Jaroslav Šubrt

Rodové stopy Józefa Czapského v Čechách

Na rozhraní pražských čtvrtí Smíchova a Košíř se pár stovek metrů od rušného Anděla rozkládá tak trochu tajemný Malostranský hřbitov. Jana Nerudu toto místo svého času údajně inspirovalo k sepsání sbírky Hřbitovní kvítí. Mezi jednotlivými náhrobky porostlými hustým břečťanem poutá pozornost kolemjdoucích rozměrná klečící postava pasovského biskupa a děčínského rodáka hraběte Leopolda Leonarda Thun-Hohensteina (1748- 1826). Málokdo už asi dneska ví, že právě tento kultivovaný a štědrý podporovatel umění se mimo jiné kdysi nemalou měrou zasloužil i o vznik naší nejstarší umělecké školy - pražské Akademie výtvarných umění. To je jen jeden doklad toho, nakolik právě Thunové zasáhli nejen do prostoru naší krajiny (budováním kostelů, kaplí, pomníků, stavebními úpravami zámeckých areálů, dokonce i stavbami továren), ale do české kultury jako takové.

Stále si klademe otázku, do jaké míry plynou naše různé sklony, talenty a charakterové vlastnosti z vrozených dispozic, nebo nakolik jsou důsledkem výchovy, působení kultury a dalších sociálních vlivů. Moderní věda přinesla v posledních letech řadu cenných poznatků týkajících se lidské dědičnosti. A hovoří-li dnešní psychologie dokonce o tak zvané dědičnosti křížem (cross heredity), čímž se míní přenášení určitého znaku z matek na syny nebo z otců na dcery, pak se zdá, že právě v případě polského malíře Józefa Czapského platí tato teorie beze zbytku. Po předcích z matčiny strany totiž nezdědil pouze svůj tělesný habitus (vysokou a štíhlou postavu), ale po některých z nich se mu nepochybně dostalo i výrazného výtvarného nadání a obrovského citu pro umění vůbec.

Józef Czapski spatřil světlo světa 3. května 1896 v pražském Thunovském paláci v Nerudově ulici na Malé Straně (dnešním sídle Italského velvyslanectví). Jeho matka pocházela ze starého šlechtického rodu Thun-Hohensteinů, usazeného v Čechách od začátku třicetileté války. Pokřtěn byl, stejně jako oba jeho sourozenci, pár kroků odtud - v křestní kapli chrámu svatého Mikuláše na Malostranském náměstí. Czapského starší sestra Marie přibližuje tu dobu takto: "V malostranském Thunovském paláci, u paty Hradčan, přišla na svět naše mladší trojka, já i oba mí bratři, všichni jsme byli pokřtěni v chrámu svatého Mikuláše. [...] Vybavuji si interiér temné kaple, pozorované svrchu, jakoby z nějaké lodžie, a také světle lilový atlas babiččiny sukně, poněvadž jsem stála opřená o její kolena. Pod námi probíhal křestní obřad našeho Staška. [...] Náš dětský pokoj se nacházel nad vstupní branou, na bocích lemovanou křídly Braunových orlic. Na ta křídla jsme my, děti, sypávaly holubům úlomky tvrdé housky, to si také pamatuji z ptačí perspektivy..." (Maria Czapska, Evropa v rodině)

Vraťme se ale ještě o pár set let nazpátek. Nejspíš po dávných předcích, kteří do Čech přišli ze slunného a úrodného kraje Valle di Non v jižním Tyrolsku, zdědil Czapski i pohotový úsudek, stejně jako neobyčejnou schopnost živě reagovat na druhé lidi, umělecké i myšlenkové podněty z mnoha různých stran. Připomeňme, že Thunové se u nás postupně rozdělili do tří rodových linií, z nichž nejvýrazněji do českých (rakouských) dějin zasáhla větev děčínská. Z této linie pocházela i Czapského matka Josefina (zvaná Juža) Thun-Hohensteinová (1867-1903), nejmladší z dětí hraběte Bedřicha Thuna a hraběnky Leopoldiny Lambergové. Josefina se v roce 1886 na děčínském zámku provdala za polského šlechtice hraběte Hutten-Czapského.

Thunové patřili k tradiční zemské šlechtě, orientované jednoznačně prohabsbursky. A stejně jako řada jiných potomků starých šlechtických rodů usazených v Čechách, tak i Czapského matka si z domu svých rodičů odnesla do života vroucí "landespatriotismus". Czapski v jednom knižním rozhovoru vzpomíná, jak jeho matka na často opakovaná a náležitě hrdá prohlášení německé učitelky jejích dětí, že je "all Deutsch", vždy mírně popuzeně odpovídala: "A já jsem zas Češka." Říkala to, protože se v Čechách narodila. Lásku ke staré vlasti částečně vštěpovala i svým pěti dcerám a dvěma chlapcům, které kromě Boże coPI Polskę učila zpívat také Kde domov můj. Ostatně dcera autora hudby k Tylově Fidlovačce Božena Škroupová působila jako učitelka hudby u Thun-Hohensteinů a zasvěcovala do tajů tohoto umění i děti Czapských ve vzdálených Przyłukách (dnešní Bělorusko).

Matka Josefina byla typická představitelka svého stavu - strážkyně víry, jejímž prvořadým úkolem bylo vést své bližní ke spáse nesmrtelné duše. Zatímco větší část mužské populace tehdejší doby se vyznačovala spíš náboženskou lhostejností, hlavním atributem řádné ženy, manželky, matky a hospodyně byla v 19. století hluboká zbožnost. Czapski tuto vlastnost své matky označoval jako "zbožnost escorialovskou".

Příslušníci rodu Thun-Hohensteinů se u nás zejména v předminulém století kromě významné činnosti politické a diplomatické intenzivně zasazovali o rozvoj věd a umění převážně jako členové uměleckých spolků, štědří mecenáši, sběratelé a nelze pominout ani pokusy některých z nich o vlastní výtvarnou tvorbu. Nejprve se jejich aktivity soustředily převážně v Děčíně, odkud například Czapského prapraděd František Antonín a praprabába Terezie z Brühlu navštěvovali v nedalekých Drážďanech významného představitele krajinomalby německého romantismu Caspara Davida Friedricha (1774- 1840). Ten pro ně v roce 1808 namaloval známý obraz Kříž v horách, umístěný později v hraběnčině domácí kapli. O několik let později pobýval na děčínském zámku také Fryderyk Chopin a zkomponoval zde svůj valčík As-dur, zvaný Děčínský. V roce 1800 byla zásluhou Thunů otevřena v Praze výtvarná škola vedená Josefem Berglerem, komorním malířem již zmíněného pasovského biskupa Leopolda Leonarda Thuna, který dokonce po dobu několika let posílal Berglerovi do Prahy měsíční gáži.

Jednou z nejvýraznějších postav uměleckého dění (jakýsi spiritus agens) v Čechách v druhé třetině 19. století se stal prastrýc Józefa Czapského hrabě František Thun (1809- 1870), mnohými v Praze označovaný za "otce malířů". Nejspíš i on, kdyby nebyl kvůli svému původu poután četnými administrativními, politickými či společenskými povinnostmi, by se naplno věnoval vlastní výtvarné tvorbě. V mládí byl jeho učitelem kreslení například Antonín Mánes, později jej v Drážďanech do tajů olejomalby zasvěcoval Karl Christian Sparmann. František Thun byl velice aktivní také ve výboru tehdejší Společnosti vlasteneckých přátel umění či v Krasoumné jednotě. V rámci těchto institucí se mu podařilo provést určité organizační změny, a ty pak pozitivně ovlivnily nejen rozkvět a větší prosperitu těchto institucí, nýbrž i celkovou úroveň a podmínky umělecké tvorby v naší zemi. Jeho jméno figuruje téměř u všeho, co se tehdy v pražském uměleckém světě dělo (např. pomníky císaře Františka I., maršála Radeckého, císaře Karla IV. u Karlova mostu nebo výzdoba kostela sv. Cyrila a Metoděje v pražském Karlíně). Opomenout nelze ani jeho několikaleté působení ve vídeňské vládní administrativě po boku jeho mladšího bratra Leo Thuna, který se stal v letech 1849- 1860 ministrem kultu a vyučování. Františkovi svěřil úřad referenta pro otázky umění, a společně pak stáli u počátků památkové péče v tehdejší habsburské monarchii.

Značnému zájmu pražské uměnímilovné společnosti se ve své době těšil i tzv. Thunův salon, kde se pravidelně setkávali výtvarníci, hudebníci, teoretikové a milovníci umění. U šálků čaje a mezi obláčky tabákového kouře debatovali o nových výstavách obrazů, aktuálních politických a společenských událostech a k dispozici zde byly také publikace i poslední čísla uměleckých časopisů z celé Evropy. Po půlnoci diskuse zpravidla pokračovaly ještě v některé z pražských hospod.

V roce 1842 kanovník Václav Pešina z Čechorodu získal Františka Thuna pro ideu dostavby pražské katedrály, přestože - jak sám Thun uvedl - "se zpočátku zarazil velkolepostí Pešinovy ideje, zvláště známým blouznivým vzletem jeho obraznosti, která přehlížela všechny překážky a potřebné prostředky a počínala vzdáleným koncem". O sedmnáct let později vzniká Jednota pro dostavění chrámu svatého Víta a František Thun pak stál v jejím čele až do své smrti v roce 1870. Kromě něj se o katedrálu zasloužili i někteří další členové rodiny, například jeho bratr Bedřich nebo synovec František (místodržitel Českého království a nejstarší bratr Czapského matky) přispěli na dostavbu mimo jiné i značnými finančními částkami. To připomíná výzdoba oken v katedrální Arcibiskupské kapli provedená podle Mockerova a Sequensova návrhu z roku 1878. Na vitrážích jsou zobrazeny postavy světců, Leopolda a Bedřicha. Jedná se o patrony donátorů, prarodičů Józefa Czapského - hraběnky Leopoldiny a jejího chotě.

Osobní kontakty Czapského na české prostředí se po předčasné smrti jeho matky v roce 1903 bohužel značně omezily. Víme, že se během svého petrohradského pobytu sešel s jednou z matčiných sester, která toto město navštívila jako členka inspekčního týmu Červeného kříže, který zkoumal situaci rakouských vojáků v ruských zajateckých táborech v době první světové války. V osmdesátých letech minulého století dostala pak ruská disidentka Natalie Gorbaněvská v tajných sovětských archivech odpověď na otázku, která Czapského trápila celý život: ze seznamu polských důstojníků určených k likvidaci v Katyňském lese byl totiž vyškrtnut na základě přímluvy svých rakouských a německých příbuzných u nacistických úřadů.

Když Czapski v lednu 1993 v pařížském exilu umíral, nechal si pustit Chopinovu nahrávku (zemřel 12. 1. 1993 v Maisons-Laffitte). Jeho známá, která o něj v posledních týdnech pečovala, mu řekla: "Vidíš, když už nás život o všechno připravil, alespoň ta hudba nám zůstala." Na jeho tváři se objevil záblesk úsměvu. Tiše, ale naprosto zřetelně odpověděl: "Holde Kunst". Ta poslední slova pronesl v rodném jazyce své matky. Cestou na hřbitov ho doprovázel zástup jeho příbuzných, přátel a spolupracovníků. Rakev s jeho ostatky se nemohla vejít do hrobu. Byl příliš dlouhý...

Jaroslav Šubrt (1955) je odpovědným redaktorem přílohy Katolického týdeníku Perspektivy, překládá z polštiny, s Literární redakcí ČRo 3 - Vltava spolupracuje na pořadech věnovaných polské literatuře.