Christian Morgenstern

Z aforismů

1895

Hvězdy: samé celé noty.

Jak podivuhodný je koloběh krve uvnitř nás. Jak kolosální síla v neustálé práci! Moře v nás.

Smích moře. Bílá pěna na tmavém pozadí. Takový je všechen smích.

Slovo je klobouk, který vědomí nasadí obnažené myšlence a řekne jí: Tak, mladý muži, jen běž.

Za jistá slova alespoň na chvíli dosadit komická synonyma. Přeslovení všech slov.

Ta zlatá snad, která nám skýtají tolik štěstí!

Já je vrchol kužele, jehož podstavou je veškerenstvo.

Vývoj dopravních prostředků se pozvolna ubírá stejnou cestou jako vývoj náboženství. Mizí zapřažení, hybná síla se přesouvá dovnitř.

1896

Zelené obelisky cypřišů.

Kdoví, zda myšlenky také nevydávají docela tichounký hluk, který by bylo možno zachytit vysoce jemnými instrumenty a empiricky - srovnáním a experimentem - jej rozluštit.

Diletantismus vkusu: neustálé srovnávací stanovisko při pozorování krajin. Jako je v hudbě diletantem ten, kdo se při poslechu hudebního díla výhradně oddá reminiscencím.

Džbán nicoty, z něhož tvoří všichni umělci.

1897

Rytmicky rozpohybovaný vzduch je v jisté míře barevný vzduch. Působení odbíjejících hodin.

Proč by Země neměla bzučet jako čmelák, když přitom není ničím jiným a určitě nelétá pomaleji než brundibár. Dokonce si myslím, že Země musí skučet podobně, ale mnohem prudčeji a mnohotvárněji, jako bouře, která nám sviští přes střechy a lesy. My sami ale na kopcích a v balónu neslyšíme vůbec nic, což nejspíš pramení z toho, že - jak říkali pytagorejci - jsme jako kováři v kovárně, jejichž uši už hluk nevnímají jako hluk. Nestojíme mimo ten zvuk, naopak - sami asi zníme též.

Tak, s mohutným zpěvem, doléhá Země na svou dráhu v éteru (tanec Slunce).

"Vkusy" se neliší, existuje jen jeden vkus - ten dobrý.

Kleště a kladiva, kterými překujeme mocně rozžhavený pocit na umělecké dílo, musí být chladná a tvrdá.

Velký rozum smrti.

Myšlenky často podobně jako děti a psi chtějí, abychom se s nimi šli projít ven.

"Přání je otcem myšlenky": toto je možná nejhlubší filozofická myšlenka lidstva a základní kámen celých jeho duchovních dějin.

Všechny ulice vybíhají do věčnosti.

Zrcadlo, prázdné beze mne.

Vše zarůstá tráva věčnosti, a vítr věčnosti v ní zpívá svoje nesrozumitelné písně.

1898

Proměna toho, jak chápu umění. Stále zřetelnější přechod k naivnímu umění. Při...mknout se k přírodě, k okamžiku. Být věren Zemi.

Zahořklé, stěsnané ne jamais,

hrdé a žalostné aldrig aldrig,

v řinoucích se slzách vášnivě žalující mai,

krátké nimmer a hluboké nie,

vlídně mírné niemals.

1901

Obvyklé slovníky sestavují obvyklí lidé. Najde se v nich mnohé, ale právě ta nejvýstižnější a nejintimnější slova dané řeči v nich scházejí skoro dokonale. Nanejvýš tak narazíme na to či ono zmíněné jako kuriozitu, s poznámkou "zastaralé", "nezvyklé" nebo "raději nepoužívat".

1902

V čem tkví hodnota chutné čokolády: dát jazyku náležité střídání mezi trpkým a sladkým s taktní dominancí sladkého a s vedlejší příchutí, která odvádí od obojího. Stejné je to v hudbě, když dosadíme analogické obraty.

Živoucí omyl je lepší než mrtvá pravda.

1903

Konečně jsme dospěli k tomu, že pomíjivost není žádnou námitkou proti světu, nýbrž představuje jeho nejvyšší vzrušivý půvab, jehož nemůže nikdy pozbýt.

1904

Proč jsou kopce krásnější než hory? Protože pojem navršení oproti rovině, toto šťastné přerušení a navýšení plochy, odhalují živěji a působivěji než strnulá horská skaliska, na nichž je takříkajíc více pouhého pojmu a méně hřejivého pocitu.

1905

Příroda nezná barvy, zná jen barevné přechody.

Postav mi vzdušný zámek - z dechu mého děvčete.

Veškeré umění se nejspíš v jisté míře jeví jako nemužné, ale o básnění a hudbě to platí zvlášť. Odtud Nietzschova záliba v Horatiovi jakožto zvláště mužném básníkovi, odtud Leonardova touha být považován především za matematika a Goethova být hlavně ministrem.

Diletalent.

Pro portrétisty. Kdo chce náležitě vystihnout člověka, musí ho vidět, když se probouzí ze spánku: s rozcuchanými vlasy, rozplizlými rysy a končetinami, jen napůl procitlého. Tehdy je stále ještě člověkem beze jména, bez profese - ale se vším významným, čím ho život obohatil. Navíc neexistuje nic malebnějšího než člověk v trikotu anebo dlouhé splývavé košili, než pohyby člověka, když se myje, utírá se po koupeli, češe si a kartáčuje vlasy. Také všem sochařům a malířům aktů radím nechat své modely alespoň jednou držet oběma rukama objemný džbán pod puštěnou sprchou. Díky stoupající tíži džbánu takto vyvstává celá řada pozoruhodných charakteristických fází od zcela nenucené pózy až po svrchovaně napjatou.

1906

Dnes jsem Ti nenatrhal několik květin, abych Ti - přinesl jejich život.

Slyším, jak nějaký pták neustále píská chi-rur-gí.

S krajinami to je jako s lidmi - nikdy je nepoznáme dokonale. Každý člověk a každá krajina mohou za jistých okolností projít všemi fázemi od nejubožejší ošklivosti až k nejživoucnější kráse.

Veškeré myšlení je překládáním Boha do racionality. O Bohu-originálu víme jen díky Bohu-překladateli.

1907

Možná je člověk jen oklikou ke stromu, ptáku a minerálu.

Nepředstavitelná sebeúcta kočky.

V kočce nacházíš nedůvěřivost, smyslnost a sobectví, podle Stendhala a dalších tři ctnosti renesančního člověka. Díky tomu - soudím - je nejkoncentrovanějším zvířetem vůbec. Pes je naopak důvěřivý, nesobecký a eroticky nekultivovaný. Naše současná civilizace má blíže k rovině psa. Křesťanství je silně zaměřeno proti kočce. Snad po tom všem můžeme za pár staletí očekávat člověka.

Proč nás tráva, louka, jedle naplňují tak čistou radostí? Protože v nich spatřujeme něco živého, co může být zničeno pouze zvenčí, nikdy ne samočinně. Strom nikdy nezhyne na zlomené srdce, tráva nikdy nepřijde o rozum. Zvenčí jim hrozí všemožná nebezpečí, ale zevnitř jsou chráněné. Nevpadají samy sobě do zad, jako to se svým duchem činí člověk, a nevystavují nás proto opakované podívané na náš vlastní, rozpolcený, ale samozřejmě také tím vývojeschopnější život.

Patří to mezi největší lidské nestoudnosti, to či ono zvíře důrazně nazývat proradným - jako kdyby v poměru k ostatním bytostem existoval proradnější tvor než člověk!

Snad bude mrakům jednou vzdávána zvláštní úcta jakožto jediné viditelné zábraně, jež člověka dělí od nekonečného prostoru, jako milosrdná opona před otevřenou čtvrtou stěnou našeho pozemského jeviště.

Programová hudba mi zní jak písmena sestavená z živých květin.

Nejenom každé přirovnání - i každá rovnost vázne.

Filozofické soustavy jsou plavecké vesty ušité z korku jazyka.

To nebohé děvče bylo naprosto a výhradně složené z frází. Neslyšel jsem od ní jedinou větu, která by nepůsobila dojmem, že ji vyčetla z nějaké narychlo zhltnuté knihy.

Ať si říká kdo chce co chce, stejně lidé často nečiní nic jiného, než že - štěkají, kvákají, krákají, mečí atd. Jen chvíli sleduj hovory u stolu v hospodě, zvolání hospodského, číšnic, karbaníků, všechno to žvanění, které není a nechce být ničím víc, než co je jedení, pití, spánek nebo jakýkoli jiný prostý životní projev.

Veškerá jemná duchovnost je jemnou smyslovostí.

Hegelovi se posmívali za jeho výrok, že z něj promlouvá světový duch. Ach, ani z vás, posmívačů, bohužel nepromlouvá nic jiného.

Především se obracím proti měšťáctví tak velké části dosavadní filozofie. Příliš v ní postrádám ono přemožení lidského ducha tím, co jej jistě přemoci smí: ne pouze počtářsky využitými, ale vnitřně prožitými představami o věčnosti a nekonečnu. Pro mne filozofie začíná těsně před šílenstvím - jinak je jen řemeslem jako mnohá jiná. A také musí stále znovu přivádět až na hranu šílenství, to je takřka požadavek mravnosti filozofického myšlení, neboť jinak prozrazuje osudný nedostatek vášně - a bez vášně je každá činnost ve velkém stylu, jakkoli vznešeně se může tvářit, sprostá.

Pesimismus a optimismus jakožto "nálady" musíme nechat za sebou, když - bez poznání a v nečase, který doráží ze všech stran - putujeme po stezce skutečnosti.

1908

Je láska člověka k člověku větší než láska rostliny k rostlině, zvířete k zvířeti - protože ji dokáže pojmout do slov? Co my víme o tom, co se zjara děje v kosech anebo v kočkách, které pak v noci prolézají zahrady? "Pouhé ukojení smyslů"? A to znamená co? Opravdu tu jsou hodnotové rozdíly mezi lidskou erotickou extází - i v jejích nejsubtilnějších duchovních manifestacích - a extází naprostého zvířete? Othello a jelen, jehož pojme podezření: kde tu je jaký rozdíl? Lidé ale řeknou: co mravnost? Nu, člověk musí být mravný. Zvíře je mravné. A co teprv rostlina! Ne, nevyvyšujeme se příliš - pro našeho ducha?

Neznám žádné "oddělené oblasti".

Kdo by na svět nebyl navyklý už od dětství, musel by přijít o rozum. Zázrak jednoho jediného stromu by stačil na to, aby jej zahubil.

Neexistují žádná slova, jež by byla pouze slovy; nýbrž každé slovo je od samého počátku soudem, a to svrchovaně individuálním. Má se za to, že a se rovná a. Naprostá obludnost.

Kdo konverzuje, ten nehovoří.

Možná je svět jen pokusem boha, zalíbit se - nějaké bohyni (anebo naopak, je koketerií bohyně).

1909

Řeč je neustálou nesmírnou výzvou k vyššímu vývoji. Řeč je naše duchovní tvář, kterou jak nějaký poutník vytrvale neseme dál a dál do nedohledné a nepředstavitelné krajiny Boží.

Nic není takovou brzdou jako stereotypní obraty a klišé. Každé klišé je cárem myšlenky - je to "parazit" v buněčné tkáni myšlení.

Jak je každá - opravdu každá - řeč krásná, když se v ní nežvaní, ale hovoří.

1911

Malé je v přírodě obvykle větší než to "velké". Neboť malé je často Boží prací, zatímco velké je jen dílem bohů.

1912

Slovu häßlich ("ošklivé, odporné") bychom se měli postupně zcela vyhnout a naučit se je nahrazovat uvážlivějšími slovy. Häßlich totiž znamená, že to je hodno nenávisti, Hass. Ale takové není nic, dokonce ani špatnost a zlo - leda v nás samotných.

Z německého originálu Christian Morgenstern, Werke und Briefe, sv. V: Aphorismen

(Stuttgart, Reinhardt Habel 1987) vybral a přeložil Martin Pokorný.

Christian Morgenstern (1871-1914) proslul především díky svým nonsensovým básním, do značné míry už za svého života. Současně a snad i především byl ale též autorem řady vážných či alespoň vážnějších básnických sbírek, které se s nonsensovou tvorbou pozoruhodně doplňují. Dohromady tvoří dosti plynulou škálu, jasně odlišenou ve svých krajních bodech, ale se zamlženým pásmem uprostřed. (Důležitou hranicí je zde ovšem rok 1909, kdy se Morgenstern připojí k antroposofickému kroužku Rudolfa Steinera.) O této dvojtvářnosti svědčí i Morgensternovy aforismy (některé sám zveřejnil, náš výbor ale čerpá z rukopisů): je na nich znát jak verbální a duševní či snad duchovní hravost, tak filozofická spekulace a zaostření na jistý obraz řeči i kosmu. Ovšem s tím, že autoři jako A. Schopenhauer, F. Nietzsche či F. Mauthner - z nichž Morgenstern čerpal velkou část své myšlenkové inspirace - též spatřovali rozum či kosmos ve světle zabarveném vtipem, nesmyslem či groteskou: a tento vtip u nich nelze jednoduše odlišit od vážnosti.