Jang Lien

Několik poučení z Frankfurtského knižního veletrhu 2009 aneb Být aktivně "Jiný" v jednáních s Čínou

Rok 2010 je v čínském kalendáři rokem Tygra - v čínštině existuje jedno přísloví, které zní doslova "Žádat tygra o jeho vlastní kůži": jen si představte člověka, který doufá, že mu tygr sám od sebe dá svoji nádhernou srst... Nezajímá nás šelma sama, jako spíš pošetilost lidí, kteří si skutečně myslí, že tygr bude s takovou výměnou někdy souhlasit. Směšné? Ale právě to se skutečně děje, místo smíchu je tedy na místě pláč. Na loňském Knižním veletrhu ve Frankfurtu se nám podobná scénka "jak člověk o tygří kůži žádal" odehrála přímo před očima. Ve městě nad Mohanem totiž mnozí z nás skutečně za bílého dne zaslechli řev tygrů z hor. Otázkou teď zůstává, jestli nás to v něčem vůbec dokázalo poučit? Může Čína, ten obrovský a zvláštní otazník, přivést svět k zamyšlení, a pokud ano, tak k jakému? Pomůže nám vystříhat se do budoucna alespoň takového bláznovství, jakým je prošení tygra o jeho kůži? To, že byla v říjnu minulého roku Čína vybrána jako hlavní téma veletrhu, nakonec nikomu moc radosti nepřineslo. Určitě ne pořadatelům, kteří se tolik těšili na "čínskou horečku", jenže teploty nejen že nikam nešplhaly, ale byla nám tam navíc uštědřena pořádně ledová sprcha. Došlo ke dvojí prohře jak na myšlenkové, tak na morální úrovni: nejdříve pokusem o stažení pozvánky čínským disidentským autorům a následně projevem "zásadní podpory" a omluvou oficiální čínské delegaci, která zazněla i na veřejné debatě. Avšak ani čínská vláda neměla důvod ke spokojenosti, protože měla původně za to, že druhá nejsilnější ekonomika na světě bude mít na kapitalistickém Západě takový vliv, že i zde bude libovolně poroučet větru, dešti. Kdo mohl tušit, že peníze na všechno nestačí, kdo si mohl jen představit, jak ubohým se na této okázalé "olympiádě ducha", jak veletrh někdo z nich nazval, jejich ideologický despotismus ukáže. Šťastní nebyli ani ti, které čínská vláda mezi oficiálními, úspěšnými spisovateli vybrala za své představitele - ti zase doufali, že se díky Frankfurtu dostanou dál do světa, že si dobudou ještě zvučnější jméno a víc peněz než v Číně. Stačila však jediná bouře na poli idejí, která je přinutila opustit jejich "básnickou obskurnost", a museli vyjádřit "své vlastní" stanovisko: Vedení naší delegace se chce z veletrhu stáhnout? Tak se tedy musíme stáhnout! Chce po nás, abychom se vyjádřili? Tak se tu tedy vyjádřeme! Ani velejemné technice "diplomatické tváře" nebyl dán prostor, dál se prostě nehrálo. No a konečně, šťastní nebyli ani ti čínsky píšící nezávislí autoři, kteří se ocitli v samém středu téhle bouře - byť jsme se po celou dobu veletrhu neustále objevovali v novinách, televizi, rádiu, přesto ono stále omílané vzrušení nepřineslo nic jiného než vzkříšení starých klišé, tak hezky naučených za studené války, ideologických sloganů, prostinkého rozdělení na Východ-Západ. Lze snad na takových základech stavět novou, novátorskou diskusi o takových otázkách, jako je život v dnešní Číně nebo složitost jejího kulturního vývoje? Jak s takovými prostředky vyjadřovat jedinečnou hloubku autorovy myšlenky a literární tvorby? Namísto toho se objevily černobílé slovní kategorie a samozřejmě slovo "trh", které samo o sobě dokáže přehlušit i pouhou myšlenku na hledání umělecké originality a autentičnosti v literatuře. Nakonec musí padnout i otázka, co Čína vlastně je? Je "Čína uvažující" schopna nové inspirace? Nebo se opět vrátí, jen co se ten rámus ztiší, ke starému dobrému "řešení neřešením"? Co se na Frankfurtském veletrhu vlastně stalo? Tváří v tvář Číně, tomuto tygrovi jednadvacátého století, se znovu postavili hlupáčci, kteří s čínskou garniturou chtěli "jednat o kůži", a přitom zcela zbytečně přišli o vzácnou příležitost, jak se ponořit do hloubek čínské současnosti a jak v nich hledat ozvěny reflexe, kterou svět stále vede o vlastní identitě.

Dnešní Čína, která nemá již nic společného s diktaturou z dob studené války, ale také ne s demokratickou, nezávislou mentalitou, se stala symbolem myšlenkového dilematu, ve kterém se dnes zmítá celé lidstvo. Ano, člověk tváří v tvář rozporům Číny pociťuje podivný neklid. Na jedné straně se Čína stále jasně hlásí k tradicím komunistické diktatury, ale na druhé straně se z ní ve skutečnosti v rámci celosvětového kapitalistického systému stal onen "Velký bratr", který si díky hrubému národnímu produktu a především autoritářskému systému, udržovanému minimálními výplatami, vytváří nepředstavitelné zisky, se kterými nejdřív naloží podle těch nejbezohlednějších kapitalistických pravidel a pak před svými západními hosty s ladností řezníka u porážky zahraje tutéž komedii, kterou hraje s vlastním "lidem". Všichni jsme přece viděli prezidenta Obamu, který je jako všichni vládní představitelé ze Západu povinen pronést na návštěvě Číny pár vět ohledně "lidských práv a demokracie", ale místo toho, aby čínskou stranu opravdu varoval, se raději zmíní o jinak naprosto formálních čínských médiích nebo o volbách, načež opět spěchá k obchodním jednáním, kde se na konkrétní dopad této "lidsko-právní" rétoriky již může zapomenout. I přesto se Velký bratr cítí povinován projevit nespokojenost. V době po Frankfurtském veletrhu, přímo na Boží hod, odsoudila čínská vláda spisovatele Liou Siao-poa na jedenáct let do vězení jen proto, že je spoluautorem Charty 08, v níž s rozumem a umírněností propaguje demokracii, a také proto, že se mu pod ní podařilo shromáždit víc než tři sta podpisů nezávislých intelektuálů. Datum vynesení rozsudku bylo vybráno s velkou pečlivostí ani ne tak proto, aby tato informace v době svátků ušla pozornosti západních médií, ale naopak proto, aby byl uštědřen pořádný políček všem, kdo se na Západě (z důvodů lidských práv a kulturní svobody) proti tomu nesouhlasně zvedli. Čínská vláda si zkrátka jen dobře spočítala, že kvůli možným ekonomickým a vnitropolitických dopadům nezbude takzvaným demokratickým zemím nic jiného než skousnout svůj hněv, že se k žádným skutečným odvetným krokům neodváží. Kdo je ale v téhle hře ve větším rozporu? Čínská vláda? Nebo takzvaný demokratický Západ? Upadlo snad lidství na takovou úroveň, že si může dovolit takový rozpor jednoduše ignorovat? Jakási myšlenková bezmoc a slabost se jako virus rozpínají do lží a prázdných slov, užitek se snoubí s licoměrností světa (jediné slovo, tedy jeho význam, dokáže rozdělit svět v samém základě: můžete si říkat, co chcete, nic to totiž neznamená!). Vždyť i většina literární produkce se vyhýbá krvavé lázni existence a tvorby a spokojí se s nudnou rolí pentliček na nadutosti světa. Jinak řečeno, "čínská otázka" již není spojována s konfrontací dvou ideologií jako za dob studené války, podobá se spíš pečeti vtisknuté na spojitou nádobu mezi Východem a Západem - nádobu lidského sobectví a bezohlednosti. Kukátko, kterým se díváme, je sice čínské, to, co v něm ale vidíme, je ve skutečnosti tvář našeho vlastního světa. Červeno-zelené masky čínské opery na Frankfurtském veletrhu totiž pouze zakrývaly pokřivenou grimasu celé frašky.

Volba Číny jako hlavního hosta a tématu Frankfurtského knižního veletrhu byla velice smělá myšlenka. Musím přiznat, že měla ze začátku můj obdiv, mnohé jsem od ní očekával. Měl jsem za to, že se tato volba zakládá na hlubokém pochopení toho, co je současná Čína jak na úrovni politických reálií, tak kulturního rozmachu, odehrávajícího se na pozadí hospodářských reforem. Současná čínská literatura totiž zdaleka není pouze zklamání. Od konce sedmdesátých let, tzv. "mlhavým básnictvím" počínaje, jeví se čínsky psaná poezie naopak jako neustálé bujení. Následkem "inspirující noční můry" Kulturní revoluce, která ovlivnila nejen celá osmdesátá léta, ale další reflexi nad tradicí, v exilové vlně, která následovala po masakru na Náměstí nebeského klidu, v uvědomování si potřeby postavit se svou "osobní estetikou" proti globální moci peněz a v návaznosti na hybné, tvůrčí síly spojené s estetikou klasické poezie vznikla celá řada mistrovských děl. Této imaginativní moci poezie odpověděla z dálky jiná extrémní ozvěna - literatura jako dokument přímé skutečnosti: odmítnutí zapomenout temnou minulost jako v Kronikách z úzké škarpy (Jang Siao-čung), volání po spravedlnosti pro devět set milionů vesničanů v Průzkumu čínského venkova (Čchen Kuej-ti a Čchun Tchao), propůjčení hlasu obyčejnému člověku v Rozhovorech s nejnižším patrem (Liao I-wu), nebezpečné vyšetřování skutečností kolem otravy potravin v Jaká to Nebesa? (Čou Čching) atd. Dnes lze bez nadsázky říct, že literatura-dokument si v Číně, státě bez právní spravedlnosti a svobodného přístupu k informacím, dokázala vybudovat jistou "tradici", díky níž si literatura uchovává svoji sílu, život, poezii. Na druhé straně je až příliš mnoho romanopisců, kteří se navzdory svému smýšlení nechávají zdeformovat trhem a hledí si jen obchodních úspěchů - čínská románová produkce dosahuje astronomických čísel, kvalitou však slábne. I přesto, alespoň podle toho, co vím, existují takoví autoři, jako je Čang Wej (Stará loď, Zářijové zkazky), Chan Šao-kung (Slovník Maqiao), Liou Čen-jün (Vystláno žlutým květem), Li Žuej (Strom bez větru), Jen Lien-kche (Služ lidu!) atd., kteří si ve svém myšlení i tvorbě stále hledí spíš autentičnosti, závažnosti. To ostatně platí i pro Mo Jena, autora, který byl "jmenován" do role hlavního představitele oficiální čínské delegace na Frankfurtském veletrhu; kdo se však pozorně začte do jeho románu Santalová muka a dalších jeho děl poznamenaných extrémním násilím, musí uznat, že právě tyto krvavé záblesky přesně odrážejí realitu dnešní Číny.

Ještě jsem se nezmínil o "internetové Číně" devadesátých let, jednom z nejdůležitějších způsobů projevu čínského veřejného mínění. Jeho silná kritičnost nepolevila ani při zahajovacím večeru pekingských olympijských her, když si srdečně zanadávala proti zneužívání kultury v tak falešně gigantické míře. V tomto kontextu jsou opravdovým zjevením mladí autoři jako např. Chan Chan, jejichž vliv na stamiliony internetových čtenářů je obrovský. To je jen zlomek z té Číny, která zdaleka přesahuje všechny možné kulturní proměny Číny ideologické.

Moje otázka zní: Kam se na Frankfurtském knižním veletrhu poděly všechny tyto důležité a zajímavé náměty? K čemu je "Téma Čína", upustí-li se od zamyšlení nad tím, jak Čína žije ve skutečnosti? Kromě Siao Kchaj-jüa, který se čas od času v Německu objeví, nebyl na veletrhu k zahlédnutí ani stín básníka z pevninské Číny. Liao I-wu, jehož známé Rozhovory s nejnižším patrem byly v němčině úspěšně publikovány, pozvánku sice dostal, ale čínská vláda mu výslovně zakázala vyjet ze země. Zato čínská oficiální delegace, ta jako by z oka vypadla opravdovému turistickému zájezdu. Z té více než stovky lidí nevyšla skoro nikomu německy ani řádka - sotva přiletěli do Frankfurtu, převezli je do desítky kilometrů vzdáleného hotelu někde na holém předměstí; poté co si "odseděli" zahajovací ceremonii, je hned zase odvezli úplně jinam, vzácná příležitost setkat se a promluvit s německými spisovateli nebo čtenáři byla ta tam... Spolupráce s oficiální Čínou tak byla od počátku poznamenána sudbou zvanou "propaganda". Ani organizátoři veletrhu snad nevěděli, z jakého přesvědčení vycházeli, když v rámci jakéhosi zbožného přání vymysleli onu "věhlasnou" konferenci a doufali, že čínská oficiální strana a disidenti "přijmou pozvání a v přátelské atmosféře" usednou za jeden stůl. Že by jim nedošlo, že představitelé čínské delegace prostě neukážou svou "tvář", aby po návratu domů neměli zbytečné problémy? Tvář státu možná abstraktní je, funkcionářské posty však jsou pekelně skutečné. Který z komunistických činovníků (včetně prezidenta Chu Ťin-tchaa) by se odvážil vzít na sebe tíhu takového postoje, který by "se podvolil nátlaku Západu a zradil zájmy vlasti"? Hlupáci, kteří "požádali tygra o kůži", začali svůj nečistý "tanec s vlky" již ve chvíli, kdy se pokoušeli zrušit pozvánku čínským disidentům a zakázali jim dokonce na veletrhu promluvit. Po téhle ouvertuře se celý veletrh odehrál v nepřeslechnutelném ideologickém řevu. Média se s částečnými poznatky z nedávné studené války lačně vrhla na čerstvou krev a s vědomím správné věci získala jak na morálním kreditu, tak na prodejnosti. I přes ten rámus jsem však cítil jistou prázdnotu. "Politicky korektní" slova nám létala nad hlavou jako při nějaké kanonádě, ale kdo si dobře všímal, viděl, že to jsou jen rachejtle, které si jen naprázdno zapráskají, ale jejich smrtící síla je nulová. Když je vše založeno na logice sloganů a děje se ve jménu "komunistické strany", když je možné být jen pro, anebo proti, pak se samozřejmě nedá čekat nic jiného než děsivé zjednodušování. Nejen že tak bohatý materiál, jakým je Čína v procesu současných přeměn, zůstal tímto přístupem skoro nedotčen, ale sama "čínská otázka", která leží před každým z nás, byla prostě vynechána. Nedotkli jsme se tedy ani Číny, ani naší skutečnosti, naopak jsme se začali dusit propagandou a její mentalitou, čímž jsme zničili možnost jakéhokoliv nezávislého, osobního úsudku. Nastala opět situace, kterou jsem kdysi, když jsem s nadsázkou hovořil o současném čínském románu, vyjádřil slovy "události by byly, nejsou lidi" - máme tu celé hromady historických událostí, ale mezi literárními osobnostmi není nikoho, kdo by se vůči nim postavil srdcem a charakterem - a nám nezbývá než litovat, že i toto "téma Čína" Frankfurtského veletrhu postihla stejná nemoc: z debaty o Číně zmizela právě Čína.

Kde tedy ta skutečná "Čína" je? Má odpověď zní - v každém konkrétním člověku, v každém konkrétním díle. Každý jedinec je zvláštní případ kulturní přeměny. Na rozdíl od této osobní volby v myšlení a tvorbě musíme považovat tu takzvanou Čínu včetně obecných pojmů, jako je národ, státní území, kultura a dokonce i ten slavný pár Východ-Západ, za téma falešné. Diktaturu sice odsuzujeme téměř automaticky, ale sami pomíjíme tuto jednoduchou otázku: jak je možné, že spisovatelé vystaveni stejnému politickému tlaku reagují různě? Někteří se mlčky podrobí, jiní radostně přitakají, další si jdou sami dál svou vlastní cestou, jedni ve své domovině, druzí na druhém konci světa, v exilu. Současní čínští autoři chtiví záře reflektorů musí vykonávat často neuvěřitelné taneční figury. Vezměme si známý A-lajův román Rudý mák: téma Tibetu vychází vstříc Západu, osvobozenecká armáda zase jde na ruku Straně, láska a sex pak hodlají vytáhnout peníze z kapsy čtenářovy. Uznejte sami, není to snad dílo génia? Úspěch na tolika frontách! Čínští spisovatelé takhle hrají v politice, v literatuře, dnes se z nich stávají hráči na trhu, vždyť všechno, co je v Číně oficiální, je přímo směnitelné na světově platný osobní zájem. Tato problematika již zdaleka nemá co do činění jen s jednoduchou otázkou cenzury nebo autocenzury, dotýká se spíš zásadního postoje každého autora vůči otázce člověka a literatury. Opačné případy však existují také, mám teď na mysli Kao Sing-ťienovu Horu duše, na jejímž počátku stojí autorovo sebevyhnanství poté, co začal být ideologicky kritizován - od prvního tahu pera zcela jasně věděl, že něco takového může vyjít leda po jeho smrti, a možná ani to ne. A přesně to mu umožnilo skutečnou otevřenost, jako když se píše závěť - moci jen do hloubky přemýšlet o životě, světě, mužích a ženách, svém já, psaní a vůbec neuvažovat o tom, jestli a jak moc se na tom trh popase. I kdyby za tu knihu Nobelovu cenu nedostal, zůstala by sama o sobě tím nejvyšším oceněním, kterou kdy autor může dostat!

Program připravený pro Kao Sing-ťiena a mě berlínským DAAD (Německý akademický výměnný program) patřil k věcem, které mě na veletrhu uspokojily. Nemuseli jsme slepě následovat všeobecný povyk a diskusní téma jsme mohli stočit zpět k literatuře samotné: Jak může jedinec v globálně sjednoceném systému sobectví a cynismu dál myslet a psát? Jsou tvůrčí potíže stále důkazem myšlenkové hloubky? I zde přece dochází ke konfrontaci mezi opravdovostí a mlácením prázdné slámy. Jen "silou slabosti" a "nepohnutostí vášně" se při posuzování člověka a jeho díla dokážeme ubránit možnosti prázdných slibů. Možná jsme se ocitli v čínském exilu, ale nikdy ne v exilu z čínštiny. Díky tomu, že jsme ti zevnitř, i když jsme venku, zcela zřetelně vidíme, že Západ je pro současnou Čínu stále ten "Jiný". Ale není snad čínská klasická tradice pro ni také takovým (a možná ještě neproniknutelnějším) "Jiným"? Hloubka a složitost "čínské otázky" spočívá v tom, že neexistuje žádná "konfekční" odpověď. Každý člověk si sám za sebe musí přebrat staré a nové, čínské a nečínské ideové zdroje a vytvořit si v rámci své odpovědi právě tu svoji aktivní "Jinakost". Komunistická Čína není v podstatě ani čínská, ani západní, je tak ode všeho trochu, hranice lidství tohoto zmetku se dnes vážně blíží minimu. Tváří v tvář tomuto zrcadlu, ve kterém se odráží vidina pouhého zisku, se Západem neustále omílaná "lidská práva" a "demokracie" jeví jako duté, umělohmotné pugéty. Dnešní celosvětová krize je totiž mnohem spíš ideová než ekonomická. Moc centralizovaného "nemyšlení" se stala čínským zdaleka nejvyváženějším produktem (a tvrdou měnou?). Pokud se však bez omezení prodává na celém světě, zůstává ona výše zmíněná nutnost aktivního "Jiného" apanáží jen a pouze čínských autorů? Naopak, je to jediná norma schopná rozlišit ideovou uvědomělost člověka na Zemi. A kritériem identifikujícím probíhající krizi literatury.

Je bytí naší literatury nutností? Neexistuje snad mezi bytím a tvorbou jisté hluboké pouto? Jsme schopni přiznat, že i průměrnost dokáže na prázdném světě zastat zdobnou, i když prázdně zdobnou funkci? Zde by se výše zmíněná "inspirace noční můrou" měla číst takto: čínská "noční můra" - "inspirace" pro svět! Slovo "hloubka" se sice vinou "postmoderny" stalo nesmírným tabu, ale kam se ta "postmoderna" vlastně poděla? Lidstvo se od svého počátku zmítá v bolestech, tyhle prázdné historickovědné kategorie ho snad už nijak oslabit nemohou. Čína je dnes nejen celosvětovou výzvou, ale také celosvětovým námětem k reflexi. Tváří v tvář bezprecedentní slepé uličce, ve které se člověk ocitá, existuje pouze "odpor osobní estetikou", který již v průběhu času sjednotil taková jména, jako je Čchü Jüan, Ovidius, Tu Fu, Dante, Chao Süe-Čchin, Paul Celan, Vladimír Holan a doufejme i nás. Právě oni jsou naší hloubkou. Pro toho, kdo chce být "aktivně jiným", "je hloubka všechno". Volba Číny jako hlavního tématu Frankfurtského knižního veletrhu byla tragickým a zároveň prospěšným pokusem. Spíše než odpovědi před nás položila další otázky. Možná že jsou ty otázky mnohem hlubší, než si kdo předtím dokázal představit. Puklina téhle Číny se rozevírá nad naší nevolí uznat vlastní plytkost a ohavnost. Budeme dál lhát sobě i ostatním, tvářit se, že když někomu ohřejeme polívčičku, tak se naše trable samy vyvaří? Ta hra může pokračovat bez ustání. Jak dlouho si ale budeme pochutnávat na našem vlastním úpadku? Můžeme se z Frankfurtského knižního veletrhu vůbec nějak poučit? V tomto ohledu nechovám žádné iluze. Žádný knižní veletrh nedisponuje takovou mocí, aby změnil cokoliv na všeobecně panujícím sobectví a prospěchářství. Já mohu být jen rád, že píšu čínsky, takže se mohu ponořit do středu této otázky "soustředných kruhů" a založit na ní soustředné kruhy svého díla. Konec konců, v tísni se dílo rodí - je bolestí, kterou tíseň působí, i tím, co z ní lze získat.

Londýn 28. února 2010; přeložil Denis Molčanov