Alena Machoninová

Emigrace do literatury

"Máša se zahalovala do šály, dýchala do otevřené větračky a říkala, že všechno je to k nevydržení, že je třeba odjet, jednoduše utéct z tohoto města a z téhle země, zachránit se, že veškerý život tady ještě funguje podle zákonů džungle, zvířata musejí pořád řvát, ukazovat všem bez rozdílu svou sílu, krutost, bezcitnost, zastrašovat, ničit, dávit, tady se pořád musí dokazovat, že jsi silnější, zvířečtější, jakýkoliv projev lidskosti se tu vnímá jako slabost, ústupek, hloupost, tupost, přiznání vlastní prohry, tady dokonce ani s kočárkem nikdy v životě nepřejdeš přes silnici, dokonce ani na přechodu, protože ten, kdo je v autě, je silnější, zatímco ty jsi slabší než on, nemohoucnější, bezbrannější, a tebe jednoduše přejedou, porazí, smetou, rozmažou tě po asfaltu i s tvým kočárkem..."1

Tento nelítostný a hořký soud o Rusku pronáší Marie Dmitrijevna, hrdinka románu Vzjatije Izmailja (Dobytí Izmailu, 1999) Michaila Šiškina (1961), ruského spisovatele žijícího ve Švýcarsku, nedaleko Basileje. Šiškin kromě zmíněného Dobytí Izmailu napsal romány Zapisky Larionova (Larionovovy zápisky, 1993 - v časopise Znamja vyšly pod názvem Vsech ožidajet odna noč - Všechny čeká jedna noc), Veněrin volos (Venušin vlas, 2005), Pismovnik (Listář, 2010), novelu Slepoj muzykant (Slepý muzikant, 1994), dokumentární novelu Kampanila Svjatogo Marka (Kampanila svatého Marka, 2011), povídky Urok kalligrafii (Hodina kaligrafie, 1993, česky 2007) a Palto s chljastikom (Kabát s dragounem, 2011), esej Spasjonnyj jazyk (Zachráněný jazyk, 2001), literárně-historického průvodce Russkaja Švejcarija (Ruské Švýcarsko, 1999) a knihu esejů napsanou německy Montreux-Missolunghi-Astapowo: Auf den Spuren von Byron und Tolstoj (Montreux-Missolunghi-Astapowo: Po stopách Byrona a Tolstého, 2002). Jeho texty jsou přeloženy do dvou desítek jazyků. Šiškin je držitelem celé řady literárních cen. Na motivy románu Venušin vlas vzniklo v roce 2006 ve Studiu Petra Fomenka představení Samoje važnoje (To nejdůležitější). Zinscenováno bylo i Dobytí Izmailu (Moskevské divadlo MOST) a Listář (MCHAT).

Země, kde stařeny vypadávají z oken

Mášina slova o Rusku se nevyčerpávají nářky nad neuvěřitelným úsilím, které tady člověk musí vynakládat i při těch nejbanálnějších každodenních úkonech, jako je třeba přecházení cesty s kočárkem, případně bez něj, její litanie pokračuje na dalších dvou a půl stranách a končí rezignovanou konstatací: "Tady už se člověk ničeho dalšího nedočká [...], na této zemi leží prokletí, tady nic jiného nebude, nikdy nebude, nechají tě nažrat, nacpat si břicho k prasknutí, ale aby ses tady cítil jako člověk, to ti nikdy nedovolí..."2 A nejen Marie Dmitrijevna, ale nakonec i Hospodin na jiném místě téhož románu bezradně rozhodí rukama, vzdá se, když pochopí, že svůj vyvolený (ruský) národ z egyptského zajetí nikdy nevyvede. Pocit beznaděje a vědomí, že člověk je na tomto obrovském kusu země, nataženém přes devět časových pásem, odsouzen právě k takovému a žádnému jinému životu, je nyní, v předvolebním nečase, obzvlášť intenzivní součástí ruské každodennosti. A nejde tu jen o dojmy smyšlených postav, ale o autentický prožitek reálných lidí, žijících v zemi, o které Šiškin v eseji Zachráněný jazyk napsal, že oberiutské vypadávání stařen z oken je v ní jednoduše každodenní realitou, zcela běžným způsobem života. Není proto divu, že většinu ruských publikací Šiškinových románů provázely velmi bouřlivé diskuse, v nichž byl autor nejednou nařčen z vlastizrady, poklonkování před Západem i plagiátorství. Zároveň však Šiškin za své romány obdržel více než desítku literárních cen - nejen zahraničních, ale i těch nejprestižnějších ruských, jako je Národní literární cena Velká kniha, která mu byla udělena na konci listopadu roku 2011 za jeho poslední román Listář.

Za Dobytí Izmailu získal hned tři ocenění: Ruského Bookera, Cenu časopisu Znamja a Cenu Knihovny zahraniční literatury Globus za dílo, které přispívá ke sbližování národů a kultur. Posledně zmíněné ocenění - především pro zdůvodnění, za co se uděluje - vyprovokovalo recenzentku časopisu Novyj mir, Marii Remizovovou, k další vlně obvinění Šiškina ze zaprodanosti Západu a spolu s ním to schytal i západoevropský román a obecně i společnost: "Dnešní západní román si neklade a neřeší lidské otázky - západní společnost je pokládá za dávno vyřešené. Tolerance ke všemu uvnitř této společnosti, odmítnutí utrpení, bolesti a viny za každou cenu - a přizpůsobování všeho, co k této společnosti nepatří, jejím sterilním standardům - to je základ světonázoru dnešní západní kultury."3 Šiškinova Máša skutečně zbytečné utrpení pro utrpení rezolutně odmítá, touží po životě bez extrémů, alespoň po elementárních lidských právech a svobodách. A Michail Šiškin, který chápe stát jako místo k životu, jež nepotřebuje svou existenci stvrzovat neustálým hledáním smyslu,4 svými prózami nechtě roznítil dávný, nicméně stále doutnající spor "slavjanofilů" a "západníků", spor o dějinné úloze Ruska, o jejím vztahu k vnějšímu, především západnímu světu, se kterým se Rusko minimálně od dob Petra Velikého snažilo vždy vyrovnat, vůči kterému se snažilo vždy vymezit. "[...] cizí civilizace je pro ruskou kulturu zvláštním zrcadlem i výchozím bodem a základní smysl zájmu o 'cizí' v Rusku je tradičně metodou sebepoznání,"5 píše Jurij Michajlovič Lotman. Vzhledem k současnému politickému směřování země, k jejímu utkvělému pocitu výlučnosti, který je koncentrovaný v oxymóru suverénní demokracie, v níž je volební právo každého občana redukované na volbu předem vybraného a voličům předhozeného kandidáta, je zjevné, že přívrženci osobité cesty Ruska, které se neustále vzdaluje od zbytku světa (nejen v prostoru, ale nově i v čase), vítězí. Romány Michaila Šiškina stojí na opačném pólu, který má své kořeny ve Filosofických listech (1829-1831) Petra Jakovleviče Čaadajeva. Šiškinovy romány nejsou prvoplánovou kritikou Ruska, jsou spíše oním zrcadlem umožňujícím sebepoznání, které nemusí být vždy lichotivé, jsou usilovnou a upřímnou snahou autora o nalezení odpovědi na otázku, kterou si s jistou nadsázkou položil Palisandr Dalberg, hrdina románu Palisandreia (1985, česky 2010) ruského emigranta Saši Sokolova, s nímž bývá Šiškin často srovnáván: "Proč jsme si tak zamilovali Rusko, že i když opouštíme jeho hranice - opouštíme je na dlouhou dobu, ne-li navždy -, pořád se nedokážeme pro něj netrápit, nesoužit se."6 O nemožnosti osvobodit se od Ruska mluví také Šiškin: "Je možné odjet kamkoli, třeba do Alp, třeba do latinky, ale není možné sundat si z hlavy neviditelnou ušanku."7

Útočiště v jazyce literatury

Michail Šiškin hranice Ruska opustil v roce 1995. Patří tak ke čtvrté, respektive páté vlně ruské emigrace, která se v mnohém od těch předchozích liší - z Ruska odjížděla v devadesátých letech, ve zdánlivě svobodných a nadějeplných časech. Specifikum emigrace svého pokolení Šiškin spatřuje v následujícím: "Jde o to, že předchůdci z Montreux, Vermontu [V. Nabokov, A. Solženicyn - pozn. A. M.] a tak dál místo za místem z Ruska odjížděli do jeho prvotního hříchu. Carismus-komunismus - to byla rajská nevědomost zodpovědnosti za sebe sama. Život byl srozumitelný: špatný je režim, my jsme dobří. Vyženeme cara a KSSS - budeme žít jako lidi. A stalo se. Zatřásli jsme stromem poznání, nažrali jsme se jablek, až nás bolelo břicho. Před našimi zraky země dostala svobodu, aby se stala sama sebou. A stala se. Učinila svou svobodnou volbu. Převlékla si kůži. Mluví ale týmž jazykem. Celý problém je v jazyce. Musíme prostě pochopit, co je to ruský jazyk a ruská literatura."8 Šiškinův způsob psaní spočívá především v ustavičné snaze o pochopení toho, co je to ruský jazyk, který i se svou těžkopádnou abecedou zůstal pro autora, jenž opustil vlast - svou i svého jazyka -, nadále tím jediným možným způsobem vyjadřování, způsobem existence spisovatele.

Šiškinův lingvocentrismus posloužil části ruské kritiky jako další důvod k osočení autora ze snahy vlichotit se vkusu západního čtenáře. Nicméně právě v soustředěnosti na jazyk, který není pouhým prostředníkem významů, ale sám se stává jediným možným významem, je Šiškinova tvorba velmi úzce spjata s ruskou literární tradicí, tou její částí, která si uvědomovala naléhavou potřebu jazyk znásilněný ideologií (a nejen tou komunistickou) očistit. "Samozřejmě že řeč nelhala, zostudila se. Řeč nese ideologickou lež, různé klamy, morové rány a nemoci. [...] A řeč jako každý organismus, dokud je živý, nejenže má nemoci, ale také si proti nim vytváří protilátky, obranné síly. [...] A skutečně nevidím způsob, jak ještě léčit řeč něčím jiným než řečí,"9 napsal ruský konceptuální básník Vsevolod Někrasov. Z podobného etického východiska, z jakého vyšla tvorba experimentálních básníků přelomu padesátých a šedesátých let 20. století a konceptualistů let sedmdesátých a osmdesátých, vychází také Šiškin, když zdůrazňuje verbální podstatu ruské civilizace, v níž jako by spolu věčně zápolily dva principiálně odlišné jazyky - jazyk oficiální, státní, nesoucí smrtelnou nákazu a jazyk ruské literatury, který není ani tak formou existence jazyka, jako spíše formou existence netotalitního vědomí v Rusku: "Po roce 1917 se v Rusku kultivovalo totalitní vědomí, jehož hlavním principem bylo: 'Silnější zabírá lepší pryčny.' Zvláštní jazyk byl povolaný, aby udržoval ruský život ve stavu nekonečné občanské války. Totalitní vědomí dnes žije v jazyce televize, kde je hlavním principem dialogu překřičet toho druhého. Je to jazyk novin, které se v neúnosné míře bulvarizovaly. Je to jazyk ulice, kde se vulgární nadávky staly normou. Totalitní jazyk se vždy snaží člověka ponížit ŕ zlomit."10

Pokud se nebudeme soustředit pouze na životopisná fakta, jako je v dané souvislosti Šiškinovo manželství se švýcarskou slavistkou a očekávání narození syna ve stísněném moskevském komunálním bytě, do kterého doléhá nikdy neutichající řev ulice, byl Šiškinův odjezd z Ruska motivovaný nebo dokonce i vynucený také potřebou zbavit se nepřetržitého ponižování totalitním jazykem, neodbytnou touhou vymknout se totalitnímu vědomí formovanému na úrovni jazyka - jak komunistického, tak nového Ruska devadesátých let i toho dnešního. Zdá se, že pro Šiškina emigrace neznamená jen odjezd do pomyslného alpského ráje za hranice reálného ruského státu, který nepřestává mučit své obyvatele, ale ještě před tím se jím stal odchod do principiálně odlišného světa - do svébytného a svobodného časoprostoru literatury, který se stává útočištěm v tom bezútěšném vnějším světě. Šiškinův lingvocentrismus spočívá především v chápání literatury a jejího jazyka jako obrany před oním totalitním vědomím agresivního sociálního prostoru. Nevyrůstá ani tak ze západní filozofie jazyka, jako spíše z ruské tradice, kdy se například v lágru rekonstruování cizích básní v paměti stávalo jediným úkrytem, jedinou spojnicí se světem prostým neustálého ponižování - právě tady, více než kde jinde, byl jazyk poezie obranou.

Lekce kaligrafie

Jazyk literatury je pro Šiškina výhradně jazykem psaným, který jako by nikdy nebyl v žádném poměru k mluvenému slovu, a stává se ústředním tématem všech jeho próz počínaje první publikovanou povídkou Hodina kaligrafie. Tu je dokonce možné považovat za autorův osobitý manifest psaní i jeho vztahu k písmu a potažmo i k jazyku.

Ústřední postavou povídky je soudní zapisovatel, tedy člověk, který, podobně jako spisovatel, s pomocí pera fixuje cizí životy v písmu, a je schopen vnímat je pouze v rámci procesu psaní: "Vše, co se děje ve vašem životě, se okamžitě projeví na špičce vašeho pera,"11 zní jedna z ústředních tezí hlavního hrdiny povídky. I v dalších Šiškinových románech budou neustále přítomni zapisovatelé, písaři, stenografistky, pisatelé dopisů - všichni ti, pro něž je naprosto nezbytné zaznamenat život, ať už svůj, nebo cizí na papíře, a tímto způsobem jej jednou provždy uchovat, uchránit před zánikem. "Já jenom zapisuju. Otázka-odpověď. Aby po vás něco zůstalo. Po vás zůstane jenom to, co já teď zapíšu,"12 nejednou opakuje vyšetřovatel, který vede pohovor s uprchlíky v románu Venušin vlas. To, co nebylo zapsáno, přestává existovat, respektive jako by nikdy ani neexistovalo: "Pokud se nezapíše to, co se ve skutečnosti stalo [...], všechno zmizí a nic nezůstane, jako by to ani nebylo,"13 říká o národech, jež nemají písemnost, otec hrdinky Venušina vlasu, když na svou dceru naléhá, aby si vedla deník. Její deník, fiktivní deník skutečně žijící sovětské estrádní zpěvačky Izabelly Jurjevové (1899-2000), který je součástí románu, se tak stává Šiškinovou vzpourou proti smrti, která je v reálném, byť celé jedno století trvajícím životě nevyhnutelná. Přitom psaní, ona "lekce kaligrafie", spočívá především v pokusu vypořádat se se smrtí, respektive se smrtelností lidského těla: "A jeho slova zůstala a on v nich, stala se jeho tělem. To je jediná skutečná nesmrtelnost. Žádná jiná neexistuje."14

Osobitou "lekci kaligrafie" dává soudní zapisovatel Jevgenij Alexandrovič ženě, jež v průběhu povídky stihne vystřídat hned několik jmen - identit nahuštěných asociacemi s tradicí ruské klasické literatury (nejprve se objevuje jako Sofie Pavlovna, později jako Taťjana Dmitrijevna, Nastasja Filippovna a nakonec jako Anna Arkaďjevna).15 Tato lekce je rozhovorem o psaní i strastiplném životě, o tom, že život obou jeho aktérů se odehrává a naplňuje pouze v písmu.

Povídka doslova začíná velkým písmenem: "Velké písmeno, Sofie Pavlovno, to je počátek všech počátků, takže začneme u něj."16 A stejně doslovně končí také tečkou: "Můj bože, vždyť oč je lepší než já nebo třeba vy, aby ho bylo možné litovat, neboť takový případ se ještě nestal, třebaže by to byl ten nejdelší a nejzamotanější, na jehož konci, protože víc už nic nebude, by pero nemohlo neudělat tečku."17 Šiškin si nejen pro tento případ, ale i pro případ svých dalších textů dvojitě - jak znakem, tak jeho významem - rámuje svůj výsadní prostor, do kterého se rozhodl emigrovat, prostor literatury osvobozený od vnější reality, od hrubého sociálního světa, od jeho pomíjivosti. Podstatné není to, co bylo před počátečním písmenem, ačkoli čtenář Šiškinových románů může mít někdy pocit, že vyprávění začíná kdesi zprostředka, podstatné není ani to, co je za tečkou, ačkoli čtenáři se může opět zdát, že vyprávění bylo přerváno kdesi v půli. Podstatné je jen to, co se nachází mezi těmito dvěma protilehlými body, co už je obsaženo v počátečním písmenu: "Současně první pohyb pera směřuje k tečce, což je znak jak naděje, tak nesmyslnosti reality. V prvním písmenu je, jako v embryu, utajen celý další život až do úplného konce [...]."18 Kaligrafie v Šiškinově podání neznamená jen umění krasopisu zdůrazňující nezaměnitelnost pisatelova rukopisu a jedinečnost jeho osobnosti ("Povězte mi o člověku a já vám bez chyby určím, jaký má rukopis."19), ačkoli i to je podstatné. V Hodině kaligrafie právě grafologický rozbor lístku nakonec zvrátí celý soudní proces, když z tohoto jediného důkazu Jevgenij Alexandrovič vyčte vinu obžalovaného: "Vždyť na rukopise je nejdůležitější napojování písmen, to se nedá ani zfalšovat, ani změnit."20

Totální román

Kaligrafie je pro Šiškina především uměním nalézat neviditelné vazby, které spojují počátek s koncem, respektive napříč všemi směry propojují v takto ohraničeném prostoru všechno se vším: "Vidíte, linie se táhne mezi kalamářem a tady tím esem, které sletělo na parkety, mezi pedálem klavíru a stínem větví na parapetu, mezi mnou a vámi. Jsou to svým způsobem šlachy, které nedovolují světu se rozpadnout. Linie udělaná perem je právě tohle, je jakoby zhmotněné spojení. A písmena, to není nic jiného než čáry, linie svázané kvůli pevnosti uzlíky a smyčkami."21 V posledním Šiškinově románu Listář se tyto zvláštní spojnice, které drží svět pohromadě a chrání jej před rozpadem, objevují v podobě rýmů: "Všechno se rýmuje! Koukni se kolem! To jsou přece rýmy! Tady je viditelný svět a tady, když zavřeš oči, neviditelný. A tady jsou hodinové ručičky a tady je k nim rým - ulita křídlatce, která se ve světě proměnila v popelník. [...] Všechno na světě se rýmuje se vším na světě. Ňyhle rýmy propojují svět, stloukají ho jako hřebíky zatlučené po hlavičky, aby se nerozpadl."22 Zrýmovanost celého světa, jeho provázanost tenkými tahy pera, jeho propojenost samotným způsobem psaní znamená urputnou snahu autora o zrušení lineárního písma zcela v duchu tvrzení Jacquese Derridy: "Konec lineárního písma je skutečně koncem knihy i přesto, že se doposud právě do knihy s větším či menším úspěchem daří umísťovat nová písma - literární i teoretická. Přitom nejde ani tak o to svěřit knižní vazbě nevydané rukopisy, jako spíše o to, abychom si nakonec přečetli to, co už bylo v jiných svazcích napsáno mezi řádky. Proto když začínáme psát nelineárně, čteme zároveň již napsané, jen jinak uspořádané v prostoru."23 Šiškinův pokus o vytvoření totálního, nelineárního textu, uspořádaného jinak nejen v prostoru, ale i v čase pramení z potřeby vyrovnat se se vším tím neobsáhnutelným množstvím textů, jež vyprodukovala lidská civilizace a jež ještě vyprodukuje: "Vždyť všechno je již napsáno. A vždy už všechno napsáno bylo a vždy bude."24 Šiškinův způsob psaní je v jistém smyslu skutečně koncem knihy, ačkoli jeho texty vycházejí v klasické knižní úpravě a jednotlivá písmena textu plynou v lineární posloupnosti od začátku do konce, řádek po řádku, aniž by se autor uchyloval k jakýmkoli experimentům s (typo)grafickým členěním výpovědi na ploše stránky. Přesněji řečeno, Šiškinův způsob psaní znamená konec knihy, jakým byla v pojetí ruského klasického románu, který je vystavěn jako ucelená ideová výpověď. Tento konec však není demonstrativním bojem s tradicí, jejím odmítnutím, ale pokusem vyrovnat se s ní a navázat na ni principiálně novým typem románu, který je naopak roztříštěnou, nelineárně plynoucí výpovědí, která chce obsáhnout vše beze zbytku, a která proto od čtenáře vyžaduje zvláštní dovednost, umění souběžného čtení. To spočívá ve schopnosti odhalovat intertextové zdroje celých odstavců, ale i jednotlivých vět a také slov, aniž by byly označeny autorem, často dokonce aniž by je do textu sám autor vědomě vkládal. Pro Šiškina je podstatné, že každý čtenář k jeho románům přistupuje s větší či menší mírou vlastní čtenářské zkušenosti, s různě velkým závažím za život přečtených textů, ke kterým se Šiškinovy romány asociativně všemi směry rozvětvují. Sám Šiškin s ohledem na svou velmi bohatou čtenářskou zkušenost vkládá do každého jednotlivého slova celý řetězec jeho minulých inkarnací - zjevných jako v případě jmen spolubesednic Jevgenije Alexandroviče, ale i méně zjevných jako může být prostý souhlas - ano, které v Šiškinově pojetí doslova obrůstá literární tradicí: "[...] 'obyčejný' čtenář pochopitelně nemusí nutně poznat, odkud je vyňata ta která věta. Pro mě je důležité, že ideální čtenář zná všechno. Prostému čtenáři okamžitě dojde, že věta 'Ano', která uzavírá tento kousek, je Joyceovo 'Yes', které uzavírá jeho román. Pro mě je ale také důležité, že ideální čtenář ví, že toto 'Ano' je poslední odpovědí Velemira Chlebnikova na otázku venkovanky, v jejímž domě umíral: 'Tak co, je těžké umírat?''3f"25 Každý čtenář si do tohoto všedního slůvka vyjadřujícího souhlas může vložit svou vlastní asociaci z oblasti písemnictví, tj. z oblasti jazyka, jenž čelí totalitnímu vědomí. Šiškinův požadavek paralelního čtení nespočívá ani tak v jednoznačnosti autorem konstruovaných asociativních řad, jako spíše v jejich nutnosti, v nevyhnutelnosti samotného větvení textu, který jako by byl součástí Borgesovy Knihovny, jež je nekonečná a periodická, jež obsahuje všechny myslitelné texty. Šiškin, který v reakci na obvinění z plagiátorství, píše: "Chci napsat ideální text, text textů, který se bude skládat z úryvků ze všeho, co bylo kdysi napsáno. Z těch úlomků se musí složit nová mozaika. Ze starých slov vznikne principiálně nová kniha, o něčem úplně jiném, protože to je moje volba, můj obraz mého světa, který ještě nebyl a potom nikdy nebude,"26 by si za svá mohl vzít slova z Borgesovy Babylónské knihovny odpovídající na otázku proč psát v situaci, kdy už je vše napsáno: "Tím, že soustavně píšu, vymaňuji se ze současného stavu lidstva. Jistota, že už bylo všechno napsáno, nás znemožňuje a připodobňuje nás přízrakům."27 Šiškinova představa jakéhosi nedozírně velkého shromaždiště textů se přece jen od Borgesovy nekonečné Knihovny v něčem liší. V té Šiškinově jsou sice rovněž obsaženy všechny minulé i budoucí texty, nikoli však už jejich kombinace: ty jsou vždy jedinečným a neopakovatelným tvůrčím aktem - autorovým i čtenářovým.

Časoprostorová propast

Šiškinovy romány představují velmi pestrou mozaiku sestavenou z různě velkých i různě starých zlomků cizích, jako cizích stylizovaných i vlastních textů. Spáry, které tyto úlomky spojují, jsou jen sotva pozorovatelné, stejně jako přechody mezi jednotlivými dějovými liniemi, které tak jako se znenadání objevily, zase nečekaně mizí a znovu se bez jakékoli výstrahy objevují na zcela novém místě textu. Čtenář uvyklý lineárnímu čtení se cítí dezorientovaný, neboť jediné, co s naprostou jistotou cítí, je, že se "přetrhl spojovací článek v řetězu a rozpadl se obvyklý řetězec času,"28 jak si tato Hamletova slova přeonačil pokrevní příbuzný Šiškinových hrdinů Palisandr Dalberg. Spolu s tím se rozpadla také tradiční jednota dalších dvou složek - místa a děje. Šiškin podobně jako Borgesův autor Zahrady, v které se cestičky rozvětvují jako by nevěřil v jednotný čas, ale jakousi nekonečnou sérii chaoticky ubíhajících časů: "Tato spleť časů, jež se přibližují, rozvětvují nebo se po celá staletí k sobě chovají nevšímavě, zahrnuje všechny možnosti. Neexistujeme ve většině těch časů. V některých existujete vy, a já ne. V jiných existuji já, a vy ne. V jiných zas existujeme oba. V tomto čase, který mi poskytuje šťastná náhoda, jste přišel do mého domu. V jiném čase jste mě našel mrtvého, když jste procházel zahradou. V jiném čase zas říkám přesně stejná slova, ale jsem omyl, přízrak."29 Šiškina ze všeho nejvíce zajímá právě čas průniku, čas, ve kterém se hrdinové setkávají, čas, který ovšem nemá nic společného s reálným časem za hranicí literatury. Jedná se o čas psaní, respektive čtení románu i jakéhokoli jiného psaného textu, který zaručuje tato setkání, protnutí zdánlivě různoběžných časů, ale i prostorů.

Za první světové války si zmiňovaná hrdinka Venušina vlasu, Izabella, do svého deníku přepisuje dopisy z fronty od svého milého, Aljoši. Prostorem jejich milostných schůzek nejsou potemnělá zákoutí parků ani prázdné dvory domů, ale popsané stránky deníku, jejich společného deníku - slova napsaná nejprve jeho rukou a poté, co byla doručena adresátce, přepsaná její: "Jako bychom se s ním spojovali právě takhle: skrze tato slova, skrze tato písmena."30 Aljoša ve válce zemřel. Teprve po měsíci Izabelle přichází jeho opožděný dopis z času, v němž byl ještě naživu, v němž ani netušil svou smrt: "A ráno přišel dopis - četla jsem jej, radovala jsem se, že je naživu, ale Aljoša už nebyl."31 V tomto Izabellině deníkovém zápisku se střetávají dva zcela odlišné časoprostory - na jedné straně časoprostor písma, v němž Aljoša zůstává navždy živý, na straně druhé časoprostor reálného života, v němž již dávno zahynul. Šiškin, který mottem tohoto románu učinil slova: "Neboť slovem byl stvořen svět a slovem budeme vzkříšeni,"32 pochopitelně volí první variantu věčného života v písmu. "Smyslem knihy je, aby jako by vstala z hrobu: zdá se, že zemřela, a všichni na ni zapomněli a v tom jí říkáte: pojď ven!"33 vysvětluje v románu redaktorka Šiškinově alter egu, proč má napsat knihu o životě Izabelly Jurjevové. Smrt, ke které došlo v jakémsi vzdáleném reálném časoprostoru, je tak skutečně často východiskem Šiškinova psaní, jak upozornila Irina Kaspe v recenzi na Venušin vlas.34 A psaní Šiškin chápe jako pokus smrti vzdorovat, jako jediný způsob, jak se jí postavit.

Motiv setkání dvou zamilovaných hrdinů v časoprostoru dopisů, jen letmo načrtnutý ve Venušině vlasu, Šiškin rozvinul ve svém posledním románu Listář. Šiškinovy romány se tak intertextuálně nerozvětvují pouze k cizím textům, ale i mezi sebou navzájem a tvoří jeden velký a stále se rozrůstající celek, zabydlený množstvím postav s těmi nejrůznějšími životními osudy, které se mohou prolnout pouze na stránkách knihy. Listář je zvláštní milostnou korespondencí dvou pisatelů - Saši a Volodi. Sám název, který odkazuje k tradici normativních sborníků vzorových dopisů, napovídá, že se nejedná o klasický epistolární román. Oba pisatele rozděluje obrovská časoprostorová propast - Saša píše z Moskvy odkudsi z druhé poloviny 20. století, Voloďa, stejně jako Izabellin Aljoša, píše z války, z tažení velmocí proti tzv. boxerskému povstání v Číně roku 1900. Zatímco prostorové vzdálenosti je v reálném světě ještě možné překonat, časové nikoli. Nicméně svět, ve kterém žijí oba hrdinové, je světem vymezeným oním velkým počátečním písmenem a onou závěrečnou tečkou. Prostor, ve kterém žijí, jsou popsané stránky knihy: "Zase mám před sebou list papíru - mé spojení s tebou,"35 píše Voloďa Saše. Čas, ve kterém žijí, je momentem jejich psaní, respektive čtení. Sami hrdinové jsou si této své zvláštní existence vědomi. Když Voloďa píše Saše o staré sousedce, kterou si pamatuje z dětství, zamyslí se nad napsaným: "[...] jak se ta stařena, na kterou si snad nikdo kromě mě nepamatuje, dostala sem k nám?"36 Sem k nám, znamená právě do toho zvláštního časoprostoru korespondence, kde ožívají i téměř všemi zapomenutí a docela bezvýznamní lidé, kde základní životní funkcí hrdinů není dýchání ani krevní oběh, ale psaní: "Takže pokud píšu tyhle řádky, znamená to, že se se mnou nic nestalo! Píšu - to znamená, že jsem naživu."37A znamená to také, že pokud člověk nepíše a není ani nikým zapsaný, jednoduše není. "Ještě nejste. Vidíte - prázdné listy papíru,"38 říká vyšetřovatel žadateli o azyl, který se své neexistenci marně brání: "Vždyť jsem přece tady, přišel jsem. Sedím tady. Dívám se z toho zasněženého okna."39 Odpovědí mu je rezolutní vyšetřovatelovo: "Ale prosím vás, nikdo tady zatím není."40

Nedostatečnost slov

Lidský život musí být zapsaný: "Pište, lidi! Schovávejte si dopisy!"41 vybízí Vadim Šefner ve své autobiografické próze, která se, jak si všiml Martyn Ganin,42 stala jedním ze zdrojů Šiškinova Listáře. Zapsaný však musí být ten reálný život, se všemi jeho podrobnostmi, i těmi nejbezvýznamnějšími: "[...] všechno je důležité, každé slovo. Jakékoli, třeba i ten velbloud."43 Se všemi jeho příběhy - nikoli těmi vyprávěnými, ale těmi žitými, které právě v reálném životě na rozdíl od klasického románu, chápaného jako celistvá výpověď, zůstávají často nedokončené, bez zjevných předělů, den za dnem přecházejí jeden do druhého a jedinou jejich pointou společnou pro všechny beze zbytku je smrt. Nicméně všichni Šiškinovi píšící nebo jen zapisující hrdinové v této své snaze o zvěčnění vlastního i cizího života v písmu narážejí na nepřekonatelný problém, který úzkostlivě reflektují, jako například hrdina Listáře Voloďa, jenž touží stát se spisovatelem: "Čím víc jsem se přemisťoval do slov, tím očividnější byla bezmoc slovy cokoli vyjádřit. [...] To nejdůležitější - přítomnost - se do žádných slov narvat nedá. [...] Mluvím o nedostatečnosti slov. Pokud necítíš nedostatečnost slov, znamená to, že slovům vůbec nerozumíš."44 A v podstatě o tomtéž hovoří také tlumočník (ve svém skutečném životě jím byl i Michail Šiškin), onen vyšetřovatel z Venušina vlasu: "Co si počít, když se má pojmenovat to, co je tak blízko, ale pro co neexistují slova? Přesněji ta, co jsou, vůbec nic nevysvětlují, tím spíš, že jsou nemocná, špinavá a odporná. Máme tak málo slov pro stav duše a ještě méně pro stav těla! [...] Vymýšlet si nová slova? Psát tečky nebo pomlčky? Pane Bože, takže to, co jsme líbali, se bude skládat ze samých vynechávek!"45 Pološílený stařík Jevgenij Borisovič, manžel Marie Dmitrijevny, se s touto bezmocí slov, která pramení z jejich nejednoznačnosti a je příčinou věčných nedorozumění, snaží ze všech sil bojovat. Pokouší se vymyslet celý nový umělý jazyk, který by se obešel beze slov, dostává se však do slepé uličky: "Co může být jednodušší než jazyk gest. [...] Ale z druhé strany, aby člověk řekl: zemřel jsem - musí si lehnout a zemřít."46 V rozhovoru se Lvem Danilkinem se Michail Šiškin brání ztotožnění s tímto staříkem posedlým myšlenkou na vytvoření univerzálního a významově průzračného jazyka: "Všechny moje texty nikdy nebyly o slovech, ale 'o životě' [...]."47 Všechny Šiškinovy texty jsou skutečně "o životě", nicméně o životě ve slovech, která nejsou zapotřebí jen v případě absolutní blízkosti: "Musíme být vedle sebe už jen proto, aby nebyla třeba žádná slova,"48 jak si do svého deníku poznamenává Izabella. Avšak Šiškinovy texty vždy naopak vypovídají o propastné časoprostorové vzdálenosti, která odděluje jednotlivé hrdiny stejně jako stylové roviny textu. Tato vzdálenost je spolu se smrtí, která je tím nejabsolutnějším odloučením, jejich východiskem. Teprve zapsaná slova, jakkoli bezradná a nedostatečná, jsou s to ji ne-li překonat, tak alespoň zmenšit. Na rozdíl od svého zmateného hrdiny Šiškin neusiluje o vytvoření celosvětového jazyka, který by zbavil reálný svět neporozumění. Jde spíše opačným směrem - od jednoznačnosti vnějšího jazyka totalitního vědomí k mnohoznačnosti jazyka literatury, který je neustálou aktualizací nových významů zdánlivě všedních a opotřebovaných slov.

Šiškinův způsob psaní je fascinující především pro autorovo neobyčejné jazykové cítění. Šiškin si velmi umně pohrává s nejrůznějšími stylistickými úrovněmi ruského (psaného) jazyka, které v konečném efektu stojí nad jednotlivými dějovými liniemi i nad všemi jejich aktéry. Ti se proměňují ve své vyprávěné a pochopitelně i zapsané příběhy: "Příběh je ruka, vy jste rukavice. Příběhy si vás mění jako rukavice. Pochopte to, příběhy jsou živé bytosti."49

Příběhy, které píše Michail Šiškin, jsou docela obyčejné. Jsou to vyprávění o letních prázdninách, o kdysi nenáviděných učitelích, o prvních láskách i o prvních setkáních se smrtí blízkých, o narození dětí, o vyhasínajících vztazích a hroutících se manželstvích, o hrůzách války, které nespočívají jen v hromadách mrtvých těl, ale i ve strachu z očekávání vlastní smrti, o každodennosti, která je prostá velkých hrdinských činů, zato však plná těch drobných a často neméně hrdinských. Při pokusu o jejich převyprávění by z nich na tomto místě bylo jen jakési ne zrovna podařené melodrama: "Každý vypráví, jak umí."50 A Michail Šiškin ve svých prózách dokazuje, že skutečně vyprávět umí. Jeho texty se stávají oním útočištěm, které člověka chrání před pinožením se v nelítostné a absurdní realitě, která není jen výsadou Ruska, ale i českých zemí.

Poznámky:

1] Šiškin, M. Vzjatije Izmaila. Moskva: AST / Astrel 2010, s. 149. (zde i dále, pokud není uvedeno jinak, přeložila A. M.) 2] Šiškin, M. Tamtéž, s. 152. 3] Remizova, M. Vniz po lestnice, veduščej vniz. In: Novyj mir 2000/5, s. 193. 4] Viz Danilkin, L. Pisma russkogo putěščestvennika. [Rozhovor s M. Šiškinem]. In: Afiša 2010/279. 5] Lotman, J. M. Sovremennosť meždu Vostokom i Zapadom. In: Znamja 1997/9. s. 160. 6] Sokolov, S. Palisandreia. Přeložil J. Šedivý. Praha: Prostor 2010, s. 235. 7] Aleksandrov, N. Tot, kto vzjal Izmail. In: Itogi 2000/42. 8] Morev, G. "Jazyk - eto oborona." Michail Šiškin o novom tipe romana, russkom jazyke i ljubvi k Akakiju Akakijeviču. [Rozhovor s M. Šiškinem]. In: Kritičeskaja Massa 2005/2. 9] Někrasov, V. Koncept kak avangard avangarda. In: Někrasov, V., Žuravljova, A. Paket. Moskva 1996, s. 296, 297. 10] Archangelskij, A. Soprotivlenije matu. [Rozhovor s M. Šiškinem]. In: Ogoňok 2005/27, s. 61. 11] Šiškin, M. Hodina kaligrafie. Přeložil M. Poledník. In: Bolšuchin, L., Řehoříková, L. eds. Antologie ruských povídek. Brno: Větrné mlýny 2007, s. 327. 12] Šiškin, M. Veněrin volos. Moskva: AST / Astrel 2010, s. 300. 13] Šiškin, M. Tamtéž, s. 127. 14] Šiškin, M. Pismovnik. Moskva: AST / Astrel 2010, s. 217. 15] Sofie Pavlovna Famusovová - A. S. Gribojedov: Hoře z rozumu; Taťjana Dmitrijevna Larinová - A. S. Puškin: Evžen Oněgin; Nastasja Filippovna Baraškovová -

F. M. Dostojevskij: Idiot; Anna Arkaďjevna Karenina - L. N. Tolstoj: Anna Karenina. 16] Šiškin, M. Hodina kaligrafie, s. 326. 17] Šiškin, M. Tamtéž, s. 341. 18] Šiškin, M. Tamtéž, s. 326. 19] Šiškin, M. Tamtéž, s. 327. 20] Šiškin, M. Tamtéž, s. 339-340. 21] Šiškin, M. Tamtéž, s. 327. 22] Šiškin, M. Pismovnik. Moskva: AST /Astrel 2010, s. 11. 23] Derrida, J. De la grammatologie. Paris: Les Édition de Minuit 1967, s. 129. 24] Morev, G. "Jazyk - eto oborona." Michail Šiškin o novom tipe romana, russkom jazyke i ljubvi k Akakiju Akakijeviču. [Rozhovor s M. Šiškinem]. In: Kritičeskaja Massa 2005/2. 25] Šiškin, M. [Otevřený dopis]. In: mezh-du.livejournal.com/9359.html. 26] Šiškin, M. Tamtéž. 27] Borges, J. L. Babylonská knihovna. In: Borges, J. L. Nesmrtelnost. Přeložili K. Uhlíř. Praha: Hynek 1999, s. 145. 28] Sokolov, S. Palisandreia, s. 118. 29] Borges, J. L. Zahrada, v které se cestičky rozvětvují. In: Borges, J. L. Nesmrtelnost. Přeložili K. Uhlíř. Praha: Hynek 1999, s. 155. 30] Šiškin, M. Veněrin volos, s. 265. 31] Šiškin, M. Tamtéž, s. 309. 32] Šiškin, M. Tamtéž, s. 6. 33] Šiškin, M. Tamtéž, s. 109-110. 34] Viz Kaspe, I. I slava jej venok plela. In: Novoje litěraturnoje obozrenije 2005/75, s. 291-300. 35] Šiškin, M. Pismovnik, s. 243. 36] Šiškin, M. Tamtéž, s. 142. 37] Šiškin, M. Tamtéž, s. 150-151. 38] Šiškin, M. Veněrin volos, s. 131. 39] Šiškin, M. Tamtéž, s. 131. 40] Šiškin, M. Tamtéž, s. 131. 41] Šefner, V. Imja dlja pticy, ili Čajepitije na žoltoj verandě. In: Imja dlja pticy. Povesti. Leningrad: Sovetskij pisatel leningradskoje otdělenije 1977, s. 136. 42] Viz Ganin, M. Michail Šiškin: Pismovnik. [Recenze]. In: www.openspace.ru/literature/events/details/17894/. 43] Šiškin, M. Veněrin volos, s. 59. 44] Šiškin, M. Pismovnik, s. 218-219. 45] Šiškin, M. Veněrin volos, s. 470. 46] Šiškin, M. Vzjatije Izmaila, s. 241. 47] Danilkin, L. Pisma russkogo putěščestvennika. [Rozhovor s M. Šiškinem]. In: Afiša 2010/279. 48] Šiškin, M. Veněrin volos, s. 395. 49] Šiškin, M. Tamtéž, s. 131. 50] Šiškin, M. Tamtéž, s. 52.

Alena Machoninová (1980) vystudovala rusistiku a postgraduálně komparatistiku na FF UK v Praze. Působí na Moskevské státní univerzitě.