Marta Ljubková

Nekonečný Rudiš

Romány Jaroslava Rudiše hltáme jako oblíbený seriál. Tvoří stále jeden, konzistentní svět, srozumitelný, protože vlastně docela jednoduchý, přitažlivý, zasazený do důvěrně známého prostředí, okořeněný nešťastnou láskou, zdravou porcí sebereflexe a koňskou dávkou sentimentu převlečeného za drsnost. Rudiš je zdařilý konstruktér a obratný manipulátor se slovy, pohybuje se za hranicí lehce stravitelného středního proudu. Není bořitelem stereotypů, je jejich stvrzovačem. Hlavní hrdina má bez ohledu na přibývající léta (že by analogicky dle autora?) stále stejné rysy a atributy, je to neustále onen loser-sympaťák, kterému nakonec přejeme to nejlepší, dívka, s kterou se nakonec stejně vyspí, má provokativní povahu a zajímavou tvář atd. atp.

Platí to i pro loni vydaný Konec punku v Helsinkách - všechno jako bychom už někde a někdy četli. Přímo u Rudiše, ale také jinde, přinejmenším v domácí literatuře od osmdesátých let. Autorovi se nedaří přidat jediný akcent, který by čtenáře překvapil či zaskočil nebo ho alespoň neustále tak nehladil po duši. Také vícero časoprostorových rovin už si autor vyzkoušel ve svých předcházejících dílech, rovněž známe jeho okouzlení Německem. Kolážovitě skládané historky ze současného Berlína a normalizačního českého maloměsta tvoří jakýsi pandán a zároveň protiklad: v tomto ohledu nabízí zručný Rudiš dostatečnou otevřenost. Jako nůž pak roviny protíná provokativní manifest nazvaný Hezký lidi, v němž dojde na avizovaný konec punku. Mnohem spíš než zvoláním nejmladší generace se manifest jeví být lkaním současných čtyřicátníků - my už si, hoši, nejspíš nezarevoltujeme.

I rádoby traumatizující pasáže dívčího deníku jsou příšerně patetické, kostrbaté a vykonstruované (nehledě na to, že se Rudišovi do "autentického" výraziva osmdesátých let plete substandardní čeština let devadesátých). Ani recenzenti neshledávají v románu žádné zásadní téma; bezbřehé a odnikud nikam vedoucí plkání však zřejmě k současné české próze patří jaksi bez dalších námitek - v tomto je tedy Rudiš dokonale aktuální? Krize středního věku patří k našim tematickým stálicím a na nenaplněné sny, o nichž se tak maximálně nostalgicky vypravuje, leckdo rád zavzpomíná. Když se to celé dobře a rychle přečte, o to líp.

Salónní provokativnost je pro celou knihu podle mého typická, je to uhlazená zpráva o povzdechu jedné generace (či jejího výseku) nad sebou samou. Takový povzdech však české recenzenty zahřál u srdce a nad knihou Konec punku v Helsinkách, která místy skutečně připomíná pokleslé čtivo, pronesli mnohá silná, ne-li přímo vzrušená slova. Melancholičnost, kterou na románu zejména oceňují, lze však kupříkladu číst také jako nesnesitelný sentimentalismus. A radostný potlesk nad přiblížením východního Německa jako místa, z něhož netřeba mít obavu a které v mnohém připomíná naše prostředí, zaskočí ještě víc: minimálně sám autor nám už tohle prostředí přiblížil dokonale.

Po pročtení recenzí - a vyšlo jich hodně, jak se na respektovaného prozaika sluší - musím kardinálně nesouhlasit především s tvrzením, že Jaroslav Rudiš je pokračovatelem Bohumila Hrabala. Snaha zachytit bizarní svět okraje (můžeme-li vůbec Hrabala takhle banálně zjednodušit) se totiž Rudiše v nejmenším netýká. Jeho hrdina se sice motá po hospodách, ale vždy je "konstruován" tak, aby splňoval základní mainstreamová kritéria. Ani kritikou vyzdvižené experimenty s jazykem a nezaměnitelný styl v knize při nejlepší vůli nenacházím. Skládat věty čtivě sice Rudiš dokáže, ale o žádné charakteristické práci mluvit nelze, dokumentární záznam mluvené řeči a priori skutečně nepředstavuje jazykovou hodnotu. Zbývá-li nám jako styčný bod hospodská historka a série svérázných postav, pak má Hrabal jistě množství nápaditějších pokračovatelů. A ještě na jedno bychom neměli zapomenout: Hrabalovo psaní mělo vícero podob. Pokud by nám na mysli vytanula jeho idealizovaná verze, jak ji českému národu do kánonu vepsal režisér Jiří Menzel, pak snad dokážeme ty dva srovnat, avšak Rudiš v sobě nemá nic z vnitřní bolestivosti a drásavosti Hrabalových nejlepších próz.

Jaroslav Rudiš patří k současnému literárnímu popu, navzdory tomu, že své postavy situuje společensky na okraj. Jeho psaní je módní, elegantně střižené, dokonale časové a slušivé. Pěkně se nosí, a když se obnosí, není problém ho odložit. Však bude v příštím díle zase jako nové.

Jaroslav Rudiš, Konec punku v Helsinkách. Praha, Labyrint 2010.