Martin Nodl

Glosy historické XLII

Kněžská korespondence Jednoty bratrské 1610-1618

A pak že dnes již není možné nic objevit. Archiv Matouše Konečného, posledního mladoboleslavského biskupa Jednoty bratrské, skeptickým pohledům na naši minulost přivřel víčka. Jak už tomu ale bývá, za objevem stála náhoda, nebo spíše štěstí polských stavebních dělníků, kteří našli v zásypu klenby minoritského kláštera, kdysi to sídla bratrských biskupů "na Karmeli", dřevěné truhličky se stovkami dopisů. Na rozdíl od desítek archeologických artefaktů, které si jejich nálezci uložili do svých "tajných, soukromých sbírek", čímž zničili jejich historickou, tedy nálezovou hodnotu, však polští dělníci nález odevzdali.

A štěstí v tomto případě přálo připraveným. Jestliže tisíce archeologických vykopávek skončily zběžně zdokumentovány v depozitářích muzeí či archeologických ústavů, aniž by se kdy dočkaly zevrubného zpracování, nemluvě o publikování a náležité interpretaci, tak v případě mladoboleslavského "pokladu" trvala cesta od objevení přes udělení grantového projektu až ke knižní podobě edice první části korpusu dopisů pouhých pět let. Je to proklatě málo! Mladý historik Jiří Just, který se zevrubně zaobírá dějinami Jednoty bratrské, resp. reformace ve druhé polovině 16. a na počátku 17. století, však onu karmelskou výzvu přijal za vlastní a kritickým způsobem zpřístupnil 119 listů, které si mezi sebou vyměnili kněží a biskupové českých diecézí Jednoty bratrské v letech 1610-1618. Jak je na první pohled patrné, objevnost bratrské korespondence nespočívá v rozkrytí zásadně nových poznatků o postojích radikálně reformační náboženské minority po vydání Rudolfova Majestátu, nýbrž ve vnesení nového světla do fungování bratrské církevní správy. Z velkých bratrských témat se zde odrážejí pouze věčné diskuse o původu, resp. počátcích bratrského kněžství, a různé polohy napětí mezi bratrskými laiky a bratrskými duchovními, kteří se přes ochranu vrchností, projevovanou perzekvovaným sborům již od konce 15. století, snažili veškeré ingerence světské moci do církevního života zamezit, vědomi si úskalí úzké provázanosti, moderně řečeno, spojení "trůnu" a "oltáře". Bratrská korespondence totiž především odhaluje podobu disciplinace neřádně žijících duchovních, kterou jsme prozatím znali pouze z normativních pramenů, způsoby uzavírání kněžských manželství, do nichž výrazně zasahovali bratrští starší, či postoje ke konvertitům z řad duchovních, kteří se s Jednotou rozešli a hledali uplatnění v řadách jiných reformačních církví. Korpus dopisů pak zároveň vnáší nové světlo do způsobu a především rychlosti komunikace mezi těmi, kdo žádají o radu, a těmi, kdo poučují. Zpravidla se tak dělo ihned, aby nešel posel s prázdnou, popřípadě po relativně krátké době, jež odvisela od možnosti doručit více zásilek najednou. Každopádně v rámci Jednoty bratrské evidentně existovala snaha vyřešit sporné záležitosti co nejrychleji! Ačkoli tedy komunikační možnosti počátku 17. věku byly neskonale horší, než je tomu dnes, přesto dokázala tehdejší náboženská společenství řešit vlastní problémy mnohem rychleji než v době informačního věku, kdy se soudní spory táhnou léta, přičemž mnohdy se jedna ze stran smírčího či soudního rozsudku ani nedočká. I v tom jsou paradoxy dějin, na něž kněžská korespondence v Jednotě bratrské mimoděk poukazuje: s rozvojem možností šíření informací se komunikace spíše zpomaluje než zrychluje. Inu, čas v moderní době, lhostejno zda letní či zimní, prostě občas běhává nazpátek.

Kněžská korespondence Jednoty bratrské z českých diecézí z let 1610-1618, ed. Jiří Just (ve spolupráci s Markétou Klosovou a Martinem Steinerem), Scriptorium 2011 (Archiv Matouše Konečného, svazek I/1).

Bartolomějská noc

Najít velký, dramatický příběh není v dějinách zas až tak těžké. Avšak vyprávět ho s kritickým nadhledem, zaujmout čtenáře a přinést do stokrát vyprávěného nové úhly pohledu, to už chce mít nejen talent, ale i schopnost onen talent zúročit. Kolik takovýchto příběhů v českých dějinách ještě stojí před svým vyprávěním. Odklon od strukturalismu a stále větší nedůvěra v diskurzivní analýzu, která mnohdy vede k pouhému opakování banálních a dávno známých "pravd" jen "novým" učeneckým jazykem, k tomu nabízí nepřeberné možnosti. U velkých dějin se to nedávno podařilo Petru Čornejovi při líčení první pražské defenestrace v roce 1419, v případě dějin malých se tématu venkovské revoluce snad ještě lépe zhostila Daniela Tinková se svými Jakobíny v sutaně.

Výraznou inspirací pro mnohé by se ale mohla stát i kniha francouzské historičky Arlette Jouannové Bartolomějská noc. Zločin v zájmu státu 24. srpna 1572. Jistě není náhoda, že autorkou tohoto svižně napsaného příběhu, jenž bere v potaz všechny možnosti příčin výkladu Bartolomějské noci, které vycházejí nejen z dobových interpretací, postupem doby se proměňujících v konfesně motivované mytologie, ale i z moderně pojatých historiografických, sociálně, politicky či kulturně ukotvených soudů, je žena. Jsou to totiž ženy, kdo dnes historiografii přinášejí nové impulzy. Nejsou to impulzy feministického bádání, jež od radikalismu osmdesátých let minulého století dospělo k přešlapování a rozpačitému hledání návratu ze slepých cest, nýbrž prostě specifické ženské vidění dějinné perspektivy, jež přestavuje alternativu vůči prozatím dominantním (a dnes již stereotypním) mužským pohledům. Ženské vidění dějin je povětšinou o to přínosnější, pokud autorka předem nedeklaruje svůj ženský pohled, ale naopak, pokud nechává asociativně plynout své myšlenky, jímž dává podvědomý řád. Přesně to je případ Arlette Jouannové. Ta ve svém líčení střídá rytmus velkých politických dějin, včetně královských postojů, vedených snahou nastolit v království smír, který si ve skutečnosti ani katolíci, ani hugenoti nepřáli, popřípadě jim byly nepochopitelné. Vedle náboženských smírů, jež nikdy neměly dlouhého trvání a jejichž "věčnost" byla povětšinou pošlapána po několika měsících, svůj příběh staví i v podobě obrazů, které samy o sobě črtaly znesvářené strany a které využívaly k propagandistickým účelům, jež měly ovlivnit (a mnohdy excitovat) dobové nálady jak v pařížském centru, tak v periferních oblastech francouzského království.

Potud příběh. Trochu se chce říci, že je škoda, že u něj Jouannová neskončila. Jak to ale často bývá, prameny ji dostihly a svedly ji v posledních kapitolách cestou, jejímž ústředním heslem je ideologie. V záplavě pamfletické literatury se pokouší rozklíčovat snahu krále o uchování lesku panovnického majestátu, jenž byl zastíněn a pošpiněn masakrem hugenotů, s nimiž se před pár dny veselil během svatební hostiny, resp. snažení odstranit veškerá obvinění (nepochybně oprávněná) z celého divotvorného královského rodu. V jakési odbočce, jež se však v knize opakovaně objevuje, se autorka zamýšlí nad podobou masakru, který se sice na první pohled jeví jako jedinečný a výjimečný, ve skutečnosti však nijak zásadně nevybočuje z dobového pojímání násilí. Odpovědi na otázku po míře schopnosti potlačit v sobě lidství a dát zaznít "zvířecím" pudům Jouannová hledá v době samé, především v dlouze živené atmosféře vnucovaného náboženského smíru, náboženské jednoty za každou cenu, ačkoli především na katolické straně byly tolerance a smíření považovány za nepatřičné, vynucené a nespravedlivé. Právě onen důraz na latentní napětí, které ani cílená panovníkova snaha po národní jednotě nemohla potlačit, dávaly autorce možnost (vědomě ji však nevyužila) využít analogie z moderní doby, v níž masakry, v kterých dominuje zvířeckost nad lidskostí, byly výrazně podmíněny právě latentním společenským napětím, jež v době, kdy moc otevřela stavidla, sublimovalo do excesů, z nichž společnost posléze neumí vystřízlivět. V prvních dnech po Bartolomějské noci se ona snaha po vystřízlivění projevovala především v podobě obviňování hugenotů ze zosnování povstání, z přípravy masového vraždění katolíků, jemuž bylo možné zabránit jen "preventivním úderem". Všichni dobře víme, jak často se tato argumentace v dějinách objevovala a jak se objevuje i v naší současnosti. Dějiny však na rozdíl od historiků neznají "kdyby", a proto z hlediska vyprávění vítězů dávají útočníkům/obráncům zapravdu. Právě ono přetransformování se bartolomějského masakru v pozdější ideologickou válku ale ve své podstatě znemožňuje nalezení "pravdivé odpovědi", ačkoli se o to generace historiků sveřepě snažily. Arlette Jouannová šla ale naštěstí jinou cestou. Nemějme jí proto za zlé, že nakonec poněkud opustila linii velkého příběhu a že se ani nepokusila o vysvětlení masového vraždění, jež bylo dílem okamžiku, analogicky vůči obdobným excesům známým z 20. století. Její způsob dramatického ztvárnění velkého příběhu totiž stojí v její knize stejně svébytně jako její úvahy o světě raně novověké ideologie a o instrumentalizované propagandě ve službách vítězné moci.

Arlette Jouannová, Bartolomějská noc. Zločin v zájmu státu 24. srpna 1572. Praha, Garamond 2010. Přeložila Věra Dvořáková.