Alessandro Catalano

Dopis z Padovy

Ahoj Martine,

dostávám se konečně k tomu, abych ti napsal slibovaný a už několikrát odkládaný dopis. V Praze jsem teď delší dobu nebyl, a tak ti zkusím alespoň touto cestou částečně přiblížit, co všechno se u mě za poslední měsíce událo. Změnilo se mnohé, je to už skoro rok, co působím v Padově a začínám pomalu chápat způsob fungování "druhé nejstarší italské univerzity" (jak se tady s libostí říká). Z práce se studenty mám opravdu radost, i proto, že se mi zdají být mnohem motivovanější než studenti jiných oborů. Musím se ti ale přiznat, že upřímně řečeno je mi trochu záhadou, jak se někdo dnes v Itálii dostane k bohemistice - většinou ovšem v tom nějak má prsty Praha. Navíc jsme si teď po několikaleté pauze dopřáli dovolenou a právě jsme se vrátili z Palerma - to má člověk hnedle větší chuť do práce...

Na jihu jsme byli přes Nový rok u blízkých rodinných přátel, kteří nás před lety navštívili v Praze a dlouho nám chtěli ukázat Sicílii. On vypadá trochu jako Einstein (možná proto tehdy způsobil v Praze v Louvru jistý rozruch) a celá rodina byla nepředstavitelně pohostinná, až jsme se opravdu divili. Každopádně se znovu potvrdil dojem, který měl už Goethe (ne že bych se s ním chtěl nějak porovnávat), že Sicílie představuje tu část Itálie, bez jejíhož poznání nikdo nemůže opravdu tvrdit, že zná ducha této zvláštní a dosti různorodé apeninské země. Sicílie jako by obsahovala v kostce všechno to, co jinde v Itálii není hned na první pohled viditelné. Zážitek sám o sobě je už přílet do města, rovnou od moře, a pak město samotné překvapuje skoro na každém kroku. Barvy tady mají zcela jinou kvalitu, a to i v zimě, která je ale každopádně teplejší než podzim u vás. Velmi zajímavě se tady ostatně neustále střídají různá počasí, je to holt přímořské město...

Řekl bych, že kdyby zde nedošlo k tomu všemu, co v nemalé části Itálie od 50. do 80. let tak negativně poznamenalo města a přírodu, mohlo být Palermo jednou z nejkrásnějších lokalit na světě vůbec, dalo by se říct i skutečnou perlou Středozemí. Bohužel však spousta nádherných barokních kostelů (mimochodem až v Palermu člověk pochopí, jak Angelo Maria Ripellino mohl toto město přirovnat k Praze) chátrá, secesní vily jsou většinou už dávno zbourány a na jejich místě vyrostly během jedné noci odporné paneláky. Původně byla samozřejmě tato betonová monstra "abusivi", to znamená ilegálně postavená, ale jen několik let poté stačilo zaplatit jedno z četných "condoni", zvláštních poplatků státu, a budovy mohly stát dál bez větších problémů (lidé v nich koneckonců už dlouho bydleli). Spousta lidí se na tom samozřejmě neuvěřitelně obohatila. Že se přitom město zničilo, to nevadilo ani politikům a vlastně ani lidem samotným. Onen zvláštní, dlouho nedotknutelný společenský pakt mezi politiky, mafií a lidem je dosti obtížné popsat, natožpak jednoduše vysvětlit. Snad bude někdy příležitost při osobním setkání. Podobný problém jako palermské paneláky představují mimochodem odpadky v Neapoli, o těch se dnes mluví myslím i u vás - hlavní problém je v tom, že někteří lidé jsou holt schopni vydělávat na čemkoli, třeba i na odpadcích... Možná jednou vyjde i u vás román Gomorra mladého Roberta Saviana, který umožňuje pochopit, jak funguje camorra, místní varianta organizovaného zločinu podobná mafii, která ovládá celou oblast kolem Neapole.

V Palermu jsem byl už jednou, asi před deseti lety. Něco se od té doby zlepšilo, leccos se naopak změnilo k horšímu: fenomén pestrobarevných pouličních trhů ztrácí postupně na lesku, málem už zanikla například čtvrť starého tržiště Vucciria (možná si vybavíš asi nejznámější obraz italského malíře Renata Guttusa, proslaveného i u vás svým levicovým politickým angažmá), nechali ji chátrat, až se jednoho dne domy zřítily. Aby to ale neznělo všechno pesimisticky, v nedávné době město začalo i s nákladnými rekonstrukcemi. V posledních letech bylo několik ulic krásně a s citem opraveno. Zbývá toho ještě každopádně opravit strašně moc a je docela dobře možné, že několik dalších historických domů zanedlouho spadne. Těžko proti tomu nějak bojovat, když pak slyšíš, že většina stavebních firem je v rukách osob s pochybnou pověstí... Jinde by s takovým kulturním bohatstvím uměli určitě naložit lépe. V tomto ročním období bylo turistů v Palermu pramálo, často jsme se ocitli v kostele úplně sami.

Muzea a galerie uchovávají naprosto skvělé předměty, ale dojem z města je každopádně nejsilnější, když člověk chodí po ulicích a pozoruje lidi. Už jako dítě jsem často přemýšlel, proč je na jihu Itálie vždycky tolik tak neuvěřitelných typů obličejů. Může za to prý slunce... Barokní paláce a kostely se střechami z barevných keramických tašek, na něž zde člověk narazí na každém kroku, mají opravdu málo obdob, a vůbec se zde baroko vyvinulo trochu jinak než třeba v Praze - člověk okamžitě cítí tu zvláštní všudypřítomnou směs venkova a mocného Španělska. Stačí však zabočit do úzkých uliček některých čtvrtí a všechno hned chátrá, že je z toho člověku opravdu smutno. Kdyby byla jinde jenom desetina toho, co mají zde, měli by to "vypulírováno" jako vaše královské klenoty. Tady naopak nerozeznáš od sebe ani to, co bylo za války vybombardováno, od toho, co je jenom vybydlené a léta opuštěné. Opravdu málokde jsem měl z jednoho města tak ambivalentní dojem. Ohromení a zděšení se střídaly doslova několikrát denně.

Půjčili jsme si pak auto a jeli se podívat na nádhernou katedrálu v Monrealu - vypadá to skoro, jako kdyby Assisi bylo posunuto v čase a prostoru, jen s tím rozdílem, že je celý vnitřek vyzdoben mozaikami. Ty spolu se zdejším velkým ambitem podtrhují nesmírnou působivost místa. Chodbu rajského dvora lemují sdružené sloupky, s pletenci či tordované, a ani jeden z ozdobných motivů se neopakuje. Další den jsme jeli do bývalého rybářského městečka Bagheria, kde se nachází opravdu unikátní manýristická Villa Palagonia, lidově nazývána "vila příšer". Říká se jí tak proto, že zeď, která ji obklopuje, je korunována po celém svém obvodu sochami vytesanými z místního měkkého vápence do podob těch nejrozmanitějších figur. Jsou tu skřeti, zrůdy, draci, nejrůznější alegorie a mnohá další fantaskní monstra. Být to například někde v jižních Čechách, patřilo by to k nejnavštěvovanějším turistickým cílům vůbec, my jsme sem dorazili zrovna v momentě, kdy zjistili,

že v noci někdo ukradl zase jednu ze soch. Zoufalý místní novinář, kterého jsme tam potkali, měl ale podezření, jestli se spíš nejednalo o zinscenovanou krádež ze strany majitelů, aby mohli sochu "prodat", což by bylo ještě smutnější, než to každopádně je. Ten místní "bojující" novinář vypadal opravdu zcela bezmocně...

Jinak bych mohl líčit spoustu dalších dojmů, protože způsob, jak se zde střetávala italská kultura s arabskou a normanskou (které tu prostě stojí vedle sebe, žádná nikdy úplně tu druhou nezničila, ale naopak z ní čerpala), je opravdu výjimečný. Bohužel nám nebylo dáno obdivovat nádhernou palatinskou kapli, jelikož se restauruje, a tak jsme si nádherné mozaiky a fantasticky vyzdobený, malovaný kazetový strop s malinkými nikami, jimž se říká muqarnas, tak typickými pro muslimskou architekturu, mohli prohlédnout jen na obrázkách v průvodci. Holt bude třeba zajet někdy do Španěl...

Celkový dojem z Palerma by asi byl úplně jiný v létě, ale věřím tomu, že se sem jednou vrátíme, jelikož jsme byli opravdu nadšeni. A ty místní sladkosti! Jak víš, já toho až tolik nesním, ale to, co tu člověk zažije, se skutečně nedá s ničím srovnat.

Také jsme se zastavili v palermském nakladatelství :duepunti (:dvojtečka), které v Itálii vydává Patrika Ouředníka. Bylo to opravdu milé setkání. Jejich zájem o Ouředníka začal vlastně náhodou - jeden z vydavatelů krátce pracoval v Paříži v nakladatelství Allia, jež Ouředníkova díla vydává ve Francii. Nyní to vypadá, že :duepunti vydají ještě další tituly z české literatury (na spadnutí je třeba Ouředníkův výběr ze Zábranových deníků, který měl ve Francii značný ohlas). Velký úspěch tady v Itálii mimochodem měla i Ouředníkova Příhodná chvíle, 1855, koncem minulého roku jsme ji prezentovali v Římě na veletrhu a nedávno vyšla celostránková recenze v deníku La stampa. To víš, anarchistické téma nevyvolá v Itálii tolik pochybností jako u vás. Když jsme u těch anarchistů, musel jsem se zavázat, že se podepíšu pod tlustou knihu o italském anarchismu, ale to pořád nic není ve srovnání s tou ichtyologií, o které prý stále píše chudák Jiří Pelán...

Tihle mladí "dvojtečkoví" vydavatelé jsou sympatičtí, pracují s opravdovým nadšením, vůbec ne kvůli penězům, jak se to teď kolikrát bohužel i u knih stává. Až se jednou ohlédneme za tímto obdobím, uvědomíme si určitě, že to byla v Itálii doba zlatého věku malých nakladatelů. Po době, kdy vycházela českým autorům třeba jen jedna kniha za rok, tu teď máme nakladatelství Forum v Udine, které vydává několik titulů ročně (třeba dvě knihy Daniely Hodrové, Zuzanu Brabcovou a teď i Josefa Jedličku) a maličké nakladatelství Poldi libri, která už vydalo Koláře, Demla a Weinera, a teď zcela nově i Stín kapradiny Josefa Čapka. My - teď mám na mysli náš časopis eSamizdat - jsme v posledním čísle publikovali velký výběr textů věnovaných Chartě 77. Podařilo se nám číslo dokončit opravdu na poslední chvíli před Vánocemi. Tu dovolenou jsem proto skutečně potřeboval - nechápu, jak je to možné, že se už několik let snažím pracovat míň, a vůbec se mi to nedaří.

Když už jsme ale u naší práce, podíval jsem se i na pár nových polemik u vás (v Itálii také probíhají neustále) a opravdu mě čím dál tím víc překvapuje, že na jedné straně hodně věcí ztrácí na významu, možná dokonce často přestávají mít smysl vůbec, ale na druhé straně neuvěřitelným způsobem roste agresivita. Člověka opravdu téměř opouští chuť cokoliv dělat. Pomalu se nedá ani napsat recenze, a to ani pozitivní už ne - pokud se o každé knize nenapíše, že je to unikátní dílo (to prosím v době, kdy se unikátní díla už prakticky nevydávají), vystavuješ se riziku, že budeš zavalen maily třikrát delšími, než byl původní text. Jestli to tak bude pokračovat, budou se za chvíli tisknout už jenom anotace (i když se mi nedávno stalo i to, že jeden autor protestoval i proti způsobu napsání anotace). Nazval bych to progresivní barbarizací humanitních vědeckých oborů, kde už naprosto přestala platit "normální" pravidla slušného chování a nová zůstávají ještě poněkud nejasná (jen jeden nedávný případ: ředitel jistého renomovaného pražského nakladatelství rozhodne z ničeho nic, že přispěvatelé do katalogů jedné velké výstavy nedostanou ani jeden autorský výtisk; a tak bych mohl pokračovat ještě dlouho). Když to člověk srovná s ochotou, s níž nám vyšli vstříc všichni autoři textů o Chartě, na které jsme se obrátili, a poskytli práva na vydání svých textů zcela nezištně, je opravdu čemu se divit.

Jinak mám za sebou tady v Padově první semestr. Převzal jsem v podstatě všechny kurzy české literatury na univerzitě. Zatím jsem tu opravdu spokojený. Sice se jedná o starobylou univerzitu, kde bude asi obtížné prosadit nějakou změnu, ale na druhé straně se podařilo zachovat stálé místo pro bohemistiku, což není dnes tak úplně běžné. Ostatně na celé věci mě vždy nejvíc zaráželo, že tam, kde jsem učil dříve, nebyla finanční situace až tak bezútěšná, ale u těch, kteří by měli být naopak rádi, že bohemistika vůbec ještě existuje (tj. další slavisté), převládala určitá neochota něco změnit. Tolikrát dnes člověk slýchá nářek nad chováním anglistů vůči menším oborům (včetně rusistiky), ale málokdo si povšimne, že se třeba právě rusistika skoro všude chová úplně stejně vůči bohemistice. V roce výročí Pražského jara si snad takovou poznámku může člověk dovolit...

V Padově mám ale poprvé jiný dojem: zde ještě převládá přesvědčení, že by slavistika měla pokud možno zůstat celá. Snad je to příznak nějakého staromilectví, ale nebýt jeho, bylo by teď v Itálii o jedno bohemistické působiště méně, moje místo by bylo už dávno zrušeno a žádný konkurz by se nekonal. (Systém konkurzů je u nás opravdu perverzní, jednou jsem ti to už, myslím, líčil. Konkurz na první stupeň univerzitního učení trvá tři dny - nejprve dvě písemné práce, poté následuje ústní pohovor; my jsme například druhý den dostali k povinnému rozboru předzpěv Kollárovy Slávy dcery!). Celá padovská bohemistika, to je jenom jedna lektorka a já. Znamená to samozřejmě, že jeden kurz navštěvuje několik ročníků najednou. Výuka mě ale hodně baví. Studentů není příliš mnoho, ale vzhledem k tomu, že podobné jazyky jich mívají ještě míň, jsem rád, že se vůbec nějací našli. Kupodivu je tady poměrně velká možnost najít po studiu uplatnění, protože hodně firem, které u vás v minulých letech investovaly, pochází právě z Veneta.

Padova je vůbec moc příjemné město. Cappella degli Scrovegni od Giotta patří k nejznámějším a hojně navštěvovaným objektům, ale přítomnost studentů odlišuje Padovu od ostatních měst v kraji, kde se myslí spíše na vydělávání peněz než na kulturu. Jedná se koneckonců o velmi bohatý kraj, kde je neuvěřitelný počet malých a středních podniků, továren a závodů. Všude jinde by to lidé vzdali po krachu prvního pokusu, tady pokračují, dokud se jim opravdu nedaří... Ve Vicenze, kousek od Padovy, se teď o České republice hodně mluví, protože tam má vzniknout největší vojenská základna související s vaším plánovaným radarem. Delegace, která přijela z Čech na velkou demonstraci proti základnám 15. prosince, proto vzbudila velký zájem - i díky mladistvému věku vašich starostů. Hůř se už ale vysvětlovalo, proč v Čechách tak málo lidí protestuje, když tady vidíš na demonstraci úplně normální lidi s dětmi a barevnými balonky...

Já žiju pořád ve stejném běhu, dodělávám starší věci, české vydání knihy o Harrachovi a protireformaci je hotové (bůhví, jestli vůbec váš ministr kultury a vaši politici vědí, že se církev v minulosti už jednou domluvila na skoro stejném vyrovnání se státem jako teď, nikde jsem o tom nečetl ani zmínku), dokončujeme velkou edici deníků kardinála Harracha ve Vídni, a nakonec budu ještě předělávat svou italskou knihu o české literatuře 50. let pro české vydání. Mám ze všeho velkou radost, ale to mě pořád trochu brzdí v tom, abych mohl začít něco úplně nového.

Každopádně se těším na to, že někdy přijedeš na návštěvu, pak můžeme ještě některé věci rozebrat nad výborným vínem, které tu hojně roste po okolních kopcích. Nad vínem jsem teď ostatně přemýšlel tím spíše, že jsem přeložil zajímavý starobylý text, kde jsem se naučil, že pití vína pomáhá proti bělmu na očích, tlusté povlace, vozhřivici a šnubě a jiným škodlivým věcem, ale nejsem si úplně jistý...

Alessandro