Antonín Petruželka

Katolický učenec se vrací na stromy

"Člověk se vždycky s něčím srazí, a když má tu srážku

za sebou, tak z toho jakoby nezbyde nic."

Martin C. Putna (Kritika v čase nula, Divadelní noviny, 25. 5. 1993, č. 11, s. 7)

"Umělecké dílo obsahuje [... ] systém kritérií soudu nad sebou."

Václav Černý (Co je kritika, co není a k čemu je na světě, Blok 1968, s. 63)

Martin Putna v čísle 1/2004 obnovil svou (ne)kritickou rubriku z let 1994- 1996. Úvod k ní umístil také na svém webu, a tam je za větou, jež končí slovy VYHLAZENÍ RECENZENTŮ, ještě jedna věta navíc: "Poslední číslo Souvislostí (konkrétně: neadekvátní, urážlivě formulovaná recenze Martina Pokorného na poundovské překlady Anny Kareninové - 'němé zpěvya naopak devótní poklonkování Jaroslava Richtera před Svatoněm - 'mě znovu přesvědčilo o tom, že kritická a recenzní praxe (jedno s druhým se dávno slilo), Souvislosti nevyjímaje, se propadla do nepřijatelného stavu."

Poklonkování má půvab, znám je z řeči politických procesů: "poklonkovat před Západem" znamenalo cosi jako být na cestě do pekla. A teď kdosi - pardon, pane Richtere - chce poklonkovat před rusistou, nastojte! Beru tedy do ruky ty Zápisníky, na které chce vyhladitel recenzentů navázat (Souvislosti 1/1996, s. 209- 214 a 2- 3/1996, s. 251- 253). Před osmi lety v nich napsal, že domácí literární scéna se mu "jeví nepřehlednou sítí [... ] vztahů", a že "je stále obtížnější hledat [... ] nakladatele, lektory a recenzenty", kteří by na "síti" byli nezávislí. Řekl bych, že realita byla přehlednější: jednotliví redaktoři, nikoli nějaká síť, měli jisté zkušenosti s autorovým odporem vůči redigování článků, jež přinášel do jejich periodik, a nebyli z těch zkušeností nadšeni.

Na problémy se "závislostí" měl Putna recepty. Jeden spíše pasivní a odříkavý: "všemu, co se strýčkování přece jen blíží, se úzkostlivě vyhýbat". Druhý aktivní a výbojný: přijmout onu "závislost" jako nezbytné zlo, "pojmenovat je, vyzvednout z temnot ke světlu poznání a tím zbavit ostnu nejhoršího". Ba troufal si udělat z ní "součást [... ] výkladové metody". S uvedenou výbavou přikročil k úvahám o Chaunově Smrti režiséra ("ve dnech, kdy tento Zápisník vzniká, očekávám z tiskárny vlastní knihu s podobnými ambicemi") a o Borkovcově sbírce Mezi oknem, stolem a postelí (šlo o dílo redakčního kolegy). Odhlédnu-li od zbytečné nabubřelosti, vidím v Zápisníku VIII snahu zvládnout mnoho rolí zároveň, spletených do jedné. Ohledně Putnových metod zaznamenávám, že vedle jednoho konkurenta, cizího, byl kritickou pozorností vyznamenán také jeden nekonkurent, kolega.

Odhodlání k doširoka rozkročeným reflexím však Putnu brzy opustilo. V Zápisníku IX uvedl tři důvody, proč o dílech současníků "až na další psát nebudeme", proč volí "kritikovu smrt". Byly jimi v prvé řadě ohlasy na jeho Knihu Kraft: "katolický mikrosvět" se prý tehdy "pohnul" a "nezbylo snad ouda", který by se nevyjádřil, a tedy nezbyl nikdo, "o kom by bylo možno psát sine ira et studio". Jako druhý důvod sdělil, že on všechny autory, a zvláště katolické, miluje a patří k nim. Poslední důvod byl ten, že "literatura rozbila málem všechny [sic] mé dosavadní kritické koncepty". Žádný z oněch konceptů bohužel nepřipomněl, ani ty, jež destrukci literaturou přežily. Místo toho stavěl na pocitu, že už nemá, co by "souvislého řekl". Důvody pro upuštění od kritické praxe jsou docela srozumitelné: Potřebuji oddych, nabral jsem si toho moc. A ještě taky trochu krkolomné: Hrou, kterou jsem - nejen jako kritik - rozehrál, jsem umlčel sebe jako kritika.

Putna vždycky spojoval svou práci s názorem, kterému říká křesťanský. Troufal si být apoštolem živoucího katolicismu, rozněcovatelem možností, které v něm doutnají. "Při četbě Putnových textů je [... ] třeba mít [... ] na paměti, že jde o diskurs prorocký a žánr apokalyptický," upozornil laiky jeho přítel Zdeněk Neubauer (My poslední křesťané, 1994, s. 253). Dodávám, že proféty Putnova typu - zjevení - provázejí konflikty, tenze a úlety a že prorokovo řádění je taky žánr, společenská nonfiction. Přetlaky a ambice se převalují z žánru do diskursu, mechanismus odhalování a skrývání prorůstá do praxe, a je to život v žánru, život v apokalypse ( O tom svědčí - jakkoli i tady platí: autore, v svém oku brvna neznamenáš! - například Malé dějiny Souvislostí (Souvislosti č. 3- 4/1998, s. 301- 310).

Snaživým a chytrým dětem - zvláště když jsou hysterické - se ledaco promine, a snad proto zůstávaly reakce na tvorbu toho teribla mateřsky šetrné (Eva Formánková: Dobrý Bůh a černá smrt u M. C. Putny, Literární noviny, 11. 5. 1995, s. 4), nebo zdrženlivě věcné (Michal Špirit: On, poslední křesťan, Kritický sborník, č. 1, 1996, s. 41- 44), nebo téměř nevěřícně nesouhlasící (Vojtěch Hladký: MCP jako postmoderní fenomén, Souvislosti č. 2/2001, s. 182- 190). Fatva na Putnu - pokud vím - vyhlášena nebyla, třebaže už vyzýval - a nepůvodně - ke křížovým výpravám.

S čím přichází nyní, chce-li (ne)kritickou praxi v Souvislostech obnovit? Má nějakou novou koncepci? Začíná jakoby prostince: přichází s hromádkou knížek, jež má rád, a hodlá se s tím svěřit. Než na těch pár publikací dojde, zformuluje nerecenzent východisko pro budoucí kampaně. Konstatuje katastrofu. Kritika prý propadla agresivitě, falešné věcnosti, zdlouhavé analytičnosti a nepřiznané osobní zaujatosti. Označuje exemplární nositele zla (včetně jednoho, jenž sedá se "zlými" i s "námi"): J. Rejžek, KP RR, T. Pokorná, B. Blažek. Nepřijatelný stav věcí nedokládá, vždyť to by se bez věcnosti atd. neobešlo. Vystačí si s tím, že scénu rozděluje na dvě části, radikálně odlišné. Na straně dobra, kde teď ještě vládne slepota, je on ten vidoucí, jenž - z pozice nevinného dítěte - odhalí, že král je nahý. A dává recept k nápravě, vůbec ne nevinný, vidí jej v tvrdosti. Ptá se - vtipně? - s Leninem: Co dělat? Odpovídá husákovsky, normalizačně (připomínám, že tehdy šlo o kontrolu nad lidmi a o moc). Oslovuje vydavatele - omezte kulturní rubriky, tiskněte jen jednoduché žánry ("zpátky na stromy") a vyžadujte přiznávání hříchů (dotazníky). Radí mládeži - věnujte se zábavě a branným sportům (dříve chválil celibát, to ale se asi netýká adeptů kritiky). Navádí recenzované autory - podávejte žaloby a inzultujte kritiky. Ohlíží se po poslancích - změňme zákony. Končí ruku v ruce s Hitlerem a Stalinem - připravme "technické podmínky" na vyhlazení. Teprve potom znovu ukazuje vlídnou tvář, nabízeje pozitivní idylu. Pochválí a ocení spřízněné autory, jež bere na palubu.

Je stav kritiky tak špatný, aby bylo třeba hledat léky v žumpách minulého století? Jistěže nikoli. Vždyť např. Tomáš Míka se proti názorům a závěrům Martina Pokorného na překlad Becketta pohotově ohradil, a účinek to mělo (Souvislosti č. 4/2003, 1/2004). Před časem se do obdobné situace dostal Putna - a odpověděl tvrzením, že V. Hladký padoušsky předstírá zájem o věc, i když ve skutečnosti studuje pouhou osobu (Souvislosti č. 2/2001, s. 190). Nyní místo sebe strká na scénu Michala Viewegha a onu facku, již dal Jaromíru Slomkovi ("pomoderní" nápodoba Benjamina Péreta, jenž na ulici inzultoval kněze?). Posunuje význam pojmů tak, že zaměňuje údajný stav kritiky s kritikou samou a nerozlišuje mezi kritikou a kritiky. Nevěcnost a schematičnost dává jeho projevu ráz karikatury. Nelogická nadsazenost jazyka pak nese obsah sdělení jakoby mimo dosah soudnosti a diskuse. Pokud platí, že při souzení má vycházet z věci, pak to v Zápisníku X na starost a péči o kritiku nevypadá.

Vždyť ani ty připojené nerecenze kritiku napravit nemohou, ani kdyby její stav byl sebekritičtější. Jsou to spíše kamarádské idylky a ohlasové miniatury. Převažuje v nich osobní poloha (např. počet odkazů na dílo Putnovo je stejný jako počet prací, o nichž se referuje: Chvály 2001; pokus redigovat překlad 1995; nevydaný druhý díl České katolické literatury; "regionalistický" plán 1996; My poslední křesťané 1999) a s jádrem nerecenzovaných děl se v některých případech spíš míjejí, než by je vyhmátly.

O co tedy vyhladitelovi vlastně jde? O osobní účty s lidmi, které jmenoval, nebo o prostředí, v němž ti lidé působí anebo působili? (Jan Rejžek, a tedy Česká televize, Katovna a Síto? KP RR, a tedy R. Krumphanzl, M. Špirit a B. Blažek? V. Svatoň, a tedy komparatistika?) Nebo o solidaritu s přáteli (A. Kareninová)? Nebo jde o nové kolo bojů mezi "koncepty" a stavem světa? Ať tak, nebo tak, Slomkova otázka, nejde-li o legraci, není namístě (viz Jaromír Slomek v Lidových novinách 15. 4. 2004, s. 29). Dokud Putna vedl válku se souvěrci (v katolické církvi viděl mj. "organizaci zlem dýšící", Souvislosti č. 2/1995, s. 203), dělo se to v rámci "mikrosvěta", jenž má jiná kritéria než občanská společnost. Jenže kritika je věcí veřejnou, není to intrika. Kritici a autoři posuzovaných děl pracují na společné věci, vyhlazování je nepřemůže. Z obecného, veřejného hlediska patří texty postavené na motivu vyhlazování - žert nežert - přesně tam, kam Slomek ukázal.