"Nevydané básně zůstávají živější"

(Rozhovor s Antonínem Brouskem o kladení slov proti sobě, Hölderlinovi, Třeboni a územích klidu)

Mnoho básní věnujete někomu nebo je píšete podle někoho. Ale žádnou báseň jste nikdy nepřipsal Josefu Škvoreckému. Proč?

Naléhavost zřejmě nebyla tak velká, protože jsme se znali až moc dobře.

Podobně jste nevěnoval báseň Janu Zábranovi, zato třeba Miroslavu Florianovi ano.

Je tomu stejně jako se Škvoreckým. Se Zábranou jsem se velice často stýkal, byl jsem s ním vlastně v každodenním styku. Neměl jsem potřebu mu ještě navíc něco sdělovat veršem. Takže to je dobrý postřeh, že se Škvoreckým i Zábranou mám určité území klidu. Na přátelství už je i parodie krátká a nedá se vyřídit ani ironií. Přátelství je příliš závažná věc, než aby se na něm něco zkoušelo.

Avšak ironizovat básnictví vám vůbec cizí není. Třeba když jste napsal: "Obdivuji Jirouse, / kam na něho serou se / Reynek, Halas, Holan, Hora, / kam se hrabou na Magora."

Básnictví jako instituci rozvracel Magor dokonale a i mě sebebudování kultu vždycky iritovalo. Těch autorů si vážím, neironizoval jsem jejich tvorbu. Nebo Josef Hanzlík - v šedesátých letech jsem jeho dílo oceňoval, ale přišlo mi přemrštěné to všeobecně sdílené označení "vůdce generace". Ostatně jaký nepoměr mezi tehdejším mluvením o hanzlíkovské generaci a letošním mlčením o jeho úmrtí, zvlášť v porovnání s dalšími nedávnými úmrtími.

Takže v případě Škvoreckého bychom za takové vaše věnování mohli považovat skutečnost, že jste v Sixty-Eight Publishers vydával svou poezii?

Ano, to můžete.

Jak vypadala vaše spolupráce s nakladatelstvím?

Škvorecký mi - seč to stačil časově, takže nikterak pravidelně - zasílal různé rukopisy k posouzení a já se k nim s nějakou spíše uštěpačnou poznámkou vždy vyjádřil. A tak se ke mně, příležitostnému lektorovi, dostal i neuvěřitelně zmatený konvolut rukopisů Ivana Blatného, který paní Frances Meachamová poslala Škvoreckému. On se o jejich použitelnosti vyjadřoval dost skepticky, ale já byl uchvácen. Jakmile jsem se toho chytil, už jsem to nepustil z tlapy. Byl jsem fascinován Blatného intenzivní svěžestí i apelující vzrušivostí, absolutní muzikalitou i disharmonizující syrovostí - zkrátka tou velkou syntézou najít "vlastní v cizím", jak jsem se o tom v doslovu vyjádřil.

Často píšete básně...-pocty, básně-pomníky, básně-památníky, a to osobám i místům. Mnohé autory také pohřbíváte, třeba když píšete báseň památce Antonína Brouska... Pomýšlel jste na to, co může po sbírce Vteřinové smrti následovat? Nestala se z tohoto vršení kontextů past?

Past to samozřejmě je a nemá konce, to jsem si uvědomoval. Tenkrát jsem ale o tom, co bude po Vteřinových smrtích - možná raději -, nepřemýšlel. Bylo mně jasné, že je to další slovo do pranice. Žánrově by snad mohly být východiskem autobiografické žánry, ale já jsem při psaní deníku nikdy daleko nedošel. Rozepsal jsem se, ale pak jsem toho nechal, přišlo mi, že by to bylo moc práce.

A není básník literárním kritikem a historikem už ze své podstaty? Jakýmsi vyhledavačem a objevitelem kontextů? Anebo by aspoň neměl ztrácet kontext sám se sebou, jak jste napsal v básni o Paulu Celanovi?

Vyhledávací a objevitelskou funkci má básník už v sobě rozpuštěnou, k roli básníka patří zcela samozřejmě.

Hledání kontextů se u básníka může v díle projevovat na mnoho způsobů. V tomto smyslu je vrcholným, svrchovaným výkonem kritického čtení sestavit antologii. Čím je pro vás tento žánr, toto kladení slov proti sobě?

Nemluvil bych o antologiích, jako přiléhavější mi připadá název čítanka. Do ní si zkusmo, pro sebe, sestavujete texty a ony se vám ve šťastném případě spojí v ideální obraz. Při antologické práci je autor navíc sváděn pokušením výsledek vylepšovat, představit danou poezii v lepším světle. Z hlediska autorského je tu člověk neustále vybízen celek přepracovávat, přeskupovat jej. Ve své podstatě je to stejné jako při komponování sbírky.

Mělo by tedy patřit k úkolům básníka vytvářet čítanky a antologie?

Ano, stále se mi nejvíc líbí a stále mě nejvíc štve Ivan Wernisch, na tom už nic nezměním. Až staromilsky mi zůstává nejzářnějším příkladem toho, čeho lze v poezii a s poezií dosáhnout. Kroutím nad některými jeho věcmi hlavou: Jak na něco takového přišel?!

A jaké to je vytvářet čítanku sám ze sebe? Básně ze svých sbírek jste pro výbor Nouzový východ nijak nepřeskupoval, jen jste je řekněme probral a protřídil. Jako na brigádě?

Umět sestavit ze sebe čítanku skutečně patří k řemeslu. Alespoň pro mě ano. Nebezpečí opět spočívá jen v tom, že si člověk ze sebe udělá čítanku idealizovanou.

Ale ne každý autor je schopen nahlédnout své dílo z odstupu nebo je vůbec ...ochoten sebereflexe. Ponechal byste své dílo "objektivnímu" posouzení jiného editora?

Myslím, že ne. Potřeboval bych mít dohled. Znovu smlouvat o to, co už je hotové.

V šedesátých letech jste připravil výbory z Puškinovy a Jeseninovy poezie - výbor z Hölderlina však už nevyšel - a také antologie Postavit vejce po Kolumbovi s Josefem Hiršalem a Verše pro tajnou chvilku s Pavlem Šrutem. Neplánoval jste nějaké další edice?

Ne, neplánoval. Ve všech případech jsem se snažil zachytit své čtení, vystihnout svého Puškina, svého Jesenina, svého Hölderlina.

A kdo přišel s nápadem sestavit antologii poezie dvacátého století z celého světa Postavit vejce po Kolumbovi? Jak dlouho jste na ní s Hiršalem pracovali?

Zadání bylo nakladatelské, ale my s Hiršalem jsme si je sami upravili. Redaktorky v nakladatelství, mezi nimi Olga Hostovská, nám šly na ruku a nechaly nás, abychom si dělali, co uznáme za vhodné. Usnadněné jsme to určitě měli v tom, že jsme pracovali s už existujícími překlady.

Nejčastěji se antologiím vyčítá, že v nich něco je, ale být nemá, a něco naopak není, ale být by mělo. Například Zbyněk Hejda si vašeho výboru z Blatného pozdních veršů Pomocná škola Bixley velmi cenil, ale prý zároveň přirozeně došlo k zúžení, neboť jste vybíral vrcholná čísla, a tak přetrvala potřeba představit Blatného proporcionálněji...

Stanovisko Zbyňka Hejdy mě tehdy překvapilo, protože jsem si ani v tomto případě nekladl za úkol udělat ideální výběr. V předmluvě i komentářích jsem o složité ediční problematice pojednal. Blatného poezie je jako paměť - rozpadající se, nespolehlivá, do podvědomí klesající, totálně otevřená. A já jsem se snažil v té totální záplavě objevovat určité ostrůvky. V tomto případě si nejsem jistý, zda by dokonce i souborné vydání bylo proporcionálnější.

Záměr udělat čítanku stalinistické poezie Podivuhodní kouzelníci jste si odvezl ještě z Československa? Stanovil jste si předem nějaký klíč?

Sbíráním podivuhodností ze světa literatury jsem se zabýval celý život. Už od svých patnácti šestnácti let jsem si vystřihoval a schovával zvlášť povedené opusy. Nevěděl jsem tehdy přesně, k čemu mi budou dobré, jen jsem si nad nimi říkal: "No to se jim povedlo!" Ale hned jak jsem je začal sestavovat v knihu, pojal jsem ji jako satirické pojednání. Uvažoval jsem o té věci jako o poezii jiné kategorie, jako o něčem, co do poezie nepatří.

Proč si vlastně máme stalinistickou poezii připomínat? Jaké básnické hodnoty v ní spatřujete? A lze vůbec v takto "kolektivní" poetice rozlišit, kdo je génius a kdo epigon?

Hranice mezi pseudopoezií a poezií aspoň relativně ucházející se k sobě nerozlišitelně přiblížily... Nemělo by se ale zapomínat na to, jakou daň si celá ta autostylizace vyžádala. Jakmile s onou "pravou poezií" začal někdo koketovat, nikdy to nezůstalo u toho, že se vlk nažral a koza zůstala celá. Mnozí autoři stalinistické či normalizační doby naletěli kolektivnímu klamu, že se lze z angažovanosti nějak vyvázat. Jenže každý z nich nakonec nezadržitelně skončil v mínusu - nebylo možné ho brát vážně.

Nepřemýšlel jste i o sestavení čítanky normalizační poezie?

O tom jsem uvažoval dokonce velmi konkrétně. Říkal jsem si, že by bylo dost nezasloužené pro ty zasloužilé, kdyby se to s nimi odbylo jen tak. Takže jsem si myslel na řádnou nálož právě v podobě normalizační čítanky - přestože jsem přesvědčený, že i mezi protagonisty socialistické poezie byla řada dobrých básníků, kteří ve svém mládí napsali pozoruhodné věci. Jenže pak naprosto zparchantěli. Z nápadu na knihu však zůstala jenom torza.

Studenti bohemistiky na otázku, jak by vypadala normalizační čítanka analogická té stalinistické, nejčastěji odpovídají, že by nebyla tak vtipná. Souhlasil byste s tím?

Ne, to není zcela adekvátní odpověď. Otázku vtipnosti nebo nevtipnosti jsem si nekladl ani při práci na Kouzelnících, šlo mi přece jen o něco podstatně jiného. Na druhou stranu jsem přesvědčen, že by se smích sám dostavil u četby celé řady autorů z doby normalizace, u kterých by to zprvu neřekli, ba ani netušili.

O oficiálně vydávané literatuře sedmdesátých let jste s Josefem Škvoreckým napsali soubor kritických statí Na brigádě. Sledovali jste jejich přijetí v Československu?

Zájem o pseudobásnictví a veškerou pseudoliteraturu byl v Československu velký. Byl bych ani nepředpokládal, že se naše satirické uchopení tehdejší oficiální produkce může prosadit, že za ním může vězet daleko více, než je čitelné z jednotlivých studií.

Jan Zábrana si o vás v této souvislosti zapsal do deníku: "Asi jedinej člověk na světě, kterej to takhle v úplnosti přečet."

Na to si moc dobře vzpomínám - a dojalo mě zpětně, že to někdo na dálku sledoval tak detailně. Míra vážnosti, kterou Zábrana přikládal stopování plagiátorství, mě utvrzovala v tom, že mělo cenu se pseudopoezií zabývat.

Na samém konci šedesátých let jste díky hölderlinovským překladům zamířil do Německa, kde jste získal stipendium a začal studovat slavistiku a komparatistiku. Jak jste se vlastně k Hölderlinovi dostal? Jeho poetika se zdá být té vaší spíše vzdálená.

Poezie z doby raně romantické mi byla vždycky velmi blízká, ale Hölderlinovi jsem se začal věnovat díky kamarádce, která studovala germanistiku - stále Hölderlinem argumentovala. Z naprosté mladické lehkovážnosti jsem si řekl, že se podívám sám, co je na něm tak zvláštního a jedinečného. Následně jsem se zděsil a zalekl vlastní odvahy, že se do něčeho takového pouštím. Překládal jsem si z Hölderlina jednotlivosti a až postupně jsem se do něj skutečně zabral.

Váš hölderlinovský výbor se měl jmenovat Endymion. Hölderlin ale nic s tímto názvem nenapsal. Co jste z něj vlastně přeložil?

Přeložil jsem toho hodně, řekl bych větší polovinu jeho díla. Byla víceméně smůla, že moje překlady nevyšly, odevzdal jsem knížku v pořádku, včetně doslovu a poznámek. Až posléze začalo vadit, že jsem v Německu zůstal, a Hölderlin z plánů vypadl, stejně jako jsem z nich vypadl já. Líp jsme to vyřešili s mými překlady Brantovy Lodi bláznů, které nakonec podepsal Josef Brukner - a kniha vesele vyšla v roce 1972. V určitém okamžiku jsem se tedy myšlenky na hölderlinovské překlady vzdal, ale když jsem se do nich později znovu a znovu začítal, napadala mě další a další vylepšení. Všechny písemnosti týkající se Hölderlina se mnou putovaly z místa na místo a i naposledy se při stěhování vynořily.

A patřila k vašim motivacím, proč se věnovat Hölderlinovi, i nespokojenost s dosavadními překlady - Jana Zahradníčka, Antonína Peška, Františka Humlera nebo Františka Vrby a Jiřího Hájka?

Zahradníčkovy překlady se mi velmi líbily, bral jsem je za jisté vnitřní měřítko. Ale žádné jiné české překlady mě neuspokojily. Vzhledem k úrovni překladů jsem měl zprvu zúžený pohled na Hölderlina i já. Snažil jsem se ho tedy představit trochu jinak, než se dosud dělo, to byla moje vážná ctižádost.

Proč jste tyto své překlady nevydal později? Hölderlinovské překlady, jakkoli vyšel třeba ještě Mikešův výbor, chybí v českém prostředí dodnes velmi výrazně.

Máte pravdu, to bych chtěl ještě napravit. Byl bych také už zralý udělat z Hölderlina pořádný výcuc. Občas mě napadá, že by stálo za to, se na něj podívat znovu, z jiného konce, ale zatím jsem se k tomu nedostal. Čímž také slavnostně slibuji, že se k tomu dostanu!

Slavnostně přijímáme... Máte nějaké další neuskutečněné překladatelské plány?

Vlastně nemám. Vymýšlel bych si, kdybych tvrdil, že ano.

V Německu jste studoval na berlínské Freie Universität v době, kdy tam působil Peter Szondi, autor významné hölderlinovské monografie. Zamířil jste na jeho katedru právě kvůli němu?

V Berlíně jsem hodně ze svých studií započal, ale pak i zanechal. Petera Szondiho jsem ještě zastihl, krátce před jeho předčasnou smrtí, a z jeho seminářů jsem si odnesl hodně cenných poznatků a postřehů. V Německu pro mě bylo zásadní uvědomit si nároky literární vědy na autory, jako byl zrovna Hölderlin. Tady se na něj kdekdo díval s nedůvěrou, protože nebyl znám a bylo z něj málo přeloženo. Stále jsem se měl co doučovat a stále jsem zjišťoval, že celé úseky komparatistiky se v Čechách prostě nekonají. Já jsem s ní začal už v Praze, v době, kdy na univerzitě znovu začínal učit Václav Černý, ale v Německu měla celkem odlišnou podobu.

V sedmdesátých a osmdesátých letech jste v Německu psal o literatuře pro noviny a také rozhlas. Nejvíce pro Frankfurter Allgemeine Zeitung články o sovětských, ale i českých autorech: Vančurovi, Čapkovi, Klimentovi, Filipovi, Kohoutovi nebo Ledererovi. Byla ze strany periodika poptávka po konkrétních autorech, nebo jste s tématy přicházel sám?

To byla moje iniciativa. Až posléze se ukázalo, že problematika, o kterou v souvislosti s těmito spisovateli jde, je pro čtenáře zajímavá.

A měl například Marcel Reich-Ranicki konkrétní představu o české literatuře?

Zkreslenou, ale v podstatě správnou. Reich-Ranicki pocházel z Polska, takže byl s českou literaturou rámcově obeznámen.      

V šedesátých letech patřily k vašim nejčastějším platformám Literární noviny a Literární listy či Listy - a také poněkud překvapivě Československý voják. Napsal jste do něj víc textů než do Tváře, Orientace, Hosta do domu a Sešitů dohromady. Co to bylo za časopis a proč jste do něj psal?

Voják se mezi těmi časopisy octnul stejně náhodně, jako jsem se já náhodně octnul ve Vojákovi. Mohl jsem si tam odkroutit rok vojny, jinou výpovědní hodnotu to nemá.

Z hlediska literární historie jste, zejména svými statěmi Podřezávání větve a Dělání do vlastního hnízda, sehrál roli generačního kritika. Sledoval jste kritickým okem cesty svých generačních souputníků i nadále, přes normalizaci, devadesátá léta až dodneška?

Sledoval, a uvědomil jsem si, že obraz, který jsem měl o své generaci, bych moc nerevidoval. Ačkoli se samozřejmě ten který autor později vybarvil jinak, než jsem předpokládal, kritický obraz, který jsem o své generaci měl, bych v podstatě nechal platit.

Když jste psal o tehdejších debutantech, srovnával jste je s těmi, kteří publikovali v Halasově edici První knížky. Nebyla generace ortenovsko-bednářovská vlastně poslední, o které lze za pomoci této kategorie hovořit? Může ještě dnes hrát pojem generace zásadní roli v literárněhistorickém a komparatistickém uvažování o literatuře?

Mně uvažování o generacích připadá jako špatná cesta vyjasňování stanovisek. Také jsem o generaci jako o generaci postupně přestal uvažovat, od určitého momentu pro mě nehraje už žádnou roli. Co je to vlastně za množinu lidí? Kde takové uvažování zakotvit?

S nadsázkou řečeno, vy jste v Tváři "nadělal do vlastního hnízda", a pak už jste tam nepublikoval. Sledoval jste Tvář nadále? Jaký je váš vztah k tvářistické kritice?

Zrovna mám na stole souborné vydání literárních kritik Bohumila Doležala a jsem jím zpětně velmi zaujat. Vždycky jsem Doležala pokládal za vynikajícího kritika. A když jsem se teď do toho znovu začetl, za předního kritika své generace ho považuju i nadále.

Když už se dnes o tvářistické kritice někdo vyjadřuje, oceňuje převážně výkony Jana Lopatky, Doležalovy mnohem méně. Ale vy když o ní píšete, obvykle jmenujete Doležala před Lopatkou. Je to náhoda?

Takovou otázku jsem si nikdy nekladl. Pro mě by Doležal nepatřil před Lopatku, stejně jako by Lopatka nepatřil před Doležala. Nadto jeden psal o poezii, druhý o próze.

Současnou kritiku a současné časopisy sledujete?

Ano, ale už ne tak intenzivně. V devadesátých letech jsem se snažil neztratit dech, ale zjistil jsem, že jej stejně ztrácím, tak co bych se měl ještě více namáhat.

Pomyslel jste v poslední době nad nějakou knihou, že byste se o ní kriticky vyjádřil?

Takové myšlenky mívám, ale pak jich zanechávám při vědomí toho, kolik by to znamenalo práce a soustředění. A to jsem vždycky říkal, že česká literatura není tak obsáhlá, aby ji člověk nemohl zvládnout čistě fyzicky... Na českou literární kritiku jsem v poslední době dost zanevřel: její nálezy se stále opakují, přináší velmi málo překvapivých závěrů, prostě mi od devadesátých let přestává připadat jedinečná a zajímavá.

A považujete kritiku za literaturu primární? Nebo za něco druhotného, službu literatuře a čtenáři?

Rozhodně za literaturu primární.

Jak dnes vstupuje literatura do vašeho života?

V daleko větší míře než dřív nechávám věcem volný průchod, nezabývám se tím, co bych měl nebo chtěl číst, nechávám se překvapovat. Často si počínám tak, že procházím svou knihovnu, dokud namátkou nenarazím na něco, co jsem dlouho neviděl. Tak mám momentálně mezi knihami na stole třeba exilové vydání Máje a Máchových necenzurovaných deníků z roku 1835. Naopak věci, o které jsem míval zájem, mi mnohdy připadají odlehlé... V minulosti jsem se řídil hlavně recenzemi a doporučeními, to už dnes moc nedělám. Ale když jsem v Berlíně, zajdu se podívat na univerzitu do knihovny slovanského semináře, která je velmi pečlivá v odhalování zajímavostí a sledování novinek, a tak vždycky plně stačila k ukájení mých potřeb.

Píšete ještě básně? Závěrečný oddíl výboru Nouzový východ, který jste uspořádal v roce 2003, jste nadepsal "Z básní do sbírek nezařazených", tedy zřejmě existovaly ještě nějaké další nezařazené básně. A před šesti lety jste se v jednom rozhovoru vyjádřil, že tak do dvou let vyrukujete s nějakou novou knihou poezie.

Ano, takové básně existují, a vracím se k nim, jsou pořád ve hře. Dokonce tyto nevydané básně zůstávají živější než ty vydané. Mnohdy i pro mě samotného se překvapivě, odkudsi z dávna, vynoří nějaké verše, o kterých si řeknu, že by byla škoda je nechat být a víc se o ně nestarat... Píšu už velmi zřídka, ale myslím, že budu psát i nadále, sic se počet básní značně ztenčuje. Ale já jsem nikdy nepsal kvantitativně moc. S přibývajícími léty a vzhledem k počínajícímu stáří mě ještě začalo lákat to, co se děje, když z dané situace básně nevzniknou. Co se děje s materiálem, který se uvolní? To jsou otázky, které mě teď zajímají nejvíc. Že spíš nepíšu, mě nechává v klidu, protože vím, že psát budu. Jsem s tím tak, jak to je, spokojen.

V eseji Domov v množném čísle jste pojednal o básnících a jejich rodných či osvojených krajinách. Sám jste prošel mnoha domovy a před šesti lety jste se usadil v Třeboni. Už jste si ji literárně osvojil?

Byl jsem sám překvapen tím, že jsem začal být od jistého data Třeboní velmi oslovován. Předtím jsem k ní žádný zvláštní vztah neměl, jen takový ten notoricky známý - rybníky a ryby. Zkusil jsem se nechat místem oslovovat, a mám tedy už pár básniček, v nichž jsem se to snažil zpracovat. Chtěl bych se tomu ještě věnovat, protože básně související s Třeboní jsou pro mě svým způsobem naléhavé. Vím, že mně nedají spát, a vím, že můžu něco očekávat.

Čtete rád své verše před publikem? Jste příznivcem autorské interpretace veršů?

Ze svých básní čtu rád. Ne ale vždycky - musím se dobře cítit, aby se to vydařilo.

A je pro vás jako básníka závažnější text, nebo hlas?

Jednoznačně text.

Souvisí to s tím, že často pracujete s cizími básněmi? V tomto ohledu se zdá být dokonalá vaše báseň Česká Národní Lyrika, pozáplatovaná z veršů dvacítky básníků: pouze není zřejmé, odkud pocházejí závěrečné verše "Žádný účastník není doma. / Popravení čeští páni / hledají cestu na Staromák."

To mě napadlo jako vlastní dodatek k této "mé" básni.

Pro tento rok jste se stal editorem antologie Nejlepší české básně. Věříte v možnost a nutnost takového hledání? Je toto podstata kritiky?

Hledat nejlepší básně je mi jako úkol dosti cizí. Ale jako zkusmý úkol mě to zajímá a stojí to za pokus. Tak k úkolu, který na mě byl seslán, přistupuji.

Proč se v českém prostředí díváme na spojení básník-kritik s podezřením? Podmiňuje se ve vašem případě jedno s druhým?

Obecně nedovedu odpovědět. Ale sám jsem měl dost dlouhé období, kdy jsem se věnoval převážně literární kritice. Souviselo to s tím, že mi psaní poezie nešlo, takže pak byla schůdnější cesta ke psaní přes literární kritiku.

Co by znamenalo, kdyby se odmlčel básník-ironik? Má vůbec právo umlknout?

Především by to znamenalo, že veškeré legrace už bylo dosti - že už mu to stačí. Na druhé straně jsem se k ironii nebo sarkasmu vždycky rád utíkal jako k elegantnímu řešení v situacích, kdy mi do smíchu moc nebylo.

Třeboň, leden-duben 2012

Připravili Barbora Chybová a Petr Šrámek.

Antonín Brousek (1941), básník, kritik, překladatel. V 60. letech pracoval v nakladatelství Svět sovětů, v Československém rozhlase a v Literárních novinách (resp. Literárních listech a Listech), byl členem redakčních rad časopisů Tvář, Host do domu a ediční rady Československého spisovatele. Vydal básnické sbírky Spodní vody (1963) a Netrpělivost (1966), zato sbírka Nouzový východ stejně jako kniha pro děti Zima a zpět (obě 1969) už vyjít nesměly. Připravil výbory z poezie Puškinovy (Arion) a Jeseninovy (Modravá Rus, oba 1965), s Josefem Hiršalem antologii poezie dvacátého století Postavit vejce po Kolumbovi (1967) a s Pavlem Šrutem milostné Verše pro tajnou chvilku (1968). Překládal poezii Manfreda Petera Heina, Sebastiana Branta a zvláště Friedricha Hölderlina - kniha Endymion však už také nevyšla (1970). Roku 1969 odjel na stipendium do Německa, v Tübingenu a Berlíně vystudoval slavistiku, germanistiku a komparatistiku, od roku 1971 žil v Berlíně. V 70. a 80. letech působil v Kolíně nad Rýnem jako lektor českého jazyka a literatury a v Brémách v Ústavu pro výzkum nezávislých společenských hnutí a literatur ve střední Evropě, poté byl docentem na univerzitě v Hamburku. Publikoval kritiky v novinách (Neue Rundschau, Frankfurter Allgemeine Zeitung) a spolupracoval s rozhlasem (Norddeutscher Rundfunk, Deutschlandfunk a londýnská BBC). V nakladatelství 68` Publishers vydal básnické sbírky Kontraband (1975) a Zimní spánek (1980), připravil pro něj výbory z Ivana Blatného (Stará bydliště, 1979; Pomocná bydliště Bixley, 1983) a s Josefem Škvoreckým napsal studie o oficiální poezii Na brigádě (1979). Rozmluvy vydaly jeho čítanku české stalinistické poezie Podivuhodní kouzelníci (1987) a také jeho poslední exilovou sbírku Vteřinové smrti (1987; rozšířena 1994, obdržel za ni Cenu Jaroslava Seiferta). Výbor ze svých veršů nazval podle jedné ze sbírek Nouzový východ (2003); jeho literární kritiky, studie a eseje představil obsáhlý výbor Podřezávání větve (Torst 1999, ed. M. Špirit). V současné době žije Antonín Brousek v Třeboni