Wojciech Kudyba

Deset let polské poezie

Je pokračováním předchozího, nebo něčím úplně novým? Zklamáním, či nadějí? Poslední desetiletí polské poezie stále nedospělo, a ani nemohlo dospět, ke své syntéze. Od uplynulých literárních událostí nás dělí příliš malá vzdálenost a jsme v nich ještě příliš pohrouženi, než abychom je mohli vidět zevnitř - na pozadí větších kulturních procesů. Tyto otázky jsou však důležité. Je nutné si je klást, přestože nám odpovědi na ně řeknou více o těch, kteří je kladou, než o samotné poezii.

Dva oběhy

Pozorovatelé polské poetické scény mluví o jejích stísněných dimenzích. V uplynulé dekádě se nepodařilo zbrzdit proces marginalizace lyriky, patrný již v devadesátých letech. Ať tak či onak, poezie se ocitla na samém okraji společenského vědomí. Změnu jejího kulturního statusu vidí zvláště ti, kteří si pamatují dobu před rokem 1989, kdy o ní mluvili všichni. Nejde pouze o to, že poezie přestala fungovat jako důležitý prostředek společenské komunikace (vždyť to není tak dávno, kdy ji citovali dokonce i politici). Jde o problém mnohem závažnější. O to, že ve skutečnosti podřízené tržním a mediálním zákonům není pokládána za nositele důležité, seriózní a zajímavé informace. Kdyby její nulový status souvisel pouze s expanzí obrazového vysílání, přispěly by k výraznému zlepšení situace pokusy o rozšíření pole jejího vlivu prostřednictvím happeningů a koncertů. K tomu však nedošlo. Přestože poslední desetiletí přineslo skutečnou lavinu hudebních verzí děl významných současných lyriků, nelze říci, že by zmíněné iniciativy podstatným způsobem prolomily hranice kulturního ghetta. A vyjde z něho poezie vůbec ještě někdy? To samozřejmě nevíme.

Víme však o jiném jevu, popsaném v známé knize Przemysława Czaplińského Powrót centrali (Návrat centra). Poslední desetiletí lyriky se v ní jeví jako zdroj deziluzí, sílících již od konce devadesátých let. Konec státního vydavatelského monopolu a zrušení cenzury v roce 1989 způsobily lavinový rozvoj místních nakladatelství a literárních časopisů. Byly mezi nimi časopisy rychle reagující (vycházelo několik celostátních literárních týdeníků) i periodika "dlouhotraťová", reflexivní - měsíčníky a dvouměsíčníky. Texty, které v nich byly publikovány, vyvolávaly časté diskuse na stránkách deníků. Bylo běžným a rozšířeným zvykem zveřejňovat v denících informace o obsahu známějších kulturních časopisů. To všechno upevňovalo naši víru, že se podaří uvést do chodu dynamický a pluralitní literární oběh, který bude hrát důležitou a snad i stěžejní roli v celé oblasti kultury. K tomu však nedošlo. Již v devadesátých letech začala upadat nakladatelství publikující hodnotnou literaturu a svůj bouřlivý, avšak krátký život ukončily všechny literární týdeníky a zmizely informace v denících. Celostátní polský tisk dnes zveřejňuje zprávy z literárních měsíčníků ve stále menší míře. Knižní trh ovládly velké vydavatelské koncerny, které nepřikládají vydávání literatury větší význam a o publikování poezie nejeví zájem. Důsledky procesů centralizace trhu na sebe nenechaly dlouho čekat. Umělecky hodnotné publikace včetně takřka veškeré poezie se ocitly opět v takzvaném druhém oběhu. V osmdesátých letech se tento termín vztahoval na vydavatelskou činnost nepodléhající státnímu monopolu a cenzuře. V minulém desetiletí se stal opět aktuální, ale jeho význam je dnes jiný. Dnes prostě druhý oběh tvoří nakladatelství a časopisy stojící mimo obchodní centra.

Znakem tohoto oběhu je nemožnost dostat se na pulty knihkupectví a na reklamní stránky časopisů, tedy i šance oslovit průměrného čtenáře. Menší vydavatelství nemohou pořádat velké propagační akce a často se ani účastnit knižních trhů či rozesílat své knihy do velkoobchodu. Smrtelným úderem pro menší vydavatelské firmy se staly praktiky některých velkých organizací prodejců, nutící je čekat déle než rok na finanční vyrovnání. Bez peněz nebyla žádná z nich schopna přežít déle než několik měsíců. Brzy se ukázalo, že šanci na celoplošné uplatnění mají pouze publikace vydávané tržními magnáty. V tom by nebylo nic znepokojivého, kdyby se skutečně věnovali propagaci dobrých děl. To se však nestalo. A situace je dosti tristní. Když se podíváme na náš knižní trh a vysokonákladový tisk a zamyslíme se nad mechanismem popularizace knihy, vyjde najevo, že se tento obraz příliš neliší od vizí, které kdysi nastínil významný polský esejista Jerzy Stempowski: "[...] evropská kniha se v rukou handlířů prasaty a olysalých úředníků stala provinční, obsahově prázdnou, hloupou a propadlou snobismu nejnižšího stupně. Takto ponížena ztratila veškerou důstojnost [...]. Čtenář, který si vzpomíná na lepší časy, se přehrabuje v hromadách tohoto tištěného škváru jako hadrář na smetišti, přemáhá nevolnost a chuť zvracet nad tím hnusem způsobeným nedostatkem studu a inteligence." Stempowski prostě postřehl změnu chování zprostředkovatele v oblasti literatury, která se odehrála v minulém století. Dnes už víme s naprostou jistotou, že pokud to kdysi býval čtenář, často i fajnšmekr a mecenáš vybraných literárních lahůdek, pak se dnes téměř všeobecně změnil v kšeftaře, jehož zajímá pouze výroba, tržní ceny a - abych navázal na Stempowského terminologii - "kšeft prasaty". Nemusíme být příliš bystří, abychom postřehli, že podobnou roli na sebe ochotně berou odborníci na literární marketing, a dokonce i někteří recenzenti.

Místo toho, aby se posuzovala kvalita, dnes převládá myšlení tržní. Výsledky jsou patrné na první pohled: za hodnotnou literaturu jsou často vydávány knihy průměrné a vydavatelská politika nutí autory, aby kuchtili literární fast foody. Propagační kampaně se zaměřují na potencionální čtenáře takovým způsobem, jako by chtěly vědomě šířit ten nejprimitivnější způsob četby a nejhorší literární vkus. Člověk má dojem, že vydavatelé a ti, kteří organizují knižní marketing, se z nepochopitelných důvodů tváří, jako by nedokázali rozlišit básně od partajní brožury a dobře napsaný román od literárního kýče - ke ztotožnění s tímto postojem tak mimovolně podněcují davy potencionálních autorů a čtenářů. Jistě bychom mohli na celou tuto věc pohlížet s blahosklonným úsměvem, kdyby u nás existovala normální instituce odhalující lživé marketingové tahy - jakési elitní a vlivné sdružení čtenářů, kteří by na sebe vzali odpovědnost za to, co čtou a čemu rozumějí, ale i za to, čemu třeba i nerozumějí. Mám pochopitelně na mysli instituci literární kritiky. Snad stále platí někdejší postřeh Stanisława Barańczaka: máme sice mnoho výborných kritiků, ale nedokážeme vytvořit literární kritiku, která by plnila příslušné funkce. Cosi, co obvykle plní úlohu síta oddělujícího zrno od plev, u nás vůbec nefunguje. Proč? Mezi obecně známými problémy se mi jeden zdá obzvlášť závažný. Čímsi samozřejmým se stal fakt, že řada recenzentů je zapletena do sítí různých druhů závislostí na médiích. Ty ovšem mohou být více či méně otevřené, tedy i více či méně schopné omezit nezávislost literárněkritických soudů. Mnohé ukazuje na to, že v Polsku funguje jejich značná část na základě systému tabu, reálně nahrazujícím v jistých případech někdejší cenzuru. Nejčastěji ochotně propagují tu literaturu, která - jak píše Czapliński - šíří jimi vytvořený obraz světa. Nejde však jen o reklamy a recenze. Téměř všechny důležitější polské literární ceny jsou sponzorovány velkými médii. A v takovém případě pak se ukazuje, že právě média rozhodují o osudech mladých autorů, pro něž je literární cena jedinou šancí proniknout do povědomí čtenářské obce. Přestože minuly doby státní kontroly nad literaturou, nebezpečí omezení literárních kontaktů na básníky "správné volby" se jeví jako reálné.

Mistři zůstávají, rebelové stárnou

Zní to možná jako špatný vtip, ale uplynulé desetiletí polské lyriky by mohlo být označeno heslem: Máme vás rádi, odejděte! V roce 2004 zemřel jeden z nejvýznamnějších básníků dvacátého století, autor, který rozhodoval o tvářnosti veškeré polské poezie konce minulého století - Czesław Miłosz. Do pozadí ustoupili představitelé takzvané generace 68, nazývané v Polsku Nová vlna. Přestal tvořit jeden z nejvýznamnějších představitelů této generace, Stanisław Baranczak. Odmlčel se nejvýznamnější představitel poezie osmdesátých let - Jan Polkowski. Téměř celou literární scénu ovládla generace básníků, kteří debutovali po roce 1989.

Slogany tohoto druhu jsou však v rozporu s realitou. Zdá se, že zájem o Miłoszovo dílo je stále větší - a to i mezi mladými básníky. Jiný "adept na trůn" v království polské lyriky - Zbigniew Herbert, který zemřel roku 1998 - se těší všeobecné úctě a po jeho smrti vyšlo více knížek než za jeho života. Stále tvoří další "klasikové dvacátého století" - Tadeusz RóŻewicz a Wisława Szymborká. Adam Zagajewski, vynikající básník Nové vlny, se dokázal dorozumět s mladými básníky a vychovat si nástupce. Největší překvapení však vyvolal Jan Polkowski - nejvíce vystavený invektivám debutantů z doby po roce 1989. V listopadu 2009, tedy úplně na konci dekády, se vrátil po dlouhé odmlce do literární arény.

Přestože se život polské poezie omezil na prostředí univerzit a kulturních center, zůstává stále pestrý a dynamický. Po této stránce se poslední desetiletí neodlišuje od těch předchozích. V porovnání s desetiletím 1989-1999 se musí zdát klidnější, znamená to však pouze to, že minulo období bouřliváctví a začala doba zrání. Dosavadní bipolární systém literární scény (rozdělené na tzv. "klasicisty" a "barbary") se zdá stabilní, kdybychom však nepřihlíželi pouze k programovým prohlášením a společenským událostem, ale k vlastním básním - jsou výrazné změny viditelné na první pohled. V podstatě lze dnes velmi těžko se stejnou jistotou jako dřív mluvit o propasti dělící způsob tvorby jedněch i druhých. Obraz světa, který se objevuje v posledních textech klasicizujícího Wojciecha Wencla, není už tak vyhraněný jako dříve. Totéž je však možné říci i o ikoně "barbarů" - Marcinu |wietlickém, který vydal nedávno sbírku básní obsahující náboženské motivy. V čem tedy zmíněná odlišnost spočívá? Začněme od Wencla.1 Jeho nedávno vydaná poema Imago mundi není chvalozpěvem oslavujícím harmonii světa. To, co nás překvapí, je spíše kontrast mezi kompozicí díla a popisovanou, destrukci vystavenou skutečností. Poema se skládá z dvanácti zpěvů a každý z nich z pěti dvanáctiveršových strof napsaných tradičním třináctislabičným metrem; verše zaujmou melodičností asonantních rýmů, mezi harmoničností kompozice a chaotičností zobrazeného světa však zůstává výrazné napětí. Imago mundi je tak skutečně dílem mýty bořícím, příběhem o rozpadu hrdinových představ a o harmonii nitra i světa. Básníkův příběh můžeme číst jako jistý druh duchovní autobiografie. Text nemá fabulační ráz, je kompozicí poetických obrazů, vzájemně propojených předivem básníkovy vnitřní zkušenosti. Tituly jednotlivých zpěvů (např. Pahorek, Město, Ostrov, Nemocnice) napovídají, že poema je osobitým itinerářem, soupisem skutečných míst putování, který má ovšem nejen místopisný, ale i duchovní charakter. Poutník se během cesty (kromě jiného i po Moravě, ve společnosti s českými přáteli - Milošem Doležalem a Jaroslavem Šubrtem) mění a prožívá životní přelom. Mohli bychom říci, že jeho cesta má sestupný ráz, vede od metafyzického řádu k chaosu, od plnosti ke zkáze, a jeho osud se naplňuje ve společenství, které, jak sám říká, tvoří "proroci nebytí páchnoucí nočním klubem". Wenclowa poema je však něčím víc než příběhem o pádu moralisty. Je také pokusem o básnickou hermeneutiku hříchu a mučivým hledáním hodnoty našich prožitků nicoty. Interpretačním obzorem umožňujícím odhalit smysl morálních proher se básníkovi stávají křesťanské dějiny spásy, jejichž podstatnou částí není jen záchrana, ale i zlo. Wenclovy vize města jakožto inferna by se určitě líbily jeho básnickému odpůrci - Marcinu |wietlickému.

I v básních Marcina |wietlického se změnil obraz světa. Mezi jeho novými básněmi najdeme kromě jiného i překvapující text Ochroniarz (Sekuriťák):

[...]

Sedím tak

a čekám.

Nejsem

ničím

agentem.

Ale on přijde.

Přijde.

Vejde.

Já ho ihned poznám.

[...]

Já vím - on přijde.

Konečně mi dá práci.

On přijde.

Promění krev v tělo.

Tělo promění v krev.

A vodku ve vodu.

Dá mi práci.

Mesiáš

mi dá práci.

Já čekám.2

Tak jako v jiných |wietlického básních je i zde hrdinou starý člověk. Tak jako vždy autor naslouchá jeho jazyku - hovorové polštině, jíž je cizí klasická krása. Až doposud tento privátní, nízký rejstřík mluvy většinou sloužil k demaskování různých druhů jazykové komunikace - politického, náboženského či mediálního žargonu. V každém případě stál v zjevné opozici vůči tématům pokládaným za "vážná". Je tomu tak i v této básni? Zdá se, že ne. Situace zachycená v textu připomíná situaci ze známého  Beckettova dramatu. Hrdina básně čeká na svého Godota. A co víc - na Mesiáše. Hovorové tvary jako "dá mi práci" či ironické provokace typu "promění vodku ve vodu" se v básni stávají básnickými synonymy náboženských pojmů. Vyjadřují obsahy blízké popisům prožitků víry. Naděje, o níž se v básni mluví, sahá až za obzor ryze pozemských tužeb. Je očekáváním konečného a úplného uskutečnění - spásy, která může mít původ pouze mimo nás, v nadpřirozené sféře. Tato oblast transcendence je načrtnuta sotva několika čarami, avšak natolik zřetelně, aby byla patrná. Jestliže se v dřívějších |wietlického básních objevila jako útvar vůči hrdinovi naprosto vnější a ne vždy akceptovaný, pak nyní je možné mluvit o víře hluboce vnitřně prožité. Mesiáš není v básni jen někým, kdo nás zná lépe než my sami, ale také někým, koho známe i my a k němuž máme důvěru - koho poznáme okamžitě a jednou provždy. Nezní pak v tom případě ono závěrečné "já čekám" stejně jako "já věřím"? A neměl by snad Wojciech Wencl z takové básně radost?

Nové tváře

Snadnému a schematickému rozdělení literární scény se rovněž vymykají mladší básníci, kteří právě vstupují do literatury. Mezi mnoha jmény stojí za zvláštní pozornost čerstvý laureát Ceny KoPIcielských - Tadeusz Dąbrowski. Kdybych měl dvěma slovy vyjádřit podstatu jeho básnického světa, zvolil bych tato: lehkost a úzkost. Tak jako v předchozích sbírkách najdeme i v jeho nejnovější knížce příznačnou volnost asociací a nevyumělkovanost lyrických konstrukcí. Autorův poetický jazyk nás k ničemu nenutí a nezavazuje - spíše se diví sobě samému, jako by byl pouze hrou a tancem na hraně verše. V dobré poezii jsou přece vlastnosti jazyka vlastnostmi světa. Zdá se, že v Dąbrowského poezii lehkost básnického vyjádření koresponduje s lehkostí existence. Není však jedinou hodnotou. Vedle ní se objevuje i jiná - důležitější. Snad bychom ji mohli nazvat úzkostí. V mnoha básních se opakuje charakteristický motiv pocitu viny, a můžeme je číst jako osobní "zpověď dítěte svého věku". Hra na existenci se projevuje prostě jako trýzeň. Hra na sebe sama bolí. Masky a role, hra na sebe sama - to všechno bývá v Dąbrowského poezii obklopeno nicotou a odehrává se na jejím trýznivém pozadí. Svět, v němž se hrdina pohybuje, se ukazuje v mnoha podobách jako zraňující. V jedné básni se stává kamínkem, v jiných - mříží, zrnkem prachu, jehličkou přesličky. Vědomí trýznivého sevření nicotou představuje jeden z nejdůležitějších prvků této poezie. Druhým, neméně důležitým prvkem, je touha po jednotě - se sebou samým, s milovanou dívkou, se světem - po jednotě řeči a činů. K zamyšlení nutí motiv pokleknutí, který se opakuje v několika básních. Vždyť klečení je formou trýzně. Avšak takovou, která získává metafyzickou hodnotu. Je trýzní-před-Bohem. A v této poezii jde možná právě o to: o kolísání mezi nicotou a bytím, rozpadem a sjednocením, lehkostí a tíhou.

To všechno by mohlo nasvědčovat tomu, že sféra transcendence se opět stává důležitým objektem zájmu polských básníků - že nepodlehli vizi kultury zploštělé do rozměrů triviálního, reálného "tady a teď" a že si nenechali namluvit, že poezie je druhem jazykové hry, která nemá žádný jiný cíl než sebe samu. Uvedl jsem příklad několika básníků, jde však o jev mnohem širší. Zvláštní místo na mapě nové polské poezie zaujímá Eugeniusz Tkaczyszyn-Dycki - laureát loňské Ceny Nike. V jeho poezii se prazvláštním způsobem spojují prvky hovorového jazyka s barokní obrazností, zájem o moderní město i o rodnou provinční krajinu polsko-ukrajinského "pohraničí", fascinace tělesností i duchovností, nicotou i metafyzikou. Již ze samotného názvu jeho nejnovější sbírky Rzeczywiste i nierzeczywiste staje się jednym ciałem (Skutečné i neskutečné se stane jedním tělem) lze vytušit rozporuplnost světa ztvárněného v básních, jeho nejednoznačnost, neuchopitelnost a tajemnost, která nás nutí zamyslet se nad záhadou existence a tím, co je mimo ni.

Mohli bychom tedy mít dojem, že se dnes polská poezie stala důležitou laboratoří, v níž se z různých tyglíků a baněk a za pomoci nečekaných reakcí vytváří nový náboženský jazyk. V sázce je hodně: jde o to, jak bude naše kultura v příštích desetiletích mluvit o prožívání víry a nevíry. A to se netýká pouze našeho polského dvorku, ale rovněž, a to především, celé oblasti euroatlantické kultury. Vždyť právě v této oblasti dnes náboženský jazyk prožívá vážnou krizi. A kdo jiný by ho měl obnovit, ne-li ti, pro něž je základní pravdou bytí?

Přeložil Jiří Červenka.

Poznámky

1] Srov. tematický blok věnovaný Wojciechu Wenclovi v Souvislostech 3/2007. 2] Srov. M. |wietlicki, Nieoczywiste. Wiersze religijne wedlug Wojciecha Bonowicza. Kraków 2007.

Wojciech Kudyba (1965), básník, literární kritik. Jeho poezie je spojená s  krajinou "pohraničí". Sbírka Górce Pana (2007) byla nominována na prestižní cenu Józefa Mackiewicze. Kudyba je řazen do metafyzického proudu polské poezie, kritici v jeho básních oceňují grotesku a fakt, že právě díky ní je věnována pozornost zásadním problémům a otázkám týkajícím se osudu člověka.