Jakub Řehák

Zahrada řeči je otevřená

Poprvé jsem objevil básně Mily Haugové v antologii moderní slovenské poezie Rytíři textových polí, mimochodem jediné, která byla po roce 1989 přeložena do češtiny. Když jsem se antologií probíral, zdála se mi slovenská poezie svým základním zaměřením zcela odlišná od té naší, a přece čímsi blízká. Ne však ve smyslu podobnosti, spíše ve smyslu důležité protiváhy, korekce či rubu jedné a téže mince. Ihned jsem si také s úžasem uvědomil, že básnířku, jako je Mila Haugová, bohužel v současné české poezii nenajdeme.

Básnířku, která je výsostně intelektuální i prudce citová, básnířku, které byl dopřán dlouhý a souvislý vývoj, kdy se její poetika organicky proměňuje od knihy ke knize, a každá její sbírka rozvíjí svět i témata sbírek předchozích, a přesto je vždy něčím nová a neopakovatelná. Haugová je rovněž autorka bytostně experimentální. V centru jejího zájmu stojí řeč a vůbec možnosti vyslovení, i pomyslné bílé prázdno, které vlaje za slovy a z nějž každá poezie roste a zároveň k němu směřuje. Ne nadarmo je Haugová mimo jiné překladatelkou Ingeborg Bachmannové a Paula Celana, autorů, kteří svým dílem přesvědčivě ukázali, že báseň obkružuje prostor, jenž v básni není přímo vysloven, ale přesto se dotýká okrajů básně a rozplývá se v tajemném "zářečí", což je termín Miloslava Topinky, jehož jméno v souvislosti s Milou Haugovou ještě jednou zmíním.

Ovšem to je pouze jen jedna vrstva, jedna faseta mnohočetné a komplexní básnické osobnosti Mily Haugové. Ta je zároveň i básnířkou - a není to myšleno pejorativně - přirozeně konfesijní. V tom smyslu, že její osobní život slouží básním jako zřídlo naléhavé citovosti i osobní záruky, jež ale není prvoplánová či vystavovaná na odiv. Můžeme si vzpomenout například na básníky americké konfesijní poezie, například na Sylvii Plathovou, již Haugová rovněž přeložila. A v této zvláštní dvojdomosti mezi niternou touhou vyslovit v básních to důležité a ručit za to životem i existenciálním stavem, a zároveň potřebou vytrvale zkoumat možnosti jazyka, rozrušovat je, rozbíjet jazyk na kousíčky, na drť slov, aby se zrodilo slovo nové, zbavené příkras a banality, tkví přitažlivost i náročnost poezie Mily Haugové.

U nás se občas hovoří o takzvané ženské poezii. Občas zde panuje názor, že ženy píší poezii odlišnou již genderem autorek. S tímto názorem se příliš neztotožňuji, byť bych byl dalek toho popírat odlišná východiska i citlivost můžů i žen. Přesto mám pocit, že básník ve chvíli, kdy píše básně, polaritu rodu překračuje a skrze imaginaci se může dostat i k pólu odlišného pohlaví a v nejlepších případech dosáhnout jednoty a komplexnosti. Mila Haugová mne ovšem zbavila možného pokušení nahlížet na svou poezii prizmatem genderu, když v názvu jedné sbírky svrchovaným, takřka mužským gestem obrátila starý mýtus do nové perspektivy. Sbírka Orfea alebo zimný priesmyk stařičké a pro poezii zcela zásadní pověsti o Orfeovi a Euridice změnou rodové koncovky mytického hrdiny vdechla nový život a vrátila mu překvapující perspektivu, kterou by měl každý mýtus obsahovat bez ohledu na to, kolikrát jsme jej už v životě slyšeli. Ostatně v jedné z básní tohoto cyklu zní básnířčino krédo, sebeurčení: "Orfea (brána) pohyblivá / strážkyňa hranice jazyka / strážkyňa pohyblivej hranice / jazyka".

Petr Král v editorském eseji k Nejlepším českým básním 2011 poznamenal, že "českým básníkům by neškodilo na rozdíl od slovenských nebo polských trochu víc ctižádosti, důslednosti v budování díla, schopnosti stavět je i z myšlenkově rozlehlých koncepcí, obeznámenosti se světovou poezií". V poezii a básnické osobnosti Mily Haugové toto vše nacházím a obdivuji. Mladá česká básnířka Dana Malá mi o básních Haugové napsala, že jsou to především "zahrady, labyrinty, těla". Těžko bych sám našel vhodnější příměr, který by výstižně uchopil tuto poezii. Haugová je z rodu básníků, kteří zkoumají povahu řeči, a řeč je jedním z ústředních témat i daností její poezie. Slovo u Haugové podstupuje neustálou zkoušku kujnosti s cílem nalézt a předložit pouze takový verš, který má náležitou závažnost. Proto se Haugová nespokojí jen se slovenštinou, ale často se v jejích básních objevují slova v němčině nebo angličtině. Tato vícejazyčnost ale neslouží co intelektuální ozdoba, nýbrž spíše jako konfrontace, kdy cizojazyčné výrazivo představuje zrcadlo mateřskému jazyku. Řeč se u Haugové sice často "zabývá sama sebou" a básně jsou plné různých odkazů k reflexi vlastní poetiky, ale její řeč nestojí nikdy osamocena, nýbrž je jako všeobjímající duch rozpuštěna do dalších dvou podstatných fenoménů její poezie - prostoru a těla. V jedné z básní sbírky Alfa Centauri vysloví básnířka zásadní sebereflexivní maximu: "Čo je to písať báseň? // Staväť si dovnútra / eště jedno telo?", která vše podstatné z její poezie obsáhne.

Už samotné názvy sbírek a básní poskytují ojedinělý katalog tajemných setkání a prolínání těchto trvalých konstant poezie Haugové: Atlas piesku, Zavretá zahrada (reči), Rastlinné deníky, Archivy tela, Biele rukopisy nebo poslední kniha s názvem Plant room. Ihned cítíme rozkročenost mezi konkrétním prostorem, tělem a abstraktním slovem, které se v těchto konkrétních místech obráží. Haugové prostory jsou tajemnými přísliby dobrodružství například ve verši, kde "Les je stena za ktorou / leží iný svet", ale často jsou to místa domácky blízká, ve kterých: "Rastliny prerastajú svetlé / miesta izieb a derú sa k blízkym / dverám", mnohdy se jedná o archetypální prostory ozářené svitem dětství či snové labyrinty plné potutelných obrazů a situací, ve kterých je možné potkat: "Limuzíny: telá odovzdané rituálnemu spánku."

Poezie Mily Haugové je ovšem silně gestická. Projevy těla se transformují do gest a průběhu řeči: "prehmataval sa cez jej vety ako tieň ukazoval slová z róznych uhlov / ako mesiac v roznych fázach". Opět to zvláštní zrcadlení či přímo trojjedinost - tělo, řeč, prostor. V tom mi připomněla vzdáleně poezii Miloslava Topinky a jeho sbírku Trhlina, kde tělo podstupuje iniciační zkoušku skrze řeč a pohyb pozemským i vesmírným prostorem. U Haugové tělo podstupuje zkoušku různorodými prostory a během této cesty se proměňuje: "pohyb seba v nepriepustnej tme. / tikanie zápästí". Nejedná se ovšem o jednosměrný pohyb, nýbrž o vzájemně provázaný vztah. Prostor se obtiskává do těla, tělo ohledává prostor, oba fenomény si vyměňují role a náhle se zjevuje: "dych zadržiavujúci dom". Během tohoto procesu mizí běžné kontury i hranice těla. Tělo se stává extenzí, prodloužením prostoru nebo lépe řečeno - tělo se stává jednou z jeho vlastností. Dochází k vypjatému prolínání prostoru i těla, jehož výsledkem je opět pozoruhodná metamorfóza: "Velké prázdne tiché / zahrady za každou vetou. // Telo sa stáva / zvukom". Tělo je v básních Mily Haugové rovněž vytrvale poznáváno skrze druhé tělo milované bytosti. V jednom verši dojde k pozoruhodnému zacyklení, k okamžiku, kdy lze cizí tělo přetlumočit pouze odkazem k jiné části těla vlastního: "za telom hustne tma / myslím na teba ako na svoje oko". Zakoušení těla, uvědomění si jeho tvaru, obrysu v prostoru způsobuje, že emoce, city, všechna ta nestálá "éterická" vrstva lidské osobnosti se náhle stává hmatatelnou a fyzickou: "Lútosť / ktorá postupuje od pokožky / k stále subtílnějším vrstvám". Při setkání s druhým člověkem, s mužem či dítětem, pak u Haugové vyvstává zásadní otázka po původu: "Odkial sú milované telá", která ústí do hypnotického, téměř tautologického zjištění, že: "aké je to byť mnou viem len ja".

V celém tom vrhaní těla v ústrety druhé bytosti, v tom značně obnaženém mapování těla v prostoru - tělo funguje jako posel ducha - se skrývá potřeba dosáhnout mystického svazku, zrušení hranic mezi tělesností a ohraničením světa, jenž je složen z bytných a nepřátelských věcí. Touha spálit se o druhé tělo i hrany prostoru a tím se prolnout a spojit se světem. Přesto se u Haugové tato touha po vysokém sňatku mezi duchem, tělem, jevovým světem i jeho vyššími sférami děje zcela subtilně bez vycpávkového, dutého mysticismu. Naopak často i s přídechem jemného ne snad humoru, ale zvláštně tápavého smíchu: "Možno Anjel / vyzerá tak ako všetko / to čo sme zabudli [...] Som len hosť v priestore / ktory tu bol / dávno predtým [...] Podla neho tu bývam v / červenom dome / neviem či naozaj [...] Červená ako -  -  - / Može byť Tu eště niečo / naozaj červené -  -  - ". Právě ona náhle zjevivší se konkrétní červená, jež má pro pisatelku uvedených veršů zřejmě tajemný a zastřený význam, dá celé básni ne pointu, ale nenásilné a pozvolné rozplynutí se do prázdna. Mila Haugová se snaží ukázat, že prázdno lze vyplnit vlastně zase jen prázdnem, přijatým a očištěným, po jehož zakušení lze vyslovit i průzračný kóan: "Pravda lásky je / láska".

Nevím přesně proč, ale potom, co jsem si v jejích knihách v posledních dnech četl, přinutilo mne cosi otevřít si knihu s texty Mistra Eckharta, které opravdu nejsou mým denním chlebem. Namátkou jsem v ní zalistoval a objevila se přede mnou tato věta: "Řeknu teď něco, co jsem ještě nikdy neřekl. Bůh chutná sám sobě. V tom zakoušení, v němž Bůh chutná sobě, zakouší i všechna stvoření - ne jako stvoření, ale stvoření jako Boha. V tom zakoušení, v němž Bůh zakouší sebe, zakouší i všechny věci." Nechci ji klást jako okatou paralelu k poezii Mily Haugové, přesto jsem měl silný pocit, že jsem nalezl zvláštní dovětek. Nahradil jsem Eckhartova Boha řečí, závěrečnou větu jsem si maličko poupravil a náhle mi to bylo docela jasné: "V tom zakoušení, v němž řeč zakouší sebe, zakouší i všechny věci." To už by se o poezii Mily Haugové myslím docela dobře říct dalo. Zavretá zahrada (řeči) je název jedné z jejích sbírek. Dodám jen, že tato zahrada řečí není v poezii Mily Haugové zavřená, nýbrž otevřená a umožňuje svrchovaně zakoušet věci a svět.

Úvodní slovo ke čtení Mily Haugové v pražské kavárně Fra 19. 4. 2012.

Jakub Řehák (1978) vydal básnickou sbírku Světla mezi prkny (2008).