Miloš Doležal

Ticho torza v bílé tóze

(Poznámka k pěti básním, dvěma překladům a vzpomínkovým textům z pozůstalosti)

I.

Seznámil nás v Kunštátě na Vysočině Jan Halas. Ale hned, jen co jsem střelně napsal tuto první větu, si uvědomuji, že to tak vlastně nebylo. Po krátkém pátrání a lovení v paměti a denících mi vyplouvají jiné děje... Když v roce 1996 vyšel v Torstu Tomešův básnický soubor Staré zahrady, zahrnující jak výbor z juvenilií, tak dvě vydané sbírky (Ruby, 1947; a Staré zahrady, 1969) i rukopisné verše, byl jsem tou knížkou zasažen. Dosud jsem Jana Maria Tomeše znal především jako historika umění a autora skvělých monografií o Jindřichu Pruchovi či Františku Tichém i jako překladatele francouzské poezie. Ale jako básník, který byl pevně zakleslý ve své generaci a přitom měl zcela osobitý tón - to byl objev. Tehdy jsem napsal o Tomešově knížce drobnou recenzní glosu do Lidových novin (psal jsem ji v charitním domě v Havlíčkově Brodě, kde jsem "civilkařil"). Mimo jiné jsem v textu zmiňoval spřízněnost s poetikou některých malířů a výtvarníků (de Chirico, Tichý, Sudek a další): "Ve Starých zahradách poznáváme autora, který často nahlíží do obrazů či kreseb a rád pobývá v jejich světě. [...] Tomeš však není jen panoramatickým krajinářem, statickým pozorovatelem, sestupuje do podloubí svého života. Jeho vnitřní krajiny jsou navíc bohatší o zkušenost s jižním světlem. Lodě, přístavy, moře, dunění vln a příboj jsou viditelnými i slyšitelnými obrazy tohoto zážitku. Skrytější součástí je pak vzdušnost, nový prostor se vzdáleným horizontem a proměněná barevnost. Při čtení se vybaví nejen malby Otakara Kubína, nemyslitelné bez prožitku provensálského slunce, ale i melancholická snovost bárek Jana Zrzavého." A glosa končila slovy: "A zahrada je Tomešovi také tajemným předobrazem konečnosti, když se haluze stromu zlomí. Jakousi symbolickou pramicí, která dorazí k těm pověčným zahradám. To nastane ticho a ,z úst prýští mlčení (Jednou také ze tvých)'." Po několika týdnech mi přišel dopis, ve kterém mi Jan M. Tomeš děkoval za přátelsky vlídná slova a pozval mě na návštěvu, kterou jsem u něj doma v Praze pod Strahovem v ulici Na vršku následně uskutečnil - jen s tím faux pas, že jsem na setkání přijel o hodinu pozdě, neboť jsem vlezl do autobusu, který mě zavezl na opačnou pražskou stráň. Vzpomínám si, jak jsem mu to první odpoledne vyprávěl o silném prožitku, který jsem zakusil s jeho knihou o Pruchovi. Četl jsem ji jedno léto v Železných horách, přímo v malířově krajině, a mohl si tak hned "začerstva" dopřávat výšlapy za pruchovskými motivy a krajinářskými výhledy. Pan Tomeš mé mladické dychtění poslouchal, nalil do vysokých sklenic modrý portugal a pronesl: "Tak vida, jak je nám ten podivuhodný básník krajiny oběma drahý!" A tehdy začalo naše přátelství, které zásluhou daru básníkovy dlouhověkosti trvalo čtrnáct let. Poznal jsem samozřejmě také jeho paní Helenku, které věnoval nejeden verš i dojemnou starostlivost, setkávali jsme se v Praze, na vernisážích výstav našich společných známých výtvarníků, v Tomešovic vilce v Kunštátě, u Halasů pod hřbitovem či u Ondráčků v šatlavě. Pan Tomeš tehdy ještě brázdil krajinu ve staré modré ladovce a později v malém fiátku, uváděl na svět moji sbírku Les v knihkupectví ve Štěpánské (tehdy tam přišel ve světlém plášti s vyhrnutým límcem jak Marc Chagall) a postupem času se také více rozvinula Tomešova spolupráce s Českým rozhlasem. Překvapovalo, s jakou vervou, důsledností, důkladností i jasností mysli a jarostí údů (ze smyslů odcházel nejdříve sluch) se Jan Tomeš vrhal do všemožných úkolů. Bylo mu už k devadesáti a energie ho neopouštěla. Jan Tomeš byl vynikající vypravěč a věrný společník. Diskrétní a plachý básník, subtilní, křehký a hbitý, tedy pravý opak své paní Helenky. Ale ti dva se navzájem doplňovali, tvořili nerozlučnou dvojici a jejich bezdětné manželství, trvající od roku 1949, bylo vzácně pevné.

Bývaly to podivuhodné večery u Tomešů, ať v Praze, či v Kunštátě v domě, který vystupoval ze zahrady jak z Proustových románů. Rychle se vyprazdňovaly láhve bílého i červeného vína, k tomu olivy a sýr, ze stěn sestupoval Baudelaire v cylindru z Tichého kresby, metafyzické kresby Josefa Šímy, barevné koláže Jiřího Koláře, grafiky s biblickými náměty od Bohuslava Reynka, bronzová soška antické ženy či bohyně od Bedřicha Stefana, připlouval model dřevěné plachetnice uchovaný z dětství (darovaný jedním starým rybářem při rodinném výletu na Jadran); z přeludů vystupoval Řím, Ravenna s Dantem i staré kunštátské hospody; rozkvetlý brambořík na okně evokoval divukrásné zahrady, s půlnocí se zjevovali mrtví přátelé, o kterých Jan Tomeš důvěrně vyprávěl a jejichž básně uměl nazpaměť sugestivně recitovat. Halas, Blatný, Bochořák, Orten, Holan, Seifert, Hořejší i Zahradníček. Jejich privatissima a skryté záhyby životů byly tragické i komické, ale především nesmírně živé. Jindy přicházel mrtvý Zrzavý, Slavíček nebo Michal Ranný. Hutné červené víno rozněcovalo mysl, ve tmě jsem viděl tváře i zhmotnělá, obydlená slova. Dávné děje byly nadosah, stačilo vztáhnout ruku.

Přestože pamětnický oblouk Jana Tomeše byl široký a sahal až do první světové války, je zvláštní, že se k napsání či natočení svých vzpomínek nikdy nenechal přemluvit (hutné, ale krátké torzo Z dálky času je jakousi básnivou evokací prožitého). Pokoušel se o to několikrát Jan Halas a neuspěl. Věděl jsem o tom a bohužel jsem se nikdy neodhodlal na pana Tomeše naléhat. Zřejmě zábrany a skromná plachost mu bránily v ohlížení a popouštění hráze vzpomínek. Ale když jsem básníka požádal o dílčí portrét či vzpomínku na konkrétního autora, dílo či místo, rád a pohotově vyhověl. A tak je možné v rozhlasovém archivu nalézt celou řadu jeho scénářů či "hlasových" vstupů. O Itálii, výtvarném umění, poezii, Kunštátu. A mezi jeho rozhlasovými pořady se nachází také patnáctiminutovka z roku 2003 V čase tažných ptáků, ve které si autor čte svoje poslední básně a dva překlady. Pokud vím, tak tyto básně tiskem nikdy nevyšly a zůstaly pak založeny v deskách v Tomešově pracovním stole. Při našich posledních setkáních jsem se ho asi dvakrát ptal, zdali k nim ještě občas něco přibude. Starý, stále útlejší, šlachovitější a schoulenější básník zakroutil hlavou: "Už není síla. Víc toho nebude. Je to poslední záběr veslem, poslední zpěv. Nebo žalm?" Básník už tehdy neměl sílu jezdit do svého Kunštátu. A také kvůli Helence, zajaté nepohyblivostí a připoutané na lůžko, mu zůstal pražský byt, výhled z okna do vzrostlých borovic, knihovna, pořádání rukopisů a paměť. Ještě napsal nekrolog na zemřelého Jana Halase, pln smutku nad předčasným odchodem jednoho z Halasových synů, kterého doprovázel prakticky od dětství.

Naposledy jsem Jana Tomeše viděl před prázdninami 2010, když pro rozhlasový pořad načítal svůj poslední text - halasovský! Ještě společná vypitá láhev červeného vína, stisk ruky, loučení u branky. Ohlédnutí skrz plaňky plotu. V létě jsem se telefonicky domlouval, že bych v srpnu přišel na návštěvu s přítelem Petrem Porsalem, který tu bude z Itálie na pár dní a rád by ctěného historika umění, se kterým si dopisoval, konečně poznal osobně.

II.

Když básník v létě 2010 zemřel v pražské nemocnici, volala mi to plačící paní Helenka do Uhřínova, kde jsem zrovna stál u hrobu Jana Zahradníčka. V rychlosti jsem následně naklepal nekrolog, který vyšel v Lidovkách krácen a okrouhán:

Ve věku nedožitých devadesáti sedmi let zemřel ve středu 11. srpna 2010 doyen českých spisovatelů, básník, překladatel, historik umění, výtvarný teoretik a esejista Jan Marius Tomeš. A je symbolické, že Tomešovo literární dílo se uzavřelo před několika měsíci vydaným výborem z Baudelairových Květů zla. Tato poezie neobyčejné umělecké vůle a zvláštního tajemství provázela Tomeše od jinošských let a Baudelairův portrét v cylindru i rozměrná mapa Paříže vždy visely na dohled básníkova pracovního stolu.

Ač olomoucký rodák (nar. 20. 9. 1913), Tomešův život byl nejdříve spojen s prvorepublikovým Brnem, kde intelektuálně založený notářův syn vídal Jiřího Mahena, slyšel přednášet André Bretona, ale také patřil k vášnivým aviatikům (odtud také jeho silný vztah k dílu Saint...'2dExupéryho). Po válce pak studoval dějiny umění v Praze a svůj profesní osud spojil na dlouhá léta s Národní galerií, kde působil až do vynuceného odchodu na počátku normalizace, a současně také přednášel na pražské Vysoké škole uměleckoprůmyslové. Ale nejbytostněji byl Jan M. Tomeš svázán s Kunštátem, městečkem na rozhraní Moravy a Vysočiny, kde rodina vlastnila půvabnou secesní vilku ukrytou v divukrásné zahradě a kam také pravidelně na léto zajížděl básník František Halas. Nejen tedy nostalgické podzimní sady a zámecký park, ale především Halasova osobnost na začínajícího literáta silně zapůsobila a ovlivnila jeho budoucí vysoký nárok na umění a ručitelství za vyřčené slovo. Ostatně Tomešova nedoceněná esejistická suma, která vyšla před sedmi lety v Torstu, nese příznačný šaldovský název Slovo a tvar.

Jan M. Tomeš byl posledním žijícím autorem generace, která vstoupila do literatury na přelomu třicátých a čtyřicátých let 20. století a jejíž významní představitelé, Jiří Orten, Ivan Blatný, Klement Bochořák, Josef Kainar, Oldřich Mikulášek a další patřili mezi Tomešovy důvěrné přátele. Nejednou vzpomínal na večery u Halasova stolu v kunštátské hospodě U Jarošů, kde Orten s hlavou opřenou o zeď zpaměti recitoval Apollinairovo Pásmo. Ostatně sám Tomeš znal zpaměti stovky básní a dokázal je uhrančivým hlasem přednášet. Patřil mezi ty šťastné, kterým se podařilo v komplikované protektorátní situaci, pod orlím okem německé cenzury, vydat u Borového svoji básnickou prvotinu Klubko Ariadnino (1942), po válce následovanou jen několika málo útlými, povětšinou bibliofilskými svazky, shrnutými do knižního souboru Staré zahrady (Torst 1996).

Zřejmě více než básník je Jan M. Tomeš znám prostřednictvím svého rozsáhlého kunsthistorického díla, kterému dominuje čtrnáct zasvěcených monografií o českých umělcích 19. a 20. století - o Slavíčkovi, Chittussim, Pruchovi či Tichém, ze zahraničních o Renoirovi, Gauguinovi a Kokoschkovi. Tomešovy výtvarné texty nezapřou vidoucího básníka, který nevrší plané metafory, ale umí přesně vidět a myslet, plasticky evokovat minulé epochy, na malých plochách hutně načrtávat dramatické osudy, vystihnout důležitý moment uměleckého "obratu". Tedy nikoli suchopárné odbornictví, nýbrž esejistické vědomí souvislostí. Ostatně empatickou erudici, která neztrácela vnímavost ani pro jeho naturelu odlehlou poetiku, dokázal osvědčit ve své dnes již proslulé antologii surrealismu, která pod názvem Magnetická pole vyšla v roce 1967. Velké množství Tomešových textů o výtvarném umění a poezii je pak roztroušeno v domácích i zahraničních odborných časopisech, sbornících, v katalozích výstav a čeká na svého budoucího editora. Můžeme jen litovat, že o svých dvou přátelích, italském malíři Giorgo de Chiricovi a Josefu Šímovi monografie z politických důvodů napsat nemohl.

V paměti mi zůstává Jan M. Tomeš jako grand signor z jiných časů. Noblesní a distingovaný, k ženám galantní, v psaní textů neobyčejně pečlivý a důsledný, který si až do posledních dnů uchoval neobyčejnou svěžest ducha i smyslů. Vidím jeho útlou postavu proti jarnímu oknu, na stole kresba Baudelaira a model plachetnice, odkazující k dalekým (či k dávno minulým?) krajinám. Popíjíme básníkovo oblíbené bílé Orvieto secco a on mezi loky vína prohodí: "Básník stejně jen vždycky zkouší říci, o čem ví, že to vyslovit nelze." Nakonec zbývá otázka - co zůstává po básníkovi? Opuštěný pracovní stůl, skromný hrob a především básně...'2dvzkazy.

III.

Několik týdnů po básníkově smrti se konala zádušní bohoslužba u sv. Markéty v Praze...'2dBřevnově. Leckoho to mohlo překvapit, ale Jan Tomeš byl katolickým křesťanem, který své vyznání nedával prvoplánově najevo. Zůstávalo v něm hluboce uloženo, ale bylo čitelné v jeho nastavení a přístupu ke světu, umění a lidem. Paní Helenka zůstala sama se svým smutkem a trápením. Řada telefonátů, zahánění úzkostné samoty. Před Vánoci cesta k Tomešům pod Strahov. Byt bez básníka. Opuštěná židle. Neotvírané knihy, složka rukopisů, zaprášený Baudelaire v cylindru. S paní Helenkou se pokouším natočit její vzpomínky. Podává mi láhev červeného, abych ho otevřel, nalil jí slzu vína. Naléhám, aby se básníkova pozůstalost uložila v Památníku písemnictví. "Copak se mohu s tím vším rozloučit? Třeba támhle, podívej, na stole to závažíčko. Když jsme byli s Jeníčkem v Bruselu, ještě před svatbou, kupovali jsme si na trhu jablka. A ta trhovkyně nám do sáčku nechtěně, aniž by o tom věděla, vhodila závaží. Brali jsme to jako předsvatební talisman a dodnes ho tu máme vystavený. To přeci nemohu někam dát... " Ještě než odejdu, podává mi paní Helenka pletenou vestu po manželovi. "Ta se ti přeci vždycky líbila." A bronzovou sošku Bedřicha Stefana, která stávala na básníkově stole. "To je za přátelství." Rozloučili jsme se a popřáli pokojné Vánoce. Ale když jsem asi po půl hodině zjistil, že jsem u Tomešů nechal čepici, znovu jsem se tam vrátil. Nové rozloučení (všiml jsem si toho bílého prázdného místa u pracovního stolu, psacího stroje bez založeného papíru a nahnutého, jakoby ztroskotaného modelu plachetnice), zabouchnutí domovních dveří a branky. Začátkem března 2011 mi přišlo parte, které oznamovalo, že Helena Tomešová zemřela 5. března ve věku devadesáti let. Vzpomněl jsem si na to malé závaží na stole, na plachetnici, která doplula, na poslední básně v šuplíku.

Od počítače se dívám na bronzovou sošku, snad antické bohyně či Římanky, která stávala Janu Tomešovi před očima. Její útlá tichost, melancholické gesto ruky a drapérie dlouhého šatu připomínající kůru olivového stromu vyniká v určitém denním světle, většinou při pozdním měkkém slunci. Připomíná mi nejen výjev z jednoho Šímova plátna, ale hlavně závěr Tomešovy básně, kterou napsal v Římě začátkem devadesátých let: "...a měsíc stoupá po obloze. / Na rozeklaných kmenech oliv / světlo tak laskavé až bolí. // V neurčitu přesné stíny / sunou se přes věčné stěny. / Potkáváš torso v bílé tóze."

Miloš Doležal (1970) pracuje jako redaktor Českého rozhlasu 3 - Vltava. Publikoval básnické sbírky Podivice (1995), Obec (1996), Les (1998), Čas dýmu (2003), soubor fejetonů České feferony (2000), životopis mons. Antonína Bradny Zaradoval jsem se (2002), knihy rozhovorů...'2dsetkání s osobnostmi české kultury, církve a vědy Cesty Božím (ne)časem (2003), Prosil jsem a přiletěla moucha (2004), Proti zlému krompáč a lopata (2006), Chtěl jsem být blanickým rytířem (2010), básnický deník z italských cest Sansepolcro (2004), soubor podivických zkazek a zaříkání Režná bába (2007) a "črty z krabatiny" Bodla stínu do hrudního koše (2009).