Martin C. Putna

Zápisník XI

Vyhlazení recenzentů II

Text "vyhlazení recenzentů" v minulém Zápisníku vzbudil kravál ještě dříve, než vyšel. Počítáme s tím, že se ozve ještě mnoho pohoršeného pištění v duchu "co si to dovoluje, říkat o praxi, která je tak vžitá, a tudíž normální, že je nenormální" a "tohle on přece říkat NESMÍ". Přesto však neztrácíme naději, že se náš minulý výkřik aspoň někomu zadere do uší; že aspoň někoho přivede k pochybnosti, zda to, co je v dnešní recenzentské praxi "běžné", je i "normální"; že možná někoho povzbudí k vážné rozpravě o tom podstatném - o ETICE RECENZENTSTVÍ.

Namítá se, že výkřik "skoncovat s recenzenty" zazněl v tak durychovském fortissimu, že to předem zabrání možnému vzniku vážné rozpravy. Uvidíme. Namítáme na to, že započne-li se řeč polohlasem, není ji v onom "běžném", ale ne normálním literárním provozu slyšet. Namítáme na to, že jsme se snažili půldruhého roku pomalu, klidně a soustavně vysvětlovat "manažerům" veřejnoprávní televize, že řekne-li se "kritika", nemusí to nutně znamenat "kritizovat, nadávat, trhat", nýbrž že to primárně MUSÍ znamenat porozumění tomu, co a v jakém žánru chtěl autor říci, a pak lze případně i nadávat - ale vždy s respektem vůči autorově práci. Snažili jsme se, leč marně. "Nenadává se, tak to není kritika."

Jistě že je třeba občas "nadávat". Ale daleko více než jakékoliv současné romány, sbírky, překlady, filmy atd. atd. zasluhují dnes "nadávání" ti recenzenti, kteří spatřují smysl své práce v nadávání.

Nejvyšší respekt pro literární práci!

Žádný respekt pro ty, kdo nemají k literární práci žádný respekt!

* * *

Co to znamená v praxi, demonstrujme na příkladu textu Martina Pokorného Němé zpěvy - Nad českým překladem Poundových Cantos (Souvislosti 4/2003). V duchu "dotazníku pro recenzenty", který jsem v prvním Vyhlazení recenzentů navrhl, předem oznamuji: Annu Kareninovou znám velmi dlouho a ve velmi pozitivních souvislostech, pana Pokorného neznám, nikdy jsem neměl co do činění s jeho texty ani on (pokud vím) s mými.

Text Martina Pokorného zaplňuje sedm, s poznámkami devět stran Souvislostí. První strana textu obsahuje výklad o povaze Poundova jazyka a o obecných problémech s překládáním takto komplikovaných textů. Poté se přikročí k recenzi Kareninové překladu. Anna Kareninová je na počátku označena za "nespornou a respektovanou profesionálku" - avšak s výhradou: "která se ovšem, nakolik jsem s to zjistit, anglické poezii zatím nevěnovala" a s vzápětí vyřčeným hlavním soudem: "[v úkolu] postupného sžívání se s jazykem díla [... ] překladatelka selhala."

Naprostou většinu dalšího textu vyplňují konkrétní příklady tohoto - dle názoru recenzentova - selhání, doprovázené jednak citacemi originálu, jednak vlastními Pokorného návrhy, jak by bylo bývalo třeba přeložit příslušné místo lépe. Překladatelské postupy Anny Kareninové jsou přitom komentovány výroky, jako "U Kareninové se Poundovo pověstné ucho zacpává voskem", "Kareninová odhlíží od textu, poddává se osobním emocím a zastírá původní smysl", "defekty, na něž upozorňuji výše, opravit nelze", "svědomitost nenahradí inspiraci", "i na poli prosté překladatelské kompetence projevuje Kareninová zarážející lapsy", "se slovíčkem off má Kareninová podle všeho soustavnější obtíže", "kdyby Kareninová do Kennera skutečně nahlížela, věděla by, že... ", atd. atd. Jen jedna jediná věta, včleněná do toku výtek, obsahuje dílčí pozitivní hodnocení: Ve dvou cantos "Kareninová dosáhla básnické úrovně, jíž by si bylo přáti v celém překladu".

Závěrečná část recenze zpochybňuje celou koncepci vydání kompletního překladu Cantos: Kareninová a nakladatelství Atlantis ji pojaly špatně, a proto "je nutno jim zabránit", aby je v této podobě dokončily. Kareninová "by měla" raději vydat jen výbor z Cantos, nakladatelství "by mělo" to a ono. Celý Pokorného text tedy stále znovu ilustruje tezi obsaženou v názvu, totiž že to, co Anna Kareninová překládá a Atlantis vydává, jsou "němé zpěvy".

Celý Pokorného text ovšem vypovídá ještě o něčem jiném: o svém autorovi, o jeho metodě a jeho intenci. O tom, kdo má právo rozlišovat mezi inspirací a pouhou svědomitostí či upozorňovat na neopravitelné defekty; kdo má schopnost vidět do překladatelčina nitra a do jejích nezvladatelných emocí; ba dokonce, kdo má (čti: měl by mít!) moc zabránit pokračování tohoto neblahého vydání! Čtenářova pozornost je tak neustále odvracena od Pounda, Kareninové i překladu k tomu, kdo má toto právo rozlišovat, tuto schopnost vidět a tuto moc zabránit. K tomu, kdo lépe ví. K tomu, kdo by Pounda lépe přeložil a vydání lépe zkoncipoval. K Martinu Pokornému. A hle, tentýž Martin Pokorný hned v následujícím čísle Souvislostí tiskne své vlastní překlady Poundových básní a studií o Poundovi a o koncepcích Cantos... Celý blok sestaví sám a sám. Jen jedna původní česká studie je dodána z jiného zdroje. A když ji Martin Pokorný v Souvislostech najde, a v ní citace Poundových básní v překladu jiných osob - vzkazuje do redakce, že i tyto překlady jsou špatné.

Shrnuto: Recenze Martina Pokorného na překlad Anny Kareninové je zaujatá. Je nevyvážená, neboť se zaměřuje výhradně na místa, kde je - podle recenzentova názoru - možno předvést negativní hodnocení, naopak jen na jednom marginálním místě (a bez citace) provede pozitivní zmínku. Recenze je vedena zřetelným, průhledným autorovým záměrem zpochybnit kvalitu práce autorky, která se zabývá texty stejného autora (Pound) ve stejných žánrech (překlad a komentář) jako autor recenze. Styl, jímž je recenze psána, sugeruje nedostatečnou kompetenci autorky překladu a naopak výsostnou, jedinečnou kompetenci autora recenze.

Pokud čtenář sugesci nepodlehl, začíná jeho tázání teprve nyní:

1) Jsou konkrétní Pokorného výtky na adresu Kareninové oprávněné?

2) I pokud jsou všechny konkrétní výtky oprávněné, opravňuje to recenzenta k celkovému odsouzení překladu Kareninové?

3) I pokud by celek překladu zasluhoval odsouzení, opravňuje to recenzenta k tak povýšeneckému stylu, jakým o práci Kareninové mluví?

Už odpověď na první ze tří otázek by vyžadovala nový rozbor textu překladu i textu recenze - a rozbor by to musel být přinejmenším stejně dlouhý a přinejmenším stejně důkladně doložený citacemi jako text recenze. A ten, jak víme, zabral devět stran předminulých Souvislostí...

Není třeba mluvit v kondicionálu. Rozbor Pokorného recenze skutečně vznikl, napsala ho sama Anna Kareninová. Jednotlivé Pokorného výtky v něm zpochybnila a poukázala na to, kde on sám neporozuměl, nevšiml si, nevěděl - jak v poundovském originálu, tak v jejím překladu. Kdo z těch dvou má na kterém místě pravdu, náleží rozsuzovat poundologům.

Proč však Anna Kareninová svůj text nepublikovala a poskytla jej pouze přátelům ad informandum?

Protože na rozdíl od Martina Pokorného ví o tom, že existuje cosi jako RECENZENTSKÁ ETIKA. Protože nechce sama publikovat svou obranu, neboť by mohla být právem obviněna ze zaujatosti. Protože by polemikou s Martinem Pokorným akceptovala, že dikce, jakou použil, je přípustná pro odbornou debatu. Protože se na úroveň Martina Pokorného nehodlá snižovat.

Případ Kareninová- Pokorný může skutečně sloužit jako model. První - překladatel, editor, literární historik (záměrně vynechávám kategorii tvůrce původní krásné literatury!) - vykoná náročnou, několik měsíců či spíše let trvající práci, na jejímž základě předloží veřejnosti dílo zbohacující a rozšiřující její kulturní obzor. Druhý - recenzent, který má navíc případně sám ambice v témže oboru - napíše za víkend či za pár hodin "kritiku", v níž si všimne jen (domnělých či skutečných) nedostatků a s poukazem na ně dílo odsoudí. První je postaven před dilema:

Má se bránit? Koho zajímají repliky odpovědi napadených autorů! Kdo je bere jinak než jako výlevy uražené ješitnosti!

Má nechat po své tváři stékat recenzentskou slinu? Pak je to bráno jako mlčení zahanbeného souhlasu!

Má čekat, že se ho zastane někdo třetí, objektivní, nezaujatý? To by se načekal!

Anna Kareninová vyřešila své dilema textem pro přátele.

Ale proč by měli být další a další autoři stavěni před toto bezvýchodné dilema?

Proč by měl autor knihy být vždy v nevýhodě před autorem recenze?

Ještě je tu přece jeden činitel v této smutné staré hře, v níž agresivnější a agilnější vždy vyhrává: Redakce.

Co už by mělo být naléhavějším úkolem redakcí novin a časopisů než hájit autory proti zlovolným, zaujatým recenzentům?

A jak by je měly lépe hájit než PŘEDEM - to jest krajní opatrností při publikování "ztrhávacích" textů, to jest zvýšenou náročností vzhledem k recenzentům, odhalováním jejich skrytých motivací a zaujatostí, tlakem na přepracovávání nevyvážených textů a vposledku jejich odmítáním.

Text Martina Pokorného o překladu Anny Kareninové se podle mého soudu v Souvislostech v této podobě neměl objevit.

Nerecenze

Prohlášení: Všechny knihy, o nichž budu psát, jsem od někoho (autora, editora, vydavatele, šiřitele) dostal. Vůči dárcům jsem v případě první knihy pozitivně předpojat, dárce druhé a třetí knihy znám letmo a v dobrém, čtvrtá kniha přišla od osobně mi neznámého autora poštou. Pozitivně předpojat jsem rovněž vůči tématu všech těchto knih. Všechny čtyři se totiž týkají česko-německého soužití a co více, Šumavy. Proto opravdu nejde o nepředpojaté recenze.

Sborník Böhmerwald vyšel roku 2003 v bavorském nakladatelství Lichtung, v řadě nazvané "Reise-Lesebücher", tedy "čítanky na cestu", jako šestý svazek po Čechách, Bavorském lese, Horní Falci, Dolním Bavorsku a Mnichově. Jde skutečně o čítanku, nikoli o kulturního bedekra. Hubert Ettl a Katharina Eisch sestavili tuto knihu z textů převážně beletristické povahy (a ovšemže z fotografií, a to nikterak kýčovitých, jak v šumavologických publikacích hrozívá). Co do základních témat nedočkáme se žádného překvapení. O čem si na Šumavě číst než o česko-německém soužití a potýkání, o nostalgii po poničených památkách, o postavách šumavské minulosti, o okouzlení i zděšení zdejší přírodou. Člověk však nejezdí na Šumavu, aby byl překvapen, nýbrž aby se znovu ujistil. Mimo jiné i o tom, že pocity, které zažívá, zažíval v těchto místech třeba Bohumil Hrabal (úryvek z Obsluhoval jsem anglického krále).

Autoři próz, esejů, básní a cestovních deníků však právě s výjimkou Bohumila Hrabala nepatří k notoricky zmiňovaným "šumavským" jménům. Význam této čítanky je i v tom, že jde dál, za Stiftera a Klostermanna a Watzlika a Váchala, k Anně Mitgutsch či Ondřeji Fibichovi, Haraldu Grillovi či Václavu Maidlovi, Reinholdu Aumaierovi či Ludmile Rakušanové. Střídání českých a německých jmen v čítance Böhmerwald není jen formálním aktem "vyrovnání": Tento svazek (na rozdíl od mnoha jiných publikací podobného zaměření) se snaží být po národnostní a národnostně-konfliktní stránce co nejspravedlivější: V textech i v obrazovém doprovodu je vzpomenuto jak německého nacionálního zblbnutí a protičeské hysterie ve třicátých letech, tak pronásledování německých demokratů a šumavských Židů nacisty, tak utrpení spojeného s odsunem německých Šumavanů po roce 1945, tak ušmudlanosti a upachtěnosti Šumavy postsocialistické a horempádně se do turistična kapitalizující, a přesto fascinující.

Sborník Böhmerwald - další důkaz o tom, že v současnosti má smysl především ta literatura, která se dotýká krajiny, která krajině slouží. Že literatura bez vztahu ke krajině - nebo k jiné, adekvátně "hmatatelné" realitě - je zbytečnou kupou písmenek, užitečnou leda pro recenzenty.

Další dvě česko-německé knihy pojednávají o tomtéž tématu: Rudolf Grulich v knize Sudetoněmečtí katolíci jako oběti nacismu (vyšlo roku 2002 v málo známé, ale soudě dle seznamu vydaných titulů mimořádně zajímavé teologické a kulturněhistorické edici Pontes Pragenses, volně spojené s Husitskou teologickou fakultou) sepsal poměrně podrobné životopisy osmi kněží, jedné řeholní sestry a dvou laiků, kteří zahynuli na popravištích nebo v koncentračních táborech (nejznámější z nich je sestra Restituta Kafka, blahoslavená před několika lety, a šumavský farář Engelmar Unzeitig, v jehož jménu se ve Zvonkové u Horní Plané vybudoval "památník smíření"), a připojil anotovaný seznam dalších zavražděných nebo pronásledovaných kněží. Emil Valasek v knize Der Kampf gegen die Priester im Sudetenland 1938 bis 1945 (vydal Archiv für Kirchengeschichte von Böhmen - Mähren - Schlesien v Königsteinu roku 2003) podal "jen" seznam 647 případů pronásledovaných německých kněží v německojazyčných částech českých zemích, což podle autorových výpočtů představuje asi třetinu všech kněží v této době a v této oblasti.

Pozitivní význam těchto přehledů o téměř neznámé stránce dějin českých Němců je zřejmý. Zvláště v naší době, kdy klausovci s komunisty a s Bobošíkovou znovu svorně rozdmýchali absurdní hysterii proti "Sudeťákům", a český národ vesele zahořel. Klišé "Sudeťák=nacista" je třeba znovu a znovu napadat a rozbíjet, a to v zájmu duševního zdraví jak českého národa, tak komunity Němců z českých zemí.

Začteme-li se do obou knih důkladněji, najdeme v nich svědectví o opravdu komplikované realitě - o tom, že mnozí z německých katolíků se vzepřeli nacistickému režimu až v určité fázi nebo třeba jen v jednom případě, neboť pro ně věru nebylo snadné postavit se proti mohutné vlně "národních zájmů". Poslechněme si jen úryvek z života svatovítského kanovníka Antona Geberta: "O paktu Hitlera se Stalinem se Gebert vyjádřil rozhodně negativně, byl však natolik nacionálně německy orientován, že po tažení do Polska roku 1939 celebroval děkovnou bohoslužbu." (Grulich, s. 15) A přece se tento kanovník Gebert z pověření kardinála Kašpara pokusí něco udělat pro uvězněné kněze a je vzápětí zatčen a poslán do Dachau, kde zahyne. Pravda o tomto nesnadném vnitřním vývoji není nikterak dehonestující a nikterak nesnižuje ani hodnotu onoho finálního rozhodnutí zachovat se svobodně, ani následné utrpení. Ba právě naopak. Seznam pronásledovaných kněží tedy není seznamem "kalendářových", od počátku odhodlaných mučedníků, ani seznamem odbojářů. Je seznamem většinou "obyčejných" lidí, z nichž každý bojoval především sám v sobě "svůj boj".

A ještě něco nemůže českého čtenáře netrknout: Ta jména! Bartosch, Blaha, Czejarek, Czermak, Czerny, Dedek, Dubowy, Jedelsky, Jiranek, Jiru, Klima, Klimesch... Odhadem čtvrtina příjmení pronásledovaných kněží nese jména českého původu. V seznamu najdeme i smutně známé jméno Josefa Plojhara, pozdějšího lidoveckého národněfrontovního kolaboranta. Autor seznamu - který se ostatně sám jmenuje Valasek! - v Plojharově případě obšírněji komentuje jeho složitou národnostní sebeidentifikaci, u některých jmen dodává, že pocházeli ze smíšené česko-německé rodiny, u jiných nikoli.

Někdo zlé vůle by mohl začít šťourat, kolik z pronásledovaných kněží bylo tedy vlastně zčásti českého původu a u kolika z nich sehrál svou roli při pronásledování tento "nečistý" původ. Netoužíme po takovém šťourání. Velmi však toužíme po tom, aby si komunita českých Němců uvědomila, jak nepřesné a zavádějící - pomineme-li, jak neblahými emocemi nabité - je označení "sudetoněmecký". Jistě, je to označení praktické, zvláště nelze-li v češtině rozlišit významy "tschechisch" a "böhmisch", a nelze-li tedy česky říci "die böhmischen Deutschen". Jistě, je to označení, které se vžilo a které si tato komunita vzala za své. Avšak, dokud se bude mluvit o "Sudetenlandu" jako o jednotné a samostatně definovatelné oblasti, nebude možné docílit skutečného smíření a vyrovnání mezi Čechy a Němci v českých zemích.

Seznam kněží německého (a někdy i českého) jazyka a německého (a někdy i německočeského) původu a německých (a někdy i českých) jmen, kteří se v českých zemích stali oběťmi nacismu, je dalším dokladem, že není jiné cesty ke smíření a vyrovnání než překonání OBOJÍHO nacionalismu ve smyslu starého zemského patriotismu, ve smyslu jednoty zemí koruny české, koruny svatováclavské, ve smyslu jednoty "čeledě svatého Václava" bez ohledu na jazyk.

Poslední česko-německá kniha je naopak primárních politických kontextů prosta. Vladimír Musil složil knihu Johannes Urzidil: Život s českými malíři (vydal Fraktál v Horní Plané roku 2003 - vedle Srdce Vltavy už druhé kulturní nakladatelství v malém Stifterově městě!) z dopisů, článků a vzpomínek muže, který sám v sobě ztělesňuje mnohojedinost svatováclavských zemí: Johannes Urzidil, autor německy publikující, ale i českého textu schopný (jeho dopisy, publikované v této knize, jsou psány česky jen s občasnými a celkem roztomilými chybkami), německo-česko-židovského původu s poněmčeným českým jménem, mírný katolík a vášnivý zednář, se celoživotně věnoval propagaci díla českých malířů, na prvním místě Jana Zrzavého. Ze shromážděných dokumentů vyplyne mnoho zajímavých detailů pro poznání života Urzidilova i života Zrzavého - kupříkladu, konečně se tu dočteme více o "stolní společnosti v Josefově Dole", tedy o komunitě literátů, která se scházela ve třicátých letech v Urzidilově letním bytě u Horní Plané, nebo o Urzidilově zednářství, nebo o Zrzavého vpravdě milostném vztahu k Bohumilu Kubištovi (melancholický dopis, psaný dva roky po Kubištově smrti), nebo o ne vždy idylickém pozadí Urzidilova navenek tak vzorového manželství.

A přece - i do těchto vztahů, i do této knihy o umění a lidech kolem něj proniká politika, respektive česko-německá disonance. Poprvé, když se Urzidil - slušně a v dobrém! - mrzí na Emila Pacovského, že špatně přeložil jeho text do Veraikonu a on teď před českými čtenáři vypadá jako mlžitel. Podruhé a ostřeji, když se Zrzavý mrzí na Urzidila, že mu není - podle jeho, Zrzavého, soudu - schopen správně rozumět, protože není Čech! "Věřím, že chceš býti spravedlivý a objektivní, ale přece aniž víš a proti své vůli Jsi jednostranný. Cítíš německy a Jsi orientován německy, Jsi nanejvýš citlivý ve všem, co se týká němectví a naproti tomu lhostejný a ignorantní ku stavu a cítění Čechů, bez snahy vžíti se do jejich situace." (s. 57)

Usoudilo by se, že nacionalistou je zde Zrzavý (jenž i v dalších dopisech vášnivě hlásá češství a "slovanství" svého díla), nikoli Urzidil. Usoudilo by se, že Zrzavý je vůči tomu, kdo se tolik stará o jeho dílo, nevděčný. Avšak protiklad obou osobností je hlubší. Na jedné straně je génius, zaujatý jen svým dílem ("O mne nejde, smrti se nebojím a život mně nemůže přinésti žádného obvyklého štěstí neb lásky [... ] ale [jde] o mé dílo, o jeho dokončení! K čemuž je potřeba mnoha let života ještě, neboť to má být dílo převeliké a přetěžké." - s. 71), a tudíž svým způsobem sobecký a sebestředný. Na druhé straně interpret, popularizátor, tlumočník, který oddaně slouží "svým" umělcům, který je laskavý, obětavý, nesobecký, tolerantní, odpouštějící atd. atd., má všechny myslitelné lidské kladné vlastnosti a zprostředkuje mezi kulturami všechen možný kontakt - jenom mu schází ta genialita, ten záblesk skutečné originality, ta schopnost vytvořit dílo, které je v pravém slova smyslu VLASTNÍ. I ty rozkošné povídky o Šumavě, které vydalo Srdce Vltavy pod názvem Poslední host - Der letzte Gast (Horní Planá 1999), jsou jaksi - odvozené. I ty nadšené texty o Zrzavém, Kubištovi jsou jaksi - povrchní.

Avšak, co by si kulturní obec (a vůbec lidská obec) bez těch povrchních, ale laskavých lidí počala, když s génii není k vydržení.