Tomáš Glanc

Dopis z Brém a o Brémách

Milý Martine, milý Petře,

píšu Vám dopis z Brém a o Brémách. Každý návštěvník či obyvatel libovolného místa, ať je navštívil na hodinu nebo na desítky let, vytváří si svoji osobní síť bodů, tras, zážitků, osob, událostí a s nimi souvisejících významů. Každé vyprávění o jakémkoliv místě je průvodcem po vybraných významech, které na vyprávějícím nějak ulpěly, vešly mu do cesty nebo mu byly vnuceny. Dopis-průvodce po několika vjemech, které se utvořily během mých tří let strávených v Brémách, je pro jednoduchost rozdělen do sedmi minikapitol, do sedmi procházek městem a vlastní pamětí. 

Ráno a dálka

Guútaen Moóórguen! Afroněmecká lady, která uklízí v našem institutu, vyváží vysoký vozík s uklízečským náčiním z kumbálu a nadšeně se směje, její pozdrav zní jako krátký gospel. Začíná nový týden na okraji Brém, kde stojí univerzitní kampus.

Lady, která tak vesele uklízí, a když se pohybuje po úzkých chodbách, kam se sotva vměstná, jako by se pohupovala v rytmu baptistických songů, mi při mé pravidelné ranní výpravě pro vodu na čaj ke dřezu vedle záchodu připomíná světáckou minulost Brém.

Kdysi sem připlouval prostřednictvím lodí takříkajíc celý svět: z Asie rýže pro velkou část Evropy, o čaji, kávě, kaučuku nebo hedvábí ani nemluvě. Bremerhaven, dnes samostatné město, které společně s Brémami tvoří nejmenší německou spolkovou zemi, i dnes v gigantickém přístavu přijímá rekordní objemy banánů a aut, ale i moře tajuplných pestrobarevných kontejnerů, které sice vypadají jako mrňavé krabičky, ve skutečnosti ale každý z nich musí být po zemi vezen tirákem. Co v nich je? Z vyhlídkových plošin, kde se otvírá pohled na přístav, o tom lze snít ve větru, který rozkývá i jeřáby a posuvné kladky. Donedávna se odtud taky lidi vydávali do Ameriky, většinou navždycky. Někde tu musely zůstat stopy sedmi miliónů osudů, jednotlivců, kteří nastoupili na loď a vypluli. Na promenádě stojí dnes Muzeum vystěhovalectví. Kurátoři se pokusili představit si pár detailů z počátků cesty, kterou si většina pasažérů pamatovala až do smrti: pohupující se podlaha, šero podpalubí, rance, bedny, zvuky, které vydává loď. A stranou stojí archiv se stovkami lístků - na každém stručně zapsaný jeden příběh: jméno, datum narození, odkud byl, kde se pak za mořem usadil.

Brémy pro mě navždy zůstanou spojeny s dálkou. Nebe tu nevypadá středoevropsky. Jako by se klenulo nízko nad domy a byl ho vidět veliký kus. A hodinu cesty to trvá k moři - tam se lze dívat směrem k Norsku, Edinburghu nebo Hongkongu.

Moře a ostrovy

Nejbližší pobřeží Severního moře je sice vzdáleno pár desítek kilometrů, ale i ve městě o sobě dává vědět. Ten nejbližší vzkaz je střecha protějšího domu - tam každou chvíli vysedávají racci velcí a vypasení jako pořádní okřídlení králíci. Na hřbitovech jsou mnohé náhrobky opatřeny kotvami, kormidly anebo přímo loděmi, v historickém centru města, které se jmenuje Schnoor, se to za výlohami hemží majáky, námořníky  a jinými mořskými proprietami. Na jubilejní slavnosti v přístavní čtvrti Vegesack, kde se do řeky Weser (Vezera) vlévá Lesum a mohou tu přistávat lodě už dost obrovské, jsme jednou slyšeli námořnický pěvecký sbor. Hulákali v jazyce Plattdeutsch (Plattdüütsch) neboli dolnoněmecky, takže textu nebylo moc rozumět, ale ten se dal odtušit i z fragmentů: nějaké opuštěné slečny, dálky a kořalka. Ze zpěváků prýštila síla: mnohým bylo kolem osmdesátky, stálo jich tam v placatých čapkách snad sto a hulákali tak, že z toho bolely uši a hangár celý vibroval. Náš syn, tehdy batole, začal řvát, jako by ho na nože bral. Akusticky je moře u Brém hlasité i bez lidí - silou větru, který způsobuje dramatickou atmosféru na pobřeží. Ve stáncích za pláží se neprodávají jen plavky, sluneční brýle a pohledy, ale hlavně větrovky, čepice, větrníky, draci a taky lopaty a holiny. Východofríský poloostrov je totiž omýván takzvaným Wattenmeer, neboli mořem s příbřežními mělčinami, což znamená, že dvakrát denně voda ustoupí do nedohledna a na mnoho hodin se otevře až k horizontu pláň, po které lze putovat desítky kilometrů, anebo nedaleko od pobřeží stavět na dně moře hrady a příkopy. Občas v dálce procválá dlouhá řada jezdců na koních anebo pomalejší karavana koňů táhnoucích vozy s výletníky, kteří se vydali na některý z bližších ostrovů nebo jen tak na projížďku po mořském dně. Pochopitelně je to dno pulzující životem - ráčci, mušle a jiná havěť - kam by se poděli? Čekají, až se vrátí voda. Přízračný dojem zvyšují gigantické zaoceánské lodi, které jako by se sunuly přímo tím pobřežním pískem. Člověk si připadá, že má vidiny. Nejde o optický klam - vedle mělčiny je vyhlouben kanál v ústí Labe do severního moře, hluboký tak, že jím může plout sebevětší tanker.

A ostrovy - na některých nejezdí vůbec auta, takže je to opravdu jiný svět, zvlněný dunami, se stopami různých dramat. Mnohde byly za poslední světové války základny, na jednom jsou spousty hrobů ruských a pak sovětských Němců, kteří tam dožívali v starobinci, zřízeném po repatriaci z Pobaltí ve čtyřicátých letech. Při špatném počasí jsou ostrovy dodnes odříznuté od zbytku kontinentu, doprava tu není úplně zmanipulovaná výletnictvím, zachovala si ještě něco ze závažnosti poštovních dostavníků a lodí se zásobováním. Ostrované prožívají asi svou odlišnost od "kontinentálních" obyvatel. Utkvěl mi inzerát z nástěnky u radnice na podlouhlém Langeoogu: Hledá se uklízečka, může i pendlovat z pevniny.

Werder! Werder!

Než jsem přijel do Brém, byl pro mě fotbal ignorovanou a nesmyslnou pokleslostí, podněcující neonacismus a různé nejhnusnější stádní pudy. Dnes znám většinu hráčů fotbalového klubu Werder Bremen jménem i příjmením, včetně základních přezdívek - Pizza například v Brémách neznamená jen pokrm, ale také, nebo především, jméno našeho útočníka narozeného v Peru, celým jménem Claudio Pizzaro. U mnohých hrdinů brémského fotbalu znám samozřejmě, tak jako naprostá většina mých spoluobčanů, i podrobnosti o jejich zdravotním stavu, obzvlášť pokud jde o tak závažné případy, jako je poranění kolena našeho brankáře Tima Wiese. Jsou mi známy i některé nabídky a detaily jednání ohledně přestupu hráčů do jiných klubů, vedle Bundesligy sleduju i pár dalších lig a pohárů, jichž se Werder účastní, a když trenér národního německého mužstva někoho z "našich" nedoceňuje, cítím se dotčen. Ale to jen kloužu po povrchu. O složitějších jevech a zákulisí brémského fotbalu jsem se několikrát dozvěděl větší porce zasvěcených informací od naší šedesátileté sekretářky. Fotbal se v Brémách dost liší od českého fotbalu. Celé město je protkané sítěmi narážek na Werder -  od fanšopů a vlajek v oknech a zahrádkářských čtvrtích přes tvary a barvy poštovních schránek na rodinných domech, oblečení, ručníky a zboží všeho druhu (běžně k mání jsou vedle zubní pasty i werder-prezervativy) až k bezpočtu forem specificky stylizovaného písmene "w" na autech, kolech, mopedech a kočárcích. Po narození našeho syna přišel na první návštěvu můj blízký kolega s manželkou: přinesli sadu dvou werder-dudlíků a werder-bryndák. Svůj první kurz jsem přednášel pro celkem početné auditorium studentů různých humanitních oborů. Když jsem vešel do posluchárny, lekl jsem se, že jsem si spletl patro a vešel omylem na schůzi sportovního klubu - hemžilo se to tam werderovskými šálami, penály, propiskami, tričky, taškami a odznaky. První zápas na stadionu jsme navštívili, když byla moje žena v devátém měsíci těhotenství. Ale z dost netypických fanoušků sestává v podstatě celé město - solidní manželské páry, spousta rodin, dámské kroužky...  -  čtyřicet tisíc občanů se v sobotu schází na našem stadionu u řeky Vezery, aby byli u toho. Člověk žasne, jak družně spolu táhne dav namíchaný z přívrženců obou soupeřů, před zápasem i po něm, bez ohledu na výsledek. Mezi oběma tábory ani na stadionu většinou nepadne křivé slovo, byť sedí vedle sebe na lavičkách. Náš trenér Thomas Schaaf působí u Werderu na různých postech už čtyřicet let. Chce-li místní mutace bulvárního deníku Das Bild maximálně vypumpovat náklad, musí lhát, že Thomas zvažuje přestup jinam. Nezvažuje! Od sezóny k sezóně, od poháru k poháru vede svůj koráb úskalími nejlidovější německé zábavy, která každý víkend vysaje z obyvatelstva kromě spousty peněz hlavně hromadu emocí a překódované agresivity. Werder je navíc příběhem Davida v potýkání s Goliáši. Má nesrovnatelně menší rozpočet než velké bohaté kluby, s nimiž obvykle zápolí o první místa. Proto musí po celé zeměkouli shánět ty nejtalentovanější hráče, kteří ještě nejsou moc proslulí a drazí. Za pár let pak obvykle odcházejí někam na výsluní (slunce, pravda, svítí v Brémách zřídka). V první části našeho pobytu v Brémách byl takovou primadonou týmu Diego, tehdy dvaadvacetiletý fotbalový génius z Brazílie. Věděli jsme, kde večeří s přáteli, s kým chodí, v které čtvrti bydlí. Nikdy mu nezapomeneme žádný z dvaapadesáti gólů, které v našich barvách (zelené a bílé) vstřelil, většinou tak hravě, tak bravurně. 

České Brémy

Menší město působí jako zvětšovací sklo a zvýrazňovač. Napadlo by někoho číst české stopy v Paříži nebo v Moskvě? Ztratil by se v nekonečném množství jmen a podnětů. S Brémami je to jednodušší. Čí paměť se tady orientuje středovýchodoevropsky anebo přímo na Čechy, ten bude pravděpodobně vědět, že počátkem osmdesátých let dostal Milan Knížák grant Barkenhoff Stiftung a strávil řadu měsíců ve Worpswede a v Brémách. Barkenhoff je dům se zahradou kousek za městem, malíř Heinrich Vogeler, jeho slavný obyvatel z počátku 20. století, objekt pojímal jako ostrov krásy, jako Gesamtkunstwerk a zároveň jako intelektuální centrum umělecké kolonie Worpswede. Tato vesnice na předměstí Brém je dnes turistickou senzací, možná žádná jiná ves na světě nedisponuje tolika galeriemi, muzejními objekty a domy, které jsou pojímány jako umělecká díla. Před sto lety se tam promenádoval Rainer Maria Rilke a snil s přáteli o umění budoucnosti. Dnes převažuje kýč, kavárničky a restaurace. A kult Pauly - Brémané Paulu Modersohn-Becker nazývají důvěrně jen křestním jménem, Paula je tu jen jedna. Modernistická malířka, kterou údajně obdivovala celá Evropa a navíc zemřela ve třiceti letech a připravila tak ideální podmínky pro svoje zbožštění. Na její velkou výstavu v brémské Kunsthalle se prodávaly vstupenky i v tramvajích. Každý řidič vyznával za předním sklem velkou žlutou cedulí: Paula!

Brémský domicil měla také Libuše Moníková, česká spisovatelka, která přestala psát česky a proslavila se kromě své prózy Fasáda také románem Ledová tříšť, jenž se odehrává v Grónsku, kde před publikací knihy její autorka nikdy nebyla. Nedaleko brémské radnice stojí stará městská váha, v budově z 16. století dnes sídlí Nadace Günthera Grasse a pořádají se tu literární výstavy a čtení. Expozici o Libuši Moníkové sem v létě 2009 přivezli z Památníku národního písemnictví - ukazuje se, že Moníková byla v Německu sedmdesátých let hodně veřejně činná, mnohokrát se účastnila televizních debat a natáčely se o ní pořady, šéfová brémské Váhy, paní Donate Fink, si to pamatuje, přátelily se. Libuše Moníková se údajně strachovala, že ji pronásleduje československá státní policie a špicluje ji i na jejích univerzitních seminářích, kam skoro nikdo nechodil.

Masovější proslulosti se dnes těší v Brémách asi jen jedna Češka - moderátorka mezinárodní rozhlasové stanice Funkhaus Europa, která vysílá střídavě polsky, italsky, turecky, rusky, chorvatsky... Pokud byste její původ nepoznali ze jména Lucie Hodinka, nenechává vás na pochybách při svém vysílání, kdy posluchače vítá jadrným "ahoj!". Pak ale pokračuje německy.

Hlavní česká základna v Brémách je ale nepochybně univerzitní ústav s archivem a knihovnou, kde jsem tři roky pracoval. Mnohem spíš jde o základnu ruskou, neboť málokde na světě se za posledních třicet let věnovalo tolik času, pozornosti a peněz zkoumání ruského samizdatu, undergroundu, disidentů, literatury a politiky. Ale Československo s Polskem měly v Brémách taky velkou váhu. V osmdesátých letech podle vzpomínek pamětníků měli na brémském nádraží příslušníci StB malé manévry, když přijížděl vlak s historiky Kuralem a Křenem. Já už jsem zažil naprosto volný pohyb mnoha věhlasných českých disidentů, hlavně když přijeli na oslavy výročí institutu, tehdy Charta i VONS mohly v brémském radničním vinném sklepě ze 14. století uspořádat klidně členskou schůzi.

Na archivních policích dvě patra pod mojí pracovnou stojí v klimatizovaném sále vyrovnané řady samizdatů v pečlivých vazbách, za posledních dvacet let se ale samizdatový profil rozpustil ve zkoumání ledasčeho směrem do současnosti i do minulosti. Díky brémskému archivu jsem třeba mohl prostudovat mapu Prahy z roku 1924, která zůstala zastrčená v papírech jednoho ruského emigranta. To bylo město! Za centrem hned venkov, vzdušno, přehledně.

Garik

Na tu mapu mě upozornil Garik Superfin, donedávna duše archivu. Zformoval ho, posbíral z různých koutů světa a popsal desítkami tisíc drobných značek, jmen, hesel a zkratek. Znal jsem Garika už před příchodem do Brém, mezi rusisty hraje roli informačního šamana. Pokud nějaký údaj nemůžete najít v žádném katalogu, v žádné encyklopedii, v žádném rejstříku a už jste se marně zeptali všech, kdo by o tom mohli něco vědět, pak se obrátíte na Garika a v naprosté většině případů během jednoho dvou dnů obdržíte, co jste hledali. Garik pracoval pro Solženicyna a seděl v lágru, znal se s téměř celou neoficiální scénou ruské politiky a kultury za posledních padesát let. Všechny svoje kontakty zužitkoval při formování archivu, který se stal součástí jeho těla a on byl jeho nejvýznamnější akvizicí, která se jediná hýbala napříč archivními fondy, doplňovala je a přeskupovala, ale hlavně mezi nimi rozkrývala souvislosti, dávala jim nejvlastnější smysl, život. Jeho archiv byl organismem ve stavu vzrušené existence a nepřetržitých odhalení. Garik měl vždycky nějakou návštěvu. Vždycky něco zjišťuje, denně je na stopě nových archivních jednotek a k tomu drží v patrnosti tisíce lidských osudů, které s účastí sleduje krok za krokem, den za dnem.

Po jeho pětašedesátých narozeninách byla na jeho místo vybrána jedna z archivních pomocnic, o níž neměl valného mínění. To byl konec sloganu "Brémy - to je tam, co je Superfin?" Kdysi jsme Garika chodili navštěvovat do nemocnice Německého červeného kříže za řekou Vezerou, ležel tam po operaci a nemohl mluvit. Když po konfliktech s novou ředitelkou odcházel z archivu, působil podobně jako po operaci - byl mnohem vážnější, ačkoliv fyzicky byl fit. Zakázali mu nakonec i pít čaj v pět hodin odpoledne, jak to dělal po léta. Vrátil všechny klíče a od té doby bloudí po Rusku a po Německu a jeho byt je čím dál neprostupněji zavalen archiváliemi, které není kde archivovat. Z cest přiváží desítky kilogramů archivních rarit, další stovky kilogramů dostává poštou - z ruských, amerických, izraelských, českých adres. Větší zásilky vyzvedává s kufrem na kolečkách na brémské celnici, kde už ho znají.

Převaha otisků

Fakt, že Garikova epocha v Brémách zjevně pominula, se do logiky města dobře hodí. Na většině míst se stopy minulých časů různě mísí, prostupují se současností, někde aktuální dění převažuje, jinde jsou minulé doby zakonzervované a nabývají formy skanzenu, jednotlivé druhy těchto propojení časů závisejí samozřejmě na individuálním vnímateli, ačkoliv mají i prokazatelné parametry. Brémy v tomto ohledu patří spíš do kategorie bývalé slávy, objektivně slavná část brémských dějin začala upadat tak před sto lety, když se změnila struktura evropského obchodu se zámořím. U nákladních ramp na kraji města zbylo ještě několik obrovských dlouhých budov z červených cihel a místy kusy železnice, ale dnes je to přístav bez vody, jen pár menších kanálů upomíná na rej zboží, plavidel, lidí, námořních zbraní. Überseestadt se ten rozlehlý areál jmenuje; teprve teď, na přelomu tisíciletí, se tu začala formovat nová místní identita: galerie, architektonická studia, inovativní domy s byty a kancelářemi, muzeum, fotografové, designéři, vysoká škola výtvarného umění, cool firmy, restaurace. Vzpomínání tu má futuristický šarm, přítomná elegance se opírá o zašlý ruch a vzrušivost dálky. U nádraží v centru města stojí Übersee Museum. Tady se Brémy ukazují právě v době triumfálního rozkvětu, napojené na Čínu, Indii, vpletené do produkce a distribuce kávy, rýže, tabáku. Obrovské objemy zboží tudy mířily do celého světadílu, ve výstavní čtvrti Schwachhausen si zámožnější měšťané stavěli protestantsky střídmé, a přece pohádkově útulné a po svém honosné severské vily. Johann Jacobs, rodák ze čtvrti Borgfeld na východě města, tu počátkem 20. století založil své impérium na pražení a prodej kávy, které jeho synovec Walther, narozený také v Brémách, přivedl ve třicátých letech ke slávě nejvýznamnější německé pražírny. Mladší dědici firmy už přesídlili do Švýcarska.

Ještě ve druhé polovině 20. století ze slávy něco zbývalo - studentský revolucionář Rudi Dutschke i sem přijel v sedmdesátých letech burcovat proti establishmentu. Vystoupil v slavné diskotéce Lila Eule (Fialová sova), kde už se dnes konají spíš salónní pořady pro pamětníky šedesátých a sedmdesátých let. Na brémské univerzitě tehdy studenti prosadili zrušení přednášek coby buržoazního monologického žánru, vyučovat se smělo jenom nemanipulovanými rozhovory všech se všemi. Naše kolegyně Hartmute, která už je taky v penzi, tehdy byla přesvědčenou maoistkou. Určité ultimativní tóny v jejím projevu zbyly ostatně dodnes, ať je řeč o sovětské politice nebo o kvalitě omáčky v menze.

Dnes z velkolepějších období brémských dějin zbyly hlavně dluhy. Brémy jsou jimi pověstné. Nikdo v Německu jich nemá tolik. Na sídle politické strany svobodných demokratů (FDP) v centru města běží displej oznamující výši zadluženosti s přepočtem na jednoho obyvatele. Čísla se tam míhají obrovskou rychlostí, suma každou vteřinu narůstá. Před třemi lety na každého z nás připadalo v eurech dvacet tisíc. Od té doby každý z nás "nadlužil" dalších šest tisíc.

Ale město rozhodně nepůsobí zbědovaně. Dluhy mu spíš dodávají dekadentní šarm. Jeho nejdekadentnějším projevem jsou výroční honosné večeře zvané Schaffermahlzeit nebo krátce Schaffermahl. Původně, v 16. století, při nich šlo o podporu námořníků v nouzi, a hlavně o večeři na rozloučenou před zámořskými plavbami na počátku jara. Během staletí se vyvinula tradice, která v dnešním provedení působí jako výjev z historického filmu s velkým rozpočtem. Ve slavnostním sále renesanční radnice, kde vzduchem plují ze stropu zavěšené veliké lodě, se v tradičním smokingu sejdou nejbohatší a nejvlivnější představitelé městské honorace, námořní kapitáni, kapitáni průmyslu, obchodu, rybolovu, exportu, makléřství a manažerství - a večeří. Letos se slavnost konala po čtyři sta šedesáté šesté.

Bar Beluga Shipping a Riensberg

V mém vnímání Brém existuje ale jedno místo, vlastně dvě, kde se otisky zašlých sláv brémských kupců, starostů a dobrodruhů prolínají do živé současnosti. Jednak je to nejkrásnější bar, v kterém jsem kdy byl, bar v posledním patře správní budovy rejdařského koncernu Beluga Group. Když jsme se na podzim 2007 nastěhovali do Brém, pronajali jsme si pokoj v univerzitním penzionu na ostrově Teehof ve středu města. Budova stála vedle hluboké stavební jámy, něco velkého se tam stavělo. Firma pojmenovaná podle běluhy, bílého ozubeného kytovce z čeledi narvalovitých, tu budovala svoje hlavní sídlo. V přírodě dosahuje šestimetrová běluha váhy přes tisíc kilogramů. Brémská Beluga disponuje čtyřiceti obrovskými plavidly, která jsou s to převézt na druhou stranu světa třeba celou továrnu. Dostávají přitom mezinárodní ocenění za vynalézavost v ekologii a úspoře energie. Ve svém paláci z kovu, skla a s mnoha dřevěnými prvky, připomínajícími staré koráby, mysleli správci Belugy i na pití - v posledním patře postavili bar s výhledem na staré město a od každého druhu destilátu svezli ze světa desítky různých druhů, o počtech koktejlů ani nemluvě. Panuje tam ta příjemná atmosféra, jakou snad zažívají námořníci po připlutí z úspěšné cesty napříč kontinenty, nevím. Ale posezení je tu svátečním zážitkem bez vnějškových příkras a jakékoliv křiklavosti. Prostředí baru se vyznačuje přiměřeností, od diskrétní pozorné obsluhy až po neokázalý, ale originální kulatý skleněný krb uprostřed sálu. Občas sem přijde na drink skupina seriózních mužů v drahých oblecích - možná zrovna domluvili přepravu bezpočtu kontejnerů plných všeho, co si lze jen vymyslet, z jednoho kraje světa na druhý.

A ještě jedno místo, kde stará sláva působí naprosto současně - hřbitov, u něhož jsme bydleli, Riensberger Friedhof. Krásné pohřebiště komponované jako park s hrobkami coby architektonickými jednotkami lemujícími cestičky. Vznikl po německo-francouzské válce v sedmdesátých letech 19. století jako inovační propojení dvou žánrů - lesoparku s hřbitovem. Jeho autorem je tentýž Wilhelm Benque, který navrhoval i rozsáhlý městský park s malebnými kanály, alejemi, secesními mostky a kamennými lavičkami. Pokud se chce člověk zamyslet nebo projít, a to v Brémách, není snad vhodnějšího místa než hřbitov v Riensbergu.

Tolik poslední zastávka a tečka za dopisem.

Se severním pozdravem

Tomáš