Martin Hilský

Shakespeare na recept a recept na Shakespeara

Před nedávnem vyšla v Souvislostech (2/2011) recenze Aleny Dvořákové s poněkud neprůhledným názvem I špatným jen lepší.

Recenze se týká knihy Shakespeare a jeviště svět, a protože jejím autorem je pisatel těchto řádků, sluší se úvodem říci pár slov. Vážím si Aleny Dvořákové jako erudované anglistky s mimořádným rozhledem. Napsat dobrou a zasvěcenou recenzi je nevděčná, ale velmi významná práce a Alena Dvořáková dobré recenze nepochybně psát umí.

O to větší byl můj úžas, když jsem v Souvislostech četl její shakespearovskou recenzi. Celá má shakespearovská kniha je o souvislostech, přesněji řečeno o renesančních souvislostech Shakespearova díla. O nich však je v recenzi sotva zmínka. Alena Dvořáková, zřejmě unavena tradičními, nudnými recenzemi, které podávají zprávu o recenzované knize a posléze k ní zaujmou postoj, se rozhodla tento zastaralý žánr inovovat. Proto začíná netradičně, to jest parodií Hamleta. Proč ne, trocha humoru nikdy neškodí. Ani tehdy, když tento humor je zvláštní sloučeninou gymnaziální recese a hodně vousaté, otřepané pedanterie.

Nevadí mi ani, že Alena Dvořáková pokládá za nutné svou recenzi, či "reklamu" na knihu, jak sama z dosti nepochopitelných důvodů říká, "opepřit" polemikou. Je to první z mnoha kulinárních metafor jejího článku. A Alena Dvořáková vskutku polemickým pepřem nešetří. Pepří a pepří, až svůj recenzní pokrm tak přepepří, že moc k jídlu ani k pochopení není.

Nevadí mi ani, že zcela evidentně máme na Shakespeara jiný názor. To je běžný, přirozený, dokonce velmi užitečný jev. Alena Dvořáková má samozřejmě právo myslet si, co chce, a vyjadřovat to formou, jakou sama uzná za vhodnou. Navíc nesouhlas Aleny Dvořákové může být, a mnohdy je, užitečnější a hodnotnější než povrchní pochvala.

Vadí mi ale, a pokládám za svou povinnost to říci veřejně, že Alena Dvořáková nad přípustnou míru recenzovanou knihu zkresluje a podsouvá mi věci, které si nemyslím. Pak se ovšem její silně opepřená polemika poněkud míjí účinkem. Uvedu jenom několik příkladů.

Na s. 23 zmíněné recenze píše, že tvrdím, že Shakespeare v Kupci benátském anticipoval holokaust. Takový nesmysl si nemyslím, a tudíž jsem něco takového napsat nemohl. Ani v rejstříku knihy se slovo "holokaust" nevyskytuje, to znamená, že v celé knize není použito.

Stejně nesmyslné je například její tvrzení (opět na s. 23), že žánrové řazení Shakespearova dramatického díla v knize "usnadňuje jeho četbu ve smyslu implicitně autobiografického svědectví o vývoji autorova člověčenství (spíš než např. o vývoji jeho dramatické techniky nebo jako svědectví o proměnách divadelního kontextu a oblíbenosti žánrů u alžbětinského publika). Navzdory tomu, že se Hilský takovému výkladu výslovně vyhýbá a navíc upozorňuje na žánrovou rozkolísanost celé řady her, chtě nechtě nám Shakespeara v knize zhmotňuje před očima tak, jako by od mladické bujarosti a nerozvážnosti komedií postupně dorůstal k 'historické' skepsi, jež se čím dál tím víc zvrhávala do tragického pojetí člověka a politiky a vrhala stíny do tak zvaných problémových her či hořkých komedií, dokud stárnoucí génius nepřekonal tragický světonázor romancemi, s jejich důrazem na usmíření, odpuštění a vykoupení."

Přiznám se, že takovou trivializaci recenzované knihy jsem od Aleny Dvořákové nečekal. Jakým právem si přisvojuje právo vědět, co si myslím, i když si to nemyslím? Včítá do knihy názory, které v ní prokazatelně nejsou. Podle Aleny Dvořákové kniha "chtě nechtě" vyjadřuje pravý opak toho, co v ní stojí.

Alena Dvořáková zajisté ví, že v prvním souborném vydání Shakespearova díla z roku 1623 byly Shakespearovy hry řazeny podle žánrů. Ví také, že toto řazení si nevymysleli pedantští akademici či kritici, ale herci, Shakespearovi kolegové. Ví rovněž, že žánrové řazení je jednou ze dvou možných edičních variant Shakespearova souborného díla. A měla by vědět, že chronologie Shakespearova díla podle dat vzniku, a nikoli podle žánrů, je uvedena v mé knize obsahující překlad celého Shakespearova díla. Je tomu tak právě proto, aby čtenář na první pohled viděl, že Titus Andronicus byl napsán v přibližně stejné době jako Jindřich VI.Shakespeare a jeviště svět je vlastně "companion volume" k Dílu (viz William Shakespeare, Dílo, Academia 2011). Žánrové členění knihy Shakespeare a jeviště svět je dáno - mimo jiné - úzkou vazbou obou publikací. To, že Alena Dvořáková recenzuje knihu o Shakespearovi, aniž by vzala v úvahu první český překlad celého Shakespeara v jednom svazku a z pera jednoho překladatele, je těžko pochopitelné. Obě knihy vyšly téměř současně a vzájemně se doplňují.

Zcela podstatné pak je, že žánrově řazené eseje výslovně vypovídají právě o proměnách Shakespearovy divadelní a dramatické techniky. Tvrdí-li Alena Dvořáková, že žánrové řazení jednotlivých esejů slouží k autobiografickému čtení, lze to vysvětlit jedině její úpornou snahou vykonstruovat pravý opak toho, co je v knize řečeno.

Nic mi není vzdálenějšího než biografické čtení Shakespearových her. Představa "bujarého" mladého Shakespeara, který se přes skepsi hořkých komedií a tragédií dopracoval ke smířenému stáří se mi z duše příčí. Je to zjednodušující a ne příliš inteligentní barvotisk vyjádřený slovy hraničícími s nevkusem. V mých komentářích o komediích se píše víc o stínech smrti než o bujarosti.

Takových příkladů by bylo možné uvést mnohem víc. Alena Dvořáková v recenzi pronáší autoritativní, ničím však nedoložené hodnotící soudy. Její gesta jsou vskutku rozmáchlá, neboť si nebere na paškál jen mou knihu, ale shakespearologii jako takovou. A činí tak skutečně na vysoké úrovni. Občas zmíní "nějakého toho filologa", a aby nebylo mýlky, zmíní v závorce alespoň tři exempláře tohoto pomýleného a trochu přitroublého lidského druhu: Stephena Greenblatta, Garyho Taylora, Stanleyho Wellse a k nim přidává i "libovolného žijícího (sic!) a celé hřbitovy mrtvých shakespearologů" (s. 8).

Co k tomu dodat? Snad jen to, že schopnost Aleny Dvořákové jemně odstiňovat postoje a názory skutečně nezná mezí. V zápalu svaté války s bardolatry je jejím základním hodnotovým kritériem jediné: zda jste spolkli Shakespeara "i s navijákem" nebo ne. Ano, slyšeli jste dobře. Poslechněte si její vlastní slova: "Možná se vám zdá, že přeháním, ale tento způsob diagnostiky je v shakespearologii nikoliv výjimkou, ale pravidlem. Bardolatři tak běžně 'diagnostikují' každého, kdo Shakespeara nespolkl i s navijákem: například když alžbětinský krvák Tita Andronika, těžkopádné Troila a Kressidu, rádoby tragického Koriolana, sebelítostivého Timona Athénského či cimrmanovskéhoCymbelínanepovažuje - eufemisticky řečeno - za zrovna povedené kusy." (s. 8)

Takže si dejte pozor, vážení čtenáři. Kdyby náhodou někomu z vás komedie Troilus a Kressida nepřipadla těžkopádná nebo Cymbelín cimrmanovský, jak káže Alena Dvořáková, spolkli jste Shakespeara i s navijákem. A to není dobře. Ten Shakespeare by se ještě nějak strávit dal, i když legrace by to nebyla, ale ten naviják by vám v útrobách ztropil učiněné peklo.

Přiznám se, že toto paušální dělení lidstva na ty, kdo spolkli Shakespeara i s navijákem, a na ty, kdo tak z pudu sebezáchovy neučinili, mi připadá mimořádně trapné. Alena Dvořáková zřejmě došla k závěru, že trocha bulvárně nadlehčeného jazyka literární recenzi neuškodí. Navíc to vrhá zajímavé světlo na všechny hodnotové soudy v recenzi vyjádřené - a že jich je! Posuďte sami: "Zloduch se zásadně pozná na první pohled, vždy znovu se ukáže, že láska je lepší než nenávist, pán je víc než kmán (a když se kmán zdá být víc než pán, tak se buď ukáže, že je ve skutečnosti pán, anebo je jím obratem udělán), spravedlnost a odpuštění jsou vždy víc než zlo." (s. 15) Není to nádhera? Alena Dvořáková ví, co je míň, co je víc, co je lepší a co je horší. Mějte se však znovu na pozoru, milí čtenáři. Kdybyste náhodou tohle shakespearovské desatero Aleny Dvořákové nespolkli i s navijákem, zle se vám povede.

Že jste teď zmateni a nevíte, co máte polykat či nepolykat, zda máte vůbec polykat či nepolykat, a když polykat, zda s navijákem či raději bez? Nebojte se, je to dětsky jednoduché: Shakespeara pro jistotu nepolykejte vůbec. Alenu Dvořákovou naopak hltejte bez zábran, neboť, řečeno jejími slovy, "od teď až do skonání světa, ba ještě i pár dní po něm, už nikdy nebudete hladovět". (s. 6)

V závěru své recenze Alena Dvořáková v geniálním prozření sděluje, jak máme, ne, promiňte, jak musíme zacházet se Shakespearovými texty, a navíc nám s konečnou platností odhalí, v čem spočívá Shakespearova univerzalita. "Jsou-li Shakespearovy hry především scénáře určené k hraní, a nikoli texty určené ke čtení, co nám brání konečně si přiznat, že s jeho texty se musí zacházet primárně tak, jako by to byly zastarávající kuchařky?" (s. 24)

Na první pohled vtipná, svěží a opět příznačně kulinární poznámka Aleny Dvořákové má jedinou vadu: je to, stejně jako mnoho jejích dalších výroků, zavádějící polopravda. Samozřejmě, že jsou režiséři, kteří již po několik desetiletí zacházejí se Shakespearovými texty, jako by to byly zastaralé kuchařky. A mnohdy tak činí vskutku pozoruhodným, dokonce nezapomenutelným způsobem. Ale představte si, že pořád ještě v Anglii i například v Čechách existují režiséři, pro něž Shakespearovy hry nejsou zastaralé kuchařky, ale divadelní díla, která je třeba s pokorou rozkrývat.

Navíc již nejméně třicet let se shakespearologové nejen v Anglii a v Americe, ale na celém světě věnují divadelním aspektům Shakespeara. Všechny nejznámější ediční shakespearovské řady (Oxford, Cambridge, Arden) už několik desetiletí zařazují do úvodních studií detailní pohled na inscenační historii Shakespearových her. Nikdy shakespearovští badatelé nevěnovali větší pozornost Shakespearovu divadlu než v druhé polovině dvacátého století a tento trend doposud trvá. Tvrzení Aleny Dvořákové, že "pro moderní shakespearologii zejména od dvacátého století dál je typické, že definitivně upřednostňuje literárnost Shakespearova díla před jeho hratelností a vedená je ideálem rekonstrukce pravého, autentického textu každé hry i celého díla" (s. 24), je stejně jednostranné, dogmatické a vposledku nepravdivé jako mnoho jiných soudů v recenzi uvedených.

A protože Alena Dvořáková má ráda dětinsky prosté pravdy, sluší se poznamenat, že ani její tvrzení, že Shakespearovy hry jsou scénáře určené k hraní a ne ke čtení, neobstojí. Nikdo dnes nepochybuje o tom, že Shakespeare psal především pro divadlo. Stejně jisté však je, že Shakespearovy hry lidé četli a čtou. To není věc osobního názoru, ale fakt. Tvrdit opak znamená zavírat oči před empiricky snadno ověřitelnou skutečností. Myslí si Alena Dvořáková, že například desítky a stovky tisíc českých čtenářů Shakespeara si kupují zastaralé kuchařky? Není to tak trochu arogantní podceňování čtenářů?

A proto, vážení čtenáři, nedejte se odstrašit kategoričností, imperativností a normativností soudů Aleny Dvořákové. Nikdo, ani Alena Dvořáková, vám nemá právo předpisovat, co musíte či nesmíte se Shakespearem dělat. Žádný recept na Shakespeara nepotřebujete. Dělejte si s ním a s jeho texty i nadále to, co uznáte za vhodné, příjemné a pro vás užitečné. Mnoho radosti ze života i ze Shakespeara vám přeje

Martin Hilský