Marta Ljubková

O zručnosti a ambicích

Své příznivce toto jaro potěšili Petra Hůlová a Emil Hakl. Oba patří mezi stálice domácí literatury, oba vydali šestý prozaický titul. Hůlová tentokrát necestovala v prostoru a jádro svého textu Strážci občanského dobra (Torst) umístila do depresivního panelákového městečka doby po roce 1989. Emil Hakl zůstal u motivu cesty, jak ho rozvíjel už ve svém přecházejícím románu Let čarodějnice, a v Pravidlech směšného chování (Argo) se vydává na pouť vzduchem i po vodě. Po přečtení obou knih je jasné, že literární událost roku se tentokrát nekoná - anebo se koná někde jinde. Strážci občanského dobra i Pravidla směšného chování jsou průměrné knihy zručných spisovatelů, které své autory v mnoha aspektech smutně stahují do banality.

Přitom zrovna Hůlová si vybrala atraktivní téma a zřejmě i její počáteční ambice byla přinejmenším neotřelá. Problém je v tom, že sice měla vytýčený cíl (prostě řečeno: nic není černobílé), nepodařilo se jí ale vytvořit takové postavy, který by jej naplnily či nesly.

Hrdinka příběhu se narodila někdy v sedmdesátých letech, za socialismu tedy prožila dětství, jež se obvykle asociuje s tím lepším nebo jež je přinejmenším méně vidoucí. Nadána bystrým pozorovatelským talentem dokáže Hůlová odhalit nešvary režimu, ty však neshledává ve všeobecném strachu, špiclování a generálním šlendriánu, ale v nedůvěře v marxistické myšlenky. Je poučena četbou komunistických klasiků a své víře je oddána slepě a bez kompromisů. Zřetelně chtěla vytvořit hrdinku, jež by nastavila zrcadlo všežravému asociálnímu kapitalismu, který nás stravuje od roku 1989. Což není vůbec špatný nápad, problém je v tom, že její postava se vykazuje mnoha odpornými rysy, kvůli nimž jí těžko uvěřit, natož se s ní "ztotožnit". Nestačí, že je od dětství vtělením fízla, později se ukáže, že je frigidní. Je to zvláštní monstrum bez pohlaví a věrohodných vztahů k realitě kolem sebe. S takovým "materiálem" se pak těžko buduje přesvědčivý kontrapunkt k našemu dnešnímu nadšení svobodou a demokracií.

Ještě jinak: Hůlová se pohybuje mezi extrémní karikaturou a psychologickou věrohodností. Hlavní hrdinka vypouští z úst fráze, které si buď pamatujeme z někdejšího tisku, nebo je slýcháme z úst mnohých dnešních představitelů KSČM. V tomto smyslu tedy nepřináší nic nového - snad kromě své charakteristické autorské dikce, a ta už ostatně taky není nová.

Hůlová přitom začíná dynamicky, in medias res, dravě nás strhne osudem rodiny, která se nechá režimem přesvědčit a z vesnice se nastěhuje do typického socialistického panelákova, nefunkčního umělého města, připomínajícího každé druhé pražské sídliště. Uvěříme snad ještě v dětské nadšení jiskry a okouzlení malé pionýrky, špehování vlastních rodičů a ideová bdělost nad sestrou však působí víc než zrůdně. Malá obluda neudělá nic, čím by nám mohla být jen trochu sympatická, rozuměj pochopitelná,vyděluje se z rodiny a vlastně z celé společnosti. Čím starší, tím směšnější a obludnější. Černobílost, proti níž se Hůlová vymezuje, tak definuje její svět: to, co máme tendenci vnímat kladně (například svět disidentů a vůbec lidí v opozici vůči režimu), zobrazuje se záporným znaménkem. Výsledek: přehození barev a kritérií při zachování nejjednodušší optiky.

A přitom se v románu objevují i nosné motivy (třeba když se hlavní hrdinka zmocní dítěte své sestry), bohužel nemají v textu oporu, a proto se rozplývají. Základní zmatek totiž působí nevyjasněný záměr, anebo rozpor mezi záměrem a použitými prostředky. Hrdinka je osamělá a bez přátel, když však dospěje a rozhodne se režimu postavit, potřebuje společnici. Zcela nemotivovaně se tu zjevuje spolužačka z dětství, její zájem na revoluční změně je nejasný stejně jako důvod, proč se rozhodne spoluorganizovat pionýrské jednotky z vietnamských dětí. Ne že by to nebyl skvělý možný dějový zvrat a funkční nápad, potíže působí - jak už jsem napsala - žánrová rozklíženost. Parodie unese něco jiného než promyšlená sociální studie: pokud by Hůlová skutečně chtěla, abychom se zamysleli nad dobou, v níž žijeme, musela by to asi udělat taky, a trochu složitěji. Znovu se ukázalo, že kontradikce dobro-zlo prostě nestačí.

Když začíná vytvářet svět, který už může působit jako metafora - svět domobrany pod militantním vedením hlavní hrdinky, svět, který nemá pevnou oporu v naší žité realitě, kniha náhle (poněkud nejasně) končí. Skutečné nebezpečí - a tím i něco neověřeného - je smeteno ze stolu. Což je o to víc zarážející, že Hůlovou považuji za odvážnou fabulátorku a autorku košatých, šokujících a přitom uvěřitelných příběhů. Možná se ale ve Strážcích občanského dobra vydává cestou, kterou naznačila v Umělohmotném třípokoji, cestou stylistického cvičení a jazykových variací. Je to samozřejmě cesta možná, ale v jejím případě už jaksi příliš prošlápnutá.

I Emil Hakl se vydává ověřenými cestami - vysílá svého hrdinu na cesty. Na rozdíl od Letu čarodějnice si s pohybem hraje promyšleněji. V první části románu (rozděleného na tři velké kapitoly, jež by mohly fungovat samostatně jako povídky) Jan letí v rogalu nad středočeskou krajinou. V expozici nazvané Jdi vejš! poznáváme citově nezakotveného muže středního věku unaveného prací, který kývne na dobrodružství, během něhož se mu trochu podaří nahlédnout na svůj život z "ptačí" perspektivy. To Haklovi dovoluje konstruovat postavu s mnohem větší (snad dokonce krajní) dávkou sebeironie. Po horizontále následuje vertikála druhé části, kapitola Pravidla směšného chování je věnována umírajícímu otci - tedy tématu, s nímž v poslední době výrazně pracovali třeba Ivan Matoušek (Oslava) nebo Jan Balabán (Zeptej se táty). Tato sevřená kapitola sestupující spíše do minulosti slouží nejlépe jako Janova sebereflexe, jeho zrcadlo. V poslední části, Hřbitov na pláži, se Jan vydává na plavbu po řece, aby v moři rozptýlil otcův popel. Tento oddíl se podobá první části, hrdina jím ale prochází po zážitku ze smrti, je pevněji spjat s vodním živlem (živlem plynoucím, ale hmatatelným); Hakl se zde hojně sytí dobrodružnou literaturou. Jak plyne voda, tak plyne i jeho zručné "rychlé" vyprávění - do nikam.

Pravidla směšného chování jsou ve všech ohledech "současnou" knihou. Nakladatelství dbalo na vnější podobu, a tak je k textu připojen svébytný grafický doprovod Pavla Růta. Ten každou kapitolu opatřil řadou obrázků, najdeme je všechny na začátku oddílu s údajem, ke které části textu se vztahují.

Což vlastně souhlasí s tím, že Hakl text knihy fragementarizuje až do krajnosti: části dělí ještě na číslované kapitoly s dlouhými názvy, které mohou sloužit jako v současné době populární (ne-li nevyhnutelné) "hlášky", výkřiky, motta. Segmenty textu působí - v duchu Haklova stylu - jako anekdoty, autor pílí od pointy k pointě a pokaždé se znovu rozbíhá k té další. Což, jak už jsme si mnohokrát ověřili, některým jeho čtenářům konvenuje, jiné irituje.

Nelze si nevšimnout mnohavrstevnaté metatextovosti: hrdina píše a své psaní reflektuje, zároveň čte a přečtené cituje. Nejen že Hakl několikrát a výrazně tematizuje psaní, ale neustále poukazuje na to, že jde o literaturu, čímž se snaží vzbuzovat velmi "antiiluzivní" dojem. S tím souvisí i opakující se pokusy o sebeobhajobu, neustálá snaha vědomě pojmenovat banalitu textu, permanentní získávání alibi před čtenáři či kritiky (život je nuda, všechno je nuda, zdá se). Tahle obsese textu nepomáhá a svědčí spíš o autorských rozpacích. Oproti tomu Hakl staví prvky, jež napovídají spíše na pseudoautentickou literaturu: kapitoly jsou protkány vloženými citáty, úryvky z písňových textů a zejména sms-zprávami. Ty tvoří páteř Janova virtuálního milostného života, který se před námi nikdy nezhmotní. Téma komunikace Hakl akcentuje i na jiných rovinách a rozvíjí ho ve třech stupních: zatímco první část vyplňuje především hospodské žvanění (oscilující mezi monologem a dialogem), ve druhé - přesvědčivě vystihující pokračující stárnutí, tedy odtržení od světa - se vedou dva monology a ve třetí nezbývá než mlčet.

Hakl míchá tyglík svých motivů poučeně a přesvědčivě, jeho téma je sice stokrát ohrané, ale koho by se - tím spíš - netýkalo. Má schopnost zkonstruovat jednoduchý, bez zádrhů plynoucí, takřka důvěrně známý příběh. Ten ozdobí sérií drobnokresebných historek o nejrůznějších figurkách. Neposouvají sice děj, působí jako záchytné berličky s tendencí ke stereotypnosti (i jejich neustálé vynořování je někdy trochu otravné), ale podtrhují zábavnou anekdotičnost textu. Hakl má totiž smysl pro detail (zejména pro ten městský), umí pracovat s jednotlivostmi, drobnostmi. V Pravidlech se víc než kde jinde baví jazykovými nuancemi, netradičními zábavnými pojmenováními (např. "Podivuhodný ušatý filous, podle kastrolu ostříhaný vzdělaný vlkodlak" s. 65). Jako spotřební literatura dobré, neubráním se však závěru, že Hakl je autor, který má vyšší ambice - a schopnosti.

Petra Hůlová, Strážci občanského dobra. Praha, Torst 2010.

Emil Hakl, Pravidla směšného chování. Praha, Argo 2010.