Martin Prinz

Skvělý pár

Z kamene

sama se divím, jak snadno se nechám odvést od toho, co jsem ti chtěla napsat. protože jsem ti vlastně chtěla psát něco úplně jiného. Chtěla jsem ti napsat, že bychom raději měli všechno, co mezi námi bylo, uzavřít v minulosti. tys to přece také cítil. když jsem scházela do metra, byla jsem si jistá, že je to pryč. a najednou tu byla tak strašná bolest. bezmála zoufalství. trvalo mi přes týden, než jsem se z toho vzpamatovala. a tehdy jsem si přísahala, že to nesmí jít takhle dál, jinak ztratím veškerou kontrolu nad situací, ale ani na okamžik jsem si nedokázala představit, že bych tě už nikdy neviděla.     zuz

Nahoru k Lassingu dorazila tenkrát z druhé strany. Krátce po druhé odpoledne. Od Liezenu, ne od Rottenmannu jako dnes. Hasiči byli na místě. Záchranka. A obrovský kráter. Přímo pod návsí u kostela. Kráter byl plný vody z Lassingského potoka a v ní rodinný domek. A pod tím systém štol a šachet dolu na mastek, sahající do hloubky dvou set metrů.

Dole jeden zůstal, řekl jí šéf do telefonu na vysvětlenou, když jí volal do Ramsau.

Seděla tu a koukala. Bledá odpolední obloha. Čistý chladný vzduch. Kdyby tu a tam nestoupal ze dvorů kouř, zdálo by se, že je krajina ze skla.

Bylo naprosté ticho.

Zuzana si opřela hlavu o opěrku a zavřela oči.Vzpomněla si, jak měla tehdy cestou nahoru k Lassingu puštěný Song 2 od Blur. Nahlas, pořád dokola tuhle jedinou písničku.

Byla by teď ráda měla po ruce něco podobného. Otevřela oči.

Dole jeden zůstal, řekl jí šéf. V jídelně v šedesátimetrové hloubce, bahno ho odřízlo od východu, ale udržují s ním spojení telefonem.

Rovné sloupy kouře - jako šedé čáry na světle modrém nebi. Nad usedlostmi, roztroušenými v údolí, stejně jako nad domy uprostřed osady, těsně namačkanými k sobě. Jen na druhém konci vesnice, na jižní straně naproti, vytvářel kouř světlé, takřka bílé linky na pozadí sytě zelených jehličnatých lesů.

Vzhledem k počasí jí nepřipadalo nijak zvláštní, že voda vnikla do jedné ze štol, muž navíc nebyl zraněný. Proto taky neodřekla večeři, na niž ji lyžaři pozvali na závěr jejího pobytu, a vůbec si s ničím nelámala hlavu, když za zvuku Songu 2 musela cestou sem nahoru z Liezenu čím dál častěji brzdit v zatáčkách.

Teď měla v hlavě jinou píseň. Už celý den - přinejmenším ve chvílích, kdy na nic zvláštního nemyslela. Sáhla po mobilu. A hned byla v duchu u někoho, jehož číslo ovšem malý tyrkysový symbol telefonu v rohu displeje zcela jistě neskrýval: Sebastian.

Bylo vyloučené, že by zavolal nebo jí poslal esemesku, nejen proto, že už půl roku nebyli v kontaktu, i během předchozích měsíců se něco takového stávalo jen ve výjimečných případech. Bylo to jedno z těch omezení, s jejichž pomocí si nalhávali, že se to, co se mezi nimi odehrává, dá ještě uřídit. Stejně jako se pokoušeli posílat si jenom jeden mail denně, nebo aspoň ne moc a nescházet se na moc dlouho.

V prvních měsících neznali ani svá telefonní čísla. Vyměnili si je, až když jela v dubnu na služební cestu do Kostnice, a to přesně ve stejnou dobu, kdy tam byl kvůli výstavě svých prací i Sebastian. Navrhla to ona, když viděla, že ji za ten den a půl čeká tolik pracovních schůzek, že není schopná si s ním předem nic domluvit a že se možná neutrhne ani na chvilku.

A tak to pak taky dopadlo. K smrti unavená po dni plném porad, prezentací, pracovních obědů a večeří mu z taxíku napsala, že už je zralá jedině na to, padnout do postele a že jí to asi ani další den dopoledne nevyjde. Sebastian odpověděl, že už je taky v penzionu. Ale jeho Krásně se vyspi stačilo, aby mu odepsala, že na něj určitě bude před spaním myslet.

Celou cestu do hotelu pak textovky létaly horečně sem a tam, takže chybělo půl věty, a ona se za ním rozjela nejen, aby ho viděla, ale aby s ním strávila noc.

K tomu však nedošlo, za celé ty měsíce ne. Namísto toho jejich touha jen tím víc rostla, čím víc překážek si z nutnosti vytvořili.

Zuzana se těsněji zahalila do šálu a vystoupila. Sluneční paprsky zatím doputovaly k vzdáleným severovýchodním svahům. A zatímco nebe stále ještě zářilo světlou modří, údolí zahalila pochmurná šeď.

Takhle vypadá chlad, pomyslela si, odpolední chlad, kdy je čím dál míň světla. Dokonce ani sníh už není tak bílý, i z něj je teď šedivá plocha. Měla si při jízdě sundat kabát. Teď se třásla zimou.

Dole jeden zůstal.

Když dorazila, zdálo se, že práce kolem kráteru mají poklidný a správný průběh. Připadalo jí, že vzájemně rutinně sladěné pohyby a úkony hasičů při pokládání hadic, připojování čerpadel nebo stavění zátarasů probíhají s bezmála stejnou pravidelností, s jakou už několik dní skrápěl krajinu déšť. Jako by byli na místě mnohem déle než teprve od dopoledne.

Pak se pozdě odpoledne potok rozvodnil, roztrhl kráter, který se přes den rozrostl do velikosti dvou fotbalových hřišť, a zčásti zaplavil důl. Zatímco se rodina, jíž rodinný domek mizející v kráteru patřil, ještě tak tak stačila zachránit, zůstal horník Georg Hainzl v hloubce, uvězněn masou vody a bahna v té části štoly, jíž se říkalo jídelna.

A v oněch prvních dvou hodinách, kdy bylo nutno co nejrychleji zabránit dalšímu zřícení a následnému zaplavení štol kolem jídelny, probíhalo všechno jistě ještě mnohem hektičtěji. Když ale brzy odpoledne dorazila, hasiči z celého okolí už potok odklonili. Což mělo znamenat, že nehrozí zřícení dolu. Tou dobou ještě chtěli horníka vyprostit z podzemí rezervní štolou. To bylo alespoň oficiální vysvětlení toho, že se do dolu posílali stále další muži, i když se kráter přes den rozšířil natolik, až hrozilo, že se silnice, vedoucí kolem, kterou předtím projela, nakonec taky zřítí.

Zuzana ještě stále slyšela pravidelný a monotónní hluk čerpadel, při kterém horníci dál sjížděli do dolu nepoškozenými těžebními štolami. Skutečně to budilo dojem, že mají situaci pod kontrolou. Přestože se kráter neustále zvětšoval a dům přitom klesal čím dál hloub.

Jenže právě plynulý pohyb domu nebyl pouhým okem postřehnutelný. I když se Zuzaně zdálo, že má sesuv domu dosud jasně před očima, byl to jen druh zpětné projekce.

Jediné, co ve skutečnosti naznačovalo sesuv, byly trhliny v bílých zdech domu a vzpomínka na to, kde stál ještě před hodinou. Jako laik přitom člověk nemohl ani tušit, co se pod zemí děje, a už vůbec ne, že jiné horníky mezitím posílají do mnohem větší hloubky, než byla jídelna.

Zakrátko na místo dorazilo množství dalších novinářů. Všichni fotografovali dům mladé rodiny, i ona. Jenže ona, místo aby dům vyfotila z co největší blízkosti, vyšplhala na svah za kráterem. Naprosto automaticky, aniž o tom přemýšlela, a měla tu pravou fotku. Se šťavnatými pastvinami kolem jámy, jako by ani nebyly z tohoto světa. Jako by svět sestával už jen z onoho bílého domku. Vprostřed zeleného Měsíce, posetého lukami, v jehož vesmírné neporušenosti hrozily každou vteřinu kráter i s bílým domem zmizet.

[... ]

Jsem bohužel zadaná, řekla Sebastianovi. Pár minut předtím se viděli poprvé. U semaforu na Mariahilferstrasse. Několik vteřin, než naskočila zelená, a jim, jak šli proti sobě, nezbyl čas uhnout pohledem. Ani když se míjeli. Sotva udělali dva tři kroky, ohlédli se po sobě s rozzářenou tváří jako dva, co se vzápětí jeden k druhému vrhnou, a přesto pokračovali v chůzi opačným směrem, i potom co se znova ohlédli, jako by jejich nohy byly chytřejší nebo přinejmenším realističtější než jejich oči. Alespoň její nohy, jeho ne, a tak se, když myslela, že už ho v davu ztratila, náhle vynořil vedle ní.

Měla to ještě docela přesně před očima, jak šli tu sobotu nejdřív prostě jen tak dál, vedle sebe, prohlíželi si jeden druhého, s údivem a radostí, která ji beze zbytku naplňovala. Jako by se v příštím okamžiku měla vznést. Nebo ho obejmout. Kdyby mezitím nedošli k obchodu, do kterého chtěla zajít kvůli zimnímu kabátu.

Zeptal se jí, co bude dělat potom. Odpověděla, že na ni její muž čeká v jedné hospodě, a přidala větu, kterou předtím ještě nikdy neřekla:

Jsem bohužel zadaná.

A patrně by se právě pro těch několik okamžiků předtím vehementně bránila dát mu svou redakční vizitku nebo se s ním ještě někdy setkat, kdyby neodpověděl:

Ano, já taky.

[... ]

co bys vlastně dělal, kdybychom se někde potkali mezi lidmi? dali bychom najevo, že se známe? s úsměvem bychom se minuli?

zuz

nevím. nemohl bych tě pozdravit jako někoho, koho znám jen od vidění (třeba se to jednou budeme muset naučit...!). prozradil bych se, takže mi asi doopravdy nezbyde nic jiného než kolem tebe s úsměvem projít. (a přitom budu určitě doufat v zázrak, že tě za dalším rohem potkám samotnou.) bylo by to nebezpečné, náš úsměv by byl to nejnebezpečnější, protože by se právě v něm nejvíc projevilo, jak moc jsi mi blízká, takže by mě to určitě skoro zahubilo. - a ty, jak by při tom bylo tobě?

se

ani já nevím. možná bych byla tak překvapená, že bych se nezmohla vůbec na žádnou reakci. asi by mě to pořádně zabolelo. a třeba bych se prostě musela usmát.

zuz

bude lepší, když budeme sami, až se příště potkáme.

se

Sebastian. Georg to jméno ještě nikdy neslyšel. Zíral na monitor. Doručená pošta, Pošta k odeslání, Odeslaná pošta, Koncepty, Koš a Sebastian, tak se jmenovala poslední složka Zuzaniny pracovní mailové adresy.

Georg byl rázem vzhůru. Přes těch několik skleniček vína, které během večera vypil. Zatím složku neotevřel. Chce vůbec vědět, co v ní je?

S něčím takovým rozhodně nepočítal, když si po návratu domů všiml flash disku na kuchyňské lince. Jen se divil, že ho neviděl před odjezdem do Perchtoldsdorfu. Stávalo se zřídka, vlastně nikdy, že by si Zuzana zapomněla flash disk, na kterém měla nahrané soubory a texty, které někdy doma redigovala, nebo pracovní maily, které z domova vyřizovala. Možná si toho ale jen nikdy předtím nevšiml. Jako dnes vpodvečer, kdy už tu vlastně musel ležet.

Jako ho až doteď nikdy nenapadlo prohlížet jí poštu. Sotva ale vstoupil s tou věcičkou do pracovny, jasně cítil, že ono doteď už neexistuje. Ozvalo se v něm něco, co by jen stěží dokázal pojmenovat, jakési nutkání, jež na něj celý večer působilo s takovou naléhavostí, jakou znal jinak jenom ze sna.

Současně měl ale o každém okamžiku těch několika posledních hodin detailní přehled. Teď před monitorem počítače nemusel Zuzaniny maily otevřít, zrovna tak mohl předtím úplně jinak zareagovat, když se objevila Eva. Než se jeden druhého dotkli. Zdálo se, že kvůli němu i sobě ponechala situaci na zlomek vteřiny otevřenou. Kdyby dělal, že se lekl, když se náhle zjevila, určitě by přistoupila na hru.

Ovšem připadalo mu, že čím jasněji si to v těch chvílích uvědomuje, tím míň dokáže vlastní jednání řídit. Jako by se z každé myšlenky v jeho hlavě vytvořil zdánlivě snadno dostupný, a přesto nedosažitelný ostrůvek.

Otevřel složku. Objevila se před ním řada mailů. Dlouhá řada, jak velice brzy zjistil, když se jí začal probírat. Maily od Sebastiana T. a maily Sebastianovi, moc, hrozně moc mailů. Proto ani nedojel na konec, ale skočil hned zase na začátek. Jako by se tím mohlo něco změnit.

11.37 - 28. listopad - Předmět: záblesk světla. Zuzana tomu Sebastianovi evidentně dala svoji vizitku, protože mail začínal slovy: na vizitce stojí zuzana, takže už tě můžu aspoň oslovit jménem a zeptat se tě, jestli se uvidíme. už proto, že takový záblesk světla, jako ta pohříchu krátká chvíle na mariahilferstrasse, je právě v téhle mlze čím dál potřebnější. - když řekneš kdy, řeknu kde!

13.15. Předmět: Re: záblesk světla. Georg krátce zaváhal, jako by ještě mohl couvnout, ale na to už bylo pozdě. Spěšně kliknul na její mail: s tím zábleskem světla máš pravdu, se schůzkou to ale bude složitější: zaprvé mám zrovna před uzávěrkou a jsem právě v největším pracovním presu, a zadruhé, jak víš... jsem vdaná.

Jak to, že už to věděl, blesklo Georgovi hlavou. Proč se tomu muži hned při prvním setkání zmínila o svém manželství? Na obranu? Georg to nemohl pochopit. Když se navíc zdálo, že píše zcela bez zábran. Neboť přestože psala, že se schůzkou by si to musela nejdřív rozmyslet, nebyla v jejích následujících otázkách ani stopa opatrnosti nebo odměřenosti:

ale hrozně moc mě zajímá: kdo jsi? co děláš? řekni mi něco o sobě!

A to se Sebastian nedal dvakrát prosit. Je sochař, psal, a: pokud ty máš zrovna uzávěrku, já jsem právě v post...'2dtvůrčí fázi. Už ve čtvrtek jede pryč, musí totiž kvůli výstavě svých prací do Darmstadtu. Zdálo se, že Zuzana už si to našla na internetu, jak mu s neskrývanou radostí sdělila. Ovšem její zvědavost tím nebyla ani zdaleka ukojena. Nejen že chtěla hned vědět, jak dlouho v Darmstadtu bude, ale též, zda pracuje v ateliéru nebo doma, a: kde to je: nech mě hádat: poblíž naschmarktu? - a ještě něco: nejsem moc zvědavá?... to je profesionální deformace!

samozřejmě že je to pouze profesionální deformace, přišlo od Sebastiana, který se dál vyptával, co vlastně jako vedoucí přílohy Zdraví dělá, a připojil rovněž a kdo jsi? jako žertovný odkaz na její první mail.

hm. možná záblesk světla, stálo v Zuzanině odpovědi. Georg si představil její oči. Bodlo ho u srdce. A vzápětí znovu, když četl řádky, ve kterých od toho muže skrytě, avšak naprosto čitelně žádala potvrzení, že ani pro něj nebylo jejich setkání ničím běžným:

protože jako umělec máš nejspíš pořád dovolenou a neděláš celý den nic jiného, než že oslovuješ na ulici novinářky...

samozřejmě, četl v Sebastianově odpovědi, že nedělám nic jiného, zvlášť když jako minulou sobotu stojím na mariahilferstrasse u semaforu. Jakmile se jen letmo setkám s pohledem ženy naproti, vím, že je to novinářka. A když se na mě podívá ještě jednou, možná dokonce s úsměvem, jsem jí okamžitě v patách.

takže to byl úsměv, psala Zuzana v prvním úterním mailu, ale já se ráda a hodně usmívám - víš ty vůbec, že mě pěkně rozptyluješ?

Zase výzva. A opět zareagoval správně, i když ji vůbec neznal. Protože zatímco dopoledne chodily maily bezmála co hodinu, dal si tentokrát zcela záměrně s odpovědí načas. A napsal Zuzaně až pozdě odpoledne, že i ona ho rozptyluje, ovšem že to patří k jeho životu, že z toho dokonce žije, zatímco ona jako šéfka celé časopisecké přílohy přece může takové rozptylování snadno ignorovat. Jako to včera udělala s jeho otázkou, kdy se znovu uvidí. - Odpověď ani ne za patnáct minut:

a já už myslela, že jsem tě odradila. bez rozptylování je to najednou v tom včelím úlu tady i pro mě fádní... přestože si pořád nejsem jistá, jestli je schůzka dobrý nápad. radši se na to vyspím...

Georg vzpomínal na dny loňského podzimu. Byli tehdy těsně před stěhováním. A on se ještě radoval, že pochybnosti, jež se u Zuzany v posledních měsících v souvislosti s domem tu a tam objevovaly, náhle zmizely.

Když totiž před rokem začali hledat něco většího, vítězila u ní představa bytu v centru. Půdní byt nebo byt s balkónem a terasou by jí, co se týče zeleně, úplně stačil, zatímco on by se nejradši přestěhoval do některé z těch příměstských obcí Vídeňského lesa, kde už nebydleli jen Michael s Evou, ale časem skoro všichni jejich přátelé.

Carolaweg byl kompromis a šťastná náhoda k tomu. Autem pět minut na metro, pěšky patnáct, a přitom to nahoře u Himmelhofu byla zároveň poslední městská ulička, sousedící se zoologickou zahradou a lesy u Lainzu. A to se líbilo i Zuzaně. Zvlášť když se při první návštěvě podívala dolů na Vídeň. Jako z nějaké hory, řekla a hned souhlasila.

Přesto mu dělalo starosti, když se v prosinci měli nastěhovat. Znal ji a bál se, že by se při likvidaci předchozího domova a chaosu takového stěhování dřívější odpor vůči životu ve vlastním domě mohl zase objevit.

Když na přelomu listopadu a prosince začali s přípravami, zdálo se, že jeho obavy byly zcela zbytečné, jak byla v těch dnech bezstarostná a veselá.

než pojedu do darmstadtu, už to tedy asi nevyjde, psal Sebastian ve středu ráno: jedině dnes odpoledne anebo večer, protože zítra už budu pryč. Ani nevyčkal, k jakému rozhodnutí přes noc dospěla. Líp to udělat nemohl:

večer, odpověděla obratem, je to problém. protože jsem obvykle očekávána doma. - takže bychom se krátce mohli sejít jedině dnes odpoledne. nebo to vůbec necháme být. ačkoli to zřejmě ani jeden z nás nechce, ta možnost tu pořád je.

Georg strnul. Věděl, jak zřídka používala slůvko My. Hlavně pokud šlo o city. A tady se už po dvou dnech dopisování objevuje jistá vzájemnost a zní to tak, jako by okamžitě pochopili, co jeden ke druhému cítí.

Georg vzhlédl od obrazovky, zhluboka se nadechl a cítil, jak se uvnitř třese. Jako by jeho nitrem vanul studený vítr a odnášel všechnu jistotu, naději a štěstí, které kdy zažil. Ale přestat ty maily číst nemohl.

Aspoň tedy přeskočil celý týden po prvním setkání. Beztak mu stačila položka Předmět, aby zjistil, co si za ten týden psali: ztratit hlavu - třířádkové porušení jednostranného zákazu - že bych tě prostě nejradši viděl hned - ty mi taky nejdeš z hlavy - jen krátce, pokud tu ještě jsi - ano, ještě tu jsem

Po týdnu už se očividně pokoušeli stanovit si pravidla. Jako například to s jedním mailem denně. A právě Zuzana, která tohle pravidlo navrhla, byla tou, co ho už po půl dni porušila: nemohli bychom přece jen z našeho pravidla jeden mail denně udělat výjimku: a ty bys mi ještě jednou krátce odepsal?

Jak dlouho to šlo takhle dál? Třebaže už hodně mailů přečetl, byl to jen zlomek jejich korespondence. Ovšem dojet až na konec si teď troufal mnohem míň než na začátku. Ze strachu, že třeba žádný konec není. Přestože mu alespoň chronologické uspořádání zpráv, totiž že na začátku byly jejich první maily, a ne ty odeslané naposled, dodávalo slabou naději, že si mezitím psát přestali.

Georg vstal a šel do kuchyně, aby si přinesl skleničku vína. Nejradši by se napil rovnou z lahve a zároveň se mu z té představy dělalo špatně.

Podíval se ven na ulici. Padající sníh ve svitu lucerny. Dál už nebylo vidět nic. Ani svah pod Himmelhofskou loukou. Vlastní dům jako oáza bezpečí, tak si to vždycky představoval. Z toho všeho teď nic nezbylo.

otázkou je, zda je vůbec ještě možné takové touze odolat, i když se o to všemi silami budeme snažit.

Georg se vrátil do pracovny, která pro ně, aniž to vyslovili, představovala od první prohlídky eventuální dětský pokoj. Přečetl si ještě jednou Zuzaninu otázku, adresovanou Sebastianovi. Mail měl předvánoční datum, tenkrát se sem nastěhovali. A přesně na ten týden si ti dva ještě domluvili schůzku. Po níž se pak poprvé pokusili vztah ukončit. A realizovali tím přesně to, co jí Sebastian napsal jako odpověď na otázku, jak uniknout touze: nejspíš to možné je, člověk činí většinou sám sobě to největší násilí. všechno lze potlačit, lze tak uniknout dokonce i sobě. jen - co potom?

O jejich vánoční dovolené působila Zuzana zpočátku doopravdy zničeně. Přičítal to přirozeně stěhování, všemu tomu chaosu, bednám, holým zdem, prázdnému prostoru a místnostem, naplněným nábytkem bez ladu a skladu.

Jak se ale věnovala vyklízení, zařizování a výzdobě pokojů, bylo jí den za dnem líp. A on cítil úlevu, že se tak rychle aklimatizuje. A teď se dočítal, že to souviselo především s jejím rozhodnutím přerušit kontakt se Sebastianem, k němuž mezitím dospěla.

S rozhodnutím, jež po dovolené po jednom jediném mailu od Sebastiana okamžitě opustila. Psala mu, že si byla naprosto jistá, když se tehdy večer skoro neovládla, jak moc toužila se ho dotknout, že to musí ukončit, jinak že ji to zničí. Teď že ji ale pouze udivuje, jak snadno mění rozhodnutí, k nimž předtím dospěla.

Když začalo svítat, seděl Georg ještě stále před monitorem. Venku sněžilo, v ranním šeru nebyly sněhové vločky bílé, ale přes svoji zářivost zvláštně bezbarvé. Místo aby došel na konec, stal se v několika posledních hodinách svědkem dalších a dalších pokusů vztah ukončit. Mezitím dospěl k jaru a moc mailů už mu nezbývalo. I kdyby ovšem ani teď neznamenal poslední mail konec, už by ho to neděsilo.

Z německého originálu Ein Paar (Salzburg, Jung und Jung 2007) přeložila Zuzana Augustová.