Miluše Zadražilová

Spřízněni volbou

(Sofija Parnok a Vladislav Chodasevič)

V zahradě čajové růže voní.

Říkám - jen tak, v čas setmění:

"Tajného bratra mám - neví ani,

že jsme my dva tak spřízněni."

(Sofija Parnok)

Bylo to trapné nedorozumění s důsledky víc než nešťastnými, když emancipovaní muži z literárních salonů 19. století, sledující první pokusy žen vypsat se řečí vázanou ze svých snů, tužeb, smutků, nešťastných lásek, trýzní osamění a skrývaných traumat, dali do oběhu okřídlené sousloví "naše ruské Sapfy". Jistě to nemínili zle, už proto ne, že tyto ženy s nimi byly spojeny blízkými vztahy a těšily se jejich obdivu a přízni. Ze shovívavosti, na kterou byli jistě pyšní, přitom čišelo naprosté nepochopení té skutečné, vzpurné a vášnivé "básnířky z Lesbu", od níž budou ty skutečné ruské sapfické básnířky právem odvozovat svůj literární rodokmen.

Ve chvíli, kdy se vědomě rozhodly pro lesbickou tradici (a znamenala pro ně mnohem víc než chabou záštitu přiznané jinakosti poukazem na epochy a kultury s pestřejším rejstříkem intimních vztahů), vydaly se cestou své velké předchůdkyně. Ta vkročila do poezie s energií a odvahou, která boří a láme ustrnulé formy, výrazové konvence a proměňuje samu podstatu milostné, erotické poezie. V Platonově povznesení Sapfo z Lesbu mezi bohyně básnictví a zpěvu jako desáté Múzy můžeme spatřovat uznání zakladatelské role pozemské ženy z masa a kostí v oboru milostné písňové poezie. Do té doby spravovala lyrické básnictví Múza Erato zobrazovaná se strunným nástrojem v ruce. Tedy s nástrojem, který sama Sapfo označila za "božskou loutnu". Ze Stiebitzových překladů aiolské básnířky, zejména z jejích Písní o Atthidě, doléhá až k nám novost jazyka, který je mluvou krásného dívčího těla rozníceného žárem, zkaleného chladem, otřeseného k závrati, v níž užaslá ústa už nenacházejí slov.

V souvislosti s dialogem obou hledačů nového jazyka katastrofického dvacátého století připomeňme, že jeden starý vykladač srovnával Sapfo "se slavíkem, jehož malé tělíčko souměrně pokrývají nevzhledné peruti". Obrazem "nevzhledných perutí", prorůstajících ze zraňovaných tělesných schrán dvou básníků namísto sněhobílých, andělských křídel duše (Platonovy Psyche), lze přinejmenším naznačit, jak nelehká byla jejich souběžná (a přitom nezávislá) cesta k novému typu poezie, která by byla magickým zrcadlem schopným dohlédnout na samo dno běd a neštěstí dvacátého věku.

Vladislava Chodaseviče už u nás snad netřeba představovat a zcela neznámé Sofije Parnok dejme možnost, aby se českou verzí svých veršů představila sama. Položme si jinou otázku. Lze tuto spřízněnost básníků chápat jako osobitý dialog sapfické loutny s lyrou Orfeovou pod převrácenými nebesy? Anebo obecněji: má velká poezie v sobě tolik sebezáchovných sil, že může ještě nějakou dobu žít zbytky dosud nevydýchaného kyslíku z ovzduší poslední organické kulturní epochy, která se ještě sytila ze zásob přirozené duchovní pospolitosti (a tou epochou byl pro oba naše básníky ruský symbolismus)? Nad perspektivami a důsledky rozpadu někdejšího duchovního obecenství se společně zamýšleli Vladislav Chodasevič a jeho první interpret, kritik Vladimir Vejdle a položili desakralizované společnosti a její profánní, masové kultuře podstatnou otázku - jak má naložit básník se svým věšteckým darem v epoše "umírání umění"? Na otázku, jejíž formulace už nemohla dolehnout k mrtvé Sofiji Parnok, hledala uspokojivou odpověď i její sapfická loutna.

Sofija Parnok a Vladislav Chodasevič byli spřízněni traumaty svých lidských životů, pocity nesamozřejmosti stále znovu dobývaného, a přesto vratkého místa v ruské (a za Sofiji Parnok dodejme - maskulinní) kultuře, frustrací básníků bez vlastní generace, kteří už nezachytili nástup druhé, blokovské vlny ruského symbolismu. Byli spřízněni svým nesmiřitelně nepřátelským postojem k odduchovnělému řemeslu formujících se postsymbolistických seskupení i odmítáním totální destrukce "rozprašované" reality, která na ně čišela z rétoriky a artefaktů epatážní avantgardy. Byli spřízněni touž potřebou, kterou Chodasevič vyslovil ve své variaci Horatiova Exegi monumentum - potřebou být "pevným článkem řetězu" básnických předků, u Sofije Parnok spojenou navíc s touhou mít svou básnickou genealogii také po přeslici. Byli spřízněni neuměním, anebo snad nechutí zdomácnět v každodenním životě (u Sofije Parnok nabyla podoby celoživotní bezpřístřešnosti). V beznadějích epochy to vyústilo v pokládání sebe, celé své lidské bytosti, jako obětiny na oltář umění. A to vše v době, kterou jiný kritik z prostředí ruské emigrace Georgij Adamovič ocejchoval jako dobu "nemožnosti umění".

Oba básníci však byli spřízněni i pythickým veršem, někdy domodelovaným do odpudivých, monstrózně groteskních tvarů, jimiž vypovídali o nesnesitelné tíži bytí (své duše, své doby, svého národa, svého umění). V projekci básníkově touží do tělesnosti uvězněná Psyche po úniku z těla (ať už je denním či nočním snem, skokem do nebytí a smrtí, anebo karmou), ve variantě básnířčině po vymanění duše z pasti temných tělesných žádostí.

Oba se vydali cestou vzestupu. Chodasevič ji označil biblickým obrazem "cestou zrna", které svým zánikem zajišťuje nový život. Oba předvídali tristní konce historie započaté rozběsněnými, rozumu zbavenými davy, stírajícími všechny opozice křesťanského světa (dobro/zlo, ctnost/hřích, tělesnost/duchovnost), jež kdysi spojovaly lidskou hypostázi bož... ského principu. Melodie, které vyluzovali na lyrách s prasklými strunami, u bře... hů jiného Pontu, byly většinou drsné, zato však odpovídaly jejich chra... plavým a nakřáplým hlasům. Obrazné výjevy z tohoto světa pone... chávali oba v neretu... šo... vaných, básnickými tro... py nepřizdobených podobách: takovým se jim jevil svět pod příkrovem sovět... ských i evropských nocí. Takový model poezie nabízeli svým neslyšícím současníkům (on programově, ona možná nevědomky). Byl to obtížně dosažitelný cíl, projekt, kterému bylo souzeno zůstat bez následovníků, protože ze strany Učitele by bylo kruté zatížit mladou generaci, žijící v nelehkých podmínkách existenčních i existenciálních, bezútěšně deziluzivním věděním i tíží ztěžklé lyry.

Co když však předčasně umlklá lyra Vladislava Chodaseviče nebyla, jak už bylo také naznačeno, obyčejnou kapitulací před nepřekonatelnými překážkami, ale velkým činem básníka, který promluvil hlubokými významy obtíženým mlčením, hlasem ticha? Co když kdesi v dálce, v jednom z moskevských koutů, žena dozpívala to, co bylo nad síly básníka? Co když svým předsmrtným cyklem dopsala tento zvláštní, mimo běžné komunikační cesty se linoucí dialog? A "tajný bratr", kterého možná milovala sesterskou láskou, odpověděl na její výzvu memoáry "stříbrného věku", svou Nekropolí? Co když se v jeho zpětně zřetězeném prozaickém cyklu přelila jeho vysychající tvůrčí energie do odvahy předvolat před pozemskou generálku Posledního soudu umělce symbolistické epochy a zvážit jejich podíl na rakovině světa? Proto snad stojí za to zamyslet se nad poselstvím tohoto zvláštního dialogu nové, taky už "minulé" historické a kulturní epochy.

Verše přeložil Luděk Kubišta.

Miluše Zadražilová (1937) je rusistka, působí na Filozofické fakultě UK. Překládá (často společně se svým manželem, rusistou Ladislavem Zadražilem) z ruské beletrie, filozofie, estetiky a literární vědy (Dostojevskij, Gogol, Losev, Ejdelmann, Charitonov, Šestov, Pasternak aj.). Je autorkou skript Dějiny ruské literatury 20. století (1995), spoluautorkou druhého dílu knihy o ruském exilu Rusko mimo Rusko (1994; s M. C. Putnou), spolueditorkou antologie ruské emigrační poezie U řek babylonských (1996; s M. C. Putnou), knihy Žena v moderní ruské literatuře (2003; s K. Chlupáčovou) aj. K vydání se připravuje monografie Andreje Platonova Texty a kontexty (s K. Chlupáčovou) a překlad vybraných básní a esejů Vladislava Chodaseviče (s P. Borkovcem).