Strach, že odhalím "chlad vlastního srdce"

(Rozhovor s maďarskou básnířkou Zsuzsou Takácsovou o zírání do beznaděje, víře a básni ve skleněné rakvi)

Současná literární kritika v Maďarsku považuje vaši poezii za tradiční. Je to míněno tak, že jste jednou z mála, kdo tradici neboří, nedekonstruují, jejich dílo naopak představuje literární kontinuitu. Jaký máte vztah k literární tradici, kdo vás nejvíce ovlivnil?

Myslím, že každý literární text odráží dvojí vliv. O něčem víme, uvědomujeme si zdroj tohoto vlivu, a pak je něco téměř vrozeného, co jsme nasáli v dětství. Jsem ročník třicet osm, první, co mě ovlivnilo, byly romantické básně plné touhy po smrti. Od maminky jsem před spaním slýchala básničky a pohádky z přelomu století, které zřejmě figurovaly v učebnicích z dvacátých let. Vzpomínka na tyhle verše časem získala na kráse i na hodnotě, protože v padesátých letech, když jsem chodila do školy, probírali jsme strašně nudnou, "stranickou" literaturu. Byl nám servírován jazykově i obsahově lživý obraz poezie, básníků, umění, hudby, všeho, co ke mně - jak se domnívám - nejspíš mohlo promluvit. Takže jsem žila v mylném vědomí, že opravdové byly ony z domova známé dávné doby a současnost že je do morku kostí falešná. Pochopitelně jsem se tedy proti tradici nebouřila, ve smyšleném pradávném světě, v přikrášlené minulosti mi bylo dobře.

Školní osnovy se nám snažily namluvit, že skuteční básníci jsou ti současní, kteří přisluhovali systému. Stačila ovšem jediná báseň velikána počátku dvacátého století Endre Adyho, a lež praskla. Setkání s Adym převrátilo úplně naruby celé moje dosavadní vidění světa. Nemohla jsem například uvěřit, že by jeho milostné básně mohly patřit k probírané látce, a po nějaké době jsem každou hodinu literatury považovala za naprosté nedorozumění, za zázrak, který musí každou chvíli pominout. Když jsem se pak dozvěděla, že měl syfilis, myslela jsem, že jde o stejně poetickou nemoc jako tuberkulóza, a trápilo mě svědomí, že jím při svých básnických ambicích netrpím taky. Díky Adymu, jeho překladům, jsem také poznala francouzské symbolisty.

Pak, to už jsem byla v prvním ročníku na univerzitě, se mi do rukou dostala sbírka Třetího dne, kterou po desetileté nucené odmlce vydal János Pilinszky. Po porážce revoluce 1956 - právě díky revoluci - mohli od roku 1959 znovu vycházet významní básníci umlčení na přelomu čtyřicátých a padesátých let. S Pilinszkým jsme mimochodem bydleli v jednom domě. Byl to krásný muž, měl takový asketický vzhled. Jeho poezie mě ohromila podobně jako Adyho básně. Ve sbírce Třetího dne jsem se poprvé setkala s naprosto moderní, přitom ne avantgardní poezií. Navíc jsem doma vyrůstala ve stejně katolickém prostředí, v jakém on žil jako dospělý. Jeho radikální poezie mě postavila proti rodinnému literárnímu vkusu, trochu i proti rodinnému světonázoru. Nekompromisní formulace v jeho básních totiž od čtenářů i od věřících chtěly mnohem víc, než co jsem do té doby znala, osobní výpověď, tvořivou svo... bodu. To od něj jsem se naučila, že válka, holocaust, nejsou tragédiemi, které pominou, ale v jistém smyslu definitivním koncem.

János Pilinszky byl v kontaktu s okruhem časopisu Újhold, který seskupoval pozdní generaci literární moderny. Obrovské dědictví modernistického Nyugatu oživily právě tehdy vydávané nové sbírky básníků Újholdu. Ti také pro výdělek překládali - skvěle - nejlepší básníky světové literatury. Tehdy jsem poprvé četla vybrané básně T. S. Eliota a zdály se mi neuvěřitelně sugestivní.

Ve své literární biografii uvádíte, že vedle Pilinszkého vás silně ovlivnil Kafka.

Kafka se mi dostal do rukou mnohem později, ale pak jsem ho dlouhou dobu četla denně. Posílil ve mně to, co jsem dostala od Pilinszkého: díky jeho ironii jsem začala vidět vlastní slabost, bezbrannost, začala jsem ji mapovat, a tak se s ní vyrovnávat. Když jsem četla jeho deníky a dopisy, uvědomila jsem si, že i ve mně pracuje vědomí netotožnosti se sebou samou, na kterém on stavěl. Co napsal, to od sebe okamžitě odsunul, chladně a zoufale své dílo pozoroval, jako by pozoroval vlastní dítě, které se odtrhlo a zahrnuje nás výčitkami. Takový mechanismus umožňuje přežít. V některých Kafkových dopisech poznávám vlastní instiktivní reakce. Když třeba v říjnu 1915 psal svému nakladateli Kurtu Wolffovi, pokoušel se mu vysvětlit, proč nemůže Proměna vyjít s ilustracemi, proč tam nemá být zobrazen brouk. - To ne, jen to ne, prosím, píše. Vzpomínám si, jak mě zděsil pohled na jednu takovou titulní ilustraci. Jasně jsem cítila, jak by Kafku ta zobrazitelnost brouka ranila, vždyť přece pokud se dá nakreslit, tak jde jen o nahodilý příběh, veškerá transcendence novely je pryč.

Ke Kafkovi se dodnes obracím o pomoc. Když jsem letos v dubnu stáhla z nakladatelství rukopis nové sbírky, snad to bylo gesto, ve kterém byl nějak přítomen. On a Max Brod, ta situace, kdy mu Kafka na smrtelné posteli odevzdal rukopisy, aby je spálil. Je možné, když je svět v úpadku, dát z rukou knížku, která čtenářům neprozrazuje nic o naději, naopak zírá do beznaděje? Když jsem prošla sazbu té nové sbírky, vyvstalo ve mně jako odpověď na tuhle otázku definitivní ne, nedovolím, aby vyšla.

To je docela odvaha.

Nebyl v tom žádný šlechetný úmysl, ani odvaha, naopak, začala jsem mít strach, že odhalím "chlad vlastního srdce", jak by řekl Montaigne. Vylekalo mě, že bych mohla těmi básničkami uškodit, a přitom jsem chtěla, aby pomáhaly. Než jsem se definitivně rozhodla, asi mě už napadlo, že bych novou sbírku vydávat neměla. Krátce předtím za mnou po jednom autorském čtení přišla paní v mém věku. Prý se s mužem rozhodli, že toho měsíce bude jejich luxusem to, že si koupí mou knížku, Zakryté hodiny z roku 2001. Už už jsem řekla "nekupujte si to", ale netroufla jsem si. Tak mě zaskočila náhlá nevraživost k tomu, co jsem sama napsala. Chybí tam naděje, mohla jsem se obrnit Kafkou. Vybavila se mi také opakovaná otázka mé sestry: Proč píšeš tak smutně? Tentokrát mě nepřesvědčila útěcha, kterou jsem do té doby čerpala od Kafky, Camuse, Thomase Bernharda, od některých skvělých maďarských autorů, že totiž už sám fakt psaní je přitakáním životu. Zdálo se mi, že v té nové sbírce nejsou naděje a zoufalství v rovnováze. Úplně nadarmo se v ní prostřednictvím jejího titulu Buď pozdraveno, cestování a také prostřednictvím stejnojmenné básně odvolávám na bratrskou náklonnost z hymnu svatého Františka z Assisi. Nadarmo zdravím coby bratra bláto (z něhož jsme povstali), jak je vidím přilepené na boty při cestě tramvají studeným, zimním městem. A coby sestru rýhy v gumovém koberci na podlaze autobusu, které by mohly být odrazem ženské tváře. V celé sbírce získala nějak navrch pravda obsažená v mottu sbírky, v "básni" sestavené ze slov úryvku jednoho Kafkova dopisu [1], a z její sugestivní beznaděje jsem se zkrátka nedokázala prodrat k dennímu světlu.

V eseji o smrti v poezii mluvíte o snu, který vám pomohl vyrovnat se s realitou. Ve vaší poezii hrají sny důležitou roli. Jak je tomu v případě té nevydané sbírky?

Sny mi někdy pomáhají, ty významné sny. Pokud pochopím, co chtěly říct. Poprvé se to stalo, když jsem byla malá a pořád se bála, že mi umře maminka. Zdálo se mi, že je noc, bouřka, jdu na hřbitov a prsty ji vyhrabávám z jílu, balím do své peřiny, nesu domů a začínám cítit, jak se její tělo rozehřívá.

Když mě teď přátelé chtěli přemluvit, abych sbírku přece jen vydala, a skoro se jim to podařilo, zdálo se mi, co si s tím mám počít. Přátelé totiž argumentovali tím, že katarze, kterou sbírka vyvolá, pomůže čtenáři změnit vlastní život, čímž mu vlastně přitaká. Ve snu jsem stála ve vlakovém kupé a lopatou se snažila vyházet hlínu, která se nahrnula dovnitř a zasypala mě. Kdosi mi chtěl pomoci, také začal přehazovat, hlína ale zacpala škvíry v okně po jeho straně, a už se ani nedalo pohnout okenním sklem. Tu hlínu musím odházet sama, nikdo mi nepomůže. Po tomhle snu nebylo o čem pochybovat. Knížka vyjít nemůže. Dodávám, že můj nakladatel mi nezrušil smlouvu, jen řekl, ať si do konce roku rozhodnu, co s tím dál. V těch týdnech jsem osud knížky sledovala z odstupu, odcizeně. Jakmile jsem ale napsala, k čemu mě sen inspiroval, začal se rýsovat závěrečný cyklus, který dává tušit možné vyústění. Lévinas napsal, že v duši je něco prorockého, co předchází dobrodružným podnikům rukou. Přesně to se stalo mně, odevzdala jsem sbírku dřív, než byla hotová. Bez toho snu bych se pořád bezmocně motala v labyrintu vlastní poezie.

Ve výše zmíněném eseji píšete, že to, jak často se maďarská poezie obrací k tématu smrti, souvisí s osudem národa. Myslíte, že se i v tomhle projevuje tradice romantismu?

Nemyslím si, že by vymírání národa bylo nějakým ušlechtilým gestem, jak to stavěl romantismus. Když dnes nějaký národ zaniká, je to zkrátka tragédie, bez žádných hlubších významů. Skutečně významná je smrt jako taková, v každé literatuře. V té maďarské se k tomu přidává skutečnost, že jsme bez blízkého příbuzenstva, nežijeme v jazykovém prostředí jiných příbuzných národů. Téma opuštěnosti, blízkého zániku, je tedy v maďarské literatuře spíše nasnadě než dejme tomu ve slovanských literaturách.

Nemůže být literatura, která se prostřednictvím tématu smrti ptá po smyslu věcí a vrací se tak k otázce bytí, východiskem z postmoderní "bezstřednosti", která v maďarské literatuře donedávna dominovala?

Pokud jde o postmodernu, literární dílo může být jenom věrohodné, nebo nevěrohodné. Jsou mladší autoři považovaní za postmoderní, které čtu a řadím ke skutečně velkým autorům. Především je to István Kemény, ale patří k nim také Szilárd Borbély.

Už třeba jen ten můj sen je dokladem toho, že konfrontace se smrtí je nevyhnutelná, že, jak říká jedno maďarské přísloví, "kdo chce dudákem být, musí do pekla jít". To se ovšem opravdu týká spíš umění a umělců. Většinou si nemyslíme, že by měl peklem projít každý smrtelník, a ne pouze ten dudák, který na sebe bere i tragédii jiných. Nedávno jsem četla studii o Lévinasovi, toho mám hodně ráda. Autor studie upozorňuje na to, že Lévinas nepovažuje za hlavní starost člověka strach před smrtí, ale lhostejnost, která naši přítomnost a pomíjivost vůbec nebere na vědomí. Takhle jsem Lévinase sama vždycky vnímala. Myslím, že obecnou metafyzickou tíseň neuvěřitelně umocňují moderní životní podmínky, městský způsob života, který je mně ovšem také vlastní a ze kterého na mě jde bezmoc.

Utrpení, šílenství a smrt získává jako literární téma, zdá se mi, chápavé, vděčné publikum. Jestliže většina lidí, která vůbec nečte, dělá, jako by se jí tato témata netýkala, pak člověk, který se chce k vlastnímu osudu nějak postavit, najde v poezii, v literatuře, v umění vůbec, pomocníky. V eseji o Dostojevském píše Thomas Mann, že jménu velkého nemocného vzdají hold všichni, kdo díky němu sami nemuseli zešílet. Jenomže bychom všichni museli umět psát jako Dostojevskij, aby to fungovalo.

Protože je rozdíl mezi lékem a jedem...

Jenom musíme odhadnout správné proporce. Mám třeba moc ráda, když se můžu při četbě zasmát. Když píšu prózu, třeba takzvané strašidelné příběhy, tak se často rozesměju. Možná to ozřejmím, když nastíním výchozí situaci jedné svojí povídky. Na zahraničním architektonickém kongresu se sejdou muž a žena, kteří se kdysi dávno milovali, teď si ale házejí klacky pod nohy, odcizení a nevraživí sedí na slavnostním předávání cen. To předávání skončí fiaskem, protože organizátoři nemohou najít plaketu pro vítěze. Muž v obavách pohlédne na ženu a z jistých náznaků usuzuje, že přece jen patří k sobě. V hlavě se mu to rozvíří, nakonec dochází ke strašnému objevu. Nechci prozrazovat pointu, jde jen o tu situaci, která je absurdní, ale přitom jak ze života, směšná.

Mluvívá se o metafyzice slovních hříček, například v souvislosti s poezií Christiana Morgensterna. Jiskření slov, která by k sobě podle svého ustáleného významu nepatřila, "vystřeluje" i u některých současných maďarských básníků čtenáře někam za slova, nad jazyk. Nevybuchne ale slovní hra dřív, než se skrze ni stačíme dobrat podstaty?

K podstatě se můžeme dobrat prostřednictvím čehokoli, jen to musí být geniální. Mám slovní hříčky ráda, ale když něco stojí jen na nich... Někdy jazyk příliš devalvujeme, v poezii je hodně žonglérů a čtenáři pak nic nechápou, všechno se stírá. Přesto ale slova něco vyzařují, a když seskupení slov, kterému říkáme báseň, něco naskicuje, tak to něco beztak prosvěcuje mezi slovy a mezi řádky.

K tomu je ale potřeba věřit v jazyk.

Věřím tomu, že jazykem k nám něco proniká. V dobře napsaném textu však nepůsobí především jazyk sám, ale napětí vyvstávající mezi slovy. Vzrušuje a trápí nás otázka, která se vynořuje mezi řádky. Dobrá báseň odpovídá na otázky tak, jak by ten, kdo báseň píše, sám nedokázal. Pascal nazývá odpověď utajenou mezi řádky skrytým důkazem Boha. To ovšem předpokládá, že otázky musejí být upřímné, pak se můžeme přiblížit konečnému bodu.

Vaše poezie má silně osobní tón. Nakolik prostupná je podle vás hranice mezi osobním životem a poezií?

Moje poezie je tak osobní, že to těžko snáším, jsem totiž dost uzavřená nátura. Proto mi vadí, když se mě ptají na něco osobního, co s psaním nesouvisí. Ne že bych se chtěla tajit dejme tomu tím, že jsem žena, že mi bylo nedávno pětašedesát, že jsem Maďarka, mám dvě dcery a tři vnoučata. Ze sebeobrany a kvůli odpovědnosti, kterou cítím k vlastním dětem, jsem je nikdy nezatěžovala vlastními básničkami. Na univerzitě, kde jsem třicet sedm let učila, kolegové dlouhá léta nevěděli, že píšu. Stavím samozřejmě na evidencích, které plynou z toho, jak žiju, a to má v psaní určité následky. Žena, která se dívá do zrcadla, jde k holiči, v potu tváře vydělává na živobytí, v bolestech rodí děti... Ale v prózách je mou hlavní postavou skoro vždycky muž. Což také není podstatné, protože vzato do důsledků je to duše, a duše je bezpohlavní.

V básni Anima, v níž nastiňujete vztah mezi láskou a smrtí, je ale řeč o ženské duši.

Ano, v básních je to skutečně většinou Anima, ne Animus, v téhle básni pak výlučně ona. Žena, polovina, tedy neúplná, alespoň v platonském pojetí. Mystické básně svatého Jana od Kříže jsem ale překládala tak, že jsem si nemusela vybírat roli, ani měnit rod. S obecnou platností jsem tam mohla přelít vlastní smyslovou zkušenost, vázanou na vlastní ženství. Například to, že v lásce pociťujeme útěšnou přítomnost transcendence, že vystupujeme z vlastního těla, vzdáváme se sebe sama a stáváme se tím Druhým. Jeden z veršů Temné noci, "Amada en el Amado transformada" zní v mém překladu doslova "Dívka učiněna totožnou se Ženichem". Pokud lze věřit psychologii, prozrazuje tenhle verš spíš ženské než mužské vnímání, ale formulace svatého Jana od Kříže odráží společnou zkušenost.

Jedna z vašich básní začíná slovy "Kdykoli jsem žila". Odkazují na nějaké znásobené já, anebo odrážejí časovou následnost?

V těžkých chvílích jsem si myslela: Umřela jsem. Postavila jsem se ale zas na nohy a řekla si: Teď začnu všechno od začátku. V tom spočívá moje terapie. Pomohlo mi to zapomenout, co všechno jsem ztratila, například když skončila nějaká láska. V tomhle smyslu mám za sebou několik brutálně ukončených, odříznutých životů. Můj oblíbený autor, filozof László Tengelyi klade v knize Životní příběh a osudová událost otázku, která nás asi všechny nějak vzrušuje: nakolik jsme během našeho života totožní se sebou samými? Dochází k závěru, že existuje nějaká vypravěčská identita, že tedy jsme stále hlavními hrdiny vlastního života, ale nejsme stejní, jako jsme bývali. Citovanému verši "předcházel" příběh jedné lásky, která skončila takovouhle "smrtí".

Jak může být prostřednictvím zoufalství vyjádřena naděje? Popíšete to, čím Bůh není, a právě tím nabude obrysů?

Myslím, že naděje je nějakou milostí, nemůžeme si ji zasloužit. Může se nám jí dostat nebo nedostat, ale musíme žít, jako kdyby byla naše. I když většinou o ní jen víme, ale nedostává se nám jí. I pro mě je to snad nejtěžší úkol, to asi ani nemusím říkat. Měla bych psát básně, do nichž na rozevlátých křídlech vlétne naděje, i když jsem ji tam sama nevepsala, psala jsem třeba jenom o špinavých tramvajích na konci zimy a o tvářích zahalených do šera. Dobrá báseň a dobrá próza většinou ukazují, co je v nás a kolem nás špatného, od čeho bychom se měli oprostit, ale rozpoznat to, to je jen první krok. Když mi zemřel otec, přesně před dvaceti lety, napsala jsem báseň, která se pokoušela vyjít z opačné strany. Ne něco rozebírat, ale nasvítit drobné radosti nenávratně zakončeného života, evokovat světlé barvy života, drncání tramvají, Vánoce, jak mi je pro útěchu se zdviženým prstem připomíná můj zesnulý ze své zásvětní samoty, kde čeká. Psala jsem to, abych přesvědčila sebe sama, teď ale toužím po něčem jiném, taková útěcha mi nestačí.

Ale to už je také věc víry.

Nedávno jsem četla o setkání, k němuž došlo svého času v Ceausescově vězení. Psal o tom sedmihradský básník András Visky. Dva vězni si přes potrubí svých cel vyťukávali zprávy. Jeden z nich si stěžoval druhému, který čekal na popravu, že ztratil víru. Ten druhý po chvíli přemýšlení našel řešení v evangeliu podle Lukáše, "A blahoslavená, která uvěřila... " Věta evangelia pokračuje jinak, ale i v rámci tohohle příběhu obstojí jako útěcha, blahoslavený, kdo kdykoli, třeba jen chvíli, věřil. Sama jsem počátkem letošního roku zažila dva šťastné dny, kdy jsem věřila jako dosud nikdy. Předcházelo tomu setkání s mladou ženou, která byla ještě před několika lety ateist... kou, pak se obrátila na křesťanství, opustila doktorandské studium, budapešťské ro... diče, a dnes žije někde v Sedmihradsku v komunitě, kde se léčí alkoholici. Říkala, že v rámci studia četla bibli, až jednoho dne uvěřila, že to, co čte v Novém zákoně, je pravda. Jednou uprostřed noci jsem se pak sama probudila s tím, že chápu, co je to víra. První, co jsem cítila, byla vděčnost, a téměř současně s tím jsem začala litovat svých zanedbání. I když ty dva dny už pominuly, můžu snad na sebe vztáhnout tu větu z Lukášova evangelia a říct, že jsem šťastná. Claudel si před svým obrácením zapsal v deníku, že bloudil nejtemnějšími uličkami Paříže a místo názvů ulic Saint-Jacques a Fauburg Poissoniere četl na cedulích Pekelná ulice a ulice Zoufalství. Zdá se mi, že lidé se dnes motají v podobných uličkách.

Když se takové bloudění zaznamenává ve verších, je forma nějakým vodítkem?

Nedávno mě napadl obraz. Moje báseň leží ve skleněné rakvi, která umožňuje vidět negaci, ale nedovolí, aby hořkost jedu unikla ven. Zřejmě čeká na někoho, kdo ji vysvobodí, jako Sněhurka, než jí otrávené jablko vypadne z úst.

Skleněnou rakev si spojuji se strnulou formou. Sama ale přísně vázané básně ne... píšete.

To je pravda. I když v překladech jsem se zabývala i dost obtížnými formami. Třeba i překlad svatého Jana od Kříže byl náročný, protože ve španělštině je hodně asonancí, kvůli flektivnosti, a je tím pádem v souzvuku slov dost monotónní, maďarština zas tvoří slova skládáním, místo předložek a koncovek má přípony, které "přilepuje" na konec slov. Takže jsem to musela řešit čistými rýmy. V překladu tedy vázanou formu používám, ve svých básních jsem na tom jinak.

Napsala jste několik krátkých cyklů ve formě, která se podobá tercínám, ale očekávaný rým nakonec nepřijde. Proč jste tuto formu zvolila?

Tyhle pseudotercíny vznikly pod dojmem jedné lásky ve šťastném a zlomovém období kolem roku 1989, kdy mě navíc začalo poznávat trochu víc čtenářů. Všechno to pulzovalo, musela jsem tedy vymezit nějaký rámec. Zhušťovat, vyřadit plané verše. Takže čtyři sloky, tři verše, do toho se báseň musela vejít. Mám moc ráda vnitřní rýmy, jakých používal Eliot. To všechno si ale pak říká o nějaké metrum a melodii.

Na druhé straně je sbírka, která tehdy vznikla, plná vášně. A vášeň formu nezná. Kdybych ty básně šlifovala, byly by moc vyumělkované. Obojí, úplná vázanost i volná forma, svým způsobem svádí. V silně vázané formě můžou vyklouznout samotná slova. Třeba právě už zmíněný Szilárd Borbély má v básních taková místa, a mně se to moc líbí. Pokud je v básni slovo či verš, který něco vyzařuje, tak už má ta báseň právo na existenci. Každopádně v ní ale musí být nějaké klopýtnutí, kterým se její vybroušenost stvrdí, získá punc věrohodnosti. Nekupí se tam slovo na slovo, ale něco se narodí.

Znovuzrození Sněhurky?

To bych ráda. Snažím se.

Připravila Lucie Szymanowská.

Poznámky

1] Dopis ze 30. září nebo 1. října 1917. Motto zmíněné sbírky: Dobro a Zlo si někdy vymění / převleky, a najednou se ukáže, / že ztráta krve byla přílišná. / Co Dobro prolilo, přišlo vhod / Zlu, které užuž prohrávalo, když / na mém těle marně hledalo kam bodnout. / Drahoušku, krev se mi neřine / z plic, vyvěrá z rány. / Onen bojovník se třímá / mé choroby jak dítě matčiny / zástěry. Prozradím Ti tajemství: / neuzdravím se. Do lůžka / neuléhám s nemocí, a nemoc není tím, / co se zde v Siřemi léčí, / uléhám se zbraní, tu mám při ruce. A ony dvě / se spolu nesrovnají. Franz.

Zsuzsa Takácsová (1938), básnířka, překladatelka. Vystudovala hispanistiku a italianistiku (1964). Překládá španělskou, italskou, katalánskou, francouzskou, anglickou poezii (sv. Jan od Kříže, Fernando Pessoa aj). Je nositelkou několika literárních cen (1984 Gravesova cena, 1988 Cena Józsefa Attily, 1990 Cena Tibora Déryho, 1998 Cena Sándora Randótiho /za celoživotní dílo/, Cena Sándora Weörese, 2003 Vavřínový věnec Maďarské republiky). Vydala básnické sbírky Némajáték (Němohra, 1970), A búcsúzás részletei (Detaily loučení, 1977), Tükörfolyosó (Zrcadlová chodba, 1983), Eltékozolt esélyem (Promarněná příležitost, 1986), Sötét és fény kora (Čas tmy a světla, vybrané básně, 1989), Viszonyok könnye (Slza vztahů, 1992), Tárgyak könnye (Slza věcí), Utószó (Doslov, vybrané a nové básně, 1996), A bűnök számbavétele (Evidence hříchů, 1998), A letakart óra (Zakryté hodiny, 2001). Český překlad tří jejích básní byl otištěn v Amicus Revue 3/2003.