Psaní jako jediná cesta z exilu

(Rozhovor s Davidem Grossmanem o jeho novém románu, smrti syna Uriho a izraelské armádě - ukázka)

Izraelský spisovatel David Grossman, dlouhodobý zastánce mírového uspořádání Palestiny, se o smrti svého nejmladšího syna v Libanonu dozvěděl v průběhu redigování posledního románu Iša borachat mi-besora (Žena na útěku před zprávou, 2008), dlouhého běhu "rozervanou" zemí, za který právě získal významnou francouzskou literární cenu Médicis étranger.

David Grossman má pochopení pro jiné. Pro všechny. Jako esejista, rozhlasový publicista nebo reportér dokázal o Palestincích podávat velmi ucelený obraz, "aniž by snil jejich sny". Narodil se v roce 1954 v Jeruzalémě, v aškenázské rodině, jeho otec přišel v devíti letech se svou matkou z rodné Haliče, z místa, kde se mluví jidiš, ze země Josepha Rotha. Přesto nebo právě proto nechce zradit nikoho, své soukmenovce, ani znesvářené přátele ze sousedství. Zřejmě proto si vymyslel židovskou osadu, v níž nikdy nežil, a zaplnil ji slovy. Tento bojovník za mír má ovšem oči otevřené - v knize reportáží Žlutý vítr (1987) či esejů jako Přítomní nepřítomní (1995) a Smrt jako způsob života (2003) s přesností chirurga studuje příčiny první intifády, sousedské vztahy mezi přáteli a nepřáteli či dvojí totožnost Izraelců palestinského původu. I díky jeho reflexi dochází v polovině devadesátých let k prolomení ledů a započetí dialogu, v nějž už nikdo nevěřil. Když v roce 2010 přebíral ve Frankfurtu Mírovou cenu německých knihkupců, zvolil pro sebe tak příznačně křehká slova konstatující onen neustále se vracející krach izraelského státu: "Je to tragické, ale Izraeli se stále nedaří léčit židovskou duši z její původní rány, onoho hořkého pocitu, že v tomto světě se necítí nikde doma." Cítit se doma! V jakém smyslu? Kdo lépe než "národní umělec", kterého policajt s obuškem při demonstraci nepozná, může popsat dilema skrývající se za tak prostými slovy?!

Domovem Davidu Grossmanovi je především literární dílo jiskřící obecně lidskou empatií, blízkostí, která nezná ochranné zdivo a elektrické ploty oddělující od Jiného. Jeho poslední, v zahraničí s nadšeně přijímaný román Iša borachat mi-besora (Žena na útěku před zprávou, 2008) - Eine Frau flieht vor einer Nachricht (Carl Hanser Verlag, 2009) - To the End of the Land (Knopf, 2010) - Une femme fuyant l`annonce (Ed. du Seuil, 2011) jako všepojímající archa plná života shrnuje jeho dosavadní tituly. Pěší odysea neklidnou zemí se odehrává v letech 1967-2000 a probíhá od hranice k hranici. Zároveň je jakýmsi milostným trojúhelníkem mezi Orou, matkou, která nevydrží na místě, Avramem, jejím bývalým milencem a válečným veteránem sžíraným úzkostí z přežití, a Oferem, jejím synem, vojákem, který se před propuštěním ze služby musí zúčastnit poslední důležité ofenzívy - věčný konflikt znázorněný na osudu mladíka, jehož návrat k matce je ztížen nevypočitatelností tragédie. Na válečný pokřik: "S každým pokolením se proti nám zvednou noví, aby nás jejich vlna smetla," odpovídá Grossmanova touha a láska, které v sobě jeho příběh nese: "Ty si ale vzpomeneš na Ofera, že ano, budeš pamatovat na jeho život, celý jeho život?" Odpověď po četbě tohoto silného příběhu a s vášní psaného textu je nasnadě - na Ofera se zapomenout nedá, žije s námi totiž jako vlastní bratr.

Původně, v roce 2003, jste tuto svou poslední knihu zamýšlel jako poměrně intimní rodinný román, pak však do něj zasáhla drsná realita: 12. srpna 2006, v posledních hodinách libanonské války, vašeho syna Uriho, když jako tankista vykonával patrolu v libanonské vesnici Hirbet K`sejf, smetla raketa Hizballáhu. Takové osobní drama se na knize jistě podepsalo...

Psal jsem příběh jedné velmi obyčejné, průměrné, ač jednorodičovské rodiny, kde mi nejvíce záleželo na tom, aby se každý v Izraeli v takové rodinné struktuře mohl najít - každý, kdo má dítě nebo děti ve věku povinné vojenské služby, čeká se strachem na okamžik, kdy hodiny začnou jakoby utíkat dopředu pokaždé, když se na obzoru začne rýsovat další vojenská akce. Pak to hluboké oddechnutí, když se vaše děti vrátí ve zdraví domů. Mezi nástupem Uriho do služby a návratem našeho nejstaršího syna Jonatana uběhl jen týden, byli dokonce u stejného pluku, to znamená šest let takového strachu. Na románu jsem začal pracovat ještě před Uriho odchodem do boje, ale jistým způsobem mi pomáhal doprovázet ho na zkoušce, k níž přistupoval ostatně celkem optimisticky.

Nesloužil vám vytvářený příběh tak trochu jako talisman?

Tak naivní přece jen nejsem - věřit na kouzlo, které by naše děti ochránilo před kulkami... V takových okamžicích se vždy spíš jen počítá, sází se na osud. Pokoušel jsem se pochopit, jak zkouškou ohněm prochází tato třetí generace, tak jako já před nimi a moji rodiče přede mnou. Kladl jsem si otázky - jak se takové násilí podepisuje na naší společnosti? Jakými myšlenkovými pochody musíme projít, abychom se s takovými situacemi vůbec vnitřně vypořádali? Jaké ideologie si pro to musíme vytvořit? Proč se jen ze všech sil nevzbouříme? Proč to přijímáme? Na knize jsem pracoval již tři roky a tři měsíce, když Uri "padl", v posledních hodinách války. Pořád o tom nedokážu hovořit. Den po vypršení týdenního společného smutku, předepsaném židovským náboženstvím, jsem se zase vrátil do pracovny a začal všechno předělávat, měnit, Uriho smrt textu dávala trochu jinou sílu. Pak už jsem potřeboval jen rok.

Napsal jste jakousi moderní odyseu - cestu Ory, matky, která odmítá čekat na zprávy od svého syna z boje a raději se pouští pěšky celou Galilejí. V jistém okamžiku se položí obličejem k zemi a hovoří k ní: "Říkám si: tohle je moje země. Kde jinde bych mohla žít? Existuje snad na světě jiné takové místo, kde by mě všechno, ale úplně všechno lezlo takhle na nervy a pak mě pořád ještě chtělo?" Ora jako by zde hovořila za celý Izrael, nebo se mýlím?

Šlo mi o dvě věci - popsat zaprvé samé základy naší skutečnosti, beznadějně rozervané země, a zadruhé situaci rodiny vržené do kyseliny společenské reality. Jak si s tím dokáže, či nedokáže poradit. S Orou máme mnoho společného, ale také rozdílného: přechází z jednoho politického postoje na druhý, nenápadně, jako když se po výbuchu bomby v autobuse stane z každého extremista! My si totiž upíráme i tak vzácný dar, jako je smutek: když zahyne nějaké palestinské dítě, měli bychom se zachovat přirozeně, podle nějakých všeobecných morálních pravidel, my však tu trýzeň a zmatek v sobě potlačíme. Proč? Aby je neviděl nepřítel. Stejným způsobem lidé z politické levice odmítají přiznat, že nás Arabové nenávidí! Zakazují to říkat. Hned po vydání knihy jsem se setkal se dvěma osobnostmi ze dvou naprosto odlišných táborů a oba na mě hned volají: "Takhle přesně bych ten román napsal já." S Orou se může ztotožnit úplně každý. Znamená to ale, že jsme odsouzeni buď zabíjet, nebo být zabiti?

[...]

Celý rozhovor čtěte v tištěném čísle Souvislostí.

Rozhovor Manuela Carcassonna s Davidem Grossmanem z letošního

zářijového čísla Magazine Littéraire přeložil Denis Molčanov. Podtitul je redakční.

David Grossman (1954), jeden z nejvýraznějších izraelských prozaiků. Vystudoval filozofii a divadelní vědu na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě. Je autorem několika románů, mj. Úsměv jehněte (1983), Viz LÁSKA (1986; česky 1996), Buď mým nožem (1996), Mít s kým běžet (2000; česky 2010), Žena na útěku před zprávou (2008), souboru reportáží (Žlutý vítr, 1987) a esejů (Smrt jako způsob života, 2003) a několika knížek pro děti (česky v souboru Pohádky pro Itamara a Rut, 2011).