Ilse Aichingerová

Spěte v houpací síti

(Občanská neposlušnost)

Půda pod nohama

Již záhy se u mne projevila nedůvěra vůči státu, vůči jakémukoli státu, správním orgánům, institucím, dosti nepřístupným honosným stavbám, v nichž sídlí ministerstva, úřady, příslušné kanceláře a v případě války jistě i štábní velitelství. Jako skoro každé dorůstající dítě jsem měla hodně otázek. Na stát jsem se neptala nikdy. Zdálo se mi, že má příliš mnoho tváří, které se navzájem překrývají, že jedna instituce ostražitě zastupuje druhou. Nebylo možné přes ně proniknout.

"Když se mnou nepůjdete pěkně za ruku, zavolám strážníka," prohlašovala chůva téměř denně na našich monotónních vycházkách. Strážník, na kterého se tak často odvolávala, byl pro mne prvním ztělesněním státní formy. Tehdy jsem ještě neznala Thoreaua, a už vůbec ne jeho esej Občanská neposlušnost. Do ruky se mi dostala až mnohem později a mezitím jsem mnohé zažila.

"To jsou Židi," vykládala hokynářka z krámku naproti babiččinu bytu, když jsme k ní přišly pro mléko nebo cukr, a ukazovala na nás dolů přes pult. Publikum, které ji podbízivě oslovovalo "Terez", mělo prve na spěch a strkalo se, ale teď se zas pomalu vracelo a prohlíželo si mě a sestru. Spěšně jsme se rozloučily, bez dechu jsme dorazily k babičce a ani slovem jsme se jí o tom nezmínily.

Místo toho jsme začaly běhat kolem stolu v obývacím pokoji. Běhaly jsme v punčochách a ne dlouho, protože nájemníci pod námi začali hned bouchat smetákem do stropu.

Podlaha tedy pro nás nebyla od toho, abychom se po ní mohly pohybovat. Byla to pevná půda pod nohama, ale bez záruky. Pevná a bez záruky, pod ní číhaly násady na smetáky, na nichž prý odlétají čarodějnice, když jim skončí slet. A mimo jiné i podle té podlahy jsem si vyvodila závěry ohledně povahy státu.

Jednou někdo zakřičel: "Justiční palác hoří." To mě nechalo chladnou. "Justiční palác", bez ohně to znělo téměř hrozivěji než s ohněm. Toliko rané zkušenosti. Později podobné zkušenosti nabíraly na intenzitě a cena za ně se rychle zvyšovala a začala rapidně stoupat nejen po Hitlerově invazi, která se zde setkala s nadšeným ohlasem, ale především po ní.

Pak sice existoval jiný stát, stát, kde člověka nemohli vyvléct z domu a zavraždit, ale opět stát se zavřenými dveřmi a úřední dikcí, která se ve Vídni častěji a rychleji než kde jinde blíží cynismu.

Formulace správních orgánů byly každopádně stejné před válkou i po válce a pro mne se až dodneška nijak podstatně nezměnily. "Spěte v houpací síti," řekli mi, když jsem navštívila bytový úřad, poté, co matka přišla o byt i o lékařskou praxi. Také dnes, když se na úřadech státní správy, zvláště pak na těch nižších úřadech, odvážíte o něco zažádat, máte dojem, že narážíte do zdi.

Čím se liším od Thoreaua: dokáže si, jak sám píše, představit dobrý stát, i když jej ještě nikdy neviděl. Já ne. Tam, kde se musí nastolit pořádek, je vždy nasnadě i zvůle. Stát si žádá teorie státu, teorie se snadno změní v hesla, hesla v maximy a maximy ve zvůli. Protože se mi nedostalo tak zvané "milosti pozdějšího narození" - což je absurdní formulace, která zastírá a falšuje "holocaust", místo toho, aby ho definovala -, byly mi tyto přechody v nadbytečné míře objasněny.

Babiččin otec byl zaměstnancem Severní dráhy. První vyšší post, který zastával, byl přednosta stanice. V malém, neznámém městě. V Osvětimi. Později ho pověřili vybudováním nové dráhy v Bosně. Vídeňské úřady byly s jeho prací spokojené. Poté se už žádného pověření nedočkal, protože se odmítl zříci jen kvůli možnosti služebního postupu židovského náboženství, ačkoli pro něj bylo pouze formální záležitostí. Jistě zemřel s vědomím, že toho moc nevykonal, doufám, že měl klidnou smrt.

Babička to štěstí neměla, spolu s matčinými mladšími sourozenci ji deportovali do Minsku, mučili a v květnu 1942 zavraždili.

Dědeček měl více štěstí. Sice to dotáhl jen na nízkou důstojnickou šarži, protože ani on nebyl ochoten zříci se židovského náboženství, které neměl rád a o němž pochyboval, ale zemřel klidně ve své ložnici, matka o něj pečovala a byla posledním, kdo mu položil ruku na tvář. Pochovali ho na židovském hřbitově, jenž je součástí Ústředního hřbitova (čtvrtá brána), a my se sestrou jsme na rukávu klášterní uniformy nosily smuteční pásku. Nikoli bez jisté hrdosti.

Babička by byla šťastná a dědeček by byl hrdý, kdyby se o tomto ocenění dozvěděli. Stejně tak i matka, která se dožila vysokého věku a téměř by se toho ještě dočkala. Ale dnes už není nikdo, kdo by na ně mohl být hrdý a koho by mohlo potěšit. Navíc nejsem literární tvůrce oddaný státu, ačkoli to tato cena nemusí bezpodmínečně implikovat. Jak už bylo řečeno, slovo "stát", a nejen to slovo, ve mně vzbuzuje obavy.

Chtít mě označovat za "literárního tvůrce" mi připadá směšné. Mírně řečeno: "stát", to mi zní strnule a neurčitě zároveň. "Tvorba", to mi zní až moc vágně, až moc mi to připomíná obláček, který lze snadno rozfoukat. Na prvním místě půjde vždy o přesnost a ta se právě v oblasti literatury snadno vytrácí.

Řeč pronesená u příležitosti propůjčení Velké rakouské státní ceny; Vídeň, 20. 3. 1996

Heinrich Sablik, daňový poradce, 1942

Obloha se zpravidla nezatáhne na přání a s oblibou zůstává pod mrakem, když to právě nechceme. Bytový úřad nám přidělil pokoj v nejvyšším patře domu vedle vídeňského gestapa. Úřad práce rozhodl, že matka musí nastoupit v kožedělném závodě (pouzdra na kapesní zrcátka a levné peněženky) a já u jednoho daňového poradce, což mi připadalo jako celkem dobré místo.

Heinrich Sablik - jeho křesní jméno se mi nedávno pozdě k ránu vybavilo. Jistě ho tak nepojmenovali náhodou. [...]

Ani růže ani chléb, místo nich si Sablik se souhlasem úřadu práce vynutil služební hodiny od sedmi minimálně do třiadvaceti hodin večer. Po mém pokusu dát výpověď prohlásil: "Až skončí válka. Mnozí nechápou, oč běží, ti se ještě budou divit."

Ale já jsem se už dávno divit přestala a začala hladovět. Nikoli pozvolna, ale ze dne na den. Za těchto podmínek se to rozhodnutí nabízelo, podařilo se mi hladovku důsledně dodržovat, ale už po několika týdnech to bylo nesnesitelnější, než jsem předpokládala. Pracovní doba se znovu prodloužila, a na spánek už tedy nezbýval čas. A nejen v biografii sester Bront¸ových jsem se začala informovat o symptomech tuberkulózy. Času nebylo nazbyt. A hřbitov teď ležel až moc daleko od cesty. Vyšetření, které mi nařídila oblastní nemocenská pojišťovna, sídlící v opuštěné ulici Mariahilferstraâe, proto muselo dopadnout špatně.

Matka kamarádky ze školy, altistka u Státní opery, se přátelila s jedním internistou. Když se oba v neděli pozdě večer vraceli z divadla - proto jsem se u kamarádky zdržela tak dlouho -, zeptala jsem se ho na věrohodné symptomy. Radil mi, abych brzy zašla do nemocenské pojišťovny a zmínila noční horečky, hladovění je prý třeba prodloužit ještě o tři týdny. Ty se mi zdály nekonečné.

Mnozí zaměstnanci nemocenské pojišťovny byli už tehdy nezdvořilí a oddaní státu. Dalo se čekat, jakým tónem budou reagovat. A ještě jasnější bylo, co budou požadovat, dříve než rozhodnou - rentgenový snímek plic.

Ten jsem měla rychle a donesla ho do ordinace onomu internistovi, který o všem věděl. Otevřel opatrně obálku, prohlédl si rentgenový snímek a znovu ho zastrčil zpátky. Pak se na mě krátce podíval a prohlásil: "Jak jsem čekal, stín na plicích." - "To jste nečekal," řekla jsem. - "Přesně tak!" odpověděl a nenapsal mi účet. Byl klidný, měl široká ramena a chodil téměř každý večer do opery.

Povolili mi třítýdenní pobyt na venkově v Horním Rakousku. Protože lázeňské domy a kliniky praskaly ve švech, mohla jsem zůstat na statku, jehož majitele jsem znala z dřívějška. Byli inteligentní, protestanti, ale přesto se každý večer modlili: "Ať se toto lože stane mým hrobem... " Byla to dlouhá modlitba, ale "mé lože" se ani tam hrobem nestalo. Jejich nejmladší syn utrpěl smrtelný úraz při svážení dřeva. Zpívali a modlili se celé tři dny, pak ho na krásném hřbitově u jezera uložili hluboko do země k odpočinku, jak tomu říkali. Vždycky býval velmi klidný, nejklidnější ze všech. Celé Horní Rakousko bylo velmi klidné.

Na mou postel ve velkém chladném pokoji svítil měsíc, který postupně překryl blížící se stín Heinricha Sablika. Když mě odváželi k vlaku, zajeli cestou ke třem dalším statkům, včetně statku značně neoblíbeného a nepříliš bystrého katolického sedláka. Snažila jsem se neohlížet.

Po kamenité cestě šel listonoš s velkou světlou obálkou. "Právě včas" - prohodil a rychle mi ji předal. Heinrich Sablik mi dal výpověď.

Ale já už si zatím odvykla nejen jíst a spát. Mnohé se znovu vracelo. A něco už zůstalo. Že by k tomu patřil i daňový poradce Sablik? Předpokládám, že se mu i v příbytku na onom světě stále daří celkem dobře. Ani nemusel nosit stranický odznak, protože prý byl vyšším úředníkem gestapa.

Nedělal rozdíl mezi "tady" a "teď". Tady a teď - mnoha lidem připadal milý.

Vídeň 1945, konec války

S koncem války zanikly i naděje a nejasná přání, o něž tehdy nebyla nouze, protože nás držely při životě. Jen pomalu se zas probouzely k životu. S nimi se vynořil i strach, velmi starý strach. Jednou z jeho příčin byla i návštěva přátelského pána. Kdysi několikrát telefonoval a chtěl nás vidět. Tebe nebo nás, ptaly jsme se matky. Vás, odpověděla. A proč jsi nechtěla, aby přišel? Nevím, řekla, přijde stejně.

Na co se jich budete ptát, chtěla vědět, když se objevil ve dveřích. Mám jen pár otázek, odvětil pán. Trochu se stydí, prohlásila matka, budu u toho. Zajímal se, jaké že to je, když stále máte vedle sebe někoho, kdo je vám k nerozeznání podobný. A pokládal nám ještě další otázky, které nebyly nijak neobvyklé. Mezitím si mě a sestru velmi zvědavě prohlížel. Na odchodu zaváhal, ale vzápětí se rozloučil. Škoda, prohodily jsme, když byl pryč, co ten pán pořád dělá? Zkoumá dvojčata. Ach, už zase jen kvůli tomu, konstatovaly jsme zklamaně. A jak se ten pán jmenuje? Jmenuje se doktor Mengele.

Když se na konci války zřítila budova vídeňského gestapa, vedle které jsme bydlely, snažily jsme se s matkou vytáhnout kárku s tím, co nám zbylo, ulicí Marc...'2dAurel...'2dStraâe směrem ke čtvrti Josefstadt. Doufaly jsme, že tam na chvíli najdeme přístřeší. Naše domácí, do jejíhož bytu nás přidělili šest let předtím, přesně den před smrtí jejího židovského manžela, po které by už přidělení nebylo možné, nás celou tu dobu právě nezahrnovala vlídností. Každý den si našla dost možností, jak nám dokázat, že by svůj velký byt zase ráda měla pro sebe. Ten den nadešel a ona tentokrát využila poslední příležitosti pomstít se nám. Právě ve chvíli, kdy se kárka dala navzdory všemu očekávání do pohybu, začala po nás seshora házet všechno, co jí přišlo pod ruku: suť, těžké cihly, okenní plech, skleněné i hliněné střepy. Ale i ta poslední akce se dala docela dobře snést. Ze všeho, co nás potkalo, jsme nedokázaly pochopit snad jen reakci Města Vídně, které matku zaměstnávalo jako městskou lékařku do března 1938. Teď byla Vídeň svobodná. A my jsme byly svobodné. Ale také bez objektivních šancí, bez naděje na sebemenší pomoc a bez možnosti začít znovu. Za ty jsme vděčily a za ty dodnes vděčím jiným, nikoli vídeňským úřadům. [...]

"Rus," říkali Vídeňané vyděšeně. "Hlavně nepadnout do rukou Rusovi." Mluvili vždy o jednom jediném a mysleli tím všechny bez výjimky. Tak jako ještě před nějakou dobou mluvili o "Židovi", což zase mělo znamenat celé "světové Židovstvo". "Francouz", pronášeli s mnohem větším respektem, ačkoli ne úplně beze strachu. Představitel la grande nation prý každopádně chová v úctě představitele jiného la grande nation, tedy občana spolkové země Vídeň. O Angličanovi ani Američanovi neměli pochyb. A "Hitler", jak se teď nově říkalo, si prý Vídně stejně nevážil.

Vídeňané věřili a ještě stále věří, že je dobře, když si vyberou, komu padnou do rukou. O tom, že i pak se mohou se zlou potázat, jsou přesvědčeni jen ti dobří z nich. Ti, kdo vedle mne přihlíželi, jak babičku a matčiny mladší sourozence vezou na otevřeném dobytčáku přes most Schwedenbrücke na mučení a na smrt, tak každopádně činili s jistým potěšením. Bylo to naposledy, co jsem babičku viděla. Když jsem na ni zavolala, všichni nalevo i napravo ode mne ustupovali. Ale to bylo o tři roky dříve.

Teď už "Žid" nepředstavoval nebezpečí, teď byl symbolem ohrožení "Rus". Dole ve sklepě navrhla naše známá: "Někdo by se měl jít podívat nahoru do bytu." "Ale ne teď," namítl ten někdo. "Proč," zeptala jsem se, když na mě znovu pohlédla. "Jenom do kuchyně," vysvětlila, "tam je přece všechno." Bylo mi jasné, co myslí tím "všechno". "Čím dřív, tím líp," dodala. Tak jsem šla nahoru, dveře byly pootevřené. Váhavě jsem vstoupila do bytu a hned pak do kuchyně. Tam jsem opravdu narazila na "Rusa". Byl to mladý voják. Když mě uviděl, přátelsky se usmál a pronesl větu, kterou mi od té doby tak důvěryhodně řekl jen málokdo: "Nebát se," zdůraznil a zopakoval to ještě jednou, tentokrát správně: "Neboj se." "Nebojím se," odpověděla jsem a podívala jsem se nejdřív na jídlo, které tam ještě leželo, a pak jsem se zahleděla do jeho upřímného, mladistvého obličeje. A taky jsem se nebála. Ne toho Rusa.

Druhý den, když jsem otevřela dveře bytu, oslovila mě přátelská žena, která šla nahoru po schodech. Ve vinných sklepech u celnice prý rozdávají víno. SS a policii ve sklepech vystřídal dav žíznivých Vídeňanů. Sudy už byly dílem naražené a teklo z nich víno. Odnášeli jsme si několik těžkých džbánů. Cestou zpátky nám už kulky létaly těsně nad hlavami. Jedna dívka se rozesmála. Víno nám udělá dobře, prohodila. Ale dobře nám neudělalo. A ještě hůř udělalo těm, kdo o chvíli později ještě stále nebyli na zpáteční cestě. Vinné sklepy sice odolaly stupňující se palbě, ale zdi se provalily a zasypaly lidi i sudy, hlavně lidi. Byly to jedny z posledních obětí druhé světové války, utopily se v červeném víně.

Z knihy Film und Verhängnis. Blitzlichter auf ein Leben

(Frankfurt am Main, S. Fischer Verlag 2001) přeložila Nikola Mizerová.