Jiří Zizler

Bagately o Souvislostech labyrintu Michala Bauera, Činu a slovu Vladimíra Binara a Rozpravách s básníky devadesátých let

Vzít si za svoje zkoumání padesátých let je úkol opravdu nezáviděníhodný, považoval bych to dokonce svého druhu za oběť. Ale aktuální potřeba analytického a syntetického zpracování oné doby ze všech možných směrů a úhlů je bez diskuse urgentní. Michal Bauer se specializuje na literárně-politické vazby tohoto období a vydává nyní obsáhlé, šestisetstránkové dílo Souvislosti labyrintu. Kodifikace ideologicko-estetické normy v české literatuře 50. let 20. století (Akropolis 2009). Chronologicky zde sleduje dění a vývoj v kultuře a spisovatelské organizaci, která se po únoru 1948 dostala pod kuratelu politických orgánů a byla zcela pohlcena ideologií, konsekventně určující nejen tvorbu, ale i osobní životy umělců a kritiků. Pro autora to znamenalo probrodit se nekonečným množstvím materiálu, namnoze archivního, jenž teprve v úhrnu poskytoval úplný obraz doby, v níž spisovatelský sjezd trval týden a referát na svazové konferenci zabral sedm hodin. Bauer se musel přes velehory ubíjejících a vyprázdněných frází probít k jejich skutečnému významu a reálným důsledkům. Éra nejtemnější totality je přes veškerou hrůznost vzrušující, neboť klade řadu elementárních a zneklidňujících otázek. Jak to bylo možné? Odkud se to vzalo? Dalo se tomu zabránit a vzdorovat? Co to provedlo s člověkem? Co se v lidech skutečně dělo? Jaký to mělo smysl? Může se to opakovat? I pro zkušeného historika s obrovskými znalostmi a rozlišovacími schopnostmi je velmi nesnadné se orientovat v dobových konstelacích, v nichž probíhá neustálé manévrování, přeskupování mocenského rozložení a důrazů, otáčení podle nových i starých větrů. Posuny jsou často neznatelně subtilní, situace se mění měsíc od měsíce, od zasedání k zasedání, přitom zároveň působí tíha nemalé setrvačnosti. "Normalitou" se stala prazvláštní schizofrenie, na niž se každý musel adaptovat, chtěl-li přežít: na jedné straně zakoušená realita, v níž se subjekt pohyboval a již nemohl nevnímat, na straně druhé zjevená a zjevovaná pravda, s níž bylo nutno se ztotožnit a přistoupit na její nároky. Tvorba i oficiální projevy jedince tak získávaly podobu imaginace na dané téma, která se nejen mohla, nýbrž i musela vyhnout skutečnosti i autentickému cítění na příslovečných sto honů. Rozpory mezi oběma póly, s nimiž se lidé každodenně setkávali, bylo nutno odsunout, nebo ještě lépe je nevidět. Sofistická obratnost byla přivedena k dokonalosti, z jejího silového pole nebylo úniku. Dalo se v tom dobře zabydlet: spoustu aktérů oněch časů by asi ani nenapadlo požadovat od svého okolí či světa vůbec to, o čem běžně psali či hovořili na schůzích. Svět se změnil v pouhou projekci ideálů, z níž muselo být vystrnaděno cokoli rušivého, nebo to alespoň bylo nutno správně, "uvědoměle" vysvětlit.

Psychologii doby znejasňuje i fakt, že u mnohých se prolínal idealismus a ryzí pragmatismus - materiální, mocenské i prestižní zisky mohly být za příznivých okolností značné, strana a vláda si umělců vážila a dokázala je odměňovat. Systém prostě fungoval a řadě podílníků se jistě zdálo, že ne úplně špatně. Nevěřím příliš povídačkám o hořkém prozření 25. února navečer, od něhož se odvíjel heroický revizionismus - Pavel Kohout se v roce 1959 rezolutně hlásí ke svému budovatelství a i kolem karibské krize o pár let později se literáti plamenně prezentovali ostošest. Chceme-li však soudit, uvědomme si naplno, že v padesátých letech šlo nemetaforicky o krk: každý člověk byl předem vinen a kdykoli mohl být obviněn - pomineme-li patologické smyšlenky, předhodili mu, že se nevyrovnal s buržoazními předsudky, nereagoval na potřeby lidu, neplnil směrnice strany atd. Jak přesně konstatoval Zdeněk Nejedlý, "naši spisovatelé jsou zdrcující většinou noví, teprve nedávní socialisté", a museli se tedy osvědčit, aby získali důvěru. Základem byla víra. Charakter režimní ideologie byl zcela fideistický - šlo o víru ve stranu, nesmrtelné ideje marxismu-

-leninismu, Stalina, Sovětský svaz. Štoll jasně vyhlašuje, že "ztráta víry by znamenala sebevraždu". Platilo to zřejmě směrem dovnitř i ven: ztráta víry mohla znamenat ztrátu vůle k neúprosné represi, jež by ohrožovala celý systém; zároveň to znamenalo možnost k "sebevraždě" se odsoudit - kýženou vraždu (sebe) už nemusel vykonávat dotyčný, postaral se o ni ten, kdo měl v daný moment víry více. Bylo též třeba správně pochopit "svobodu". Svoboda v socialismu je zkrátka jako "Newtonův zákon gravitační". Marie Majerová na jednom zasedání sdělila "paradoxní myšlenku, že v Československu je sice cenzura, ale přesto zde existuje svoboda projevu, zatímco ve Francii není ani cenzura, ani svoboda projevu". Taková byla dialektika doby. Na základě vhodné legendy se však odpovědnost v rámci systému vždy nechala přenést na někoho, kdo ztratil moc - na Slánského, Bareše, Stalina, Chruščova, Dubčeka, Brežněva, Gorbačova atd. (Někdejší šéfideolog KSČ Jan Fojtík v knize rozhovorů o Listopadu 1989 Viděno osmi hovoří o svém hlubokém odporu ke Gorbačovovi, jenž mohl ovšem ventilovat toliko privátně a čekat na dobu, až tajemník padne - v reálu musel moskevského papeže vynášet a oslavovat. Normě se musel podrobit každý, proto i Fojtík se mohl cítit utlačován.)

Přesmyky mohly být rychlé: Štoll se z ikony a modly režimu stal v roce 1956 náhle "opravdovým hříšníkem", jenž se nedostatečně "kál" (Přemysl Blažíček právem v šedesátých létech upozornil, že na rozdíl od svých momentálních kritiků a oponentů byl Štoll alespoň vždy konzistentní).

Název Bauerovy knihy může vyvolat překvapení - jakýpak labyrint, copak se to dalo ještě více nalinkovat? V současnosti však vždy existuje podzemní kontinent skrytého, nereflektovaného, nejasného, neuchopitelného. Všechno mění až odstup, v němž už náhle "víme", ale zase klame paměť. Jan Zábrana ve svých denících vzpomíná na den Nezvalova pohřbu, kdy ve Slavii vyřkl Jiří Kolář na básníkovu adresu sérii brutálních, dehonestujících invektiv. Asi před patnácti lety to byl (tuším) Jiří Podzimek, který Koláře v předpůlnočním rozhovoru na Nově s inkriminovanou pasáží konfrontoval. Silně pohnutý, očividně otřesený Kolář autenticitu promluvy jednoznačně popřel ("Tohle jsem já nikdy neřekl... Copak bych mohl takhle mluvit o Nezvalovi, který pro mě a mou generaci tolik znamenal?"). O pravdě paměti tu nelze rozhodnout, a dokonce se možná nemýlí ani jeden z nich - ne každý můj čin a každé mé slovo jsou opravdu se vším všudy moje, ne vždy se v nich poznávám. To není relativizace, ale prosté nahlédnutí naší podstaty, což těžko chápou ortodoxní a rigorózní karatelé morálky.

Nezval je v Bauerově knize skoro všudypřítomný. Četba jeho diskusního příspěvku k referátům Štolla a Taufera roku 1950 přece jen trochu vrací víru v lidskost. Nezval kategoricky odmítnul obraz Teiga, "trockistické stvůry", jako "démona svůdce" a přihlásil se k odpovědnosti za svoje dílo i akce; srdečně a upřímně Teigovi poděkoval za roli velkého kulturního zprostředkovatele a tvůrce atmosféry. O proklínaném a do pekel zatracovaném Halasovi říká, že "to dílo jakožto takové přežije čas", a pozastavuje se nad vhodností útoku na něj pár týdnů po jeho smrti. Jiří Kolář, kaceřovaný jako naturalista a škůdce, podle něj "přišel z prostředí přímo dělnického" a "jistě věří v socialismus ne od včerejška", ve své poezii "chtěl vyjádřit něco velmi hmotného, velmi reálného" a nezaslouží si denunciantskou kritiku. Jistě, neprůstřelný Nezval s nimi byl jedna ruka, nic mu nehrozilo, útok na Teiga mohl chápat i jako útok na sebe. Přece to však byla řeč poctivá a jistým způsobem imponující. Paušální hodnocení Nezvala si nemůžeme dovolit už jen proto, že přes clonu frázovitých odsudků se dobereme jen sebeuspokojivého neporozumění. Tak je tomu i u jiných - z bázlivého Hrubínova kapitulantství a servilního předklonu před "Láďou Štolem" vane smutek sebeponížení a sebepopření, možná i ztráty sebe samého s následnou alkoholickou kúrou. Může nás to mrzet, ale jeho kůži jsme si nevyzkoušeli.

Bauer na jednom místě svého úctyhodného monumentu tvrdí, že "inteligence není nic výjimečného, není lepší než tzv. obyčejní lidé". Jistěže není - ale její odpovědnost je enormní a nezprostitelná, protože její představitelé (zejména humanitní intelektuálové) dovedou brilantně zacházet s řečí, formulovat ideje a zapojovat do jejích služeb (i negativní) emoce, myšlenky jejich ústy promlouvají s přesvědčivou sugestivitou. Selhání intelektuálů tedy může mít fatálnější následky než selhání "obyčejných lidí". Není to důvod, abychom minulost kádrovali a lacině mistrovali, ale abychom se ji pokoušeli více porozumět, abychom hledali smysl i v tom, čemu porozumět už nemůžeme.

"Když něco velkého a jak myslím pro národ potřebného podniknu, pokaždé vypukne revoluce nebo válka a mé dílo se zmaří," vystihnul Jakub Deml osud vydávání svého neznámého arcidíla během dvacátého století. Nalezl alespoň dva vzácně obětavé a svrchovaně kompetentní editory - Bedřicha Fučíka a Vladimíra Binara, kteří nakonec edici ve čtrnácti ineditních svazcích dotáhli do konce. Co se však nenalezlo, byl nakladatel, který by projevil ochotu na Demlovi finančně vykrvácet a existenčně se zruinovat. Druhý Kadlec - vydavatel díla Hrabalova - už z nebe nespadl. Ostuda je to nezměrná, protože od čeho už máme ministerstvo kultury, ne-li od podpory takových projektů? Nebo budeme snad čekat, až se Demla chytí někdo v zahraničí? Výše zmíněný Jiří Kolář vyslovil krátce po Listopadu rouhačský a pošetilý názor, že nakladatelství Odeon by mělo pod svoje křídla neprodleně převzít ministerstvo. Tehdy taková řeč byla jen pro posměch - máme přece svobodu! To máme, ale celého Demla stále nemáme a patrně desítky let mít nebudeme, pokud vůbec.

Jeden z těch dvou rytířů ducha, kteří z vydání tasovského ingenia učinili věc svojí cti, teď vydává demlovskou monografii (Vladimír Binar: Čin a slovo. Kniha o Jakubu Demlovi, Triáda 2010).

Vladimír Binar vůbec neměl po svém olbřímím výkonu povinnost ještě vydávat o Demlovi knihu - jenže kdo by se tak asi našel, když celého Demla u nás nejspíš zná méně lidí, než je prstů na ruce. V Binarově personě stojí zanícenost proti expertství, soustředěná oddanost vůči těkavosti a mechanické rutině, touha po smyslu oproti touze po příležitosti. Umění a humanitní vědy dnes živí více lidí než ve všech předchozích staletích dohromady. Mnozí jejich protagonisté mnohdy slouží hlavně svojí obživě a slávě. Binar je z těch, kteří slouží především Dílu. Deml byl jeho osudovou volbou, na počátku jeho cesty k němu nebyl zájem vědecké objektivity, nýbrž pocity a emoce, hluboký zážitek bytostného setkání. Z jeho stýkání a potýkání se s Demlem se stal životní příběh, osa, jež poznamenávala a ovlivňovala i jeho hodnoty, chování a rozhodování v normalizačních bažinách. Ne náhodou se z něj stal i ve vlastní tvorbě Demlův legitimní následovník bez aspirací na vnější úspěch - "pro mě psaní znamená ne vydávání knih, ale to, jak si ohmatávám život, dotýkám se ho".

Binarova demlovská práce je založena na diplomce z konce šedesátých let a komentářích k edicím a doplněna je několika rozhovory. Koncipování demlovského souboru pro něj znamenalo především interpretaci celého Demlova směřování, porozumění jeho podstatě. "Demlovo dílo se valí jako Mississippi, od pramenů k deltě - jako sám život." V zápase o tento výklad se rodí pojetí Díla jako jediné finální Knihy, knihy "života smrti mé". Tato kniha může působit a realizovat se pouze jako celek, "reedice a výbory celou demlovskou problematiku spíš matou, než odkrývají". Deml se jeví jako sjednotitel fragmentárního, který vyzdvihuje čas ze zapomnění a klade ho proti smrti, úporně sám v sobě bojuje o poměr individuality a "hromadnosti". Binar především usiluje vyprostit Demla ze zajetí předsudků a scestných, zkonvencionalizovaných klišé. Potíž je tu myslím v tom, že vedle Demlových textů i velmi porozumivý vhled vyhlíží také poněkud konvenčně - a Demlovým záměrem bylo především rozrušovat, inspirovat, vzněcovat, pudit čtenáře k vlastnímu výrazu. Možná i proto jsou nejlepší Binarovou odpovědí na Demla jeho skvělé a nedoceněné prózy vlastní.

Vít Kremlička, Petr Halmay, Petr Borkovec, Božena Správcová, Pavel Kolmačka, Bogdan Trojak, Jaromír Typlt, Štěpán Nosek, Miloš Doležal a Petr Hruška se sešli v jedné knize. (Dodejme, že jedenáctým permanentně "přítomným" je kritik Jan Štolba, stálým odkazováním na něj básníci dokumentují touhu po porozumivém i korigujícím, ale především intenzivním čtení). Petr Šrámek dal knize tomanovský název Pod cizím nebem bloudili jsme spolu (Univerzita Karlova, Filozofická fakulta 2009) a vznikla na bohemistickém semináři FF UK v Praze za spolupráce studentů. Chtěl v ní také "vyjádřit věci, které zůstávají nevyřčené a znázornit všechna gesta neboli intonaci jednotlivých setkání" a vskutku - daří se zde zprostředkovat básnictví a poezii jako fascinující zkušenost v celé řadě aspektů: od dobové inklinace, přes pracovní výkon, tělesnost, nemoc, věrnost, až třeba k peripatetice. Šrámek je se svými žáky vždy dokonale připravený a obeznámený, míří k podstatnému, k básníkovu světonázoru, jeho postavení ve světě, obcování s jazykem (který se umí vysmívat i bránit) a tvůrčí metodě, obsahu i extenzi tvorby. Jsou trpěliví i pohotoví, vstřícní i naléhaví, partnerští. A dokážou si básníky naladit: každý rozhovor uvádí esejistické předznamenání, aspirující na přesné pojmenování a vymezení, s citem pro poetický prostor, pohyb, dění smyslu. Každý tento úvod-medailon (zpovídaní za ně děkují) působí též jako hutná lyrická miniatura, závdavek na další dialog s poezií. V rozhovorech jde zejména o čas - čas uplynulý i uplývající, vroucně žitý i marnotratně utracený, čas jako možnost i výzvu. Čas, jehož vnímání se proměnilo, je stále méně k mání, jinak se otevírá, je bližší, plnější i jemnější, čas zahloubanosti, ochoty být u věci, ponořit se do ní. Proto nepřijde na řadu pouhá nahodilost a zběžná asociativnost. Proto se dere na povrch i ta otázka  - k čemu je poezie? Ukazuje se, že básníkům angažovanost vůbec není cizí - jen se individualizuje, vyhraňuje, hledá si svůj předmět a výraz. Proč by vlastně neměla pomáhat člověku vyznat se ve světě, vybírat a volit? V poezii přece jde o "vnitřní rozpoložení naděje nebo zápas o naději" (Kolmačka) či o "nadějeplný prvek, něco, co temnotu poškrábe či proškrábe, prosekne. Musí v ní být přítomen zřetelný vztah ke světu a jeho smyslu" (Doležal), lze jí "nahlédnout podstatu lidské situace nebo se jí alespoň na okamžik přiblížit" (Nosek).

Kniha Pod cizím nebem bloudili jsme spolu představuje jednu generaci, ale pojetím výběru i způsobem rozmlouvání autoři měli - Šrámkovými slovy - "na mysli pojetí generace jako metaforického uzlu, jedinečného okamžiku, v němž se protnou do té doby mimoběžné, souběžné i protiběžné způsoby myšlení, veškeré zážitky, zkušenosti, názory"; generace je tak spíš "výbojem napětí".

Rozpravy s básníky nejsou jen zajímavou ilustrací či doplňkem k poezii devadesátých let, ale pokusem o její profil i sumářem pozoruhodných, důležitých výroků o poezii, době i našem bytí. Plyne z toho povzbudivý závěr - když se někdo chce a umí zeptat, mají básníci co říci.