Martin Nodl

Glosy historické XL

Ideje - Dějiny - Společnost

Miloš Havelka je člověk na pomezí. Historici se na něho často dívají skrz prsty, protože prý není "čistým" historikem. Stejně tak ale na něho zahlížejí i kvantitativní sociologové...'2dempirici, kteří pracují pouze se (zdánlivě) pevnými daty. Teoretické uvažování, které Miloš Havelka již léta pěstuje, se zkrátka nenosí. Data pro mnohé mluví sama za sebe a čísla je tak snadné začlenit do jasného, jednoduchého výkladového modelu, aniž by se bral zřetel na skutečnost, že onen model je ohebný jak mladá líska.

Ačkoli byl Havelka mnohdy vysmíván, nenechal se znechutit. Jde si svou cestou a reflektuje, co kdo píše. Je to čtenář velmi subjektivní, avšak soustavný, neúnavný a vždy kritický. Dokladem jeho myšlenkové stálosti je i soubor studií k sociologii vědění, nazvaný Ideje - Dějiny - Společnost. Ačkoli ho Havelka dělí do dvou částí (Motivy, Případy), jimž vévodí zásadní úvaha o historické sociologii, mají téměř všechny texty jedno společné. Jasný teoretický rámec. Havelka nestřílí od boku, nepodléhá kováříčkům dneška, ale hledá kořeny sociologie vědění u zakladatelských kovářů. Tím jde - myslím, že vědomě - proti soudobému hlavnímu proudu, který v sociálních vědách mnohdy trapně objevuje již dávno objevené. Havelka ví, že každý pojem, každá kategorie mají svůj počátek a svoji komplikovanou genezi, jež formuje jeho dnešní užívání a především jeho rozumění. Soustavně hledá společnou řeč. Nesnaží se bořit. Jde mu především o rozkrývání, a to jak hlavních proudů, tak slepých uliček. Čtení jeho textů je tím poněkud nesnadným, často musím říci i dosti namáhavým "koníčkem", avšak to k vědění patří. Kdyby tomu bylo naopak, snad bychom se chytili do pasti tekuté jednoduchosti, k níž dnes vědomě směřuje české (a nejen české) "vysoké" školství, pro nějž není podstatné poznání a hledání, nýbrž jen a jen tvrdá data počtu studentů a "úspěšných", i když nedovzdělaných absolventů.

Na úvod knihy volil Havelka dobře. Stať Několik úvah a tezí o původu, stavu a možnostech historické sociologie je totiž komparativním textem par excellence. Nejsou to dějiny sociologického myšlení bez dějin, stejně jako to nejsou dějiny historiografie bez sociologie. Ačkoli Havelka vědomě nedává odpověď na otázku, zda historická sociologie existuje jako svébytný obor, přesto na řadě příkladů trefně ukazuje, jak historici a jejich práce ovlivňovali sociologické uvažování. Mimoto však existovala i druhá cesta, v níž se sociologické koncepty promítaly do myšlení a psaní "čistých" historiků. Mnohé by zde bylo možné doplnit (například o Schmol...lerových impulzech do sociálněhistorického bádání o dějinách středověkých měst či o nejrůznějších podobách historické kritiky Eliasova civilizačního procesu, jež ve svém důsledku možná vedly k distanci vůči sociologizujícímu uvažování mezi historiky, kteří zpochybňují kvalitativní pojem vývoje v dějinách), v podkapitolce o oživování, redefinici a nové kontinuitě by se možná slušelo více dějin, jak Havelka říká, avšak i tak je třeba vytknout před závorku, že autorovo pojetí historické sociologie nejsou "paralelní světy", nýbrž "živá komunikace", v níž si oba aktéři, historik a sociolog, někdy více, někdy naopak měně vskutku rozumějí.

Některé Havelkovy texty v oddílech Motivy a Případy můžeme číst jako provokace. Nechybí zde nejnovější píchnutí do vosího hnízda v podobě totalitní periody českých dějin, publikované nedávno v německé Bohemii a v Soudobých dějinách, jež ale prozatím vyvolalo spíše mimoběžné reakce, aniž by většina kritiků vstoupila s Havelkou do otevřené polemiky. Jsou zde však i další, iritující texty, například o kolektivní paměti či o mentalitách, jejichž sociologické pojetí dává znát, že mnohdy jako historici pracujeme s příliš úzkými či naopak neukotvenými koncepty. Za nejinspirativnější pak považuji stať o generačních zkušenostech, a to i přesto, že Havelkovo konstruování generací mi někdy připadá poněkud účelové (sám si však rád s pojmem generace hraji, velmi vědomě účelově, takže musím přiznat, že generační povědomí je ve své podstatě individuální a je i výrazem chtění, aniž bych tuto svoji libůstku Havelkovi podsouval). Velká škoda, že Havelka na projekt o zkoumání vlivu generačního chování na českou společnost prozatím rezignoval, a doufám, že se k němu ještě vrátí. Škoda každé promarněné hřivny.

Miloš Havelka, Ideje - Dějiny - Společnost. Studie k historické sociologii vědění. Brno, CDK 2010.

Venkov pod kolektivizační knutou

Konečně. Nezájem historiků o padesátá léta 20. století, nahlížená zdola, optikou obyčejných lidí, je zarážející. Politické procesy, stalinizace a následná pomalá destalinizace jako by dějepisectví zatemnily oči. Kniha Jiřího Urbana sice do jisté míry zůstává ukotvena ve vidění padesátých let optikou represe, avšak důrazem na konkrétní příběhy obětí, jež nebyly ve své podstatě ani vědomými odpůrci nového režimu, ani jeho spolupodílníky, kteří se z důvodu her stranických frakcí ze dne na den stali z pachatelů oběťmi, jim dává nový rozměr. Ústředním tématem jeho faktograficky pojaté práce je kolektivizace zemědělství v obcích Choteč a Svatojánský Újezd poblíž Lázní Bělohrad, s hlavními hrdiny, "kulaky", Josefem Novotným a Josefem Machytkou. Na jejich osudech Urban zkoumá genezi destrukce soukromého hospodaření a spolu s tím i rozpad občanské společnosti na českém venkově. Obraz, který překládá, je kombinací řeči úředních dokumentů a vzpomínek pamětníků. V obou autorových pramenech se sice skrývají jistá úskalí, Urban se jich však snaží vcelku úspěšně vyvarovat: jednak kritickými komentáři, v nichž ohledává osobní motivace vypovídajících, jednak nepřetěžováním samotného textu citáty, jak je bohužel pro faktograficky zaměřenou českou historiografii dějin komunismu téměř typické. Snad jen velmi četné glosy kronikáře Josefa Kovandy mohl autor omezit, neboť jejich účelovost a tendenčnost je natolik zřetelná, že jsou ve skutečnosti bezcenné.

Případové studie Josefa Novotného a Josefa Machytky přesvědčivě ukazují, že vzdorování kolektivizačnímu tlaku bylo krajně obtížnou a k nezdaru odsouzenou záležitostí. Nic na tom nemohou změnit ani ojedinělé případy soukromých zemědělců hospodařících ještě v sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století, jimž se za příznivých okolností podařilo ekonomicky přežít, byť za cenu neustálé šikany, především v podobě nucené směny polností (počátky nucené směny v padesátých letech přesně popisuje i Urban). Situaci v novopackých vesnicích výmluvně reprezentuje jak opakovaně neúspěšné zakládání JZD, tak systematický tlak nesplnitelných dodávek či zabavování strojů, které museli "kulaci" i po zabavení splácet. Mechanismus tlaku na jednotlivce, kteří byli označeni jako třídní nepřátelé a jejichž zlomení a zničení mělo exemplárně působit na váhající a lavírující rolníky ve vsi, Urban na základě dochovaných pramenů vystihl velmi podstatně. Problém je pouze v tom, že se případy Josefa Novotného a Josefa Machytky, resp. situaci v Chotči a ve Svatojánském Újezdu, pokouší poněkud násilně naroubovat do obecného výkladového konceptu, který v posledních letech na základě normativních pramenů předložili Karel Kaplan a Karel Jech. Urbanovi v tomto ohledu poněkud chybí odstup od jeho historiografických ikon, nemluvě o absenci teoretického rámce, jenž by přesahoval ryze český diskurz. Ostatně sám Urban ukázal, jak je obecný koncept kolektivizace nahlížený optikou normativních pramenů schematický. Jeho vlastní výzkumy totiž svědčí o tom, že vždy záleželo především na iniciativě místních či nejbližších nadřízených stranických orgánů, resp. okresní prokuratury: iniciativa agilních kolektivizátorů, kteří mínili naplňovat (či překračovat) požadavky centrálních stranických institucí a usnesení, v konkrétních případech získávala individuální, především kariérním postupem ovlivněnou podobu. I z tohoto důvodu je třeba Urbanovu knihu číst především jako dobře zvolenou příkladovou studii. Ačkoli postrádá obecnější přesah, přesto barvitě zpřítomňuje atmosféru dnes v kolektivní paměti téměř vytěsněné doby.

Jiří Urban, Venkov pod kolektivizační knutou. Okolnosti exemplárního "kulackého" procesu. Praha, Vyšehrad 2010.