, než naskočí oranžová a řidiči zařadí. Při zelené si úlevně vydechnou a začnou mu ujíždět po Horní Churchtownské buď doleva k dundrumskému mostu, nebo doprava do Nutgrove a Rathfarnhamu. To se pak odbelhá na úzký chodník a zkroucený u zídky čeká na další červenou. Jakmile naskočí, spustí se z chodníku do ulice a začne znovu obcházet. Když jdeme kolem poprvé - F. mám na zádech a E. v kočárku -, na vteřinu zaváhá, jestli nemá zkusit štěstí též u nás, ale z mého pohledu správně vyčte, že nedostane nic. Odolala jsem svodu lítosti, setkání se žebrákem mi ale i tak zkazí náladu. Už jen tím, jak chudák svádí k alegorizování. Hle irskou společnost na sklonku let keltského tygra! Tu kolona naleštěných aut drahých značek. Tam žebráci všeho druhu, opilci, feťáci a bezdomovci, jichž je Dublin též plný. Jedni se vezou, druzí hrbí hřbety, klopí oči, ťukají na okénka a natahují dlaně.

Když za pár hodin jdeme zpátky, žebrák už na křižovatce nestojí, leč setkání s ním nás přesto nemine. Jak tak po Dolní Churchtownské spěcháme domů na večeři, vynoří se najednou na chodníku před námi. Svěžím krokem plným života, s rovnými zády a rovnýma nohama, si vykračuje směrem k zastávce Luasu a o berli se opírá, jen tak aby se neřeklo. Kdyby měl místo berle hůlku, mohl by si s ní švihácky točit. Tím mi ovšem hned zvedne náladu. N. to, zdá se, vystihl: oč lepší, když lidi kradou, než když žebrají! Nemluvě o tom, když si na živobytí vydělávají jako tenhle dobrý člověk, divadlem, komedií.

Irové zdá se víc než jiní Evropané mají potřebu dávat svůj blahobyt okázale najevo - snad právě že si na něj nestihli tak úplně zvyknout -, a činí tak zejména automobilismem. Nepřekvapí, že v Churchtownu je ráno i večer zácpa, a v té zácpě se to terénními vozidly jen blýská. Jejich typické řidičky mají už i své jméno, jsou to Fionny z Foxrocku neboli manželky boháčů žijících ve vilách v jihodublinské čtvrti, které v černém, s černými brýlemi na očích, svými černými minitanky rozvážejí potomky do školek a do škol. Když se o vysazenosti Irů na pokud možno co nejnovější, nejdražší vozy zmínil německý velvyslanec jako o čemsi charakteristickém pro irského ducha doby, vypukla v médiích mela. Ten Němec si snad myslí, že může říkat pravdu, jak se mu zachce - jen proto, že není Brit? Britům v Irsku nepřísluší nic kritizovat, z důvodů historických a psychologických. Irům (nejsou v tom ovšem sami) se v roli obětí zlých kolonizátorů nebezpečně zalíbilo.

Snažím se objevit nějaký park, kde jsme ještě nebyli, a tak se vyptávám ostatních matek a chův na skupině. A už jsi byla v tom parku na Dundrum Road, ptá se mě Rumunka Wonna. Ne, říkám, tam je nějaký park? Tak v duchu jdu po Dundrum Road, ale nic se mi nevybavuje. Jo jo, ještě jsem tam nebyla, ale viděla jsem ho branou, říká Wonna. Byla totiž zamčená, otvírají tam až v deset. A stejně pořád nevím, který park myslíš. A byl to určitě park? ptá se Rumunky irská chůva Annette, která v Dundrumu žije celý život. Jo, jo, krásný velký park s urostlými stromy, byl obehnaný takovou hodně vysokou kamennou zdí, odpovídá. Začíná nám s Annette svítat. Potutelně se usmíváme. Počkej, a nebyl ten park proti autobazaru, co je vedle prodejny s organickou zeleninou? No, to je on, říká Wonna. Jo, to je ten park za hodně vysokou zdí, směje se Annette. Za zamčenou bránou, co otvírá až v deset, směju se já. A není na té zdi náhodou nějaký nápis? vyzvídáme na Wonně. To jsem si nevšimla, říká a už se taky směje, protože tuší, jak se to má s našimi úsměvy. No tak už to vybalte, povídá. Je tam nápis, povídám já. Velkými písmeny, povídá Annette, na té vysoké zdi. A co tam píšou, ptá se Wonna. Central Mental Hospital. Oni ti tu bránu v deset otevřou, přikyvuje Annette, ale aby tě ještě pustili ven. Řehtáme se jak koně, až se po nás mimina točí. Ani Wonně, ani mně to přitom tak veselé nepřijde. Podobnými omyly, a nejsou všechny tak nevinné, žijeme dnes a denně, my přistěhovalkyně a malé mořské víly.

Čtu si v Lidovkách, že vítězka jakési literární soutěže dostala za vítězství pobyt v Dublinu. Byla to pohádka. Bydlela v nejdražším hotelu ve městě. Zúčastnila se jakéhosi památného předávání cen. Dublin si od té doby spojuje s pojmem literatura. Moje pohádka je jiného druhu. Kde budeme v Dublinu bydlet a za kolik? Co se dvěma malými dětmi, které vstávají v pět ráno, když parky tu odemykají v deset? Kam bude E. chodit do školky, když školek je pomálu a všechny mají plno na půl roku dopředu? Najdu dobrou práci, anebo budu jako Východoevropanka odsouzena k obsluze? Občas si pravda také něco přečtu, ale spíš abych unikla všelijakým myšlenkám.

Čtu Fosterovy oxfordské dějiny Irska a jeho krátkou historii let 1970 až 2000, Luck and the Irish. Čtu Doyleovu Barrytownskou trilogiiTvrdý život Flanna O`Briena. Čtu Rodinnou sešlost (The Gathering, překlad jen pracovní) Anne Enrightové a divím se, za co tenhle tak pozoruhodně nepozoruhodný román posbíral tolik cen. Čtu Vyhnání irského Dostojevského, Pádraica Ó Conaira, a bere mi to dech. Čtu "irský román" Julese Vernea o kromobyčejných dobrodružstvích nalezence Micka ("A fair country for tourists is Ireland, but a sad one for the dwellers in it") a bavím se jeho mravně utilitárním poselstvím. Čtu překrvavé detektivky Declana Hughese. V rychlém sledu za sebou přečtu pět románů Cormaca McCarthyho, tzv. Hraničářskou trilogii a knihy Tahle země není pro starýCestu.

Obvykle se soudí, že jedno a totéž dílo nemůže být zároveň literatura úniková a takzvaně hodnotná. Hughes je pouhý imitátor Raymonda Chandlera a jeho dublinské očko Ed Loy není než karikatura Chandlerova Marlowa. Cormac McCarthy je nesrovnatelně lepší spisovatel. A přesto jsou jak Hughesovy braky, tak McCarthyho romány v životě, jak jej den za dnem v Dublinu žiju, tak či onak jen úniková četba.

Chodíme do místních knihoven v Dundrumu a v Rathmines, protože tam mají dětské koutky a jednou týdně pořádají batolecí sezení. V ponuré ústřední městské knihovně v Ilacu jsme byli jen jedinkrát a nevím, jestli ještě půjdeme. Přijeli jsme na čtení pohádek. Když se ani po půlhodině čekání nikdo neobjevil, začali jsme se shánět a dotazovat. Po dalším čekání nám paní knihovnice přišla nelaskavě říct, že předčítač uvízl v zácpě. Přijede, nepřijede? Nevěděla. A nemohl by dětem pohádku přečíst někdo jiný, třeba nějaký knihovník? Paní knihovnice se na mě přísně a káravě podívala, a tím pohledem mi sebrala odvahu, abych se k četbě nabídla sama. A tak jsme šli bez pohádky domů.

Nezdá se, že by Irové své bohatství vkládali do místních knihoven. Jejich budovy jsou úctyhodně starobylé, stavěné pro jiný život než ten, kterým dnes žijí anebo by měly žít. Skupiny pro matky s dětmi se pořádají v poschodí bez výtahu, kočárky se nechávají v přízemí, kde je není kam zaparkovat. Když jsme byly poprvé, paní knihovnice mi bez dalšího přikázala, abych dvojkočár složila. Zarazila se, až když zachytila můj pohled, napůl zděšený a napůl překvapený tím, že si žena pověřená pořádáním dětských sedánků neumí představit, co taková akce složení dvojkočárku pro matku jednoho mimina a jednoho batolete znamená. Položit mimino na zem a nechat ho v tichu knihovny řvát. Pak vytáhnout z kočárku E. a nechat ji po knihovně volně pobíhat a pokřikovat. Pak z košíku pod kočárem vytáhnout věci na zem (pořád ještě jsme v malinké dvoraně knihovny, kde kolem nás proudí davy lidí), kočár poskládat (když se zadaří), věci naložit na záda, sebrat a utišit mimino, odchytnout E. mezi policemi, uklidit knihy, které z nich mezitím vytahala, a se dvěma dětmi na rukou a taškou plnou plín a náhradního oblečení a pitíček a jídla vyšlapat schody do patra. A pak si to při odchodu domů ještě jednou celé zopakovat, jen jako rak, pozpátku.

Knihovnice v Dundrumu jsou svobodné staré panny v blůzkách s límečky a s prošedivělými kučerami naondulovanými podomácku namíchanou trvalou, jež příchod matek s dětmi sledují s falešným úsměvem a velkými obavami, vždyť to zase bude hluku a co se zas rozlije a rozbije! Vítají nás sladkým falzetem a dětem nabízejí sušenky a limonádu, ale na očích je jim znát, že počítají každou minutu a vteřinu a vždycky si oddychnou, když už je zase jednou po všem. Nedej bože, aby matka chtěla jít s dítětem na záchod: je maličký, bez přebalovacího pultíku a musí se pokaždé odemykat a zamykat. Na konci setkání se zpívají písničky. Paní knihovnice má z dětského hemžení a halekání takové trauma, že si nemůže vzpomenout, na jakou melodii se zpívají "Autobusová kola", co se točí jen a jen dokola. Vybavuji si norwichskou městskou knihovnu a žasnu nad tím, co všechno jsem měla za samozřejmost. Přístup beze schodů. Prostorný a světlý dětský koutek, odstřižený od zbytku knihovny, aby se v něm bez obav dalo hemžit a halekat. Dost místa na kočáry i na kroužek s polštáři, kde se děti mohou s knihami i bez knih jen tak válet. Vlídné knihovnice, které nějaká ta vytržená stránka nevyvede z míry. A každý den v týdnu něco na zkrácení dlouhé chvíle: písničky pro mimina a batolata, pohádky pro starší, soutěže v malování. V rohu pak nenápadně skrytá, volně přístupná toaleta, kam se dá vjet s kočárem, a v ní malý záchod pro děti, velký záchod pro matky a přebalovací plocha. A to všechno má na svědomí ta tolik proklínaná labouristická vláda a labouristicko--zelená samospráva.

Jsme bez auta a se dvěma malými dětmi jsou v Dublinu nejschůdnějším a nejspolehlivějším dopravním prostředkem vlastní nohy. Luas jezdí na čas, ale má jen dvě nepropojené linky a omezený dosah. Ve špičce navíc bývá tak narvaný, že se do něho s kočárem, natož dvojkočárem, nedá dostat. Pobřežní Dart, něco mezi vlakem, S-Bahnem a metrem, je také dobrý, i když jezdí s delšími intervaly a ne vždy spolehlivě. Jenže na pobřeží to máme příliš daleko. Přesněji řečeno je to daleko pěšky a jinak se tam dá dostat jen obtížně. Na mapě a podle autobusového jízdního řádu to ovšem vypadá jako hračka. Dublinská městská hromadná doprava je pozoruhodně dezintegrovaná: nic nikde nenavazuje, na každý dopravní prostředek se kupuje lístek zvlášť, a do autobusů, které jezdí plus minus autobus, se vstupuje po schodech, které jsou uprostřed rozděleny železnou tyčí. Bude to nejspíš proto, aby se dovnitř dostaly jen osoby k přepravě zvlášť vyvolené: fyzicky zdatné a ničím neobtěžkané. Ostatní chátra ať táhne po svých. Není divu, že vozíčkáře zahlédnete jen zřídka. Auta běžně parkují na chodnících, člověk se sám stěží protáhne. S kočárkem musíte sjet do silnice a pak vyjet zpátky na chodník, a když tak činíte po páté na pár set metrech rušné ulice, nejraději byste si sedli na obrubník a dali se do pláče.

V souladu s polovesnickým životem lidé na dublinských předměstích stále ještě vypouštějí psy na ulici a nechávají je, aby se sami vyvenčili. Psi oběhnou rajon, vydělají se na chodník nebo do nějaké té předzahrádky, zaštěkají na kolemjdoucí, na děti si troufnou pokaždé, a spokojeně přiběhnou domů. Když s E. procházíme naší oblíbenou ulicí Woodlawn Park, lemovanou vilkami za milion, E. se u každé psí hromádky zastaví, ukáže na ni prstem, pokývá hlavou a hlasitě zvolá "fuj fuj". Když je hromádka obzvlášť povedená, ještě obdivně dodá "a big`un, a big`un". Hromádky jsou od sebe nejdál tak na tři metry. Z některých se ještě kouří, ostatní jsou v různých stadiích rozkladu. Necelý kilometr jdeme tímto způsobem čtyřicet minut. To by surrealisté koukali!

Na trávníku u Dodderu se dávám do řeči s otcem dvou dětí, které si, obdivně sledovány E. a F., kopou míčem. Ptá se mě, odkud jsem. Z Prahy. Jo, tam jsem párkrát byl. Kdy. V devadesátých letech, služebně. Co dělal? Točil reklamy na Knorra. Praha je krásná, říká. Dublin už ne, Dublin je zkažený. Zkažený čím? No tím, co se tu postavilo za posledních deset let. (Co se také postavilo za posledních deset let v Praze, si nechávám pro sebe.) A ta hromadná doprava, jak vám jezdí! dodává procítěně. Přikyvuju. A přitom jste tam měli komunisty. Dobře chápu, co chce říct. Já vím, říkám a ohleduplně se mu dívám přes rameno, do krajiny. A na adresu pražské MHD dodávám, "it`s a bloody miracle".

Koupili jsme E. kolo. Když K. z krabice vytahuje jednotlivé díly, aby jí ten vehikl smontoval, E. z něj nespouští oči a nedočkavostí se přímo třese. "Moje sedlo!" volá, a pak "Moje šlapka!" - "Moje kolo!" - "Můj zvonek!" Netuší ještě, že bude vyrůstat v zemi, kde literárním živlem cyklistů jsou hodně černé komedie. Netuší ani, že za slast z jízdy na bicyklu se platí postavením psance.

Stojím takhle jednou s kolem na chodníku před samoobsluhou ve Stillorganu a čekám, až si řidič tmavomodrého Volva blokujícího výjezd rozmyslí, kam vlastně jede. Vedle mě stojí též s bicyklem, černým a otřískaným, vetchý stařík, který má na každém řídítku pověšenu přeplněnou nákupní tašku. Trpně a mlčky stojíme vedle sebe zahaleni do oparu výfukových plynů, když tu si náhle starý pán posune klobouk do týla, otevře ústa a hlasem zloducha z westernu k řidiči praví, "C`mmon, you sunovabitch!" A to mi promluvil z duše.

K-ův kolega z katedry (Brit) nám vysvětluje, jak funguje irské zdravotnictví a složitý systém pojištění. Na dotaz, proč si platí jen minimální standard, odpovídá s trpkým úsměvem: protože připlácet si na lepší nemá smysl. Takové ty běžné problémy, na to vám to bohatě stačí, no a když půjde o život, tak se rovnou vraťte zpátky do Anglie. Mluví ze zkušenosti. Jeho žena v Dublinu onemocněla rakovinou prsu, a když zjistila, jak dlouhé čekání na léčbu ji čeká, vrátila se domů do Oxfordu. Ještě žije. A on teď dojíždí do práce Ryanairem.

Kamarádka Francouzka mi líčí, jak probíhala dlouho připravovaná operace zad. Nejdřív jí nemocnice dvakrát odložila termín, protože nebyla postel. A když ji konečně operovali, slíbenou postel jí na poslední chvíli stejně někdo vyfoukl, a tak strávila pět dní na pojízdném lehátku na chodbě. Lidé se tu podle příjmu dělí na ty, co mají "kartu", a na ty, co si musí připlácet soukromé pojištění. Kamarádka má kartu. I lidé s takzvaným soukromým pojištěním ale většinou končí ve státních nemocnicích, takže mohou očekávat jen kratší čekání na postel, ale už ne záruku, že si na ní nakonec i poleží.

Jdeme nechat E. a F. naočkovat proti TBC. Nemocnice má sice bezbariérový vstup (kdesi na odvrácené, nám nedostupné straně), ale to se dozvídáme, až když dvojkočár vyneseme po schodišti do vrátnice u hlavního vchodu. Chodby jsou otlučené a špinavé, čekárna je společná pro malé děti, pacienty psychiatrie a poradnu pro drogově závislé. V závanu nemocniční dezinfekce ožije vzpomínka na jinou, podobně otlučenou a špinavou nemocnici na pražském Karlově, kde jsem ležela jako dítě na začátku osmdesátých let. Dvacet minut po začátku ordinačních hodin vykoukne ze dveří sestřička a tak, jak se hlásíme, rozdá nám ručně nastříhané papírky s pořadovými čísly napsanými zelenou fixou. Než si stihnu vzít papírek, F. mi uteče z čekárny bez dveří na chodbu, naštěstí se mi podaří odchytnout ji, než zmizí v nemocničním bludišti. Očkování proběhne hladce, odchod z nemocnice nikoliv. Stále se nám nedaří najít bezbariérový výjezd, a tak ze zoufalství vyrážíme ven nouzovým východem, který si proti všem pravidlům sami otevřeme. Záhy sice skončíme před železnou brankou, zamčenou na zámek na řetězu, ale máme štěstí - zrezivělý řetěz se při letmém doteku rozpadne jak na "sezame, otevři se". Pak ještě slyším, jak za námi vybíhá sestřička z přilehlé ordinace a něco volá, ale to už se jak hluchá a němá s kočárem řítím vpřed. (Z dublinských mravů jsem již leccos pochytila.) V hlavě mám bláhovou myšlenku: jen tu proboha neonemocnět. Doma vytáhnu z kapsy papírek se zelenou trojkou. Co si teď počnou, když jsi jim trojku odnesla, ptá se K.

V Irsku, soudě dle Dublinu pars pro toto, se platí za všechno, a za všechno se platí víc než jinde. Odtud přízvisko "rip-off Ireland", přeložme si jej pracovně jako irskou zlodějinu. Záhadné na ní je to, že Irům zdá se nadsazené ceny všeho možného od bydlení přes jídlo po všelijaké služby v hloubi duše nevadí, ač o nich neustále mluví a píší do novin, jako by vadily. Vařím večeři a v rádiu poslouchám Mary Wilsonovou, jak se hlasem lidu rozhořčeně táže zástupce úřadu pro ochranu spotřebitelů (parafrázuji): "Jak našim posluchačům vysvětlíte, že irská vláda nepořádá osvětové kampaně, v nichž by občanům vysvětlila, že když si jdou koupit chleba a mlíko, mají si nejdřív srovnat ceny v různých obchodech a pak jít do toho obchodu, kde za totéž zboží zaplatí nejméně?" I Mary Wilsonová ovšem cítí, jak je podivné, že se Irům musí vysvětlovat, co lidé všude jinde na světě pochopili tak nějak sami od sebe. A proto vzápětí dodává, "because, you know, the Irish aren`t perhaps as willing to go forward". Zkouším si tu větu přeložit. Pociťují snad Irové srovnávání cen za účelem levného nákupu jako troufalost z bezbožnosti, jinými slovy rouhání?

Přistěhovalec má zapotřebí si tento úkaz nějak vysvětlit, přesněji řečeno vysvětlit si všeobecnou předraženost všeho fundamentálněji než jako pouhý výsledek souhry ekonomických faktorů specifických pro malou evropskou zemi, jakou je Irsko. Tak například jedna Francouzka, jež se do Irska provdala před patnácti lety, se mi svěřila s hypotézou, jež, jak se později ukázalo, je mezi přistěhovalci poměrně rozšířená. Shrnula ji heslem "Irové za všechno platí rádi" a rozvinula ji asi takto: Irům dává jejich současné bohatství stále ještě závratný pocit nesmírné moci (z nezvyku). Proto jsou rádi, když všechno hodně stojí. Při každé příležitosti, kdy je třeba něco zaplatit, v nich s výší účtu roste i pocit životní síly.

Pro Američany je irská zlodějina ještě větší záhadou než pro Evropany. Ani Američanům ovšem v Irsku nepřísluší nic kritizovat. "Nezavádějte nám tady laskavě své americké pořádky," pravila paní na dispečinku Američance, která si stěžovala, že ani po několika telefonátech a opakovaných ujištěních nepřijel objednaný taxík, "já vám přece nic neslibovala!" A tak se Američané spokojují s pokrčením ramen a poznámkou, že, cituji, člověk v Irsku za své peníze nedostane vždy kýženou hodnotu. Pošli Američana do Irska, a naučí se i understatement.

"Jestlipak víte, po čem Irky touží ze všeho nejvíc?" ptá se mě zničehonic moje nová paní doktorka, zatímco mi vypisuje kartu. "Nevím," říkám. "Po čem?" Předtím se mě vyptala na děti a na zaměstnání, a já jí po pravdě nadiktovala, že jsem žena v domácnosti, již nějakou dobu bez příjmu. "Po finanční nezávislosti." Mlčím, ale myslím si své. Z okna ložnice den co den vídám Irky středního věku, jak navlečené do teplákových souprav, obuté do zvláštně zkosených bot, jež mají ze sedavé sekretářky udělat Masaje (aspoň pokud jde o hýžďové svalstvo), se sluchátky na uších a s pohledem upřeným do dáli rázují vpřed, jako by někam za něčím strašně důležitým spěchaly, ač ve skutečnosti takto zarputile chodí pořád dokola po churchtownském pouličním okruhu, odnikud nikam. Tento způsob pobývání na veřejnosti zdál se mi zprvu poněkud nešťastný - a není v Dublinu park, kde by se dřív nebo později z nějaké zákruty na člověka nevyřítila žena rázující kupředu a přitom za ničím a nikam, jako nějaký sveřepý přízrak -, než mi kdosi objasnil, že se tomu v odborné hantýrce říká powerwalking. Nomen vskutku omen. Irské ženy, jež jho ideologie tří K shodily relativně nedávno, jsou hnány vpřed nikoliv mamonem jako takovým, ale vidinou moci. Co se v ní tetelí a třpytí, jsem zatím nenahlédla. Protože však i já praktikuji jistý způsob chůze (F. na zádech, E. v kočárku - E. i F. v dvojkočárku - F. v kočárku, E. na skejtíku za kočárkem) a protože mě tento způsob chůze nejenže k ničemu nezmocňuje, ale naopak, několikrát za den ze mě činí bytost nemohoucí, ne-li bezmocnou, není mi zatěžko uhodnout, co obsahem vidiny irských žen není: být matka a žena v domácnosti, již nějakou dobu bez příjmu.

Jedeme Luasem do Sandyfordu, do takzvané Imaginosity. Imaginosity si říká muzeum pro děti, je to ale spíš záchytka pro rodiče, jimž došla energie, fantazie anebo obojí. Chodí se tam, když prší a když na to člověk má. Budova ve tvaru kostky je skrytá ve vyvýšené dvoraně bytového a obchodního komplexu na sandyfordském sídlišti. Dvorana není Irům dost dobrá, a tak jí říkají plaza - tak jako pasážím gallery a nákupním střediskům town centre. Postboomový Dublin je v lecčems jako postkomunistická Praha. Budova Imaginosity je rozdělena na tři podlaží. Na každém jsou hrací "stanoviště" nejrůznějšího druhu. Je tu samoobsluha s poštovní přepážkou a americký diner, jsou tu vláčky, auta a autodílna, staveniště s jeřábem, prolézačky, domečky pro panenky, ale také televizní studio nebo divadelní koutek s jevištěm, kostýmy a zvukovým pultíkem, kde si matka, má-li to zapotřebí a nikdo se nedívá, může pustit nadšený potlesk a srdečný smích. Jsou tu též vypolstrované ohrádky pro mimina s chrastítky, zrcadly, světýlky a jinými stimulátory.

Je půl desáté dopoledne, ale pod temnými mraky je šero, jako by se už stmívalo. Vystupujeme na zastávce ve Stillorganu a jsme jediní, kdo tak činí. Mrholí, a tak přes kočárek přetahuju slídu, a zároveň přemýšlím, kudy se vydat. Nedostavěné sandyfordské sídliště mi připomíná chiméru: zároveň Jižní Město (rozvrhem), Bohnice (větrem skučícím mezi paneláky) a Barrandov (jako panelákové sídliště deluxe). Ani tady nejsou v pravém slova smyslu ulice, které by dokázaly ožít pouličním životem, až se lidé nastěhují. Tyto pseudoulice nemají cedule se jmény. Ani chodníky nevedou tudy, kudy lidé chtějí chodit, a trávníky jsou už teď zjizvené vyšlapanými, zablácenými pěšinkami v místech, kudy lidé chodí. Každý, kdo se do sandyfordských paneláků nastěhuje, bude již za pár měsíců toužit po bydlení někde úplně jinde. A také se odstěhuje, hned jak na to bude mít. Postupem času zůstanou jen ti, kdo už na odstěhování do lepšího nikdy mít nebudou, a z varianty deluxe se v lepším případě stane přechodné bydliště ambiciózních mladých lidí a přistěhovalců, v horším případě chudinské ghetto a odkladiště všelijakých zoufalců.

Déšť sílí a světla ubývá, jediní, koho potkáváme, jsou dělníci ve žlutých helmách a zablácených kanadách trousící se na svačinu kamsi mezi dostavěné, ale neobydlené paneláky. Stále tlačím kočárek vpřed, i když se nemohu zbavit pocitu, že už nějakou chvíli nesměřujeme do muzea pro děti, ale do Scottova Bladerunnera - každou chvíli se ulice zaplní davy Číňanů, z temného nebe se snese hovercraft a Harrison Ford zastřelí replikantku, jež se srdcem bušícím v průhledné pláštěnce proběhne stěnami ze světla a ze skla a zřítí se k zemi v oblaku skleněné tříště. Začínám si broukat Vangelise. Po pár metrech jsme ale zpátky na zemi, u supermarketu Dunnes, a nakonec se zablokovanými travelátory, nebo jak se ty neběžící běžící pásy jmenují, dostáváme i do Imaginosity. E. tráví většinu času nakupováním, a pak si zkouší kostýmy na divadle. F. se nosí na zádech, a pak se neochotně batolí v miminkovských ohrádkách. Nejradši by lezla po schodech nahoru dolů, ale kvůli tomu jsme nemuseli jezdit až sem. I já si tu ale vyhraju. Ve "zdravotním" koutku, hned vedle stavebnicového kostlivce, je v průhledném válci připojeném k nízkému pultíku buben a červená žárovka. Kleknu si před válec a ruce dlaněmi položím na pultík, v němž se skrývají senzory. Po krátké odmlce se buben rozbuší a červená žárovka rozbliká v rytmu, v jakém mi bije srdce. Ten rytmus se mění s tím, jak dýchám a zadržuju dech, a také podle toho, co se mi honí hlavou. Je to moc dobré, moci se na vlastní uši a oči přesvědčit, jak mi srdce tluče. Skoro mě zaskočí, jakou mám radost, že ještě žiju.

Jdu do Abbey Theatre na sobotní odpolední představení Syngeova Hrdiny Západu, přesněji řečeno přepisu hry od Nigerijce Bisiho Adiguna a Roddyho Doylea. Christy Mahon se jmenuje Christopher Malomo, je to mladý Nigerijec, co se jednoho pozdního večera přitrmácí do hospody v severozápadním Dublinu a padne do oka Mikeově Pegeen. Komediálnost nové verze, pokud to dokážu vyčíst z představení, pramení z převracení stereotypních představ spojených s přítomností nigerijských přistěhovalců v Irsku. Christopher a jeho otec tu představují legitimně nabyté bohatství a respekt před zákonem oproti chudobě, zločinnosti a naprosté absenci morálních skrupulí Severodubliňanů; dále ztělesňují pravé křesťanství proti irskému pohanství, ne-li barbarské touze po násilí a po krvi, na něž je katolictví jen velmi chabou zástěrkou; a nakonec zastupují básnický jazyk, angličtinu oplývající až renesanční obrazivostí a povznášivostí, oproti brutálně obnažené mluvě severodublinské spodiny, jež obraznost a bohatství citu nahrazuje invektivou a zemitým vtipem, jak to známe např. z Doyleovy Barrytownské trilogie. Nejlepší scéna v Hrdinovi je ta, v níž Christopher líčí, jak otce ubil palicí na tlučení jamu (v originálu Christy vezme otce po hlavě lopatkou na rýpání rašelinové borky). Je na ní cosi archetypálního, na té dramatické proměně uskutečněné jedním plynulým pohybem: nástroj určený k dobývání obživy v potu tváře se doslova jedním tahem přemění na nástroj otcovražedný. Nedokážu si vzpomenout, čím má Christy starého Mahona sejmout česky. Motykou na okopávání brambor? Lopatou? Překlad s sebou nemám.

Není to špatné představení. Navíc se mi zdá, že potvrzuje Borgesovy vývody o přeložitelnosti díla jakožto testu jeho kvality. Obecně se míní, že to, co je na nějakém díle to nejlepší, se nedá vyjádřit jinak než slovy originálu. Ani slovo se nesmí změnit nebo ztratit, neboť jen v jejich nezaměnitelném pořadí a součinnosti je ono nevyjádřitelné, nepostižitelné cosi, jež zakládá hodnotu díla. Překlad a adaptace dílu jen ubírají na hodnotě. Čím víc toho v díle je, tím hůř pro "překlad". Borges tvrdí opak: to nejlepší na díle je přeložitelné, neboli skutečně hodnotné dílo se pozná tak, že dokáže přežít i špatný překlad, špatnou režii, špatné herce, špatně naladěné publikum. Čím víc toho v něm je, tím je přeložitelnější. Syngeův Hrdina Západu dokáže přežít Nigerijce v Dublinu (nebo třeba improvizaci s černou ponožkou Radka Holuba a Báry Hrzánové, kdysi dávno v divadle Na Zábradlí). Hra je to opravdu podařená.

Konverzujeme takhle jednou s návštěvou o ničem, když tu přijde řeč na našeho domácího. Jmenuje se Jack, říkáme a dáváme k dobru, že prý kdysi hrál gaelský fotbal za Kerry. Ukazuje se, že Padraig je velký fanoušek gaelského fotbalu, a Kerry je jeden ze dvou hlavních klubů. A jak se jmenuje dál? ptá se nás. Jack O`Shea, krčíme rameny. Cože? vyvalí Padraig oči. Váš domácí je Jack O`Shea? Asi jo, říkáme pobaveně a čekáme, co bude dál. No to je fantastický, Jack O`Shea, mumlá si pro sebe Padraig. A vy jste s ním mluvili? No, mluvili, říkáme, my s ním mluvíme pravidelně. On nám chodí spravovat topení a prošťouchávat odpad. Jack O`Shea, opakuje Padraig, no to je pecka. A co teď dělá? Vedoucího údržbářů v nějakém řetězci supermarketů. V sedmdesátých letech se v gaelském fotbalu peníze zrovna netočily. Když návštěva odejde, čteme si na webových stránkách Gaelské atletické asociace: "Jack O`Shea se navždy zapsal do paměti svým hvězdným působením ve velkolepých sestavách Kerry, které v letech 1978- 1981 čtyřikrát po sobě získaly titul." Rozhovor s ním je uvozen slovy "Jack O`Shea byl dost možná nejlepší hráč gaelského fotbalu všech dob". Nově hledíme na pana domácího s respektem. Ještěže jsme o jeho hvězdné minulosti nic nevěděli, když se nám rozbil spínač bojleru a ucpal odtok výlevky, když jsme na domovní dveře potřebovali přivrtat těsnění a na dveře koupelny háčky. S něčím takovým bychom si gaelského Pelého netroufli obtěžovat.

Na Vánoce jede K. s E. do Monkstownu, na představení do Lambertova loutkového divadla. Aladdin slaví u E. velký úspěch. Na jaře ji beru do divadélka sama, tentokrát na dvojpředstavení Bandikut a vejce / Červená Karkulka. Ještě než se rozevře opona, vystoupí se svým břichomluveckým číslem principál divadla Eugene Lambert a jeho loutkový pes Murphy. E. si nejdřív oči zakrývá rukama a předstírá, že ji to nezajímá, přitom se ale kouká škvírou mezi prsty. Když začne první představení a na scénu vyběhne lev, nevydrží už ani předstírat, ruce dá dolů a očima všechno hltá. Tiše sedí a dívá se skoro hodinu, věc nevídaná.

Už při odchodu z divadla si nedokážu vybavit děj. A přitom si ještě po dvou měsících pamatuji vzezření bandikuta, lva, vlka i Karkulky. Jako by děj byl zcela podružný, něco jako šňůra, na kterou se dá ledacos navléknout. Důležité byly jen jednotlivé scény, nebo dokonce jen gagy, a scénické efekty: charakter každé loutky, způsob, jakým se objevuje a mizí, jak se pohybuje po jevišti a pak všelijaké doprovodné zvuky a světla a stíny. Vrcholem představení zdá se být scéna, kdy se na jevišti sejde nebo spíš srazí pokud možno co nejvíc loutek najednou a všechny se mezi sebou začnou všelijak proplétat a překřikovat a hemžit. Pokud se tak stane ke konci představení, celý ten zběsilý rej plynule přejde v závěrečný sborový tanec a zpěv. Loutkové divadlo může být primitivní a právě díky své primitivnosti hluboce působivé. Vůbec nevadí, když hra nakonec nic neznamená.

Hledáme dům. Zprvu máme v úmyslu odstěhovat se na Sever, ale kdykoliv se o tom zmíníme někomu na Jihu, začne nás zrazovat. Líbí se nám severovýchodní Raheny s nádherným parkem svaté Anny (na Clontarf nemáme), ale i tahle převážně středostavovská čtvrť vzbuzuje v Jihodubliňanech podezření a obavy. V jejich dobrých radách je nevyslovená hrozba: odstěhujte se na sever od Liffey, a všichni si vás vyškrtnou. I tak se vzdorně jedeme podívat na Donnabate, Malahide a Howth. Jenže z těhle severovýchodních výsep by to i pobřežním Dartem bylo do University College příliš dlouhé dojíždění.

Pak se dozvídáme, že ti, kdo chtějí bydlet na Jihu, penězi neoplývají a zároveň se nebojí tak trochu riskovat, se stěhují do Inchicoreu nebo do Irishtownu. Obě čtvrti mají v hantýrce realitních makléřů nálepku "fast gentrifying", což znamená, že když ceny rostou, mladí a ne zas tak mladí profesionálové pomalu, ale jistě vytěsňují původní obyvatelstvo řekněme z nižších společenských vrstev. Inchicore je průmyslová čtvrť již od sedmnáctého století: dnes má z větší části charakter dělnické kolonie postavené v devatenáctém století pro zaměstnance místního železničního depa; na řadový dělnický domek tu dosáhne univerzitní učitel. Ani šedivý Inchicore, kam jedeme navštívit známé, ani ještě šedivější Irishtown, kam se vydáváme na vlastní pěst, na nás valný dojem nedělají, a tak se nakonec zbaběle smiřujeme s životem na změkčilém, středostavovském Jihu.

Své spanilé sobotní jízdy za bydlením začínáme wicklowskými městečky Greystones a Bray, které dnes tvoří nepsané dublinské předměstí. I do Enniskerry zajedeme, na návštěvu ke známým. Z jihu pak postupujeme na sever, přes Shankill a Loughlinstown až do Stillorganu (s odbočkou k Dun Laoghaire), přes Monkstown a Blackrock až po Booterstown. Děti vláčíme s sebou, v kočáru a na zádech. Po pár sobotách stačí, aby E. spatřila ceduli s nápisem "For sale", a už zdálky skanduje "my house, my house". Nám po pár sobotách stačí zahlédnout fotku na internetu, a už dokážeme odhadnout, jak bude dům vypadat a že to náš dům nebude. Z Anglie jsme zvyklí na špatně postavené domy, jež propouštějí zvuk i chlad, s okny s jednoduchým sklem a zpuchřelými rámy, jež za větrných nocí sténají a drnčí, s komíny, v nichž skučí meluzína a pleskají dešťové kapky, a s plísní obrostlými koupelnami přilepenými na úzké kuchyňské přístavky, kde si těhotná ženská, když chce projít mezi dřezem a sporákem, musí stoupnout na špičky. I takový dům si lze zamilovat. Irské řadové domky jsou podobné těm anglickým (okenní rámy, pravda, mívají hliníkové), navíc mají jen jednu nevýhodu (cenu nechme stranou), že bývají menší a nižší. Vypadají, jako by si přidřeply k zemi, a tím jsou jaksi přízemnější. Většina volá již od prahu po přestavbě. Běžné je topení na tuhá paliva a výjimkou nejsou ani domy bez ústředního topení. Kde jsou tu dveře do sklepa, ptá se makléře příbuzenská návštěva ze Severní Ameriky, jíž jsme se bláhově rozhodli pochlubit "naším" domem. Makléř neudrží korektní obličej a vyprskne smíchy. Jakého sklepa?

Realitní makléři mluví svou vlastní řečí. Zvláštní pojem v ní tvoří domy, jež do vínku dostaly přívlastek "klamně prostorné" (deceptively spacious). Takový dům vypadá menší, než by měl dle ceny a makléřova dobrozdání vypadat. Ten dobrák vám proto musí namluvit, že je to samo zdání malosti, jež vás klame, že ten dům je v platonickém světě pravé skutečnosti, v ideji na zdání nezávislé, mnohem větší, než jak se vám jeví, když jím procházíte.

V Loughlinstownu se ptáme slečny z realitky, kde že je tu místní hospoda. Za rohem, říká a rychle dodává, tam ale chodit určitě nebudete. Tak se jdu podívat aspoň na dětské hřiště. Je sobota, půl jedenácté dopoledne. Hřiště má otvírat v deset, ale dosud je zamčené. Je ohrazené třímetrovým plotem, brána je obtočená řetězem a na řetězu visí bytelný zámek. I tak je za plotem halda odpadků, jsou tu plechovky od piva, igelitky, rozšlapaná teniska, nedopalky cigaret a v trávě, kam nedohlédnu, možná i horší věci. Po dětech ani vidu ani slechu.

Největší šok z toho, jak bydlí Irové středních vrstev, mívají Severoameričané. Jedna Američanka se mi svěřuje s tím, jak zpočátku nemohla uvěřit, že v irských domech a bytech se prostě nenajde vůbec žádný úložní prostor. "A pak jsem si uvědomila, že jsou v životě důležitější věci než vlastnit spousty krámů a mít je kam dát," pronesla smrtelně vážně a bylo znát, že v jejím životě se tímto způsobem odehrála zásadní proměna, neřkuli konverze. Jiná Američanka se mě zase ptá: "Víš, co je na tom nejhorší?" "Když tu za ty šílené prachy koupíš dům, a pak zjistíš, že ho nemůžeš vystát," hádám. "Ne," směje se. "Nejhorší je, když po čase zjistíš, že už ti to bydlení zas tak strašný nepřipadá."

Objíždím na kole místní školky. Sama jsem chodila do Botičské, kam se vcházelo postranním vchodem z pěšiny vedle Polygrafie a pak se stoupalo do prvního patra po dlouhém točitém schodišti se zdobným kovaným zábradlím. Třídy měly velká okna a vysoké stropy a ve dvoře byla zahrada s urostlými akáty a dvě velká pískoviště.

Většina irských školek jsou zařízení improvizovaná v nepravděpodobných prostorách: v patře bývalé benzinové pumpy, v patře nákupního střediska, v přestavěném konzumu, kde si děti hrají doslova za výlohou, v ponurém sníženém přízemí obytné vily, v malém domku přilepeném u silnice. Všechny stojí na rušné hlavní, asi aby rodiče přivážející potomky auty nemuseli nikde kličkovat. Namísto zahrady mají maličkou ohrádku s povrchem pokrytým dlaždicemi, prkny anebo gumou. Pravda, jsou i školky, které byly jako školky postaveny (je to luxus, za který se tvrdě platí), ale ani v nich nejsou výjimkou místnosti bez oken. Nízký strop, malé okno, malý dům, malý člověk, říkám si s těžkým srdcem, co mi tu vyroste z dětí?

Po sedmi měsících na pořadníku najdou pro E. místo ve školce v naší ulici. Od prvního dne se tam E. líbí. Paní učitelku Mary zbožňuje a každý den se k ní těší. Různé nepříjemné činnosti teď vykonává mnohem ochotněji, stačí pohrozit, že jinak nepůjde do školky. Říkám si, jaké jsme měli z pekla štěstí. Pak o tom mluvím s jednou francouzskou právničkou. Její dcera chodí do jiné školky, ale také je nadšená. Ve Francii jsou školky dostupnější i lépe vybavené, říká mi Francouzka, ale všechno je v nich na povel a děti se učitelek bojí. To Irky to s dětmi opravdu umí, říká. Kdykoliv vidím, jak E. ráno vesele poskakuje, anebo pozoruji Mary při práci, dávám jí za pravdu.

Vy jste dcery ještě nezapsali na střední školu, diví se nám každý, kdo tu má děti. E. jsou dva a půl, F. jenom rok. Raději zamlčujeme, že jsme je dosud nezapsali ani na školu základní, protože nevíme, kde budeme bydlet. V Dublinu se děti na školu zapisují hned po narození, aby rodiče měli jistotu, že se dostanou, kam chtějí, případně že se vůbec někam dostanou. Irský školský systém je patronační: školy sice platí (málo, ale přece) stát, ale už je nezřizuje. To dělá patron, většinou nějaká církev. To patron si určuje podmínky, za kterých se děti do škol přijímají. Loni se v dublinském Balbrigganu "nedostalo" na sedmdesát předškolních dětí. Těžko říct, jestli to bylo tím, že nebyly "pravé víry", nebo spíš že byly černé pleti.

"Windy, windy today!" volá E. radostně cestou do školky, když fouká silný protivítr a my se do něj musíme pořádně opřít. V našem Windy Arbour je větrno - jména tu obvykle mluví pravdu. A já mám dítě, které mluví anglicky, a ještě si ve větru libuje. Kde jsem udělala chybu? Na mě je v Dublinu větrno přespříliš, povětří je tu až zlověstné, a to jsem z východní Anglie na leccos zvyklá. Norwichem to mocně vanulo hlavně na přelomu roku. Každou zimu nám vichřice shodily aspoň jeden díl plotu. A tak bylo důvodem k oslavě, že se nám podařilo dům prodat už na začátku zimy, protože jak čas plynul a vyjednávání s kupci se táhla, hrozilo, že nám vítr s plotem shodí i hřebínek.

Naštěstí v Dublinu nebydlíme na pobřeží, i když K. by řekl bohužel. Chtěl se přestěhovat na Howth, ale mně se již při pouhé představě poloostrovního bydlení hnaly hlavou apokalyptické vize skučících větrů a vzdouvajících se vod, vln přelévajících se zprvu přes železniční trať a poté pohlcujících celý ten tenký výběžek země spojující Howth s pevninou. My pak vynášíme děti až na vrchol, jenže žádná archa tam pochopitelně nebude, takže v nastálé tmě bezradně očekáváme nevyhnutelné a mlčky pozorujeme, jak stoupající vody zhasínají světýlka na kopci a pomalu se rozlévají k nám: nejdřív nám hravě olizují paty, pak osměleny dorážejí na kotníky, pak drze sahají na kolena a tak dál, a my zvedáme děti na ramena a nad hlavu, ale není to nic platné. Až nakonec stojíme ve vodě po bradu, po ret a po nos, a pak už jen naposledy slyšíme E., jak radostně až k extázi volá: "Windy, windy today!" A pak už jen ticho nad vodami a po nás potopa.

To na Velké cukrové homoli ve Wicklow, tam bychom s archou spíš uspěli. Na Homoli vyneseme děti na zádech jednu slunečnou větrnou neděli, abychom se porozhlédli po okolí, kdeže tu tedy jsou, to mléko a strdí. Oblaka rozfoukal vítr a do Dublinské zátoky máme skvělý výhled. Vidíme maják na Howthu i komíny Poolbegské elektrárny, jižní Dublin nám leží u nohou. Když do sebe nasajeme zdolanou výšku, dáváme se na sestup. S každým krokem dolů jako by nás proti naší vůli cosi drahocenného opouštělo. Poslední doušky extáze vyšumí, když dorazíme k autu z půjčovny, kolem něhož se míhají gardaí. Ne, nás nevykradli, ale vedle stojícího Američana z Virginie ano.

Dartem odjedeme na jih do Dalkey. Na hlavní ulici si v kavárně Mugs Cafe dáme kapučíno. Po Dalkey Avenue, Ardbrough Road a Torca Road vystoupáme kolem bývalého lomu na Dalkey Hill a pak se s kočárem kodrcáme smíšeným lesem po vrstevnici směrem ke Killiney. Z výšky shlížíme do Killineyské zátoky. Moře je modrošedivé a mírně zčeřené vánkem. Z té dálky a výšky je Irské moře - když člověk na vlastní kůži necítí jeho lhostejnost a chlad - jak vášnivá lidská bytost: za větru vznešené, za bezvětří krásné.

Dublin, září 2007 - květen 2008

Alena Dvořáková (1973), anglistka, v současnosti na mateřské dovolené.


>Na obsah
>Pošlete nám svůj komentář k tomuto článku
>Přímý odkaz na článek: http://www.souvislosti.cz/clanek.php?id=737