Alessandro Catalano

Angelo Maria Ripellino a Pražské jaro

Pro většinu Italů, kteří v roce 1968 s velkým zájmem sledovali vývoj Pražského jara a "teatrální absurditu jednoho dějinného okamžiku" (U. Eco), byl jedním z prvních zdrojů informací týdeník L`Espresso, který si dodnes zachoval důležitou pozici na italském tiskovém trhu (www.espresso.it ). Týdeník vznikl v roce 1955, vycházel ve velkém novinovém formátu a od počátku se výrazně profiloval díky zajímavým a odvážným reportážím. Pod redakcí známého novináře Eugenia Scalfari (později se stal dlouhodobým šéfredaktorem deníku La Repubblica) byla úroveň článků nezvykle vysoká i proto, že s tímto týdeníkem - levicově orientovaným a blízkým spíše protestujícím studentům než italské komunistické straně - spolupracovali renomovaní italští intelektuálové (např. Alberto Moravia, Enzo Siciliano, Giorgio Bocca, Enzo Biagi, Umberto Eco a jiní). Velký formát umožňoval zároveň nešetřit na řádcích, a tak v průběhu celých 60. let počet prodaných výtisků rychle stoupal, až se náklad v roce 1967 nakonec přehoupl přes sto tisíc kusů.

Strach v Praze, Praha umírá, Praha nechce umřít, Praha ještě hoří, to jsou titulky, kterými L`Espresso hlásal v roce 1968 tragédii Pražského jara. A právě v tomto týdeníku uveřejnil italský slavista Angelo Maria Ripellino (Palermo 1923 - Řím 1978) převážnou část článků, které byly letos sebrány a publikovány v knize L`ora di Praga. Scritti sul dissenso e sulla repressione in Cecoslovacchia e nell`Europa dell`Est (1963- 1973) [Pražská hodina. Texty o disentu a represi v Československu a ve východní Evropě (1963- 1973)]. Částečně byly tyto texty publikovány už v roce 1988 v knize I fatti di Praga [Pražské události], ale až nyní vyšly v úplnosti (pouze několik textů o literatuře a kultuře, jež se příliš vymykaly celkovému pojetí výboru, bylo publikováno zvlášť pod názvem L`ora della Cecoslovacchia e altri fogli praghesi [Československá hodina a jiné pražské listy], www.esamizdat.it/rivista/2008/1/pdf/ripellino_rist_eS_2008_ (VI)_1.pdf).

Kniha představuje poslední z četných edičních počinů, které inicioval Antonio Pane, neúnavný vydavatel Ripellinových prací roztroušených po různých časopisech nebo už dávno nedostupných na knižním trhu. Po výborech kritických textů z jeho rozsáhlé tvorby tak během posledních let vyšly rychle za sebou dva soubory s celým jeho básnickým dílem (Poesie prime e ultime [První a poslední básně], Torino 2006; Notizie dal diluvio - Sinfonietta - Lo splendido violino verde [Zprávy z potopy - Symfonieta - Nádherné zelené housle], Torino 2007), všechny povídky (Storie del bosco boemo e altri racconti [Příběhy z českého lesa a jiné povídky], Messina 2006), a dokonce i soubor všech dostupných rozhovorů. Na internetu byla už dříve publikována kompletní Ripellinova bibliografie (www.esamizdat.it/pane_bibl_eS_2004_ (II)_2.pdf). Česky naopak vyšel kromě pár ukázek z poezie zatím jenom jeho hlavní "román" a útlý jedenáctý svazek Zápisníku o Šaldovi (Tři studie o české literatuře. Jakub Deml - Josef Čapek - Vladimír Holan, Praha 1999). Autor, který se tolik zasadil o šíření pražského "mýtu" ve světě, by nepochybně zasluhoval mnohem větší pozornost...

V článcích o Pražském jaru se čtenář setká s poněkud jiným Ripellinem, než jak ho zná z jeho neznámější knihy Magická Praha, tohoto "rekviem za Prahu a za celou evropskou kulturu", jež symbolicky končí slovy: "Praho, my se nedáme. Vzchop se, vzdoruj! Podej mi ruku, vydáme se spolu dlouhou, předlohou chaplinovskou cestou naděje." Tento rafinovaný a poněkud "barokní" italský bohemista se ve svých reportážích naopak projevuje jako skutečný reportér, který sleduje politické dění, dělá rozhovory, organizuje kulaté stoly, popisuje zakulisní jednání a "trpí" s celým českým národem. Asi proto v úvodu knihy napsal bývalý redaktor týdeníku Nello Ajello - dobře si vědom úrovně Ripellinových článků - poněkud přehnaně, že se díky Ripellinově přítomnosti v Praze "římský týdeník cítil - pokud se dá vůbec použít takový termín, v tak hořkém kontextu - jako by ho políbila štěstěna". Určitě má ale pravdu, když poznamenává, že Ripellino "se uměl stát zaníceným historikem současnosti".

Samozřejmě není možné a jistě ani nutné podat úplný obraz italského vnímaní Pražského jara, ale snad se nám podaří postihnout velký zájem italské veřejnosti o tyto události, které představují důležitou část česko-italských vztahů. Pokusíme se to zprostředkovat texty dvou z nejznámějších italských intelektuálů - nejrenomovanějšího italského sémiotika a nejlepšího znalce české kultury, který sám sebe definoval jako "semiboemo", napůl Čech. Vybrali jsme čtyři Ripellinovy články, které se nám zdály zajímavé i pro českého čtenáře, a doplnili jsme jeho úvahy o vystoupení Umberta Eca, který se v srpnových dnech zastavil v Praze na cestě do Polska (v úvodu ke Jménu růže koneckonců sám předstírá, že právě v Praze dostal šest dní před invazí rukopis knihy, který pak ztratil a později zase nalezl).

Pro týdeník L`Espresso Eco a Ripellino psali často (první z nich tam má dodnes pravidelný sloupek). Přední italský slavista intenzivně referoval o Československu, alespoň do té doby, než se stal v roce 1972 hlavním divadelním kritikem a začal soustavně sledovat italské divadlo. Knižní soubor Ripellinových publicistických článků L`ora di Praga, který vyšel až čtyřicet let po Pražském jaru, začíná dvěma "velkými freskami", publikovanými v roce 1963 a 1964 v literárním časopise L`Europa letteraria (Č l`ora della Cecoslovacchia. Fogli di diario praghese [Československá hodina. Listy z pražského deníku] a Mosaico praghese: maggio `64 [Pražská mozaika: květen 1964]), v němž Ripellino popisuje takřka "v přímém přenosu" začátek kulturního rozkvětu, který následoval po dlouhém poválečném útlumu. V momentě, kdy se konečně "Praha vrací ke světlu", navázal jakoby tam, kde končila jeho starší kniha Storia della poesia ceca contemporanea [Dějiny současné české poezie] z roku 1950. Pak následují pravidelné články z L`Espressa, v nichž Ripellino velmi pečlivě převyprávěl italským čtenářům začátek, rozvoj a ztroskotání Pražského jara. Jeho články začínají v čase, kdy "už pět měsíců československá literatura bojuje proti politické moci", podrobně popisují chvíle "zoufalství a vzteku", kdy skončily "naděje a úzkosti jednoho národa", a končí krachem intelektuálního rozkvětu této neopakovatelné doby. Pozoruhodné jsou články z roku 1969, v nichž Ripellino popisuje postupné okleštění všech práv získaných v průběhu několika málo měsíců od ledna 1968 do příchodu sovětských tanků. Druhá část knihy je pak věnována událostem v Rusku a v dalších socialistických zemích.

Ripellina je každopádně vždy obtížnější komentovat než přečíst. Užitečné by bylo ale sledovat (a částečně to už dělá Pane ve své poznámce ke knize) četné motivy, které z těchto článků doputovaly do Ripellinových básní a do samotné Magické Prahy. Není jich málo, protože Ripellino míval rád příběhy se silnou symbolickou výpovědní hodnotu a opakovaně je používal. V různých článcích potkáme například jeden z nejpůsobivějších obrazů Magické Prahy, opravdový symbol bankrotu celé české i evropské kultury, dojemný popis posledního představení Divadla za branou. Derniéra Racka představuje pro Ripellina konec kulturních vztahů s Ruskem, protože ruský komunismus v budoucnosti nebude reprezentovat pro Čechy nic jiného než cibule, jak to vyprávěl Ripellinovi zklamaný přítel: "Dvacet let jsme ho loupali, navzdory nelibému zápachu, a předstírali, že je to božské aroma v naději, že jednoho dne se dostaneme k cibuli samotné, neboť jsme se chtěli pod negativním zdáním dobrat podstaty. A nakonec se slzami v očích zjišťujeme, že i cibule je hrubá a odporná."

Alessandro Catalano (1970) je profesorem bohemistiky na univerzitě v Padově. Zabývá se novověkými dějinami, česko-italskými vztahy a moderní českou literaturou. Se Simonem Guagnellim vede italský internetový slavistický časopis eSamizdat (www.esamizdat.it). V českém překladu nedávno vyšla jeho kniha Zápas o svědomí. Kardinál Arnošt Vojtěch z Harrachu (1598- 1667) a protireformace v Čechách, nakladatelství Host připravuje k vydání monografii o české literatuře v letech 1945- 1959 Rudé slunce nad Prahou.