Alena Dvořáková

V odpověď Martinu Hilskému bych ráda uvedla následující

Hilského kniha Shakespeare a jeviště svět vyšla samostatně a s půlročním předstihem před vydáním jeho monumentálního překladu Shakespearova díla (ten byl, pokud vím, představen na veletrhu Svět knihy v polovině května 2011). Kniha mi byla poprvé nabídnuta k recenzi redaktorem Hospodářských novin již v říjnu 2010 (odmítla jsem, neboť jsem usoudila, že si zaslouží pozornost a prostor, jaké jí v novinách lze stěží věnovat). Z popudu redaktora Souvislostí jsem pak knihu začala číst v lednu 2011. Teprve "nad ní" jsem se rozhodla napsat nikoliv recenzi, ale širší polemiku, kterou jsem dokončila ještě před vydáním překladu. Domnívám se, že Hilského kniha nejenže byla vydána jako samostatná publikace, ale že jako taková obstojí a nezřídka se tak bude číst. Tudíž snad o ní může být též samostatně pojednáváno.

Svůj text ke knize již na začátku výslovně odlišuji od recenze, jež má jiný smysl a cíl. Nikde se však nesnažím dílo Martina Hilského - ať už to překladatelské, filologické, literárněhistorické či kritické - trivializovat ani banalizovat. Doufám, že již délka mého příspěvku, v časopiseckém rozměru bezprecedentní, odráží a dokládá význam, jaký přisuzuji nejen Shakespearově tvorbě, ale také překladům jeho her a básní od Martina Hilského, jakož i Hilského komentářům k Shakespearovi. Ani nemluvě o dílech ostatních význačných shakespearologů, které v textu zmiňuji a z jejichž různorodých přístupů a prací též - přiznaně! - sama čerpám. Například zrovna tezi o posunu v chápání Shakespearova díla od lidového divadla ke kanonické literatuře (posunu vyvrcholivším ve dvacátém století), proti níž se Martin Hilský ohrazuje, jsem si sama nevymyslela. Převzala jsem ji ze studie známé shakespearoložky Diany E. Hendersonové nazvané "From popular entertainment to literature" a publikované v Cambridge Companion to Shakespeare and Popular Culture v roce 2007 - jak výslovně uvádím v bibliografické poznámce v závěru textu. Kdybych si myslela, že bych snad Shakespearovo či Hilského dílo (neřkuli celou shakespearologii) mohla svou kritikou jakkoliv ohrozit či znevážit, nepsala bych na ně polemiky, ale oslavné pajány.

Můj text je otevřeně polemický a neméně otevřeně se hlásí k nadsázce, a to nejen v užitých kulinářských metaforách. Titulem podloudně odkazuje hlavně ke dvěma sonetům Shakespeara (119 a 150), též plným nadsázky. A touto oklikou předznačuje téma, jemuž v textu věnuji ve vší vážnosti značnou pozornost, totiž otázce hodnot v Shakespearově díle, zejména vztahu mezi láskou a poznáním.

Soudím, že i parodie může být prostředkem poznání. A dále, že právě nadsázka je polemice ideálně přiměřena, neboť - ve zkratce, jež je v časopiseckém vydání nevyhnutelná - objemné podává v kostce, složité zjednodušuje, sporné žene do extrému, a tím osvětluje, a leccos nevýslovného či nejasně problematického tak činí zjevným, ne-li očividným. Dětinsky prosté pravdy takovéto polemiky pak mají tu výhodu, že provokují k tomu, aby byly moudřejšími uváděny na pravou míru. Jestliže například můj zjevně a záměrně provokativní odsudek některých Shakespearových her přiměje kteréhokoliv shakespearologa, čtenáře či divadelníka, aby se vymrštil z křesla a všem nám v textu či na jevišti předvedl, jak moc se mýlím, tím lépe!

Mou snahou bylo co nejstručněji, a přesto odůvodněně, nastínit tři teze, jež se zaprvé týkají obrazu Shakespeara a jeho díla, jak jsem jej souhrnně vyčetla z Hilského mnohasetstránkové knihy, a zadruhé se s tímto obrazem polemicky utkávají a v pozitivním slova smyslu se k němu pokoušejí naznačit alternativu. Teze první: Shakespearova univerzalita má své meze a tyto meze bychom v kritické literatuře neměli upozaďovat, ale naopak bychom na ně měli čtenáře co nejdůrazněji upozorňovat. Platí to dvojnásob v kultuře, jež se Shakespearem obcuje převážně v překladu, a nikoliv v originále, kde je jeho jinakost mnohem čitelnější. Teze druhá: to, co je na Shakespearovi univerzální, nemusí být na něm nutně to nejlepší. Nemilujeme Shakespeara nad jiné proto, že nám člověka líčí jako cosi úžasného, to jest nesmírně významného a milováníhodného, nejen v jeho dobrotě, ale též v celé jeho špatnosti ("i špatným jen lepší")? Povšimněte si prosím, že za výchozí bod všeho rozvažování tu považuji lásku a obdiv k Shakespearovu dílu. Teze třetí: velikost tohoto díla spočívá v tom, že je experimentálním divadlem lidskosti a literaturou až v druhé řadě (nikde ale netvrdím, že by lidé neměli Shakespeara číst...) - s tím přípodotkem, že v žádné době a na žádném místě není předem jasné ani jisté, kolik Shakespeara člověk snese a kolik člověka snese Shakespeare.

Nikde ve svém textu, ani na straně 23, Martinu Hilskému nepřipisuji tvrzení, že Shakespeare anticipoval holokaust. Spornou pasáž cituji v úplnosti:

Podle Hilského Shakespeare dokonce do komedie Kupce benátského vepsal i možnost číst Shylocka tragicky, u vědomí evropské historie protižidovského útlaku (holokaustu?) - ač Shakespeare jakožto alžbětinský smrtelník v těchto kategoriích jistě neuvažoval, ani nepsal (s. 170-171). Inscenační historie hry v Izraeli tu navíc Hilskému příliš za pravdu nedává. Nebylo by lepší přiznat si, že zrovna holokaust ani Shakespeare neanticipoval a že chceme-li nahlížet Shylocka touto optikou, budeme si ho muset radikálně přepsat?

Čtenáře vyzývám, aby si nejdříve přečetl Hilského kapitolu o Kupci benátském a zejména stránky, na něž odkazuji. Jestliže Shakespeare vepsal do Kupce benátského možnost číst Shylocka tragicky, pak se domnívám, že pro současného diváka je tato tragédie nutně spjata s vědomím evropské historie protižidovského útlaku a že tato historie vrcholí holokaustem (a následně založením státu Izrael). V souladu s tímto svým dovětkem k Hilského výkladu hry kladu za slovo holokaust otazník: Co jiného si mám, jakožto člověk dvacátého a jedenadvacátého století - a zároveň za předpokladu, že Shakespeare tvoří "pro všechny časy" -, představovat pod Shylockovou tragičností než symbolickou výpověď o evropské historii protižidovského útlaku vyvrcholivší ve dvacátém století holokaustem?

Hilskému tedy nepřipisuji výrok, že Shakespeare anticipoval holokaust. Jestli mu něco vytýkám, pak vlastně opak: že v případě Kupce benátského spíše podceňuje meze Shakespearovy univerzality a dostatečně nám nezdůrazňuje to, co bychom si tu měli též u vědomí inscenační historie této hry výslovně připomínat. Totiž že dokonce ani Shakespeare holokaust neanticipoval (moje slova). A tedy že zrovna v Kupci benátském není vůbec jisté, zda Shakespeare je "pro všechny časy", a ne jen pro určitá místa a určitý čas. Zkrátka nemůžeme si tu být předem jisti, že se nám při výkladu či inscenaci Kupce benátského vždy a všude podaří přetvořit dobově poplatnou, v základu antisemitskou komedii v působivou tragikomedii či dokonce tragédii (mimo jiné) o antisemitismu - jak se o to ostatně, pochopitelně a zcela legitimně, snaží též Martin Hilský.

K žánrovému řazení her v Hilského knize bych podotkla toto. Domnívám se, že toto řazení je ospravedlnitelné z mnoha různých důvodů. A považovala jsem tuto skutečnost, zřejmě naivně, za natolik samozřejmou, že se o ní netřeba zmiňovat. To však nic nemění na tom, že podle mě má kniha sama o sobě a vcel...ku také onen účin, jejž nastiňuji v polemice. Opět zde ocituji spornou pasáž v úplnosti:

Když Hilský při členění Shakespearova dramatického díla nadřazuje žánrové hledisko, snad až příliš nám usnadňuje jeho četbu ve smyslu implicitně autobiografického svědectví o vývoji autorova člověčenství (spíš než např. o vývoji jeho dramatické techniky nebo jako svědectví o proměnách divadelního kontextu a oblíbenosti žánrů u alžbětinského publika). Navzdory tomu, že se Hilský takovému výkladu výslovně vyhýbá a navíc upozorňuje na žánrovou rozkolísanost celé řady her, chtě nechtě nám Shakespeara v knize zhmotňuje před očima tak, jako by od mladické bujarosti a nerozvážnosti komedií postupně dorůstal k "historické" skepsi, jež se čím dál víc zvrhávala do tragického pojetí člověka a politiky a vrhala stíny do takzvaných problémových her či hořkých komedií, dokud stárnoucí génius nepřekonal tragický světonázor romancemi, s jejich důrazem na usmíření, odpuštění a vykoupení.

Nedopouštím se tu dle mého názoru protimluvu, neboť dávám jasně najevo, že zmíněný účin považuji za nezamýšlený. Nikde tu netvrdím, že Hilského žánrové řazení slouží či dokonce má sloužit autobiografické četbě (tedy celkem rozšířenému čtenářskému zlozvyku), ale že ji - navzdory výslovnému výkladu a snad až příliš, jak tu vyjadřuji jistou spekulativní nejistotu - usnadňuje. (Ano, předpokládám tu, že naše činy mají mnohdy nezamýšlené účinky. Bohužel. Mě například ani ve snu nenapadlo, že by má polemika mohla vyznít tak, jak ji chápe Martin Hilský.) Dodám, že Hilského odkaz k prvnímu soubornému vydání Shakespearova díla jakožto zdroji autority pro jeho vlastní žánrové řazení her tu považuji za problematický: připomenu tu aspoň, že v takzvaném "prvním foliu" není po romanci jako zvláštním žánru ani stopy a například již zmiňovaný Kupec benátský je v něm řazen mezi komedie. Pánové, kteří první folio v sedmnáctém století zkompilovali, tedy přinejmenším nechápali žánry Shakespearových her stejně jako my.

Martin Hilský píše, že mu přisuzuji (auto)biografický výklad Shakespeara. Ve výše citované pasáži mu ale nikde nepřisuzuji žádný záměr ani přesvědčení - právě toho se výslovně chráním. Jinde v textu pak říkám věci, které myslím dokazují, že v tomto bodě s ním polemizuji o něčem jiném. Domnívám se, že Hilského obraz Shakespeara má v této knize kontury mýtu o géniovi, jenž lidskost ztělesňuje symbolicky. To jest v podobě génia, jemuž je nadčasově zjevné i to, co ostatním zůstává v čase skryto, a jenž to tudíž dokáže s mnohasetletým předstihem vpisovat v své dílo ("anticipovat"), a tak přežívat navěky. Toho génia, jenž symbolicky obsáhl veškeré možnosti lidství, věky člověka atd. (Odtud jeho umění plodit univerzální postavy-archetypy aj.) Tento geniální Shakespeare není snadno slučitelný s představou Shakespeara jako skutečného, kdysi dávno žijícího muže jistého stavu, mravu, kultury a doby. Jak výslovně píšu, Hilského Shakespeare, jak se o něm v knize opakovaně mluví, se mi nezdá dobře myslitelný jakožto lidsky omezený, době v mnohém poplatný a okolnostmi utvářený, jakkoli jistě výjimečný smrtelník.

Toto téma dle mého přesahuje Hilského knihu. V extrémní podobě - Martinu Hilskému, aspoň jak se domnívám, jistě cizí -, se pak tento mýtus zračí v tom, s jakou posedlostí mnozí badatelé touží odhalit "pravého" autora děl jen domněle Shakespearových. Tato touha se mi zdá být výrazem pochopitelné neschopnosti uvěřit, že zrovna Shakespeare jakožto neurozený, nedovzdělaný smrtelník ze Stratfordu mohl kdy sám ze sebe stvořit tak geniální - to jest prakticky vševědoucí, beze zbytku univerzální - dílo.

Na samý závěr bych chtěla zdůraznit, jak velice mě mrzí, že Martin Hilský přečetl a vycítil mou polemiku jako pokus o trivializaci či banalizaci jeho tvorby. Mohu říci, že mi nic nebylo a není vzdálenější, ať už v úmyslu, či v polemickém cíli. Upřímně lituji, že jsem - pro mě záhadným způsobem - zavdala svými slovy podnět k tak nešťastnému výkladu a nezamýšlenému vyznění své polemiky.