Józef Czapski

Starobělské vzpomínky

Starobělské vzpomínky jsem zaznamenal hned poté, co jsem opustil Rusko. Šlo mi v nich o to, zaznamenat všechno, co si pamatuji o svých kolezích z tábora. Cílem mých vzpomínek v prvé řadě bylo, aby se zprávy o nich dostaly k jejich rodinám doma. Čtenáři se možná budou pozastavovat nad tím, že nejen ve Starobělských vzpomínkách, ale ani v knize Na nelidské zemi není zmínka o Katyni. Všechno, o čem v obou knihách hovořím, se událo ještě před odhalením katyňských hrobů, o nichž jsem se dozvěděl, až když naše armáda dorazila do Iráku. (Józef Czapski v předmluvě ke knize Na nelidské zemi z roku 1984)

Z tábora Starobělsk začalo odvážení zajatců 5. dubna 1940. Celkem 3920 důstojníků, kromě nich také několik vězněných civilistů a kolem třiceti studentů vojenské školy a praporčíků. Zachránilo se jich 79. Jsem jedním z nich.

Zbytek zmizel beze stopy, a to i přes vytrvalé a nepřetržité pokusy zjistit, kde se nacházejí. [... ]

Záhy po příjezdu do tábora jsem onemocněl zápalem plic. Měl jsem čtyřicetistupňovou horečku, kašlal jsem krev a dostal se na pokoj pro nemocné. Líčili mi jako v pohádce, že tam bude vana, ve které se budu moci vykoupat. Do pokojíku s vanou mě skutečně přivedli: vana však byla děravá a na jejím dně stála miska s vodou sotva vlažnou. To bylo tak všechno. Ale dostal jsem aspoň bílou košili, a když mě uložili na pokoj s pěti lidmi nemocnými tuberkulózou, měl jsem pocit, že jsem se snad octl přímo v ráji.

Léčili nás kolegové polští lékaři a jedna mladá bolševická doktorka, pečlivá a inteligentní, na niž pacienti vděčně vzpomínali.

Zní to divně, ale ony tři nebo čtyři týdny strávené v nemocnici počítám mezi ty šťastné.

Vysoké horečky mi zpočátku způsobovaly euforii živého vzpomínání, neustálé komunikace s mými blízkými doma, které jsem opustil. Bilancoval jsem celý svůj život, který se mi zdál být už u konce, se srdcem překypujícím vděkem a zjitřenou vnímavostí vůči nim, aniž jsem věděl, jsou-li vůbec naživu - všechno jsem prožíval ve světle drahocenných vzpomínek. Tyto dny pro mne představovaly vyvrácení často citovaných Dantových slov: Nessun maggior dolore che ricordarsi del tempo felice nella miseria. (Není větší bolesti než vzpomínat na šťastné okamžiky, když je ti hořko.)

Po neustálém nesnesitelném nervovém vypětí, po dnech ustavičného ponižování a života v namačkané a zavšivené mase zoufalých lidí jsem mohl nehybně ležet v čisté košili, v pokojíku, kde nás nebylo sto, ale pět. I tohle mělo silný vliv na onen "šťastný" stav.

Horečka začala posléze klesat, navracely se mi síly. Tehdy jsem se rozhodl, že budu hrozbě myšlenkového zkorodování čelit tím, že se po večerech, kdy ostatní už spí, pokusím zpaměti sepsat dějiny malířství od Davida až po současnost. Text zapisovaný tužkou a drobným písmem do sešitku (naprosto tam kromě novin chyběl papír) se mi podařilo dotáhnout sotva ke škole Fontainebleau či ke Courbetovi. Ztratil jsem ho ve vězeňském vagonu cestou mezi Starobělskem a Grjazovcem, ale i tak mi velice pomohl, neboť při práci na něm se mi vybavilo hodně věcí.

Duševní práce bez knih a poznámkového aparátu představuje zcela jiný zážitek než práce za normálních podmínek. V mnohem větší míře při ní funguje něco, čemu Proust říká "mimovolná paměť", v níž vidí jediný zásadní zdroj veškeré literární tvorby. Po určité době vyplývají na povrch fakta, detaily, u nichž jsme neměli nejmenší potuchy, že v našich mozkových závitech zůstaly vůbec někde "uskladněny". Přitom ony jakoby z podvědomí se vynořující vzpomínky jsou nepoměrně více přetaveny, jsou organicky propojené a mnohem původnější.

Ležel jsem na úzkém lůžku vedle člověka, který měl stále horečku kolem 39 stupňů. Měl otevřenou tuberkulózu ve velmi akutní formě. Byl to major Klopotowski. Za minulé války bojoval v polských oddílech na Sibiři. Tu prošel celou křížem krážem a do Polska se vrátil přes Japonsko a Indii. Za účast v tažení obdržel roku 1920 vyznamenání Virtuti Militari.

Poznal jsem jen málo lidí, kteří dokázali vyprávět o svém životě stejně zajímavě a prostě jako on. Měl jsem pocit, že tento na kost vyhublý člověk, který byl už velice blízko smrti, má nepotlačitelnou potřebu vylíčit vše, co prožil a poznal. Půvab jeho vyprávění spočíval v tom, že nikdy nic nepřeháněl ani že ze sebe nedělal střed všeho dění, ale každý detail událostí, které líčil, prozrazoval citlivost srdce, zaujetí a živou vypravěčovu inteligenci. Každý příběh měl autentickou pointu. Dokázal lidi vystihnout několika slovy, přitom znal a dokázal vidět hodně.

Sám jsem tehdy byl dost nemocný, potřeboval jsem být sám a s nikým nehovořit. Byl jsem tělesně velmi vyčerpaný a nebylo v mých silách poslouchat ho celý den. Hodně jsem spal, ale často jsem celé hodiny předstíral, že spím, jenom proto, abych nemusel poslouchat a vést s ním hovor.

Major doslova číhal na mé probuzení, zazlíval mi, že spím tak dlouho, a okamžitě znovu a znovu zapřádal stále nové příběhy svého života. V Polsku zůstala jeho žena s malým synkem. "Můj syn, abyste věděl, má oči jako drahé kameny." Jakmile spustil řeč o svém synáčkovi, nebyl k zastavení. Jeho zdravotní stav se stále zhoršoval, o rodině neměl žádné zprávy. Byl stále smutnější a jeho vyhublou, trojúhelníkovitou, poněkud ptačí tvář s hezkýma černýma očima neustále stravovala horečka, takže byla ze dne na den stále zdevastovanější.

V březnu přišla nečekaně zpráva, že jeho žena a synáček žijí. Usadili se někde na vsi a věří, že se za nimi vrátí. Tehdy se s tímto člověkem stalo cosi těžko uvěřitelného, co ani samotní lékaři dost dobře nechápali - major se začal uzdravovat. Opadla mu horečka. S ocelovou umanutostí se rozhodl, že se uzdraví. V dubnu, kdy slunce začalo víc hřát, mu dokonce povolili vycházky na dvoře; mohl učinit několik kroků mezi houfem kolegů zajatců vyhřívajících se hromadně na slunci. Byl plný optimismu, měl pro všechny úsměv a vtipkoval. Bolševičtí lékaři mu dávali jednoznačně najevo, že jako těžce nemocný invalida bude v nejbližších dnech odeslán domů. Spolu s Tomkem Chęcińským, který i jeho občas navštívil, dokonce plánovali, že se mu v budoucnu zdraví vrátí natolik, že bude moci dále pracovat pro Polsko.

V dubnu 1940 se objevil na seznamu jedné ze skupin určených k odjezdu. Od rána neustále přebaloval několik svých starých krámů. Vypadal téměř zdravě. Ale když ho z nemocnice odvedli na kontrolu do studené a zpustošené velké cerkve, z níž už vyvezli všechnu pšenici a v níž postavili několik pater kavalců pro nové "hosty", a nechali ho dvě hodiny čekat před branou, všichni jsme si uvědomili, jak moc je nemocný.

Pamatuji si, jak vypadal ve chvíli, kdy opouštěl tábor: měl žlutý, vyčerpaný obličej, který se svraštil a zmenšil. Stál ve frontě u brány s malým balíčkem svých věcí a my měli pocit, že není schopen udělat několik kroků, a věděli jsme také, v jakých podmínkách musel jet dál, namačkán s řadou dalších lidí ve vagonu vězeňského vlaku ve vydýchaném vzduchu v polokupé za mřížkami, živený pouze sledi a vodou.

Vylučuji, že by tento těžce nemocný člověk ve chvíli, kdy opouštěl Starobělsk, věřil, že ho skutečně posílají domů, a že by pobyt ve vězeňském vlaku mohl přežít. Možná ho to uchránilo před ještě horší smrtí.

Při mnohaleté malířské práci se ve mně rozvinul velice živý a v podstatě trvalý vztah k přírodě. Nezávisle na malování jsem zcela prostě reagoval na světlo, na mraky, stromy nebo domy. Ale od září 1939 jsem měl po řadu týdnů dojem, že jsem úplně ztratil kontakt s přírodou, že jsem od ní zcela odříznut. I ten nejkrásnější západ slunce nebo nejpodivuhodnější pohled na krajinu mi byly zcela cizí. Proto mi tak ostře utkvěla v paměti znovu po dlouhé době zažitá krajina. Byl už konec listopadu. Při východu slunce náhle za rudými zdmi budovy, ve které jsme bydleli, doslova vybuchl bengálský oheň: nebe bylo plné růžových, jiskřivých, jakoby zelektrizovaných mraků, které protínaly ostře blankytné pruhy. Nová velká ohrada postavená ze špičatých kůlů zářila na tomto pozadí rudozlatým světlem. Dřevěná budka, na kterou nedopadaly sluneční paprsky, měla safírovou barvu a za ohradou byly zdálky vidět mohutné stromy s bleděmodrými kmeny, světlejšími než nebe, obsypanými tisíci černých kavek a vran.

Potom se mi týden po týdnu začalo pozvolna navracet vnímání a prožívání tvarů a barev. Byl to příznak postupného návratu k životu, dokonce návratu k radosti ze života, navzdory všemu.

Museli jsme postavit řadu nových baráků. Před Vánoci byly hotové. Nové baráky (včetně těch dosavadních šlo asi o dvacet budov) byly studenější, ale nebyly v nich naštěstí štěnice, byly čisté, chodbičky mezi nimi jsme pojmenovali podle ulic, po přestěhování do nového baráku jsem bydlel na rohu Lvovské ulice a Norwidovy.

Jestliže 11. listopad představoval první morální a vlastenecké vzepětí, které nám všem pomohlo vzít vše do vlastních rukou a postupně zorganizovat celé naše společenství, namačkané na patnácti hektarech, potom v ještě větší míře sehrály v táboře blahodárnou roli vánoční svátky. Bez nadsázky se dá říci, že až svátky Narození Páně byly počátkem nové, hlubší kapitoly našeho života ve Starobělsku. Měla na to vliv i skutečnost, že první dopisy, které jsme od našich blízkých dostali, došly všem ve stejný den, 20. prosince, a dokonce i těm, jimž nepřišlo nic, vnukly pocit, že se uvolnila obruč naší samoty a odloučenosti. Jako bychom už nebyli zaživa a navždy zakopaní v cizím, nám nepřátelském světě.

Nevím, odkud a jak, protože jsem se tehdy sám docela nedávno vrátil z nemocnice, se kolegům podařilo získat malé smrčky. Každý kavalec i každá chodba tak mohly slavit Štědrý večer. Dokonce se objevily i štědrovečerní oplatky s výjevem Svaté rodiny, který z tajně, bez vědomí bolševiků vyrobené formy do oplatků vylisoval nezapomenutelný člověk a skutečný polský umělec, redaktor Manteuffel, který byl ve Starobělsku s námi.

Ještě den před Štědrým večerem jsem bydlel v budově, jíž se říkalo "mrtvolna". Bydleli tam většinou starší páni, lékaři, nemocní a často zahořklí lidé. Po dosti drsné hádce, při které jeden z kolegů úmyslně na druhého vylil vědro polévky a stihl při tom polít i celý můj kabát, jsem se rozhodl "mrtvolnu" opustit a přestěhoval jsem se do baráku Chęcińského. Objevil jsem se tam právě na Štědrý večer. Téměř nikoho jsem tam neznal. Úzký stůl v úzké uličce mezi vysokými pryčnami s kavalci, malý stromek na skutečném ubruse a před každým z účastníků žemle, tři malé bonbóny, srdečná soustředěná atmosféra. Každý myslí na své blízké. Dělíme se o lámané oplatky, jeden z nás má dokonce oplatek z Polska. Potom se celý barák rozezní a hučí koledami, bojci a dokonce i politruci se nakonec rozhodují nezasahovat a mizí pro tento jeden večer z obzoru. I když mě prakticky nikdo neznal, byl jsem u našeho stolu okamžitě přijat jako jeden z bratrů.

Na pozadí zvučení koled, které se překrývají, splývají a ozývají ze všech baráků a pryčen, poručík Lesiak recituje Mickiewiczovu báseň Reduta Ordona a úryvek z jeho Pana Tadeáše, Jankielův koncert, ale potom náhle povstane dobrodušný a srdečný kolega poručík Radomski, gymnaziální profesor z Varšavy, a ztlumeným, tichým hlasem pronáší slova:

Ó Bože, kál jsem se a po bloudění světadíly všemi

dnes ve vlastním domě jsem a křížem žehnám zemi.

Nedělám kříž však proto, abych jej znovu na sebe vzal,

leč proto, abys Ty, Pane, ze mne křížová muka sňal.

A dál:

Ó Pane, Ty nás Poláky neznáš...

Jak by bylo možné zapomenout na dlouhé mlčení, které se mezi kolegy rozhostilo, a na jejich slzy?

Vzpomínám si na báseň z Wyzwolenia (Osvobození), který v Teatrze Polskim přednášel v roce 1920 tehdy mladý Juliusz Osterwa: když vyslovoval tato slova, stékaly mu po tváři skutečné slzy. Ale ona báseň, i když nešlo o přednes velkého herce, měla ve starobělském táboře snad ještě větší význam.

Když přemýšlím o tvárnosti a o schopnosti nás Poláků proměnit se ve zlém i v dobrém, vybavuje se mi ten Štědrý večer vedle písně zpívané v noci v táboře ve Voločiskách.

Sovětský rozhlas tehdy zamlčoval všechno, co by mohlo svědčit o tom, že Polsko nepodlehlo násilí. Každý sovětský občan musel věřit, že Polsko přestalo navždy existovat. Avšak hned po Vánocích se začaly objevovat neověřené zvěsti o tom, že polská vláda funguje, že polská armáda se formuje ve Francii, dokonce k nám dorazil jeden z projevů vrchního velitele vysílaných rozhlasem. A v pohlednicích a dopisech od rodin, které po Vánocích začaly docházet, se objevovala často v roztodivných a většinou naivních skrytých narážkách a jinotajích slova povzbuzení, přísliby radostných zpráv, které byly sice většinou předčasné, nicméně nám poskytovaly obrovskou morální podporu a vlévaly nové síly naší naději.

I přes kategorické zákazy se konaly hromadné modlitby a četné přednášky na různá témata.

Večery se ve většině baráků trávily většinou v příšeří osvětlovaném několika malými elektrickými lampami, které se každou chvíli porouchaly. Číst se dalo jen velice obtížně a večer byla vzhledem ke světlu četba s výjimkou budovy pro vyšší důstojníky takřka nemožná. Knihy téměř žádné nebyly, nepočítám-li velice skromnou sovětskou knihovnu nebo knížky, které jsme si přivezli s sebou ve svých zavazadlech a které byly doslova roztrhané.

Vzpomínám si na četbu Balzakovy Třicetileté v Boyově překladu. Z knihy byl úplný salát, měli jsme ji půjčenu na velice krátkou dobu a četlo nás ji pět najednou. Jeden druhého popoháněl, aby mohl co nejdřív číst následující stránku. Z celé knížky, v níž už dost stránek chybělo, si pamatuji už jen onu hektickou uspěchanost.

Všichni jsme absolvovali četné, převážně noční výslechy, které se co do intenzity i formy velice lišily. Pokusy o vydírání nebo korupci byly na denním pořádku. Styl vyslýchání byl mimořádně různorodý, od zdvořilého dotazování se vyšších úředníků NKVD, kteří přijeli z Moskvy, na čistě profesní názory na současnou vojenskou situaci, po výslechy trvající nepřetržitě, téměř bez přestávky 3 × 24 hodin, a po dojemné starosti vyslýchajících typu: "Chudinka vaše mladá žena, nikdy vás už nespatří, když nám nepovíte... když nám neslíbíte... " Pokud je mi známo, tak ve Starobělsku nikoho nebili ani nemučili, jak tomu bylo ve vězeních ve Lvově, v Kyjevě, v Moskvě a řadě dalších míst.

Pokud jde o mne, nebyl jsem při výsleších mučen, fyzicky, dokonce ani morálně. Několikahodinové výslechy, které jsem absolvoval, probíhaly většinou pozdě večer a neobešly se bez humorných prvků. (Humorné mi ovšem připadají až nyní, tehdy mi takové nepřipadaly, neboť jsem si byl dobře vědom, že na jediném mnou neopatrně vyřčeném slově, na jediné komické reakci mého dotazovatele závisí celý můj osud.) Vyslýchali mne tři lidé: drsný naparfémovaný enkávéďák, Žid, a dva mimořádně primitivní příslušníci NKVD, Rusové. Dozvěděli se ode mne, že jsem po osm let v Paříži pracoval jako malíř. To jim připadalo podezřelé.

"Jaké pokyny jste dostal od ministra zahraničí, když jste odjížděl do Paříže?" zeptal se mne vyšetřovatel.

Odpověděl jsem mu, že ministr vůbec nevěděl o tom, že někam odjíždím.

"A co vám přikázal náměstek ministra?" pokračoval.

"Ale ani on nevěděl o tom, že někam odjíždím," odpověděl jsem, "jel jsem tam jako malíř, ne jako špion."

"Vy si myslíte, že nám nedochází, že jste jako malíř mohl nakreslit plán Paříže a poslat ho ministrovi do Varšavy?"

Nebylo v mých silách mu vysvětlit, že plán města lze v Paříži koupit za pár centimů na každém rohu a že polští malíři nejezdili do Paříže proto, aby jako špioni malovali tajné plány. Ale nikdo z vyšetřujících mi až do konce neuvěřil, že šlo cestovat za hranice i z jiných důvodů než špionážních.

Nestál jsem jim za to, aby na mne nasadili zkušené specialisty.

Ve všech táborech, kde jsme byli usídleni, se k nám přes veškeré zákazy odevšad sbíhali psi a každý barák měl alespoň jednoho, kterého jsme měli všichni rádi. Tito psi, ačkoli je to nikdo neučil, ani je k tomu nepodněcoval, jako by se vzájemně domluvili a chovali obzvláštní nenávist vůči našim strážcům z NKVD. Jakmile se některý z nich blížil k barákům, spustili zuřivý štěkot a vždycky nás včas varovali.

Ve Starobělsku jsme měli mezi početnou smečkou našich přátel jednoho černého chundelatého psa. Jeden z enkávédistů ho jednou nakopl tak neurvale, že mu přerazil nohu. Postaral se o něj vynikající varšavský chirurg Levitoux, který mu dal nohu do dlahy, a podařilo se mu jej zcela vyléčit. Bolševici mu vytkli, že je teď válka a že není možné s podobnými hloupostmi ztrácet čas, ale Levitoux se nenechal vyvést z míry, a dokonce se jim snažil vysvětlit, že i pes si zaslouží naši péči.

Později, už v Grjazovci, jsme měli velikého hnědého psa, dobráckého přítele nás všech. Jednou spal u nás pod pryčnou zrovna ve chvíli, když k nám vpadl velitel tábora Volkov. (Svým obličejem silně připomínal velkoknížete Konstantina Pavloviče Romanova). Vzbuzený pes vyběhl náhle zpod kavalce a milého "velkoknížete" svým nesmlouvavým hlasitým štěkáním velice vylekal. Ještě téhož dne nám psa zabavili. Musel po něm pátrat celý houf enkávédistů, protože jsme ho schovali. Když ho našli, odvlekli ho na dlouhé šňůře k velitelovu domku.

Když po třech dnech kolegové vyrazili "do práce", spatřili na sněhu velikou kaluž krve a v ní pozůstatky našeho psa přivázané ke sloupu u drátů. Byl umlácený údery klacků, doslova rozsekaný na kusy (kulky bylo pro psa zjevně škoda). Nevzpomínám si, že by nás v lágru všechny něco tak silně pobouřilo, přitom každý z nás toho viděl a zažil opravdu hodně.

Od ledna roku 1940 se začaly šířit zvěsti o tom, že nás odešlou z tábora pryč. Z pohlednic, které nám docházely z domova, jsem se dozvěděl, že řada polských žen od Červeného kříže, kromě jiných manželka dr. Kolodziejského a mé dvě sestry, strávily pro změnu několik týdnů na železničních stanicích mezi německou a sovětskou okupační zónou s tisíci balíčky, neboť v těch největších mrazech čekaly na náš slibovaný návrat nebo přesun do německých táborů. Kromě toho naši táboroví strážci šířili zvěsti, že nás Sověti předají spojencům, že nás vysílají do Francie, abychom tam mohli bojovat. Podstrčili nám dokonce jakýsi oficiální sovětský kousek papíru s trasou naší cesty přes Bendery. Jednou nás v noci vzbudili a ptali se nás, kdo umí rumunsky a řecky.

To všechno vyvolávalo pocity naděje, takže když nás v dubnu začali po skupinkách čítajících několik nebo několik desítek lidí odvážet, byli mnozí z nás svatosvatě přesvědčeni o tom, že nás čeká svoboda. Žádným myslitelným způsobem se nedalo zjistit, podle jakých kritérií se vybíraly skupiny odvážené z tábora. Mísil se v nich věk, ročníky, hodnosti, sociální původ, politické přesvědčení. Složení každé nově odeslané skupinky vyvracelo všechny naše dosavadní dohady. V jednom jsme se všichni shodovali: každý z nás horečnatě čekal na hodinu H, v níž bude přečten nový seznam odjíždějících (možná nakonec budu na seznamu i já). Říkali jsme tomu "papouščí hodina", protože nahodilost seznamu nám připomínala kartičky vytahované papoušky, s nimiž v Polsku vystupovali potulní flašinetáři.

Velitel tábora podplukovník Berežkov a komisař Kiršon oficiálně táborové zástupce ujišťovali, že jde o likvidaci tábora, že nás postupně odesílají do různých tranzitních míst, odkud nás budou posílat domů, ať už to bude na německé, nebo na sovětské straně. Velitel tábora stál na velkých schodech cerkve a při loučení s odjíždějící skupinou se mnohoslibně usmíval.

"Odjíždíte tam," řekl jednomu z nás, "kam bych velice rád odjel i já."

V baráku 21 ve "Lvovské ulici" (dvě patrové řady kavalců napříč dlouhého baráku oddělené úzkou chodbičkou), kde jsem bydlel do Vánoc, bylo během několika dní vždy o někoho míň. Bylo nás tam na čtyřicet a velice jsme se vzájemně sžili. Loučení však byla radostná, každý choval naději na lepší budoucnost plnou neočekávaných překvapení.

Kromě mne a jednoho už starého a nemocného, skromného úředníka ze Lvova, byli v naší skupině vesměs mladí lidé. Ve Lvově zanechal rodinu, o synovi z vojenské školy neměl zprávy. Žil nadějí na návrat. Byl velice tichý a působil dojmem, jako kdyby byl poněkud mdlého rozumu. Říkali jsme mu "dědouš". Jeho sousedé z kavalců se o něj hezky starali.

"Dědouš" si večer co večer pečlivě pakoval svou velice skromnou výbavu, všelijaké hadříky a šňůrky, po týdnech našetřené kousíčky cukru, a už za úsvitu seděl v plášti a s čapkou na hlavě připraven, čekaje na "papouščí hodinu". Bylo to takhle jistější, co kdyby se, nedej Bože, opozdil. Věřil, že ho pošlou zpátky do rodného města, vždyť přece pro nikoho už nemůže představovat nebezpečí, chtěl umřít tam doma, ve Lvově.

Starouška nakonec vybrali a odvezli, ne však do Lvova. Jednoho z oněch jarních dnů došla řada i na poručíka Radońského, který nám na Štědrý večer přednášel Wyspiańského, vyprávěl prózy Żeromského a Pruse, které znal v podstatě nazpaměť.

Byl mezi námi jedním ze tří "rozhlasových zpravodajů" ve "Lvovské ulici". (Druhým zpravodajem jsem byl já.) Radoński miloval polštinu a vždycky nás peskoval, když jsme se při překládání ruských zpráv dopustili nějakých rusismů, my jsme pro změnu byli rádi, když jsme ho mohli nachytat při nějakém třeba jen drobném jazykovém posunu.

Před svým odjezdem nás všechny shromáždil a upřímně nás prosil a zaklínal, abychom pečovali o náš jazyk, neznečišťovali a neznevažovali ho. S neskrývaným odporem hovořil o rusismech, které se vkrádají do našeho jazyka, když mluvíme o "lágrech", "očeredích" nebo "pajkach", a také o snadnosti, s níž se vyjadřujeme.

"Například slovo cholera," tvrdil, "tohle slovo vám nahrazuje všechno. Zlý jako cholera, smutný jako cholera, šťastný jako cholera, to je přece známka bezmyšlenkovitosti a lenosti, když takhle mluvíte, ničíte ten největší poklad, který máme."

Takové bylo jeho rozloučení s námi a jeho slova před odchodem navždy - zaklínal nás, abychom ctili a milovali polský jazyk.

Tomek Chęciński těsně před svým odjezdem si místo uniformy oblékl odrbaný civilní kaftan a na hlavu si frajersky narazil nějakou příšernou černou čepici. Odjížděl celý rozzářený, poslední den se tiše vyzpovídal - "dal jsem si své věci do pořádku", svěřil se mi radostně - a odjížděl přesvědčen, že se mu v tom postrojení podaří vyskočit z vězeňského vagonu a dostat se do Istanbulu a pak do Francie. Vykoná třeba velké věci, možná padne, ale nebude vegetovat za dráty.

S mým odjezdem se všechno vleklo. Z původního počtu 3920 nás ve Starobělsku zůstalo sotva několik desítek a v odesílání transportů byly čím dál tím větší přestávky.

Bloumal jsem prázdnými baráky, vysedával na slunci na prázdném, tisícem nohou udupaném dvoře, kam náhlé poryvy větru zanášely oblaka kouře. Jak jsem záviděl "šťastnějším" kolegům, kteří odjeli daleko mimo dráty do širokého, dalekého světa!

Starobělsk jsem opustil ve skupině šestnácti lidí teprve 12. května.

Překvapení začala už ve stanici; naši skupinu nacpali do vězeňských vagonů, v uzounkých odděleních téměř bez oken se nás za dveřmi s tlustými mřížemi tísnilo hned několik. Na stěnách jsme objevovali polské nápisy: "Vysadili nás u Smolenska." Osádka vagonu se chovala velice brutálně. V zásadě nás pouštěli pouze dvakrát denně na klozet. K jídlu jsme dostávali pouze malé sledě a vodu. Bylo vedro, lidé omdlévali. Doprovod projevoval naprostou lhostejnost, šlo o lidi dokonale zatavené ve svém povolání. Kodrcali jsme se do Charkova, kde dva z nás vysadili, potom do Tuly, až nás dovezli někam poblíž Smolenska a vysadili na malé stanici Babynino. Naložili nás, různě s námi šibovali a přitom pažbami bušili do stěn velkého nákladního vagonu. V něm nás pak vezli velice chudým krajem, zničenými a velice nuznými vesnicemi, jaké jsme v Polsku nikdy nikde neviděli.

Všichni jsme se obávali nejhoršího. Staří vyhublí a smutní sedláci s dlouhými vousy jako za dob Borise Godunova nás pozorovali mlčky, jakoby nevidoucíma očima, děti ve školním věku na nás pokřikovaly urážlivá slova "polští páni", "krvopijci" a podobně.

V hustě zalesněném okolí Smolenska jsme znovu skončili v táboře. Sny o Francii, o Polsku se rozplynuly. Tábor v hloubi nádherných lesů se nazýval Pavliščev Bor. Zastihli jsme tam 200 kolegů z Kozelska, 120 z Ostaškova a 63 ze Starobělska. Ti poslední byli 25. dubna roku 1940 vysláni ze Starobělska mimo běžnou skupinu. Několikrát jim bylo zdůrazněno, že se mají zdržovat odděleně, neboť jedou za mimořádných podmínek.

Ona skupina třiašedesáti, skupina šestnácti, s níž jsem přijel já, a ještě asi deset lidí vyvezených jednotlivě, to byli všichni, kdo z oněch 4000 zajatců, kteří strávili Vánoce ve Starobělsku, nezahynuli. V táboře Pavliščev Bor nás bylo kolem čtyř set. Po několika týdnech nás všechny vyvezli do Grjazovce u Vologdy, kde nás zadržovali do srpna roku 1941. Podmínky, ve kterých jsme žili, byly lepší než ve Starobělsku. Bydleli jsme ve staré budově příslušející k bývalému klášteru a v několika malých dřevěných domcích pro poutníky. Starobylá cerkev tohoto kláštera byla vyhozena do povětří dynamitem.

Byli jsme zpočátku přesvědčeni, že podobný osud jako nás potkal i všechny naše kolegy, že také oni byli rozptýleni do podobně malých táborů po celém Rusku. Velice rychle jsme však začali přemýšlet o jejich osudu, neboť na téměř každé pohlednici, která přicházela z domova, jsme dostávali stále více znepokojující otázky, co se děje s našimi kolegy ze Starobělska, Kozelska a Ostaškova, od chvíle, kdy jsme se s nimi rozloučili.

Na základě těchto pohlednic jsme již počínaje létem 1940 zjišťovali, že jsme jedinými zajatci z těchto tří táborů, o nichž docházejí po dubnu roku 1940 domů zprávy.

Když po polsko-sovětské dohodě v červenci 1941 a po tzv. amnestii ze srpna jsme byli informováni o formování Polské armády v SSSR, když jsme se všichni hlásili na bojiště, měli jsme již tehdy podezření, že náš osud je vzhledem ke zbytku našich kolegů privilegovaný. Již tehdy jsme začali sepisovat podle paměti jména a vytvořili jsme první seznam zajatců, kteří ve Starobělsku, Kozelsku a Ostaškově zahynuli.

Tento seznam dosáhl počtu více než deseti tisíc a nalézá se v archivu polské armády.

Je namístě potvrdit, že:

1. pověsti a hlášení, podle nichž se naši kolegové ze Starobělska č. 1, Kozelska č. 1 a Ostaškova měli údajně nacházet ve vzdálených táborech SSSR, pocházely pokaždé z třetí ruky, byly příliš obecné, neurčité, nebylo možné je ověřit;

2. od dubna roku 1940, tj. od okamžiku zrušení těchto táborů, nedorazily domů k rodinám ani později k nám, Polské armádě, žádné známky, které by bezprostředně dosvědčily, že alespoň jeden ze zahynuvších kolegů žije;

3. v roce utváření Polské armády v SSSR (1941- 1942), kdy k nám přicházeli Poláci, staří i mladí, z nejvzdálenějších hranic sovětského Ruska, z Komy, Nové Země, Vorkuty, Norilska, Kolymy nebo od čínských hranic, se nevrátil ani jeden z nich.

Závěrečnou část Starobělských vzpomínek z knihy Józefa Czapského

Na nieludzkiej ziemi (Varšava, Czytelnik 1990) vybral a přeložil Josef Mlejnek.