Marta Milotová

Strýček z vily

(Vzpomínky na Jakuba Demla)

Jednoho prázdninového dne v srpnu v roce 1959 přišla maminka s nákupem z obchodu, kde prodával její bratranec Josef Deml se svou ženou Anežkou. Slyšela jsem, jak maminka sděluje tatínkovi:,,Představ si, že strýček z vily (tak jsme jmenovali Jakuba Demla, protože těch strýčků bylo víc) je už týden úplně sám. Paní Rosa s panem Vodičkou natrvalo se odstěhovali do Olomouce a nám nedali vědět." Marie Prokšová z hospody se přišla k Demlům do obchodu zeptat, co má dělat, pan rada že tam sedí a nemá síly, aby mohl sám absolvovat cestu z městečka do Bosny! Vodičkovi mu pouze zajistili obědy u Prokšů, které měly nosit strýčkovi některé z dětí Zahradníkových. Toho dne si na oběd zašel sám, snad chtěl upozornit na situaci, ve které se ocitl a o které v Tasově nikdo nevěděl. Protože jsem byla doma, rodiče mě poslali za strýčkem do hospody, abych mu pomohla a odvedla ho domů. Maminka měla jako vždy práci a honem nemohla jít sama. Jak mě strýček spatřil ve dveřích, celý se rozzářil, protože uviděl svou záchranu. V těch padesátých letech v Tasově byly snad tři nebo čtyři auta a v tu dobu, když by bylo potřeba, nebyl k nim šofér.

Strýček se s velkou námahou zvedl ze židle s mou pomocí, chvíli zůstal stát, pak si nasadil klobouk, který jsem mu i s hůlkou podala z věšáku, a velmi pomalu jsme se vydali na cestu do Bosny. Ta cesta, to bylo utrpení pro nás oba, trvala hodinu, možná i déle, stále častěji jsme zastavovali a prodlužovali dobu odpočinku. Strýček neměl moc síly a byl velice unavený. Vůbec za celou cestu nepromluvil, já jsem byla zase ráda, že tak často odpočívá, protože mě moc bolela ruka, o kterou se silně opíral. Bylo mně ho líto, nechtěla jsem mu to říkat, raději jsem trpěla, protože jsem věděla, že se po pár krocích opět zastavíme a já si zase trochu odpočinu. Když jsme došli do jeho vily, sedla jsem si s ním v jeho pracovně a byla tam tak dlouho, až přišli moji rodiče, Marta a Josef Vrbovi, s maminčiným bratrem Karlem Demlem. Ještě to odpoledne ujednali, že v žádném případě v tomto stavu nemůže zůstat sám, a tak maminka souhlasila s rozhodnutím se o strýčka starat, to znamená vařit, prát, uklízet atd. A zbytek naší rodiny jí bude pomáhat. Samozřejmě největší tíha byla na mamince, neměla kolo a do Bosny od nás to je kilometr. Třikrát za den běhala sem a tam. Často jsme jí pomáhaly my děti nebo také tatínek se strýčkem Karlem, kteří s ním zůstávali hodně dlouho do noci a povídali si. S odstupem dlouhých let si čím dál tím více uvědomuji, jaké jsem měla štěstí být každý den nablízku tak výjimečnému člověku, básníku a spisovateli. Mohu se pochlubit, že jsem byla při tom, když psal poslední verše Triptych. On stále něco psal nebo četl anebo se modlil.

Pamatuji si docela dobře na jedno odpoledne, kdy mě vybídl, abych si vzala něco v knihovně na čtení a zase s ním zůstala u stolu. Šla jsem do vedlejší místnosti, která byla přes chodbu, a tam v knihovně si vybrala vždycky něco pěkného. Obvykle to byla encyklopedie o ptácích, zvířátkách nebo o rostlinách. Byly to překrásné knihy, snad jsou ještě někde v bezpečí. Také mě poslal, abych si prohlédla album, ve kterém byly různé fotografie a pohlednice z cest, které prošel nebo projel. Našla jsem se tehdy na jedné fotografii se svým bratrem Karlem, jak vycházíme od kostela hned za strýčkem, který ten den slavil padesát let kněžství. Tenkrát mně bylo pět let a bratrovi šest. K mé škodě jsem ji od té doby nikdy nikde neviděla. Asi tu samou nemá žádný z našich příbuzných, jinak by už byla zveřejněna. Také jsem si přečetla u strýčka Rodiče a děti od Pavly Kytlicové. Můj bratr Karel, ten tam zase rád luštil se strýčkem křížovky a četl knihy o dějinách. Těch knih bylo hodně, které jsem si tam četla nebo jenom prohlížela, protože jsem se strýčkem po obědě zůstávala déle, nechtěl být sám, byl rád, že tam s ním je aspoň někdo živý. Strýček si také většinou vyřizoval nějakou korespondenci, kterou pak jsem odnášela na poštu. Většinou chtěl koupit známky nebo dopisnice. Těch dopisů byla pěkná hromádka. Každý den psal. Když nepsal, tak se zase modlil, to jsem byla potichoučku, a tak jsme setrvávali někdy i víc jak hodinu v naprosté tichosti. Měli jsme také mezi sebou domluvenou takovou formuli (samozřejmě strýčkův nápad), když jeden z nás potřeboval něco říci, pronesl:,,Tož jak?" A ten druhý zase musel odpovědět:,,Tož tak!" Potom jsme se tomu zasmáli a začal zase mezi námi nějaký hovor. A tak se také jednou ozval:,,Tož jak?" A já:,,Tož tak." A on na to, že nemůže přečíst cosi na papírku, na kterém si v noci udělal poznámky, a ukázal mi prstem, kde to mám rozluštit. A tak se stalo podruhé, že to nemohl po sobě přečíst, zase jsem vyskočila a znovu mu to přečetla. Přece jenom už mu oči tolik nesloužily, přestože nosil brýle. Vtom strýčka napadla myšlenka, abych psala a on to bude jenom diktovat, možná byl unavený psaním, přistrčil přede mě složku s čistým papírem. Trochu ve mně hrklo, co když tam udělám nějakou chybu, nechtěla jsem mu odporovat, ale přece jenom jsem mu dala návrh:,,Strýčku, víte co, já vám to budu číst a vy si to raději pište sám." Myslela jsem si, že se z toho nějak vykroutím, jenomže jsem se pěkně zmýlila. Strýček se zasmál a řekl:,,To bych tomu dal, copak to jde, já to teprve skládám." No a já jsem myslela, že si to jenom přepisuje. Cožpak bych si mohla myslet něco jiného, když ty verše mně diktoval, jako by je četl z toho lístku.

Už je to dávno, velmi dávno, ale stále mám některé okamžiky prožité se strýčkem v paměti, jako by se to stalo včera. Chodila jsem tam za ním ráda, také z toho důvodu, že jsem trochu ulehčila práci mojí mamince, která toho někdy měla nad hlavu. Musela se starat vlastně o dvě domácnosti, vařit a prát pro sedm lidí. Tenkrát se samozřejmě pralo ručně na valše a voda na praní se musela nosit z potoka (bylo to asi 200 metrů) na Stránce. Vodu nosili hlavně moji bratři a tatínek, ale i na mě a na maminku přišla někdy řada. Dnes si to může někdo těžko představit, co tenkrát takové velké prádlo bylo, co to dalo práce. Maminčino prádlo bylo vždycky krásně bílé, naškrobené, voňavé. Oltářní věci se musely prát vždycky zvlášť, nikdy současně s jiným prádlem. Nejprve je maminka musela propláchnout jen tak v čisté vodě a tu vodu vylít k některému stromu na zahradě, a potom teprve vyprat a vyvařit.

U strýčka jsem obdivovala, jak měl zavedený řád, všechno mělo svoje místo, nikdy neměl na stole nic zpřeházené, věci, které denně používal, ani ty, které bral do rukou občas. Velmi dbal na čistotu i pořádek a na svůj zevnějšek. Každý druhý den se holil, nikdy nezapomněl, také stále nosil kolárek, nevzpomenu si, že by ho neměl každý den.

O prázdninách jsem chodila ke strýčkovi denně, a když začal školní rok, tak to často večer. Maminka mně vždycky dala vědět, co asi tak je potřeba udělat, a co bude navíc, to zase určí strýček. Když jsem šla ráno, stavila jsem se u Demlů, kde jsem koupila strýčkovi k snídani čerstvou vánočku, kterou měl velmi rád s máslem a medem, s kávou, do které si přidával neslazené kondenzované mléko. Nepamatuji si, že by snídal čaj. Po snídani jsem vyvětrala a utřela prach, zametla a potom jsem zase chvíli s ním musela posedět. Vyptával se, co je v Tasově nového. Nebylo jednoduché odpovědět, protože co zajímalo mě, určitě nezajímalo jeho a naopak, a tak má odpověď byla:,,Nic!" On mi na to řekl:,,Každý den je něco nového." Měl pravdu, ale já opravdu nevěděla, co mu mám říci.

V létě jsem se starala o květiny na oltáři, nejvíce se mu v tu dobu líbily červené gladioly, ty obdivoval a říkal mi, že jsou jako oheň, jako plamínky. Oltář míval v jedné místnosti v prvním patře, ale protože nemohl už chodit, maminka s tatínkem mu jej odstěhovali do knihovny, která byla vedle pracovny, kde trávil celý den. Strýček sloužil mši svatou každý den, ještě před snídaní. K oltáři jsem mu musela pomoci obléknout kleriku, také jsem mu připravila do jednoho džbánečku vodu a do druhého mešní víno, tak trochu jsem zastoupila ministranta, potom ještě pomoci mu vystoupit na stupínek k oltáři. Obdivovala jsem ho, že už měl tak málo síly, ale svou službu neošidil.

Jeho dům, hlavně uvnitř, měl zvláštní atmosféru. Už ten vstup do předsíně: nade dveřmi byl zvonek, který při otevření zazvonil tak silně, že se musel každý leknout. Ohlásil tak všechny příchozí, kteří vstoupili, protože tenkrát se nezamykalo, každý mohl vejít, aniž by musel jít někdo odemknout. Celý dům voněl zvláštní vůní tabáku, který kouřil z čibuku. Tabák mu posílal jeho známý až z Texasu. Vždycky jsem se toho zvonku lekla, i když jsem věděla, že zaburácí. Než jsem prošla halou a zaklepala na dveře jeho pracovny, ozval se strýčkův hlas:,,Tak už je tady můj pomocník?"

On musel čekat, až někdo přijde, nemohl vstát dříve, dokud se mu nezafačovaly obě nohy, protože mu srdíčko špatně pracovalo, proto mu ty nohy otékaly. Vždycky když jsem mu je fačovala, ptával se:,,Martičko, já se nechci dívat, ale řekni mi, jak vysoko je ten otok." Věděla jsem, když se otok dostane nad kolena, musí strýček zase do nemocnice. Tam také poslední rok jezdil často. Vždycky pan dr. Tomek ho z toho dostal. Když se strýček vrátil z nemocnice, měl nohy krásně splasklé, otok nikde. Jenomže to dlouho nevydrželo. Pan doktor mamince řekl, že strýček má tak slabé srdce, že jednou usne a už se neprobudí, přesně odhadl jeho konec, tak se také stalo.

Jak už jsem se zmínila, tatínek se strýčkem Karlem chodili za strýčkem z vily vždycky až večer, donesli večeři a zůstali až do noci. Strýček byl sova a chodil pozdě spát. Vím, že je bavil vyprávěním. Mluvil s nimi o některých svých knihách, byli velkými posluchači, škoda, že už nežijí. Vzpomínal také na své přátele nebo se ...bavili o politice a doslova bouřili smíchem, když strýček hovor okořenil vtipnou poznámkou. Byl dobrý společník, měl velký přehled o životě prostých, obyčejných lidí, i vzdělaných. A na každé téma dokázal reagovat, nikoho neponižoval, nikdy!

Každého člověka vyslechl, který za ním přišel, nikoho neodehnal. Mám také jednu vzpomínku, bylo to v zimě, možná že už skoro k jaru, byl velký mráz a za dveřmi se vzdula dlažba tak, že nešly otevírat vstupní dveře. My jsme k němu chodili přes sklep. A tak se stalo, zrovna tam nebyl nikdo z rodiny, že přišla na návštěvu Anežka Prášková, zůstala po těžké chorobě, kterou v dětském věku přežila, mentálně postižená. Přišla ke dveřím, zvonila a strýček přes zavřené dveře sdělil Anežce situaci, pro kterou nemůže vejít dovnitř. Ale Anežka se nedala odbýt, a že když to nejde dveřmi, tak to půjde oknem od kuchyně. Vyskočila na lavičku, to už strýček otevřel okno a ona se vsoukala dovnitř. Strýček nám potom řekl:,,Dělal jsem jí záchranu, aby nespadla." Maminka se zhrozila, protože kdyby Anežka zavrávorala, záchrana by byla určitě nulová. Potom si se strýčkem povídali asi hodinu, tak nám to tenkrát vypravoval. Jistě neodešla s prázdnou, aspoň nějakou sladkost jí daroval. To byla jedna z mála Tasovaček, která ho v té době navštívila, a on přece o tom s radostí mluvil.

Tato příhoda se odehrála v roce 1960, to byl strýček docela v pohodě. Ještě trochu chodil po domě a byl rád, že může zůstat ve svém a hlavně v Tasově. Maminku velice chválil a nejenom jídlo, které mu pečlivě připravovala. Strýčkovi vždycky vařila zvlášť, protože nebylo možné v té době, abychom měli denně maso. Strýčkovi tatínek vozil maso z Velkého Meziříčí, hlavně telecí, které jsem nikdy neochutnala. Pro strýčka se koupil vždycky jen ten jeden plátek na oběd, dopředu se nemohlo nakupovat, nebyla tenkrát lednička, kde by se jídlo dalo skladovat.

Pan doktor nařídil mamince, že nesmí jídlo solit, protože sůl škodí. Nabídl jí náhražku, aby jídlo bylo trochu chutné (bez soli se to moc nepovede), ale když to strýčkovi řekla, rozzlobil se:,,Nebudu si do jídla dávat žádný svinstva, chci tam to, co tam patří!"

A tak i když přece strýčka ošidila a jídlo ochutila přípravkem, chválil maminku s poznámkou:,,Marto, Marto, pečlivá jsi."

Během toho půldruhého roku, co jsme se o strýčka starali, jsem poznala mnoho lidí, kteří ho navštívili. Mezi nimi byl pan Jan Zahradníček, básník, který přišel krátce poté, co byl propuštěn z dlouholetého vězení. Z tasovských lidí si jich mnoho nepamatuji, že by za ním někdo přišel. Navštěvoval ho jenom P. Josef Martinásek, místní farář, a někteří příbuzní. Jednoho z nich musím jmenovat - Josefa Studeného z Papírny, který byl maminčin bratranec (syn Marie ze Skřinářova). Když jednou odcházel, napadl ho kohout. Strýček Josef se bránil svátečním kloboukem, kterým se oháněl na všechny strany. A takovým způsobem opustil bojiště až u vchodové branky od zahrady. Tenkrát měl strýček jednoho kohouta a jednu slepici, kteří chodili po celé zahradě, ale nejraději se zdržovali u vchodových dveří, nejspíš je od někoho dostal na zabití, ale protože je přinesli živé, dostali milost a dělali u dveří hlídače.

V létě jsme se všichni z rodiny starali o zahradu, hlavně letničky se musely zalévat, těch záhonů s květinami bylo hodně a voda byla jenom ve studánce, vodovod už byl starý a nebyl funkční. Tak tu práci vykonávala jenom mužská část rodiny, tatínek a tři bratři. Ti také ořezali nebo spíš pokáceli živý plot, který svou šířkou sahal až do poloviny spodní zahrady. Nebyl léta udržován, proto vyrostl do výše elektrického vedení. Až do podzimu maminka z toho dělala otýpky a silnější dřevo nařezal tatínek na polínka. Po tomto zákroku si strýček pochvaloval, že vidí zase na protější stráň z okna a že se v domě a v zahradě hodně prosvětlilo. Ten živý plot, ač byl uřezán až u země, na jaře znovu krásně obrazil a vyrostly mladé výhonky, které se až dodnes sestříhávají. V zahradě kromě letniček bylo mnoho trvalek, například několik druhů krásných pivoněk. Také floxy mnoha barev, modřenec, tulipány, narcisky, orlíčky, mnoho druhů šeříku i kalina, klematis a já nevím co všechno. Některé letničky se samy vysévaly, takže zahrada hýřila barvami celé léto až do podzimu.

Trávu na celé zahradě sekli sousedé Juříčkovi, kteří chovali kozu. A ti zas byli rádi, že mají pro ni krmení. V té době měli skoro v každém domě kozu, krávu nebo králíky, proto byl o trávu velký zájem, všechno bylo posečené a upravené.

Strýček věděl o každém kvítku, kde a kdy by zrovna už mohlo kvést, a tak mě tam posílal, ať se podívám, jestli tam ještě roste, zdali nezahynulo. V létě obzvlášť bylo v zahradě krásně. Když zahrada nejvíc byla nazdobená květy, pozval si tatínek (se strýčkovým svolením) pana Voneše z Velkého Meziříčí, aby natočil na kameru strýčka mezi jeho oblíbenými květinami. Vznikl krátký snímek, kde strýček dominuje ve svém černém obleku mezi těmi krásnými barvami. Na filmovém snímku jsou také záběry na mé rodiče, Martu a Josefa Vrbovy, také já tam poskakuji, myslím, že jsem to tam pokazila, ale tatínek tvrdil, že by byla škoda každého záběru, kde je strýček, a proto se nic nevystřihlo.

Můj tatínek měl dobrý vliv na strýčka, a ten proto souhlasil s tatínkovým nápadem zaznamenat jeho hlas na magnetofonový pásek. Až bylo vše natočeno, nechal si to celé přehrát a něco hned poručil vymazat. Natočený film i hlasový záznam má můj bratr Antonín Vrba, který bydlí v jeho vile. Moji rodiče dobře věděli, že strýček brzo přestane chodit úplně, protože se mu rychle zhoršoval stav, hlavně ty otoky byly stále častější, a to mu nedovolovalo větší tělesnou námahu. Sám už nikam nemohl, jenom s něčí pomocí, třeba jenom na lavičku před domem. Naposledy v roce 1959 na podzim tatínek se strýčkem Karlem mu pomohli vyjít na horní zahradu, odtud se chtěl ještě rozhlédnout po Tasově, byl tam pěkný rozhled. Prošel mezi záhony, natrhal pár květin do vázy na oltář. Květiny miloval a také rád jimi někoho obdaroval. Před lety, ještě jsem myslím nechodila do školy, bylo to na můj a maminčin svátek, šel strýček okolo našich a pozval mě k sobě do zahrady, aby natrhal pro mou maminku květiny. Strýček obešel několik záhonků a od každého druhu některou utrhl. Utvořil tak velkou kytici, že jsem přes ni neviděla na cestu. Musela jsem ji před sebou držet oběma rukama, nedala se jinak nést než v náručí. Maminka z té kytky měla velkou radost a divila se, že jsem se s ní nikde nenatáhla. Tenkrát byly květiny vzácnější, v zahrádkách se pěstovala víc zelenina, řepa nebo brambory. Všechno nám bylo vzácné, hlavně sladkosti, které jsme dostávali sem tam po jednom bonbonu a nejvíc na Mikuláše, to bylo těšení. Strýček dobře věděl, že pro děti je to vzácnost, proto když šel nakupovat, nikdy nezapomněl před obchodem podarovat děti, které tam zrovna tu dobu byly. Kdo z dětí byl v neděli na požehnání, dostal víc, to bylo za odměnu.

Vyrůstala jsem v padesátých letech, my děti jsme tu tragickou dobu neprožívaly, před námi dospělí o ničem nemluvili, a když si něco povídali, tak nás poslali ven s poznámkou:,,To, co si povídáme, není pro děti, stejně tomu nemůžete rozumět. Běžte si hrát." Také se mě strýček jednou před našimi zeptal (šel k Bártům do zahradnictví):,,Martičko, co se učíte ve škole, od kterého básníka se učíte recitovat básničky? Máte také v učebnici Jakuba Demla?"

Chvíli jsem přemýšlela, které básníky mám všechny jmenovat, ale on nečekal a hned na to:,,To víš, že tam Demla nemáte. Nemusíš přemýšlet. Byl v čítance, ale už dávno není!"

Mrzelo mě, že vlastně od něho nic neznám a nic o tom nevím. Když jsem s ním potom trávila ta odpoledne a byl čas někdy spolu rozprávět, chtěla jsem se ho na něco zeptat, třeba o jeho některých knihách, ale neměla jsem odvahu a nevěděla jsem také, jak začít. Nebo se ho zeptat na mého dědečka Antonína, jeho bratra. To všechno mě tenkrát napadlo, ale nezeptala jsem se a teď mě to mrzí. Maminka mně hodně vyprávěla o svých rodičích, už také proto, že si je oba stále připomínala, protože oba zemřeli velmi brzy. Maminka maminky, Marta Demlová, zemřela 8. června 1929 ve svých 45 letech, kdy mamince bylo devět let a strýčkovi Karlovi jedenáct let. Tatínek jim zemřel za deset let, 28. října 1939. Maminka pečlivě opatrovala všechny věci, které jí rodiče připomínaly. Vždycky když jsem je brala do rukou, říkávala:,,Dávej na to pozor, to je po mamince." Ještě na půdě bylo nějaké oblečení po jejím tatínkovi, ale já to tenkrát nevěděla. Půjčovala je do divadla (frak, klobouky) tak dlouho, až se všechno někam ztratilo. Také tam bylo takové světlé sako, netušila jsem, že je památečné.

To se mi přihodila taková věc. V Tasově v té době žil p. Jakub Vrška se svou hluchoněmou sestrou Emílií. Byli oba moc chudí, pracovali, kde bylo zrovna potřeba, na poli, ve chlévech, u chalupníků i u sedláků, třeba jen za jídlo. Nebo pan Jakub pomáhal u Lišků, co měli hospodu, tam ho pamatuji nejvíc. Chodil velmi chatrně oblečený, dokonce to sako, ve kterém denně chodil, bylo roztrhané a z rukávu mu už visely cucky. Tak se stalo, že jsem ho potkala, když jsem šla máchat prádlo na Stránku do potoka. Bylo mně ho líto, že je tak oškubaný, vzpomněla jsem si, že na půdě visí jedno, které nikdo nenosí. Zeptala jsem se ho:,,Pane Jakube, nechtěl byste kabát? My máme doma lepší, než je ten váš, a nikdo ho nepotřebuje." Jakub se usmál a kývl na souhlas.,,Musíte ale chvíli na mě počkat, já vám ho přinesu." Postavila jsem na zem kbelík s prádlem a pelášila na půdu. V mžiku jsem byla zpátky, Jakub si sako hned oblékl, musím říct, že mu slušelo. Usmíval se, nic neříkal, určitě se mu také líbilo. Ještě jsem mu řekla, ať to staré už nenosí. Potom poděkoval a odešel. Druhý den jsem ho potkala a pan Jakub byl už v novém, to staré k mé radosti odložil. Tato příhoda se stala, když mi bylo asi tak osm let. Po letech, to už Emilka ani Jakub dávno nežili, vzpomněla si maminka na jejich maminku, starou paní Vrškovou, že pěstovala zeleninu a lidé ji k ní chodili kupovat, byla velmi pořádná a hodná, dětí měla hodně a té bídy si také užila. Vtom si maminka na něco vzpomněla a povídá:,,Ti Vrškovi byli chudí, ale poctiví. Jenom mně nejde do hlavy, že ten Jakub nosil kabát našeho tatínka, jak je to jenom možné. Vždyť oni i přes tu bídu, kterou měli, nikdy nekradli." Tak se po letech maminka dověděla, jak se to všechno skutečně stalo. Jakub byl zase v jejích očích poctivec. Moje maminka (jako většina) svoje rodiče velice milovala, proto po odchodu maminčině z tohoto světa se upnula na tatínka, nehnula se od něj na krok, když přišla ze školy, sedala si u něj na poště do spodní (největší) zásuvky pracovního stolu, aby byla stále s ním a jemu co nejblíž. Poštovní úřad měl dědeček ve svém domě, a to hned vedle kuchyně.

Když nám o svém tatínkovi vyprávěla, nikdy nezapomněla doložit:,,Děti, máte velkou škodu, že jste mého tatínka, vašeho dědečka, nepoznaly. Byl to velice vzácný člověk, který nikdy nenadával, nekřičel, nerozčiloval se a nás děti nikdy netrestal. Když jsme s bratrem zlobili a zasloužili pokárání nebo trest, jenom si sáhl na opasek u kalhot a řekl:,Že ho na vás odepnu?' "

Maminka nám často vypravovala o rodičích, o tom, jak sázeli stromky na Poříčí, jak slavili Vánoce, jezdili do Jinošova k dědečkově sestře Františce Kryštofové anebo k babičce do Dolní Bobrové. Bylo toho hodně, o čem jsme si vyprávěli. A to vyprávění jsme doplňovali rodinnými fotografiemi, které maminka opatrovala jako poklad. A že to poklad je, to vím zcela určitě. Nepoznala jsem prarodiče od maminky, od tatínka jenom dědečka. Tatínkova maminka zemřela ve svých dvaatřiceti letech, když bylo tatínkovi pět roků. Zemřela v roce 1920, čtrnáct dní před příchodem dědečka, svého muže, který byl pět roků v ruském zajetí. Takže se spolu neshledali.

V těch dobách, začátkem šedesátých let, měli starší lidé malé důchody, dědeček z tatínkovy strany (legionář) pobíral necelých 200 Kč (zemřel 1959) a i strýček Jakub Deml měl velmi malý důchod. Už těch peněz, když poplatil všechny výdaje, moc nezbylo (elektřina, uhlí, dřevo, mešní víno, známky, tiskopisy a živobytí). O Vánocích od několika přátel dostával balíčky na přilepšenou. Také strýček Karel mu podle potřeby nosil čerstvé domácí mléko, med od svých včeliček a strýček Josef (obchodník) zase platil někdy víno, které maminka každý den kupovala. Víno měl strýček z vily rád, dělalo mu zdravotně dobře. V jednom balíčku od pana Čeňka Vořecha (architekt) jsme i my děti dostaly knížku Marie Vořechové...'2dVejvodové Hója, kravaři hója! a strýček nám do ní napsal věnování. V dopise mu pan Vořech psal, že posílá také dětem kreslený betlém od Mikoláše Alše. K našemu velkému zklamání se cestou z balíčku ztratil, asi si ho o Vánocích vystavil někdo jiný, snad mu až do dnešních časů dělá radost. Také od již zmíněného přítele, kněze a misionáře z Texasu, dostával strýček o Vánocích balíčky, ve kterých kromě tabáku byly konzervy, ovoce a pamlsky. Balíčky nikdy neotvíral sám, čekal na mě, a potom jsme se spolu radovali z obsahu. Ovoce, jako sušené fíky, datle, ale i mandarinky, které jsem právě u strýčka poprvé ochutnala, jsme ukládali na mísu, která zdobila také stůl o Vánocích. Často mám na mysli, měl vůbec ještě nějakou radost? Psát nesměl, nemoc ho ochromila a ta doba, ve které byli jeho přátelé ve vězení, neměla útěchy. Přes to všechno jsem ho zamračeného a bez dobré nálady neviděla. Pokaždé mě přivítal se širokým úsměvem. O televizi a rádio neměl zájem, ani si je nepořídil, informace mu dobře postačily od přátel a z korespondence a také z denního tisku, Rudého práva. Po přečtení novin je celé popsal různými hesly, pak zmačkal a hodil do uhláku. Jednou mamince nakázal, ať mu je už nekupuje, že už je číst nebude, že je nechce ani vidět. Maminka to vzala na vědomí a druhý den noviny nekoupila. Jenomže strýček se po nich sháněl s poznámkou:,,Já je musím mít!" Proto se zase noviny začaly kupovat a strýček znovu ty noviny trhal, mačkal a házel ke kamnům.

Velmi pěknou a milou vzpomínku mám na Vánoce, které jsme s ním slavili hned ten první rok, co jsme se začali o něj starat. Už ráno jsme všichni z rodiny šli do Bosny a začali s přípravou. Mužská část rodiny se starala o topení v pracovně i v kuchyni, připravovali kapry a já s maminkou vařila a pekla a zdobila stůl. Všude to muselo vonět, na kamna se nasypala purpura a maminka na radu strýčka prošla po domě se zapálenou chvojkou z borovice, aby dům co nejvíc voněl jehličím. Strýček zase z pracovního stolu uklidil všechno, co tam mělo své stálé místo, aby se mohl prostřít stůl bílým ubrusem, a potom už se dávalo doprostřed cukroví, ovoce, vánočka, ořechy a také váza s nazdobenými borovými větvičkami. K večeři jsme zasedli asi po čtvrté hodině, pomodlili se Otčenáš a dali se do hodování. K večeři byl tradičně smažený kapr, rybí polévka a bramborový salát a pro toho, kdo chtěl, ještě kapr načerno, toho mám moc ráda a připravuji ho každé Vánoce až dodnes. Po večeři a umytí nádobí jsme zase všichni zasedli ke stolu a až do půlnoci jsme si povídali, hlavně strýček nám vyprávěl, ale po těch letech už si nepamatuji, o čem to bylo. Během toho večera napadlo asi deset centimetrů sněhu, ale my jsme to dřív nepozorovali, až jsme vyšli ven, byla to ta pravá vánoční nálada. Čistý sníh, nikde jediná stopa, celý Tasov už spal, jediné okno už nesvítilo a od toho bílého sněhu bylo vidět skoro jako ve dne. Když jsme přišli domů, rozsvítili jsme stromeček, rozdali jsme si dárky, a tak radost ještě pokračovala dlouho do noci.

Začal se rok 1960, ten byl už horší, v jeho druhé polovině strýček pobýval stále častěji v nemocnici, byla na něm vidět skleslost, byl víc zamlklý, už tak často se mnou nežertoval. Tenkrát jsem si neuvědomovala vážnost jeho stavu, myslela jsem si, že to zase bude dobré. Na nejhorší jsem si ani nepomyslela, vždyť mu v nemocnici pan primář Tomek vždycky pomohl a on zase na krátký čas ožil. Následující Vánoce už nechtěl slavit, chtěl být úplně sám, jenom rodiče mu přinesli večeři, trochu s ním poseděli, porozprávěli, uložili jej ke spaní a odešli.

Jistě vzpomínal na rodinu, na své rodiče i sourozence, kteří už byli dávno všichni na věčnosti. Jediná žijící byla nejmladší sestra Vilemína Blažková z Ostravy. Ráno potom mamince vyprávěl sen:,,Zvedl se silný vítr, ozvala se velká rána a vtom ve dveřích stál můj bratr Antonín, tvůj tatínek." Maminka mu na to odpověděla:,,Ale strýčku, to přece nemohl být můj tatínek, ten by nikdy nemohl přijít s velkým rámusem. On vždycky chodil tiše, lehce otvíral a zavíral dveře. Nikdy s nimi netřískl." Na to už strýček nic neodpověděl, jeho sen byl asi pravdivý, jeho život se chýlil ke konci a milovaný bratr se mu ve snu objevil, aby mu ukázal cestu, kam má jít. Hrob, ve kterém byla pochována paní Pavla Kytlicová, jsme museli navštěvovat každý den a rozsvěcovat dvě svíčky, jednu pravděpodobně za její matku. Nemusel být hned na jaře vysázený, strýček neměl rád macešky (snad to bylo proto, že jsou od slova macecha), proto je nechtěl nikdy sázet. Říkával, že se na něj ta maceška šklebí. Proto chtěl na hrobě petúnie, které se vysazují až v létě, do té doby byl hrob čistý, holý. Barvu petúnie chtěl vždycky rudou, která září, bílá barva květů je málo výrazná, hodí se jenom do kytice, tam vynikne. Toto říkával.

Paní Pavlu Kytlicovou často vzpomínal, ale o paní Marii Rose Vodičkové se přede mnou nikdy nezmínil. Já také jsem se na ni nikdy nezeptala. Moje vzpomínky na ni jsou docela rozpačité. Když jsem byla ještě hodně malá, byla jsem u strýčka na návštěvě s mými rodiči, nejspíš měl strýček svátek nebo narozeniny. Seděli jsme všichni v kuchyni, slečna Rosa uvařila rodičům zrnkovou kávu s kopečkem našlehané smetany, to byla vůně. Těšila jsem se, že také ochutnám, ale já dostala kakao, také se šlehačkou, ta káva byla jenom pro dospělé, to jsem tenkrát nevěděla, a kakao nebylo pro mne vzácností. Paní Rosa se usmívala, byla laskavá, příjemná i hovorná. Také kouřila cigáro, které měla ve špičce, no vypadala jako velká dáma. Takto jsem neviděla ani jedinou ženu v Tasově. I její oblečení bylo jiné. Nosila dlouhou nabíranou sukni a také klobouček. V zimě nosila kožich nebo dlouhý kožený kabát a neobyčejný vlněný šátek, který jí sahal až do půli zad. To si tenkrát nemohla dovolit ani jediná žena v Tasově. Myslela jsem si o ní, že nás má ráda, když nás tak pěkně hostila. Po nějakém čase jsem byla s něčím poslána ke strýčkovi, a když jsem odcházela, šla za mnou Rosa zavřít dveře. Jenomže měli psa Mudrce, který byl uvázán u boudy, ale řetízek byl delší, mohl ke mně na jeden metr, byl zlý, zuřivě štěkal a já jsem se bála vykročit, proto jsem tak zůstala stát plna strachu a úzkosti. Dveře od domu byly už zavřené, nikdo tam. Stála jsem před tím zvířetem asi pět minut. Vtom Rosa znovu otevřela a vztekle mi řekla:,,Proč nejdeš!? Kdybys byla v neděli na požehnání, nemusela by ses bát psa." Potom psa odvedla kousek dál a já teprve vykročila. Cítila jsem se, jako by mě někdo vypráskal, bylo mně do breku. Dlouho po tom prožitku jsem v Bosně nebyla, až zase jednou. Ze sousedství Libuška Palasová nesla objednaná vajíčka do Bosny v košíčku a prosila, abych ji doprovodila, že se tam trochu ostýchá (strýček nebo paní Rosa si objednávali vajíčka, která nebyla ke koupení v Tasově v obchodě). Dlouho jsme se nezdrželi, paní šla odnést vajíčka, přišel strýček a chvíli s námi mluvil. Rosa, když se vrátila, do košíčku dala peníze a oplatek s poznámkou:,,Libuško, ten oplatek máš od cesty." A strýček řekl:,,A nezapomeň se s Martičkou rozdělit!" Ale paní Rosa hned dodala:,,To je jenom pro Libušku!" Strýček neřekl ani slovo, rychle odešel do své pracovny, ale ještě u vchodových dveří nás dohonil, vložil mi do ruky peníze se slovy:,,Martičko, něco si za to kup." Venku před brankou Libuška oplatek rozbalila, a přestože byl určen jenom pro ni, nabídla mi, ať si ukousnu. Měla jsem v sobě hořkost a na oplatek už nebylo žádné chuti. Je to snad jenom maličkost, ale pro mě přestávala být paní Rosa ta milá a vlídná, protože se jinak chovala, když jsem se ocitla s ní sama. To se mi v Tasově nikdy nestalo se žádným jiným. Nejvíc se mě dotklo její chování v roce 1957. Můj nejstarší bratr Josef měl těžký úraz na kole, těžko jsme to celá rodina nesli, každý večer jsme se všichni nahlas modlili, maminka celé noci nespala. Na potkání se mě lidé ptali, jak je Pepíkovi, i paní Rosa se mě ptala (to byl Pepík ještě v nemocnici a v bezvědomí). Řekla jsem, že je to stále velmi vážné, a ona na to:,,Kdyby šli vaši do kostela a ke zpovědi, už by na tom byl dávno lépe." Po několika měsících se uzdravil. Po této příhodě jsem ji už nerada potkávala, byla jiná, snad proto, že sama neměla děti. Nemohu se dobře už upamatovat, ale myslím, že jsem od té chvíle do jejího nečekaného a náhlého odchodu v Bosně nebyla. Bála jsem se, že mě zase slovně vyfackuje. Když se odstěhovala a už nebyla v Tasově, nikdy mně nechyběla. Jestli strýčkovi? To nevím. Jisté je, že kdyby zůstala, už bych ho asi do smrti nespatřila a nezažila s ním ty krásné časy, co jsme se spolu smáli, třeba když vzpomínal na svého synovce Borečka z Jinošova, na jeho průpovídky, když byl ještě malý. Když jsme byli rozesmátí, přidal ještě nějaký vtip. Vzpomínám na jeden, to jsem se tak smála, až mě bolelo břicho. Musím ho napsat, snad se také zasmějete: "Ptá se Joséfek Melhoba stréčka Křópala: 'Stréčko, prdijó slépke?' 'Co ti to napadá, Joséfko?' 'Aha, tak to teda bela v kurníko tetička.''3f"

Je toho už málo, co si pamatuji, uběhlo mnoho let, a to, co ještě vím, jsou jenom útržky vzpomínek. Některé okamžiky pamatuji do detailu, některé už jen mlhavě. Co si velice jasně vybavuji, byl poslední večer před odjezdem strýčka do nemocnice, bylo to začátkem února. Maminka si zrovna zlomila ruku, nemohla s jednou všechno zastat, proto jsem s ní byla v Bosně, abych jí pomohla strýčkovi připravit potřebné věci do nemocnice. Chystala a skládala jsem je do tašky v pracovně, kde se strýček celou dobu modlil v breviáři. Byl neobvykle smutný, ani ve snu by mě nenapadlo, že se už nikdy nevrátí, že ho vidím naposledy. Po týdenním pobytu v nemocnici přišel s jednodenním zpožděním telegram, že Jakub Deml zemřel. Moje poslední služba strýčkovi byla příprava kleriky, kněžského oděvu, do rakve. Kleriku jsem vykartáčovala a vyžehlila. Do milovaného Tasova se strýček vrátil a byl pochován do míst, kde odpočívají jeho předci. Dnes je hřbitov kolem kostela zrušen. Jeho hrob zůstal sám, ostatní náhrobky byly odstraněny. Sám a opuštěn, tak jako se cítil on poslední roky.

Marta Milotová zapsala vzpomínky na Jakuba Demla přibližně v roce 2008 na přání své dcery Marty Mackové, aby se zachovaly pro rodinu. Rukopis tvoří 30 stránek sešitu A4 se čtverečkovaným papírem, je psán souvisle modrou propiskou s nemnoha škrty a doplňky. V dubnu 2011 rukopis přepsala Klára Moldová. Autorka poté text na několika místech stručně doplnila nebo upřesnila fakta. Při jazykových úpravách jsme se omezili na nečetné a pouze nutné pravopisné opravy a v co největší míře zachováváme původní jazyk a styl rukopisu.