Jiří Zizler

Bagately o loňských nejlepších českých básních, Kolmačkově Moři, výboru ze Sešitů, knižním veletrhu a Dagmar Černé z Hustopečí u Brna

V poezii "nelze se opakovat, ani k ničemu vracet", praví Miloslav Topinka v úvodu k almanachu Nejlepší české básně 2010 (Host 2010; ed. Miloslav Topinka a Jakub Řehák, zastoupeno 39 autorů, z nich přibližně polovina v literatuře víceméně zavedených) a mluví tu dále i o tom, že se dnes "bortí i ty nejelementárnější jistoty, včetně jistoty smyslů, jimiž vnímáme skutečnost". Připadá mi příznačné, že tématem poezie se dnes stal úkon a modus vnímání v celé síti souvislostí a škále kontextů, například napětí mezi vnímáním a jazykem a ohledávání dění v mezeře mezi nimi. Lidská subjektivita se proměňuje - dříve se lidé neodvažovali nebo neuměli zabývat sami sebou, teď to s plýtvavě nadbytečnou verbalizací a krajně narcistním exhibicionismem dělá nezávazně každý třetí na internetu. Druhem cudnosti se tedy stává obracet se od sebe k věcem, učit se vystupovat z egotismu, přelévat niternost do skrytějších vztahů, zkoumat makrokosmy i mikrokosmy jestvující nezávisle na naší mysli, hloubat o nich: vždyť "naše těla jsou z kyslíku a uhlíku dávných hvězd", jak metafyzicky konstatuje Petr Hruška. Není divu, že lze snadno dospět k jakési zvláštní nesouměřitelnosti všeho, k otázce, zdali jsme ve světě vůbec patřiční, k odklonu od většinově diktovaného antropocentrismu.

Vypadá to také, že dobré a ještě lepší poezie se dnes vyskytuje pomálu - když garant antologie Miloslav Topinka dostal do rukou širší výběr, poněkud se v něm asi ztrácel ("původně jsem z nich chtěl vybrat tak deset, ale to by na knížku bylo málo"). Grafická úprava ponechala polovinu stránek prázdných, ale těžko soudit, zda tím čtenáře o něco podstatnějšího ochudila. Autoři se od sebe nedobře rozlišují, na první přečtení jsem poznal asi tři (stejně jako v loňském svazku Nejlepších básní jsou jména až v obsahu), a ještě spíše z vnějškovostí (víme, kterého šumavského barda spojit s "churáňovskou meteorologickou stanicí", a pojem "mlhař" patří bezpečně k Boženě Správcové), autoři spektakulárně "jiní" ("konkrétní" Nebeský, Brikcius) vystupují do popředí a oživují. Kniha ovšem správně odmítá povinnou úctu ke jménům a předzjednaným řádům, na druhou stranu jedna báseň říká o básníkovi ošidně málo a pranic nesejde na tom, jestli (ne)poznáme známý autorský rukopis.

Jakub Řehák doplnil edici obsáhlejší bilanční studií o české poezii toho roku, jež tvoří "husté a nepřehledné mračno". Podle Řeháka již neexistuje kolektivní zkušenost, nemáme "příběh, který by zasahoval všechny společenské vrstvy bez rozdílu postavení", schází nám mýty a legendy. (Ale co třeba sport? Kdo neskáče, není Čech by nestačilo?) Smyslem poezie, která se dnes prý stává anachronismem, je obhajoba citlivosti a vnímavosti. To je jistě pravda, ale poezie se uskutečňuje v jazyce, a v této dimenzi očividně anachronismem není - každý ve své mluvě nějak čerpá z poetična a inspiruje se jím, spontánně, nahodile i záměrně se mu přibližuje a dotýká se ho. Poezie je však také (či především) zkušenost existenciální, kdy se úběžník jazyka stává úběžníkem bytí, a to již je vlastní nemnohým. Dějiny poezie jsou i dějinami její prestiže a není nyní těžké spatřit její váhu i vážnost klesat. Ulehčujeme si však situaci, když to svádíme jen na mizerii současného - je to opravdu jen dobou, nepodílejí se na tom taktéž trochu básníci? Je dnešní poezie vskutku naléhavá, nebo to je jen takové říkání? Je to promyšlená stavba, nebo jen vyšívání a prskavky letmých nápadů?Jazyk poezie býval slavnostní, přistoupit k němu vyžadovalo přijmout odpovědnost. Ódy a hymny, rapsodie a eposy už skládat nebudeme, jejich ekvivalenty nikomu nechybí, jenže dnešní poezie potřebuje přece jen víc odvahy. Možná odvahy prorazit hradby vnímání, všechno rozmetat a začít znovu. Jen proboha ne přiživovat se na dnešku jak moucha na rozlitém mléce.

Ale někteří básníci si hledají svůj patos. Je tichý, přeslechnutelný, zastaveně hloubavý. Pavel Kolmačka se v jedné básni své sbírky Moře (Triáda 2010) ptá po slyšení. Začíná od kapek, jejich sotva zachytitelného šumu, který v nás začíná pracovat a něco rozehrávat, a přechází k jevům stále více zastřenějším a komplexnějším. Slyšení tedy zakládá vztahy, umožňuje porozumění všem věcem, které jsou někde zasuty a zavinuty, odpočívají v zárodku, jsou svinuty v klubku, obsaženy v jadérku, chystají se teprve vzklíčit. Slyšení odkazuje k neslyšenému a neslyšnému. Slyšení ustanovuje naše "mohutnosti". Otázka slyšíš zde znamená dokážeš se tomu otevřít? Umíš rozpoznat světlinu bytí? Život je moře, na jehož hladině úpěnlivě svíráme korek, držíme se proužku papíru, díváme se vzhůru, "ležíme na dně hvězdné noci", dumáme o všem zjevném i nezbadatelném. A jsou tady nemocnice, pitevny, krematoria, ložnice, kuchyně a koupelny, železniční náspy, trafiky, hospody a tramvajové refýže. Tady všude se odehrává život. Vzniká, točí se jak veverka v kotouči, zastavuje se, dívá se udiveně na sebe, pokračuje, uvadá, zaniká. Mezitím "díra tmy / polyká slunce", ale je třeba koupit záchodový papír, umýt nádobí, vyplet zahrádku, podívat se, jestli Bůh neusnul, snít. Ale zdebytí v kuchyni s hodinami představuje jen jiný způsob snění, ve vlastní posteli se probouzíme do jiného snu, stejně tak málo uvěřitelného. Zvířata i věci vytržené z ustálených zvykových asociací a mechanické logiky jsou znaky něčeho jiného. Nedozírno blízkého a nejbližšího vytváří tajemství, nad kterým se tají dech, tajemství, jež mluví samo za sebe, neboť každá prkotina vstupuje do věčnosti a její význam je nicotný i nekonečný zároveň. Zneklidňují nás černé díry ve vesmíru, ale tady a teď je třeba vyprat si spodky. Podíváme se z okna, a cesta kluků na fotbalové hřiště nám připomene pouť do Svaté země. S mořem jsme dobře obeznámeni, ale jeho hloubku, obsah a záhadnost jen vzdáleně tušíme. Kolmačku charakterizuje výrazová střídmost, kázeň, minimalismus, unavená ironie. Je tu šero, přítmí, "drobný bod světla ve mně", nemnoho pohybu, občas zavane chlad, mnoho zámlk a odmlčení, ale vždy je tu život a člověk - "jsem s tebou, jako je Bůh se mnou", tj. vzdáleně, ale s nadějí rozžehnutou v srdci. Pavel Kolmačka je básník nenápadně veliký.

Výbor z třiatřiceti a půl čísla měsíčníku Sešity 1966-69 (Gallery 2009; uspořádal Petr Kabeš za přispění Jaroslava Kořána a Dušana Karpatského) je opulentní záležitost (664 stran). Výbory z časopisů či jejich kompletní reprinty se staly přirozenou součástí ediční politiky - jako první tuším přišel Špiritův výbor z Tváře, následovaly Erotická revue, Kritický sborník, Divoké víno, Skutečnost. Jeden kritik na závěr svého referátu o Sešitech s úšklebkem poznamenal, že je zvědav, kdo další chce vydáním oslavit svůj časopis a zveličit svou roli v dějinách. Z té hlouposti se zabouchly dveře - kéž by takových projektů bylo co nejvíc. Svědectví udělalo po Listopadu dvojčíslo ze starších textů, na chystaný výbor z (politických) článků z Literárek 1968-69 už nedošlo, když se porevoluční nálada prudce obrátila proti osmašedesátníkům.

Občas někdo poukáže na to, že Sešity vznikly díky (vinou) likvidace Tváře v roce 1965. Petr Kabeš v rozhovoru s Marií Langerovou z roku 1990, otištěném na závěr knihy, takovou interpretaci odmítá. Faktem zůstává, že šedesátá léta nebyla jen střetem idejí a soubojem s hydrou dogmatické ideologie, ale i zápasem o publikační prostor. Časopis byl i tehdy branou k uplatnění a prosazení. Autorů se hlásilo ke slovu nemálo a i štědré erární prostředky musely být nějak limitované. Celkem otevřeně o pozadí některých kontroverzí hovořil třeba Josef Škvorecký. Na "lidské" úrovni se ostatně reformní komunismus proplétal s liberalismem, mnohdy pro určení pozice nebyla důležitá stranická knížka, dělicí čára vedla jinudy, politicky progresivní autor mohl být literárně velmi konzervativní, navíc do hry vstupovaly otázky charakteru, přátelských vazeb, skupinových zájmů atd.

Časopisecké spektrum šedesátých let nikdy plně neuspokojovalo všechny individuální i skupinové aspirace a ambice, proto také v této sféře panoval od poloviny desetiletí značný ruch a nepokoj. Literární noviny zastupovaly stranickou opozici, "pravý" marxismus, jejich cílem bylo politikum v obecné i konkrétní podobě, toužily kulturní obec zastupovat, integrovat, ale i manipulovat, patřily k nim kompromisy a taktizování. Plamen byl za Jiřího Hájka oficiální mainstreamovou revuí, Host do domu a Orientace byly spojeny s okruhy vyhraněných osobností a rozvíjely specifické směry a funkce kritické a teoretické. Tvář vykročila jako první mimo systém, rezignovala na hrátky a strategie a vysloužila si tak úctyhodný přídomek "nemarxistický časopis"; vedle polských výjimek unikum východního bloku.

Sešity se zprvu o režim programově nezajímaly (jak vyplývá z výčtu cenzurních zásahů, otištěném po Lednu, režim se však zajímal o ně), šlo jim o posouvání možného v publikování textů a jejich reflexi. Nebýt příjezdu tanků, jistě by se celé časopisecké pole proměnilo docela zásadně - došlo by k dalšímu rozrůzňování a vydělování, zániku některých periodik a genezi jiných (tento proces už nastartoval leden 1968). Sešity (1966-68 pro mladou literaturu, od 1968 pro literaturu a diskusi), hodlaly být po Lednu nekomunistickým časopisem, soustředěným na důležitá témata; jestliže v letech 1966-67 bylo leccos ještě zaměnitelné, nedůsledné a krotké, po Lednu získávaly Sešity stále větší osobitost a hutnost. Po Srpnu byla v popředí snaha zachovat (neudržitelnou) kontinuitu. Tak jako u jiných časopisů však následovaly ústupové boje, zkracování fronty, průlom, čištění posledních ohnisek odporu, pád a vynucená kapitulace. Redakce deklarovala vůli zachovat "důsledné mlčení tam, kde pravda je pro tuto chvíli mimo zákon". K ještě důslednějšímu, definitivnímu mlčení Sešity odsoudil v říjnu 1969 režim. Redakční rada časopisu (Bělohradský, Diviš, Bošek, Gruša, Kořán, Karpatský, Pištora, Sidon, Topinka, Wernisch, Zábrana) je i výčtem kmenových autorů. Normalizace z nich v české literatuře "prvního oběhu" neponechala ani jednoho.

Velký výbor ze Sešitů je svědectvím o solidně dělaném časopisu, o jehož možnostech vypovídá podoba z let 1968-69 (kdy na obálce vystřídala černou barvu bílá, dokud dějiny nepohřbily všechny iluze a naděje). Posrpnová čísla patří k těm výtečným, rok 1969 ještě umožňoval mnohé, moc se koncentrovala na obnovení pořádku nejprve ve sféře čistě politické, na kulturu přišla řada v druhé vlně - pak bylo záhy nadmíru jasné, že Sešity ve stávající (a ani v jakékoli jiné) formě s nastupující "konsolidací" koexistovat nemohou. Čas časopisu vystavil dobré vysvědčení, a stejně tak se bude jevit i dnes. K objemnému svazku je třeba se opakovaně vracet, listovat i soustředěně číst, nasávat a kochat se atmosférou doby, v níž záleželo na každém článku a bojovalo se o každou větu. A kromě toho tu najdeme spoustu pozoruhodných textů, které by zrovna tak mohly vyjít i dnes. Kdepak, milý kritiku, jehož jméno jsem zapomněl, vydávat staré časopisy je velmi dobrý nápad. Doufejme, že Sešity vůbec nejsou poslední.

Máme za sebou další pražský knižní veletrh. Na veletrhy chodím pravidelně od roku 1993, tudíž jsem jich absolvoval pěknou řádku a mohu srovnávat. Tak alespoň několik poznámek na margo knižního podnikání a trhu. První dva roky byl veletrh v Paláci kultury, v důstojném, světlém a příjemně komorním prostředí, které přece jen nestačilo prostorově, takže nastal přesun na Výstaviště. V polovině polistopadové dekády ještě dozníval entropický chaos z nových možností a končila zvolna éra, kdy každý chtěl vydávat všechno a nakladatelství obtížně hledala tvář, vyjasňovala si svůj profil, za pochodu se stabilizovala ekonomicky. Koncem devadesátých let byla ku prospěchu věci struktura knižního trhu téměř uzavřená a proniknout dovnitř s novou koncepcí se podařilo málokomu. Většina fungujících nakladatelství ví, co chce, ať už v dobrém, nebo špatném; ale i ta nejkomerčnější nakladatelství zpravidla občas učiní úlitbu bohům a vydají něco chvályhodného, ať už něco z klasiky či třeba spisy Johna Steinbecka. Ve všech oblastech existují vždy alespoň dva podniky, které si ani ne tak konkurují, jako se doplňují a spolu soutěží; například literární vědu překladovou vydává Triáda a Host, psychologii Portál a Triton, odbornou literaturu Academia a Univerzita Karlova, sociologii SLON a Doplněk, křesťanskou literaturu Vyšehrad, Karmelitáni a CDK (každý na jiné rovině), východem se zabývá Refugium a Pavel Mervart, filozofií Oikuméné a Herrmann & synové, esenciální ezoterikou Malvern a Trigon, a tak můžeme pokračovat - třeba na historii se soustřeďuje hned několik domů, Argo, Paseka, Libri a NLN (proti monumentálnímu projektu českých dějin z Paseky postavila Libri podobnou řadu atd.). Udržuje to dynamiku knižního trhu, iniciativu a invenci. Kolik jen vydavatelů se věnuje soudobé světové literatuře - kromě osvědčených hráčů jako Argo, Volvox globator a Host je tu Dauphin, Kniha Zlín, Fra, Archa. Bohužel tak i vynikající díla zanikají v tom nepřeberném množství, protože žádný časopis (už vůbec ne denní tisk) nestíhá taková kvanta sledovat, natož aby v nich dokázal čtenáře nějak orientovat. Chtělo by to více rubrik typu Knihovnička z Literárek (a když jsme tu měli šedesátá léta: Devaterník nebo Metr na metr knih), více recenzí a hlavně kritických osobností ochotných se tím přívalem zabývat. Malá nakladatelství to na veletrhu zjevně balí, finančně se to asi nevyplatí, avšak povzbudivý kontakt s čtenáři, s nimiž si lze popovídat, je nedocenitelný. Vždyť kvůli čtenářům to celé je. I proto se chystá na červen alternativní akce menších nakladatelství, kterým nevyhovuje oficióznost a rozměry přehlídky. Ubývá i edičních programů, všechno je na internetu a náklady se snižují, jak to jde. Na veletrhu vždy člověk potká dostatek známých i neznámých, zažije něco příjemného, cosi objeví - já třeba časopis Velbloud, zaměřený na arabský a islámský svět. Ovšem jeden se tu může mezi knihami i ztratit, zapadnout někde mezi dva velké svazky, nechat se zavalit, je třeba se tím bezpočtem přebrodit, nalézt z knižního labyrintu východ, vyvléci ven tašky s knihami, pod jejichž vahou místy ochrnují ruce, a vyjít znovu na slunce.

Tyto Bagately bych rád věnoval Dagmar Černé z Hustopečí u Brna, osmnáctileté dívce, jíž byl na vyhlášení cen Magnesie Litery udělen titul Čtenář roku, neboť přečetla za rok 849 titulů (tolik říká index z knihovny, ve skutečnosti jich bylo ještě více). Tohle děvče musí čtení po čertech bavit, musela mu podlehnout a propadnout, musí to být zanícení přecházející ve vášeň a měnící se v závislost. (Chtěl bych to ještě zažít, tu opojnou závrať, která nevyvrhuje na břeh reality, zbavuje čtenáře potřeby spánku i jídla, nechá ho počítat, kolik stran rozkoše mu ještě zbývá. Ještě jsem snad úplně nevyhořel, ale už to není ono.) Každá kniha je nová, neobjevená planeta skrývající úžasné krásy a ona je kosmonautka ze Star Treku, vrhá se každý den do strhujících dobrodružství a vniká do bezpočtu dalších galaxií. Knihy se před ní tyčí jako egyptské pyramidy, jako velká čínská zeď vyzývající ke zdolání, jako babylonská věž strmící do nebe, jako nekonečně hluboká studna v Městské knihovně, v níž se chceme marně spatřit. Tyhle příměry budou brzy mrtvé, všechny knihy světa se za pár let nejspíš vejdou do malé krabičky. Ale dosud lidé berou do rukou knihy, knihy ne jako virtuální jednotky, nýbrž tu knihu jako artefakt a dílo lidského umu, knihu, do níž někteří vložili všechno a jiní na ni třeba všechno vsadili. Dosud neskončila doba knih, dosud se v nich opevňujeme, tvoříme si z nich slonovinové skrýše, odemykáme si jimi svět, radujeme se v nich, tkáme z nich hedvábné sítě, dosud milujeme knihy, abychom mohli více milovat lidi. Dagmar Černá zastupuje ty, které to ještě neomrzelo, kteří ještě žijí z knih a v knihách a skrze knihy. Snad se jednoho dne změní v literární postavu a zmizí v nějaké knížce, třeba se obrátí a začne dělat něco praktičtějšího, možná to bude ještě jinak. Nevím, ale věřím, že není sama. A věřím, že o ní ještě uslyšíme.