Martin Nodl

Glosy historické XXXVI

Tato fakulta bude rudá!

Dlouho jsem váhal, zda o této knize vůbec psát. Po jejím přečtení na mne totiž padla taková chmura a taková úzkost, že jsem se z ní vzpamatovával jen soustavným vytěsňováním vzpomínek. Nu, vytěsnit se mi je nepodařilo, naštěstí jsem si však po pár měsících oddechl a znovu se pokusil k "rudé fakultě" vrátit. I tak ale nesnadno.

Jiřího Holého k sestavení této knihy - zdá se - vedla snaha vyrovnávat se s minulostí. V tom je jeho pokus nesporným přínosem, neboť z jiných kateder pražské filozofické fakulty žádná takováto iniciativa nevzešla, vyjma pamětí Františka Černého, jenž někdy vskutku bolestně odkrývá dění na katedře filmové a divadelní vědy. Holý k onomu vyrovnávání se s minulostí zvolil formu rozhovorů s pedagogy, kteří na katedře české literatury působili od padesátých let do roku 1989, respektive i po tomto roce. Inspirace orálními dějinami, o níž Holý mluví v úvodu, však byla, jak ukazují jednotlivé rozhovory, velmi volná. Korpus rozhovorů totiž postrádá pevnou kostru a působí veskrze nahodile. Na první pohled je znát, že zpovídajících bylo několik a že si předem nevytvořili rámec, co chtějí prostřednictvím rozhovorů zkoumat. Některé rozhovory volně a bezobsažně plynou, jiné jsou naopak koncipovány prostřednictvím situačních odpovědí, pokoušejí se je rozvíjet, aniž by zpovídající měli jasnou představu o tom, na co se ptají a kde jsou "slabá místa" zpovídaných. Zároveň se zde ale objevují i texty, jež na první pohled postrádající skutečnou formu rozhovoru (především Jaroslava Janáčková) či z nichž čiší "kamarádství", jež do orálních výzkumů rovněž nepatří. Nechci tím říci, že užití metodiky orálních výzkumů by nějakým zásadním způsobem změnilo charakter a vypovídací hodnotu "rudé fakulty", chci jen naznačit, že zaklínání se orálními dějinami v Holého úvodu je dosti nepatřičné a jen rádoby učenecké.

Pro mne je samozřejmě nejcitlivější kapitola normalizované fakulty, resp. normalizované katedry české literatury. Jí je věnována více než polovina knihy, přičemž pomyslným středem, k němuž je vše orientováno, je Vítězslav Rzounek. Ponechme stranou tuto groteskní figuru, která ničila životy a pokoušela se lámat charaktery desítkám, možná i stovkám mladých studentů, a raději si povšimněme, z jaké pozice se vůči němu autoři rozhovorů staví. Nikdo z nich nechce přiznat, že na katedře neexistovala za normalizace žádná opozice, žádní disidenti, kteří by se Rzounkovi postavili, nýbrž že zde pouze "zuřil" obyčejný, přízemní frakční stranický boj, v němž měla povětšinou navrch Rzounkova klaka. Její vláda však nikdy nebyla neomezená, a popravdě řečeno se jí jen kostrbatě dařilo se vůči druhé frakci stejně poslušných straníků (rozhodně to nebyli žádní liberálové, jak z některých rozhovorů vysvítá) prosazovat a nikdy je nedokázali vytěsnit do pozice jen trpěných marginálů. Skutečnými marginály na katedře byli jen lidé typu Vladimíra Binara, kteří se nemínili zařadit a kteří neměli šanci v daném systému přežít, lhostejno, zda byla u moci byla Rzounkova či antirzounkovská skupina. Z obou stranických táborů paradoxně nenajdeme téměř nikoho, kdo by se necítil být obětí. Za oběti se považují Bohuslav Hoffmann či Jiří Hošna, jehož obhajoba sebe sama a obhajoba jeho badatelské práce před kritikou Dušana Třeštíka vyznívá více než směšně, jako oběti se ale cítí i mladí Rzounkovi milci, Heger, Zelenka, Pokorný či Mikulášek. Číst zpovědi těchto "literárních vědců" předpokládá být otupělým a silně otrlým čtenářem. V téměř krystalické podobě totiž ukazují, jak jsou lidé dvacet let po roce 1989 schopni přizpůsobovat obrazy minulosti individuálním zájmům, jak manipulují s fakty a jak mistrně využívají úskalí kolektivní paměti. Téměř nikde se ani v záblesku neobjeví sebemenší sebereflexe. U většiny to myslím nepřekvapí, o to tristnější to však je v případě Petra A. Bílka (právě s ním je rozhovor veden v kamarádském duchu, tedy metodicky zcela mylně), jehož pragmatismus spojený se vstupem do strany je pro asistenty druhé poloviny osmdesátých let 20. století příznačný a neomluvitelný.

Bílek je ale zároveň téměř jediný, kdo se, byť v drobném odstavečku, zmiňuje o studentech. Jinak, což je pro ony rozhovory a jejich aktéry příznačné, studenti vůbec neexistují, stejně jako neexistuje žádná literární véda, žádná badatelská témata, žádné teoretické uvažování. Ano, tyto skutečnosti mohou být do jisté míry způsobeny otázkami a vedením rozhovorů. Míra ovlivnění obrazu v tomto ohledu je ale myslím velmi nízká. Pro drtivou většinu pedagogů totiž studenti neexistovali, neměli o ně zájem - pokud se jich naopak nebáli, nebo neměli nařízeno přesně stanovený počet jedinců z kruhů naverbovat do roduvěrné strany. Ve frakčních stranických bojích ale byli studenti zcela okrajovou záležitostí, stejně okrajovou, jako samotná literární věda. Rozhovory s lidmi, kteří na katedře české literatury působili v šedesátých letech, tuto podobu znormalizování katedry podtrhují. Jestliže v šedesátých letech šlo v prvé řadě o obor, pak po roce 1968 nešlo už téměř o nic, vyjma osobních kariér ambiciózních straníků, kteří si jen zřídka kladli otázku, k čemu vysoká škola slouží. A pravda také je, že ti studenti, kteří přicházeli na fakultu nikoli jako produkty protekčního systému, nýbrž se vskutku živým zájmem o obor, byli oním tristním stavem, onou mrtvolností, kterou mimoděk odkrývají rozhovory "rudé fakulty", šokováni a zdrceni. Jistě, mezi pedagogy existovaly i výjimky a ojediněle se našly i na katedře české literatury. Bylo jich však žalostně málo. "Rudá fakulta" to, opět spíše mimoděk, dokládá. K vyrovnání se z minulostí to sice nestačí, avšak k odražení se katedry ode dna to možná přispět může. I když, ono frakční soupeření v hlavách a ve zdech kanceláří a seminárních místností jistě ještě dlouho zůstane.

Tato fakulta bude rudá! Katedra české literatury Filozofické fakulty Karlovy univerzity očima pamětníků a v dokumentech. Praha, Akropolis 2009. Editor Jiří Holý za spolupráce Katky Volné.

Válečný deník historika

Jan Slavík patří k mytickým postavám české historiografie. Mytickým se stal již ve dvacátých a třicátých letech 20. století, kdy se postavil do opozice vůči Josefu Pekařovi a kdy se nepříliš úspěšně pokoušel rozbít jeho koncept českých dějin a především jeho pojetí husitství. Slavík sám sebe pojímal jako sociologizujícího historika, ovlivněného autentickým marxismem, jenž do dějinných interpretací vnáší pojmové kategorie a terminologické výklady. Jeho glosy vůči soudobému českému dějepisectví byly sršaté a nevybíravé. Mnohdy trefil přímo do černého, jindy naopak míjel cíl o celé kilometry. Vnitřně se cítil být solitérem. Před válkou k sobě sice přitáhl kruh levicově orientovaných historiků, nijak zásadně je však neovlivnil. Jeho marxismus byl totiž neortodoxní, a to mladí dogmatici nemohli potřebovat. Stejně tak bylo pro ně nepřijatelné Slavíkovo kritické nazírání sovětského Ruska, a to jak v jeho leninské, tak stalinské podobě. Přesto se však v předválečných letech mladí dogmatičtí marxisté k Slavíkovi hlásili. Fascinovala je totiž jeho metodologie (její nesoustavnost a eklektičnost nebyli s to nahlédnout) a především jeho směřování k syntéze, které tak rádi vyčítali Gollovi a gollovcům. Slavík však o syntéze rovněž spíše jen teoretizoval, neboť v praxi jeho syntetické pokusy ulpěly na tradičním výkladu obohaceném jen o výklad pojmů, jako by ve weberovském duchu.

Na první pohled by se mohlo zdát, že Jan Slavík byl skutečným antipólem Josefa Pekaře: vůči němu se vymezoval, s ním toužil soupeřit a jeho ódium nebyl s to překonat. Jak ale překvapivě ukazují Slavíkovy válečné deníky, měl v jistém každodenním ohledu k Pekařovi velmi blízko. I Slavíkovy deníky, stejně jako Pekařovy, jsou totiž především výpisky a komentáři z četby denního tisku. Pekař ony všemožné výpisky, jež dokumentují jeho kavárenský život, doplňoval ostrými glosami mířenými na české historiky své generace. Tyto výtky však psával pro sebe a vůbec nepočítal s tím, že by někdy jeho deníky byly vydány tiskem.

Slavíkovy válečné deníky naopak osobní poznámky postrádají. Slavík si totiž "vyřizoval účty" se svými odpůrci jinak, povětšinou dětinskými rýmovačkami. Do deníku psával pouze své geopolitické reflexe, vycházející z každodenních rozhlasových zpráv a novinových komentářů. Svůj zrak povětšinou upíná za hranice protektorátu a glosuje německou, anglickou či americkou politiku. Naopak domácí dění jako by pro Slavíka téměř vůbec neexistovalo. Jako by své deníkové záznamy psal kdesi v neurčité krajině. Možná že mu domácí protektorátní politika připadala natolik "zvrhlá", že o ní psát nechtěl, každopádně jsou však v tomto ohledu jeho válečné deníky téměř bezcenným pramenem pro poznání protektorátní každodennosti. Položíme...'3fli Slavíkovy deníky například vedle deníků Klempererových, jenž rovněž pracoval s německým tiskem (na jeho pokladě se pokusil zachytit změnu užívání jazyky v třetí říši, a tedy podmanění si společnosti totalitním přizpůsobením si jazyka jako propagandistického nástroje), chybí v nich jakákoli dobová realita.

Slavík píše ze dne na den, od října 1939 do května 1945 (ne všechny denní záznamy se dochovaly, neboť chybí zápisy mezi srpnem 1940 a dubnem 1941 a především z doby heydrichiády, tedy mezi květnem a zářím 1942). Jak později poznamenal, ke starým zápisům se nevracel a prostě jen hrnul dějiny před sebou: "Zásadně nečtu, co jsem dříve do bloku napsal. Snad se tam najdou gramatické, slohové i logické <perly>, ale při záznamech nechci být ovlivňován staršími svými diagnózami. Až po skončení války, dožiji...'3fli se toho, co jsem denně vrhal na papír bezprostředně bez velikého přemýšlení. Co píši, je okamžitá reakce na zprávy a dojmy." A vskutku, v zápiscích převažují právě jen okamžité reakce v podobě jakýchsi novinových komentářů, jež druhým dnem ztrácejí svoji aktuálnost. Maně se tak ale nabízí otázka, proč takovéto zápisky vydávat. Není to slepá ulička stejně jako v případě deníků Pekařových, kdy byly zveřejněny zápisy ryze intimní povahy? Není tím na Slavíka vrženo zbytečně povrchní světlo?

Zdá se, jako by Slavík sám sebe psaním reakcí na rozhlasové zpravodajství a novinové články spíše jen zaměstnával, jako by tím pouze přebíjel svoji protektorátní nečinnost. Na soustavnou historickou práci neměl chuť, i když, popravdě řečeno, ani před válkou ji nikdy příliš nepěstoval. Jistě mu chybělo předválečné psaní do novin, živá chvíle novinových polemik, jež sice ztrácejí lesk ještě dříve, než oschne tiskařská čerň, avšak uspokojují především samotného autora, jenž je píše téměř výhradně sám pro sebe. Tento způsob hektického myšlení a psaní Slavík po mém soudu během války přetavil do svých denních, blokových záznamů. Nic víc, nic míň. Po válce chvíli doufal, že se mu podaří zápisky publikovat v Českém slově. Tři pokračování tam vskutku vyšla, poté však byla zaražena. Slavík se domníval, že to bylo z toho důvodu, že jeho glosy byly nepřijatelné s ohledem na české zájmy jak směrem na Východ, tak na Západ. Ano, mohlo to tak částečně být. Mnohem větší roli však po mém soudu hrála skutečnost, že jednotlivé denní zápisky postrádaly tep protektorátní doby a jejich vypovídací hodnota byla pro poválečné čtenáře velmi nízká. Nač totiž číst komentáře k něčemu, co už dávno ztratilo svoji platnost. A stejný pocit platí i dnes. Nač číst texty, jež jsou téměř bez života, i když ona bezživotnost možná do jisté míry odráží ducha doby, v níž byly napsány.

Jan Slavík, Válečný deník historika. Praha, Academia 2009. Editor Jaroslav Bouček.