Martin Nodl

Glosy historické XII

Velké postavy našich dějin

Vznik každé nové ediční řady je spojen s mnoha úskalími. Předpokládá to jasnou koncepci, kterou je třeba s co největší obezřetností naplňovat, i když během času samozřejmě může - a někdy přímo musí - docházet k dílčím korektivům. Potíže bývají už se samotným názvem. Nakladatelství Vyšehrad si pro novou historickou řadu zvolilo název všeobjímající: Velké postavy českých dějin, přičemž o "velikosti" rozhodují jednotliví autoři. První svazek byl svým způsobem výjimečný, protože nevznikl na objednávku. Pochází z "trezorového rukopisu" Zdeňka Kalisty o kontroverzní postavě Albrechta z Valdštejna.

Tři nejnovější biografie (i když tento pojem je v některých případech příliš nadnesený a obsah knih mu neodpovídá) již naopak odrážejí jasnou tendenci: psát na objednávku čtivé, pro velmi širokou veřejnost zaměřené, neproblémově pojaté "životopisy" "velkých postav", přičemž "velkými postavami" jsou míněni výhradně panovníci a panovnice (Eliška Přemyslovna, kníže Boleslav II. a král Vratislav II.) - i když v budoucnu patrně mezi "velké postavy" proniknou i osoby neurozené. Psát na zakázku je ale ošemetné, protože - jakkoli to autoři výslovně popírají - psaní historie bez vnitřního přetlaku poněkud limituje kvalitu a především odborný přínos vzniklých prací. Všechny tři doposud vydané svazky víceméně reprezentují tradiční české dějepisectví koncentrující se na politické dějiny.

O hlubší sondu do mentálních představ svého hrdiny se přitom pokusila pouze Božena Kopičková. Vratislav Vaníček i Petr Charvát byli při líčení osudů Vratislava II. a Boleslava II. výrazně limitováni dochovanými prameny, jež podobné úvahy fakticky vylučují. Je ale zcela namístě se ptát, zda mohou být jejich práce pokládány za biografie, nebo zdali naopak osoby panovníků nereprezentují více méně symbolické figury, v nichž se jen velmi matně odrážejí dějiny státu, popřípadě společnosti. O dějiny společnosti, někdy v dosti schematické a možná až příliš "literární" podobě, se pokouší především Petr Charvát, jenž si je ale zcela jistě vědom, že problémy líčené jak v kapitole lakonicky nazvané Společnost, tak v kapitole První mezi druhými je jen stěží možné vztáhnout pouze k osobě Boleslava II. a pouze k období jeho vlády. Podobně je pak pro jeho knihu a do značné míry i pro publikaci o Vratislavu II. příznačné, že pasáže týkající se dětství a mládí těchto panovníků jsou spíše mozaikou analogií než reálných obrazů, jež jsou ale pro biografický žánr po mém soudu nezbytné. Za skutečnou biografii s jasnou koncepcí tak můžeme považovat pouze knihu Boženy Kopičkové. I ona se pokusila zasadit osudy Elišky Přemyslovny do kontextu přemyslovské a lucemburské manželské politiky, a to i s důrazem na vztah rodičů a dětí v nejvyšším českém aristokratickém prostředí. Obdobně věnovala pozornost i životním osudům a materiálním podmínkám královen-vdov a v obecné rovině i problematice postavení žen v mužské středověké společnosti. Protože však Elišce Přemyslovně byla jak českou, tak i německou a polskou historiografií věnována dosti značná pozornost, přináší práce Boženy Kopičkové jen velmi málo nových či dokonce originálních postřehů a interpretací. Jistou výjimkou je přece jen kapitola věnovaná královnině "podzimu života", kdy již přestala zasahovat do vrcholné české politiky a věnovala se kulturnímu mecenátu a charitativní činnosti, popřípadě i uchování přemyslovské rodinné či spíše dynastické paměti. Ze všech tří "panovnických" biografií je tato práce jednoznačně nejzdařilejší. Vratislav Vaníček se téměř výhradně koncentruje na politické dějiny a politické události, často nazírané v širším středoevropském kontextu. Nejproblematičtější je přitom jeho práce s některými termíny, zvláště jejich překládání do jakoby srozumitelné moderní češtiny, místy zarazí i ponechané německé a polské citace ze sekundární literatury.

Z hlediska situace české historiografie je pozoruhodné, že všechny tři recenzované svazky Velkých postav českých dějin jsou věnovány středověkým dějinám. Je-li v tom záměr, netuším - bráno do důsledků, měly by být slovním spojením "české dějiny" vyloučeny například osoby žijící po roce 1918. V tom ale problém není. Středověk je čtenářsky velmi vděčnou epochou, opředenou mýty a zkreslenou pamětí, jejíž podobu populárně laděné práce nepřetransformují - a ve své podstatě o to ani neusilují. Z komerčního hlediska se samozřejmě osoby knížat, králů a královen prodávají mnohem lépe než biografie osob obecněji neznámých. Nevím, jakou ediční politiku bude nakladatelství Vyšehrad volit v budoucnu, ale vedle hlav pomazaných by bylo přínosné - i v oné popularizované podobě - vydávat knihy téměř anonymních, i když typologicky pozoruhodných osob, jejichž biografie by se svým způsobem mohly stát mikrohistorií.

K úvahám o nové vydavatelské řadě patří po mém soudu i editorská stránka věci. Práce zařazené do jedné řady by měly splňovat některá jednotná a dosti pevná kritéria. V případě Velkých postav českých dějin tomu tak bohužel není. Na konci "biografie" Vratislava II. nalezneme německé resumé, což je u spíše popularizačně pojaté práce dosti výjimečné, v knize Boženy Kopičkové ani Petra Charváta resumé není. Obdobnou nejednotnost reprezentuje i poznámkový aparát: objevuje se pouze v biografii Elišky Přemyslovny, čímž se autorčiny interpretační postupy stávají lépe sledovatelnými. Naopak spisy o českých panovnících 10. a 11. století jakýkoli poznámkový aparát postrádají - o Vratislavu II. velmi citelně, protože mnohá tvrzení či soudy jsou vysloveně diskusní povahy či smělými, avšak obtížně verifikovatelnými konstrukcemi (u Kalistova Valdštejna je to pochopitelné, protože pro žádnou ediční řadu nevznikal). Pozoruhodná svévole kupodivu panuje i ve zpracování bibliografie či soupisu pramenů a literatury. Petr Charvát volí systém citací obvyklý mezi archeology, namísto křestních jmen uvádí pouze iniciály a spolu s příjmeními je píše verzálkami, názvy knih a článků pak kurzivou. Každou práci se přitom pokouší stručně komentovat. V knize Boženy Kopičkové jsou naopak křestní jména rozepisována a sázena spolu s příjmeními minuskami, názvy knih a článků obyčejným písmem, přičemž nejsou - na rozdíl od textu Petra Charváta - uváděni nakladatelé. U Vratislava Vaníčka byl zvolen princip zcela odlišný: křestní jména rozepisována nejsou, příjmení jsou sázena minuskami, názvy knih a časopisů kurzivou, u knih a sborníků se nakladatelé neuvádějí. Jsem velmi zvědav, jaký princip Břetislav Daněk, který edicí řídí, zvolí v příštích svazcích. Zbývá mu ještě několik kombinačních možností...

Vratislav Vaníček, Vratislav II. (I.), První český král. Čechy v době evropského kulturního obratu v 11. století. Praha, Vyšehrad 2004.

Petr Charvát, Boleslav II. Sjednotitel českého státu. Praha, Vyšehrad 2004. Božena Kopičková, Eliška Přemyslovna. Královna česká. 1292- 1330. Praha, Vyšehrad 2003.

Nešťastná válka

Anglický historik Niall Ferguson je revolucionář. Jeho nejznámější a nejkontroverznější kniha, věnovaná "dějinám" první světové války, přesně naplňuje teoretická kritéria, která si autor stanovil v provokativním pojetí virtuálních dějin, tedy dějin, které se nestaly, ale které se potenciálně stát mohly. Alternativní dějiny jsou ve Fergusonově pojetí téměř výhradně dějiny politické. Příčiny tohoto omezení "virtuality" spočívají především v důrazu na souhru jen stěží ovlivnitelných náhod, které se dle jeho soudu do každodenního politického dění promítaly a jež ve skutečnosti dějinám dávaly nejrůznější, někdy předvídatelné, jindy naopak jen stěží tušitelné možnosti. Jestliže kolektivní Virtuální dějiny byly víceméně intelektuální hrou, která měla vstoupit do debaty o postmoderní historiografii a o mezích či spíše možnostech dějepisectví v době pádu velkých konceptů - přičemž důležitou úlohu hrála jak komerční stránka, tak důraz na počítačovou virtualitu a téměř neomezenost možností v "hrách na dějiny" -, pak Nešťastná válka je knihou jiného kalibru a mnohem těžší váhy. Princip jejího sepsání je přitom velmi snadný: nekonečné kladení otázek vycházejících z premisy, již historici zavrhují - co by se stalo, kdyby. Co by se stalo, kdyby Německo dokázalo zvýšit svou vojenskou kapacitu? Co by se stalo, kdyby Británie nevstoupila do války? Co by se stalo, kdyby francouzská armáda nezastavila německou armádu na Marně? Co kdyby Rusové uzavřeli separátní mír s Německem a zcela se tak vyvázali z dalšího válečného dění? Co kdyby versailleské mírové podmínky byly zcela odlišné a pro Německo nepřijatelné? Či naopak mnohem měkčí a ekonomicky i z hlediska veřejného mínění zvladatelné? Zcela kardinální a pro mnohé čtenáře přímo absurdní otázka pak zní: Kdo válku vyhrál? A to nikoli v rovině filozofických debat, ale v rovině reálné politiky. Vedle oněch virtuálních otázek, o nichž lze dlouze a poutavě psát a fabulovat (a Ferguson to dosti mistrovsky činí), si autor ale klade i seriózní otázky typu "proč"? Proč se Německo rozhodlo pro vedení války? Proč do války vstoupila Británie? Jaká byla role válečné propagandy a jak ovlivňovala veřejné mínění? Proč byli vojáci schopni válčit tak dlouho? Odpovědi na takto pojímané problémy jsou samozřejmě mnohem komplikovanější a svým způsobem i zodpovědnější než v případě "kdybysmů". Z hlediska příčin vypuknutí první světové války (ve skutečnosti se ale věnuje pouze západní frontě, což je samozřejmě limit, který sám o sobě činí z "nešťastné války" válku do značné míry virtuální) se Ferguson snaží na své otázky odpovědět proti duchu převládajícího proudu odborné literatury posledních desetiletí. Soustavně přitom rozbíjí tezi o nevyhnutelnosti vypuknutí války - i když v tomto případě jde spíše o otázku ideovou než interpretační. Opravdu pozoruhodné jsou naopak jeho analýzy účinnosti propagandy, psychosociální sondy do válečného nadšení v zázemí všech zúčastněných stran a v neposlední řadě do mentality obyčejných vojáků, bez nichž není možné žádnou moderní válku - tedy samozřejmě moderní na počátku 20. století - vést. Prameny, které ke svým úvahám o skupinové mentalitě vojáků užívá, ale v žádném případě nejsou natolik výmluvné, abychom mohli bez hlubších debat přijmout Fergusonův závěr, že muži (téměř vždy se mluví o mužích, kdežto role žen v oné "nešťastné válce" není téměř vůbec zmiňována, natožpak analyzována) zabíjeli a riskovali zabití s klidným svědomím, a to i v případě, že byli nuceni zabíjet z bezprostřední blízkosti. Jistě, otupělost a podprahovost touhy přežít i za cenu zabití protivníka určitě hrály úlohu v několikaleté rezistenci vůči válce, avšak v žádném případě tak jednoznačně nevysvětlují postoje anonymních, politicky pasivních pěšáků v soukolí systémů s totalitárními prvky. Pro Fergusonovu knihu je téměř příznačné, že fakta, užívaná jako logické či podpůrné argumenty, jsou často volena dosti účelově a bez zřetele ke skutečnostem, jež by "jednoznačnost" interpretací zpochybňovaly, a to nikoli pouze ve virtuální rovině. A přespřílišná jednoznačnost je znát i v celkovém směřování práce, ve zdůraznění chybného rozhodnutí Velké Británie účastnit se války. Británie ji sice vyhrála, ale ve svém důsledku vedla k oslabení jejích pozic jak na evropském kontinentu (Ferguson dokonce mluví o izolaci), tak z hlediska světové imperiální velmoci. Odpověď, že v případě neúčasti ve válce by se tak nestalo, ale není ničím víc než pouhou virtuální realitou, již je tak snadné konstruovat. Otázka je, k čemu podobné konstrukce jsou a zda spíše než úvahy historiků neodrážejí debaty a představy lidí vzdálených v čase - a někdy i v prostoru - od skutečných událostí. Úvahy o nutnosti či přínosu účasti v první světové válce se v Británii samozřejmě objevovaly již ve druhé polovině třicátých let 20. století. A ono uvažování o tom, co by se stalo, kdyby se stát či "velcí jedinci" zachovali zcela opačně, než jak se v reálném čase a prostoru rozhodli, je po mém soudu antropologické povahy a najdeme ho již ve středověku v podobě využívání dějin jako argumentů a možných scénářů jako protiargumentů v časově vzdáleném politickém a mocenském rozhodování. Tuto rovinu virtuality, jež má svou ukotvenost v interpretování minulosti v nově nastalých podmínkách a situacích, však Ferguson prakticky nebere v potaz. Kdyby tak učinil, musel by přiznat, že v mnohém není nijak originální a provokativní a že pouze zpod koberce vytahuje "argumenty" či "postoje", které byly v historicizujícím výkladu první světové války přítomny dávno před napsáním jeho Nešťastné války.

Niall Ferguson, Nešťastná válka. Praha, Dokořán 2004. Přeložil Václav Viták.