Angelo Maria Ripellino

Mým přátelům vlastencům, které uvěznili

Vrátil jsem se z Prahy pln zoufalství a vzteku. Poté, co jsem dva měsíce prožíval naděje a úzkosti jednoho národa, jehož kultuře jsem věnoval velkou část své existence. Můj návrat je o to trpčejší, že tenhle úžasný národ napadlo a utiskuje vojsko země, o jejíž literatuře píšu a přednáším jako svědek a příznivec. Nastal čas zbavit se všech iluzí a všech klamů ohledně Ruska. Je jasné, že současné sovětské dobrodružství, přelepené obvyklou ideologickou nálepkou, s jeho brutalitou a dramatickými zvraty, tahle asijská směsice hrůzostrašnosti a podvodů a hrozeb a výsměchu a objetí a chvástavých slov logicky zapadá do staletého rámce ruských dějin, jako by se nic nezměnilo od krvavé a kruté doby Ivana Hrozného a jako kdyby Čechoslováci byli Tataři z Kazaně, města, jež dobyl.

Ostatně tomu tak je, Kazaň, jak se píše v kronikách ze 16. století, byla hrnec, v němž lid vřel jako voda.

Takže jsem strávil tyto dva měsíce na zámku svazu spisovatelů v Dobříši u Prahy v trvalém kontaktu s redaktory Literárních listů a musím říct, že navzdory optimismu některých západních dopisovatelů krátká vyjasnění nikdy nerozptýlila tíživý neklid v duších Čechoslováků, zvlášť po mnohomluvném a nejednoznačném bratislavském dokumentu. Pozorné ucho zachytilo ve vágně uklidňujícím tónu projevů Svobody, Dubčeka a Smrkovského zámlky a perifráze plné úzkosti. Invaze se očekávala každým dnem a skepse nepolevila, ani když bylo v tisku oznámeno, že cizí jednotky, které přijely na vojenské cvičení, definitivně opustily zemi. Když jsme se v noci sešli v zámecké jídelně, zdálo se nám, že v tichu slyšíme zlověstné rachocení tanků na okresce vedoucí kolem zámku. Zejména po 18. srpnu, když se rozneslo, že takzvaní "spojenci" chystají nové vojenské cvičení na území Československa, jsme si byli jisti, že jedné noci nás probudí černá skutečnost, z níž nebude úniku.

A to se taky stalo. Jakmile jsme se v noci z 20. na 21. dozvěděli, že cizáci se blíží i s celým svým obludným šrotem a snášejí se z nebe na pražské letiště, přátelé mě přesvědčili, abych rychle odjel, dřív než bude příliš pozdě, a vydal se po okreskách a málo frekventovaných silničkách k hraničnímu přechodu Rozvadov, odkud se dá jet do Norimberku. Řekli mi: hned odjeď, bude to lepší pro všechny, lépe nám pomůžeš zvenčí, než kdybys zůstal tady, v kleci.

Asi to vyzní pateticky, ale rozloučení se spisovateli, kteří se tehdy na zámku bouřili, plni zášti vůči aroganci falešných "spojenců", bylo nesmírně smutné a nezapomenutelné. Během pouhých třiceti let to byla už druhá okupace, se stejným lomozem těžkých vozů a stejnou technikou, kterou si Rusové s Němci předávají ve své řevnivosti, a tentokrát ve jménu "bratrství", nad nímž už ale Čechoslováci zlomili hůl. Bratři, nakonec jsem to slovo začal nenávidět. Když jsem projížděl autem mezi hustými špalíry západočeských lesů, vzpomínal jsem na dlouhé, vyčerpávající debaty na zámku, během nichž jsme si snažili nějak vysvětlit sovětské šílenství, vzpomínal jsem na intelektuály, které jsem měl rád a kteří teď budou znovu pronásledováni, přemítal jsem o samotě tohoto národa v srdci Evropy, rozdělené nesmiřitelným svárem. Vybavil se mi úryvek z knihy Jana Procházky Politika pro každého, která zrovna vyšla: "Říkají nám, že narušujeme naše vztahy k Sovětskému svazu a bratrským socialistickým zemím, jako by socialismu odporovalo, že nechceme být podřízenými žádných pánů ani pány žádných podřízených, ale svobodnou zemí mezi rovnými národy ve spravedlivém světě. Jenom na vlastních nohou, vzpřímeni a svobodni můžeme být dobrými přáteli dobrých přátel a nezištnými spojenci nezištných spojenců.

Ale k čemu byl ten nepřetržitý sled ujišťování, obřadných frází, utvrzování v důvěře, chlácholení? Celá tahle strategie obezřetnosti a očekávání a opakovaně prohlašovaného přátelství? Pravdu měl karikaturista Literárních listů, když na jedné neotištěné kresbě znázornil Brežněva jako dravého Supermana vrhajícího se na Prahu. Spolu se znovuzahájením útoků v novinách svaté marxistické aliance vzrostla nedůvěra a neklid. Den před invazí kolovaly temné zvěsti o pohybu agresorů u hranic a o tom, že Dubčeka si naléhavě povolal Brežněv a že spojenci znovu požadují, aby československá vláda umlčela tisk a televizi, postrach krátkozrakých pohlavárů, přesvědčených o tom, že lidstvo by mělo být strnulým shromážděním sluhů. Přátelé mi tvrdili, že zase začala politika mandlu a žehličky, které všechno zplanýrují a možná přitom ušetří antikomunisty, jen když rozeženou odpadlické komunisty.

Navzdory tomu všemu a v obavách, abych to stihl, jsem usiloval o setkání s předsedou vlády Černíkem, který mi slíbil, že mi poskytne rozhovor pro L,'3fEspresso. A mlhavý příslib rozhovoru jsem získal i od Dubčekova tajemníka, pokud bude mít Dubček po Ceauşeskově odjezdu z Prahy volnou chvilku. Černíkovi jeho kulturní poradce, jeden můj přítel badatel, předal čtyři otázky, které zde zveřejňuji jako svědectví jednoho neuskutečněného interview:

Pane premiére, slyšel jsem v televizi několik Vašich projevů a obdivoval jsem jejich břitký chlad a věcný tón. A přitom prohřeškem tolika československých dokumentů z posledních měsíců jsou jejich prázdné fráze. Nezdá se Vám, pane premiére, že jedním z hlavních problémů nové československé společnosti bude úsilí zbavit se těch halasných prázdných frází?

Nedávné události znovu vynesly na světlo evropské vazby Československa. Co soudíte, pane premiére, o problému Československo'2dEvropa?

Zdá se, že od minulého ledna se československý socialismus vrací k masarykovským tématům lidskosti a tolerance. Vidíte, pane premiére, nějakou úzkou souvislost mezi Masarykovou doktrínou a novým kurzem?

Během první republiky byly kulturní vztahy mezi Československem a Francií intenzivnější než vztahy mezi Československem a Itálií, především vinou skutečnosti, že v naší zemi vládl fašismus. Myslíte si, pane premiére, že vaše obnovená republika bude v ovzduší svobody hledat těsnější vazbu na Itálii?

Jak se to všechno zdá marné tváří v tvář rychlému sledu dalších událostí! Konec konců, všichni jsme cítili ve vzduchu, že se věci řítí špatným směrem. Mezi "záhady" zlaté Prahy patří i tato: že zprávy a znamení se zde šíří jako kouzlem, během okamžiku. Lidé si šeptali, že Rusové popichovaní Ulbrichtem a Gomulkou udělají všechno na světě, aby zabránili mimořádnému sjezdu strany. Stěžovali si, že příliš důvěřivý Dubček se už nestará o své osobní bezpečí: když se vydal do Čierné, televizní redaktoři ho požádali, aby si vzal - vzhledem k sovětským tradicím - ochranku, ale on jim odpověděl, že mu to připadá zbytečné, byl připravený na všechno. A lid se podobně jako on, téměř z pověrčivosti, rozhodl vyhnout jakýmkoli bezpečnostním opatřením. Ostatně, vědomí nebezpečí nikdy není tak absolutní, aby zcela potlačilo naději na záchranu.

Opovržení vůči Rusům (ostatní okupanti jsou považováni za psy na vodítku) je teď asi nebetyčné. Ale už během posledních dní mého pobytu v Československu se rozhořčení lidu, který se po bratislavském dokumentu ocitl ve vzduchoprázdnu a byl vystaven, jako při kalvárii, spoustě pomluv a lží, začalo proměňovat ve slepou zášť. Rozhořčení představuje spásu pro tenhle národ, kdysi považovaný za společenství pivomilných klidných lidiček, jako z biedermeierovských obrázků, za postavičky z Čapkových povídek, a který je dnes představitelem hrdinského dramatu, jež přivádí svět v úžas, a mistrem techniky trpělivosti a nenásilné obrany. Národ, jejž se agresoři pokusí rozložit a využijí přitom dávných rodinných sporů mezi Čechy a Slováky, sporů, jež nicméně v momentě ohrožení jako zázrakem utichly.

Vzpomínám si na některé rozhovory z 20. srpna, byly poslední. Jeden přítel spisovatel přirovnával sovětský komunismus k cibuli: "Dvacet let jsme ho loupali, navzdory nelibému zápachu, a předstírali, že je to božské aroma v naději, že jednoho dne se dostaneme k cibuli samotné, neboť jsme se chtěli pod negativním zdáním dobrat podstaty. A nakonec se slzami v očích zjišťujeme, že i cibule je hrubá a odporná." Jeden romanopisec tvrdí: "Nebude jim to dlouho trvat, uvidíš. Poslední články v jejich novinách znějí jako válečné polnice. Konec konců, mechanismus totalitní diktatury nemá jiné východisko. Režim-laboratoř, hubící inteligenci, redukující člověka na poslušné číslo, tak jako v Zamjatinově románu My, nemůže připustit, aby se jeden malý národ, byť by zůstal věrný socialismu, odklonil od dogmat a opustil neměnná schémata. A jelikož se Sovětský svaz považuje za vyvoleného, manipuluje s pravdou, jak se mu zlíbí, a porušuje všechna práva a navíc chce být uznáván za ochránce a bratra. Jaký je rozdíl mezi Brežněvem a Hitlerem? Ba co víc, Hitler se techniku naučil od nich, od Sovětů, to oni otevřeli lágry jako první a uvedli intoleranci do praxe."

Jeden básník mi nervózně nastiňuje svou možná absurdní teorii: "Nezamlouvá se mi," říká, "tohle neustálé ježdění představitelů ze země do země, tenhle nepřetržitý pohyb nevěstí nic dobrého. Nakonec si zaberou nás, Jugoslávii a Rumunsko a dostanou se až k albánským hranicím. Vyřeší všechno najednou. A bude to jejich konec." Jiný spisovatel mi cituje prorocký úryvek od jednoho českého novináře z minulého století, Huberta Gordona Schauera, který když si v roce 1886 položil otázku, co by se stalo, kdyby se rozpadlo Rakousko-Uhersko a Němci by ohrožovali Čechy, napsal toto: "Řeknou: 'Toho Rusko nedopustí!' Ale kdo může říci, že Rusko jednou bude všemohoucím, že mu nebude počítati se všeobecnou neb aspoň převážnou evropskou koalicí proti sobě? Kdo ví, jak se ještě Rusko vytvoří, kdo může říci, že např. zvláštní rozkladný pochod, který v ruském státě se děje, stav věcí nepřivede tam, že říše carskou samodržností pevně spájená při změně vládního systému se nerozpadne v několik více méně samostatných, přátelských nebo řevnivých celků? Dokladů toho v dějinách slovanských máme dosti, a proto idea ta nechť se nezdá absurdní. A potom: je Rusko skutečně ten přátelský stát, jsou Rusové skutečně oni naši bratři, kteří by nás ochotně zachraňovali za každou cenu? Vždyť by se mohlo státi, že by nás obětovali beze všeho kompromisu mezi sebou a Evropou (Germánstvem), že by nás zcela chladně obětovali za Halič, Balkán atd.! A což kdybychom zvláštním sběhem událostí jim připadli, což kdyby nás, jako nyní Poláky, beze všeho ruštili, nebo jako nyní Bulhary, zbavovali politické samostatnosti? Vím, že jsou lidé, kteří při pomyšlení tom jásají; ale jsou také ještě lidé, kteří by si rusifikace právě tak málo přáli jako germanisace, kterým jho bratrské je stejně protivné a snad i odpornější nežli cizí; lidé, kteří, když by již šlo o dilema: poněmčiti se či poruštiti, by nejdříve zcela chladnokrevně uvažovali, na které straně by jim z toho kynulo více kulturního zisku."

Problém se zajisté změnil a po sovětské invazi dostal novou podobu: ani s jedněmi, ani s druhými. To je důvod, proč Čechoslováci od začátku vojenských manévrů a v posledních dnech ještě více ve všech prohlášeních a debatách trvají na naprosté neutralitě své země. Jisté je, že v příštích nejméně sto letech bude vzpomínka na Rusy (o Bulharech a Polácích nemluvě) stejná jako vzpomínka na nacisty a rudá hvězda bude totéž jako hákový kříž. Nerozvážná nemotornost sovětské říše, která stojí na pásových řetězech a dělech a předstírá, že na ni věčně útočí neustálé kontrarevoluce, ohrozila samotnou existenci komunismu v zemi, která se mohla stát vzorem moderní komunistické společnosti. Pokud nemusíme dospět k závěru, že demokracie je neslučitelná s komunismem.

Ale v tomhle souboji Davida s Goliášem se obrněná zabedněnost Sovětů střetla s nesmírnou houževnatostí národa, který dokáže být pevný a kompaktní jako olověná zeď, jednoho z nejpaličatějších národů na světě, který v žádném případě neudělá krok zpátky. Musíme si přát, aby sovětský Golem s okovanýma nohama měl tolik zdravého rozumu a stáhl se a nezbláznil se docela. Pokud by měl cizák zůstat na československém území, ocitne se na poušti. Smysl pro sabotáž a pasivní rezistenci československého národa je nezměrný.

Jsme na počátku nového odboje: stávky, ostentativní pohrdání okupanty, nemilosrdný hon na kolaboranty, bujení svobodných vysílačů. Odboj čerpající ze zdrojů z dob Rakouska-Uherska a z období nacistického protektorátu a obohacující se o nové triky a úžasné vynálezy, jako je rozhovor s cizími tankisty, aby se do jejich duší zasela pochybnost, ničení značek, SPZ, čísel a názvů ulic a ukazatelů, označování aut tajných agentů, a který občas dokáže pomocí techniky prověřené za nacismu dokonce i varovat osoby, které mají být zatčeny. Ve své Ideji státu Rakouského (1865) český historik Palacký prohlásil: "Byli jsme před Rakouskem, budeme i po něm." Slovo "Rakousko" by se teď dalo nahradit slovy "Sovětský svaz".

A veškerá víra v trvání a obrození této země, která nechce žít, jak říkal Masaryk, "na účet druhých, cizího svědomí", neumenšuje úzkost ze situace, která, kdyby trvala příliš mnoho let, učinila by z Československa němý stín, záludný, ale kalný rybník, a zredukovala by jeho život na zdání života, zmrzačila by jeho přirozené impulzy a ještě více by zbídačila jeho ekonomiku, už takhle zbědovanou dvaceti léty pohrom. A to nemyslíme na masakry, které by následovaly po případných výbuších zoufalé vzpoury. Když teď každý večer poslouchám nádherný řetězec československých rádií, která staví hlas svobody proti odporným hlasům "kolaborantských" a "pirátských" stanic, znovu myslím na své přátele, na jejich slova: "Ty se vrátíš na Západ, ale my... kdoví, co nás čeká." Chtěl bych je vyjmenovat jednoho po druhém, všechny ty, vedle nichž jsem strávil nejžhavější měsíce jejich revoluce, novináře a spisovatele, ty, kdo už pracují v podzemí a organizují ilegální boj, i ty, kdo byli odvlečeni gestapáckými metodami. Chtěl bych je ujistit o našem citu a našem obdivu, říct jim: "Vy jste svědomí světa." Ale vím, že slova, zničená přílišným zneužíváním, už nemají žádnou váhu.

L`'3fEspresso, XIV, 35 (1. září), 1968, s. 6. Přeložila Alice Flemrová.