Anketa k poezii a kritice Antonína Brouska

1. Jaké rysy a významy přisuzujete adjektivu "brouskovský"?

2. Je kritika Antonína Brouska kritikou pokornou?

Rudolf Matys

1. Co je "brouskovské"? Pod tím slovem se mi vynořují spíše rysy osobní mentality Antonína Brouska než charakteristiky jeho poetiky a jejích proměn, i když souvislosti mezi obojím jsou zcela zřejmé. Je to tedy něco, co má vždycky nerozplývavou konturu, ohraničení, hranu. Co stále trvá v nějaké amplitudě, v rozkyvu, co je pod napětím, pod proudem, který srší ven a zároveň probíjí dovnitř. Co má svou "plebejskou" robustnost, ale zároveň, je-li třeba, dokáže mít citlivost andersenovské princezny na hrášku pod sedmi peřinami, zejména jde-li o hrášek kýče či neumětelství. Co se štítí elegantního glazé, apartních "intošských" umělotin i ve sklenících vypěstovaných kultivarů, a má málem organickou nedůvěru i k beztvarým nápovědím podvědomí. Co má v sobě neukojitelnou potřebu rozrušovat hladké povrchy v sobě i vůkol; co je bystře kritické a nutně tedy i netrpělivé. Co samo sebe nebere nikdy smrtelně vážně a disponuje tak málo sebezáchovnými instinkty a opatrností, že se leckdy dokázalo pořezat a málem přitom vykrvácet. Co se tudíž dává všanc bez jakýchkoliv opatrnických rezerv. Co vedlo dlouhou a nekonejšivou, neúlevnou trojskou válku mezi rozumem, srdcem a smysly - a dokázalo se v ní vydávat bez rezerv, v krajních případech i rozličným rvavým běsíkům. (Jen skutečně silný intelekt - spolu s bazální biologickou odolností - dokáže udržet pohromadě integritu osobnosti, která je otevřena tolika protichůdnostem, ale nositel "brouskovství" to dokázal podivuhodně.) Co se někdy až křečovitě cuká na řetězu před jakoukoli přichytitelností, ať už se rodí z ideologií, z toxinů produkovaných nevětraným, sebestředným literátským světem či odkudkoliv odjinud. A co taky nikdy nezrušilo pevný svazek tvorby s autentickou, věru neflexibilní životní zkušeností, aniž by cokoli z ní uvízlo v pouhých blátivých trapnostech exhibicionistických výlevů.

Ale pod tím vším cítím v onom adjektivu "brouskovský" především poctivectví, opravdovost, kterou bylo možno intenzivně zakusit zejména právě na hranách, na ostřích, které si ve vztazích k nositeli tohoto přívlastku vynucovaly i adekvátní určitost a opravdovost u druhých - to bylo odjakživa nepsanou normou pro vztah s ním - nebyl tedy taky možný bez jakéhosi postupného "obrušování" (nomen omen), není nic lehkého a nenáročného mít ho za kamaráda, ale stojí to vždycky zato, tady mluvím z vlastní zkušenosti!

2. Pokud bychom měli na mysli takové kritické psaní, které se jen "podnáší" autorovi a pouze parafrázuje to, co a jak chtěl říct, a tedy ho přičinlivě "hladí po srsti" (zejména pak s ohledem na jeho vnější pozici v nějaké, jakékoli, "zavedené" hierarchii), pak Brouskova kritická praxe rozhodně nikdy "pokorná" nebyla, vždycky v ní platil princip "padni, komu padni", a to i tam, kde to bylo svrchovaně "netaktické" (jako třeba v obou proslulých provokativních polemicko-generačních statích, jimiž v šedesátých letech vtrhl do kritické arény - Dělání do vlastního hnízda a Podřezávání větve). A ani neaplikovala opatrnickou "pokoru", jaká se leckdy skrývá pod rouškou vnitřně nezaujaté, nedokrevné kritiky takzvaně "odbornické", Brousek ostatně vždycky raději přestřelil, než by svůj soud jaksi "nedotáhl".

Myslím ale, že se v celkovém pohledu na Brouskovo kritické působení trochu přeceňuje jeho provokativní razantnost, její tíhnutí k chytré ironii, sarkasmu, pamfletičnosti - a ovšem i k osobnímu témbru. To jsou vlastnosti, které jsou jistě vnějškově nejnápadnější a nejefektnější, a Brousek je uplatňoval vždycky s náramnou chutí, uměl to taky jak málokdo jiný, ale, zejména pokud do zóny kritické práce zahrneme i širší a hlubší, panoramatické pohledy, tedy Brouskovu esejistiku, nemůžeme si nepovšimnout, s jakou odbornou pozorností a empatickým porozuměním (a tedy, chcete-li, i s pokorou) dokázal analyzovat i přijímat básnické osobnosti sobě a své mentalitě hodně vzdálené. V jeho monografických statích docela chybí jakákoli, zejména pak povýšenecká zaujatost "pro vlastní způsob". (Z raných statí viz třeba originální ortenovskou studii, která mnohé z nás Brouskových vrstevníků téměř uchvátila, z pozdější doby například jeho hluboký hölderlinovský interes, jakož i mnohé další stati z exilu.)

Dalo by se napsat mnohem víc, aspoň ale ještě jednu podstatnost. Příznačné pro Brouska a jeho práci na kritické líše je nejen to, že do ní vstupoval s odkrytými "kritickými sudidly", řečeno se Šaldou, ale zároveň v něm byl vždycky přítomný i kritický pohled na sebe samého, včetně průběžné reflexe těch "sudidel" samých - a že v jeho kritickém fungování bylo odjakživa citelné a také otevřeně přiznávané osobní, tedy nutně i riskantní nasazení - a že tento svými odpůrci i "postiženými" autory často ostřelovaný kritik dokázal dokonce v našich krajích věc naprosto neslýchanou: totiž vydat se všem jaksi napospas přiznáním, že se na kritiku dal proto, že mu po vydání jeho prvotiny nešly psát verše! Není snad i v takové upřímnosti projev náramné pokory? A když jsem už připomněl Šaldu (jehož dikci z let Zápisníku občas Brouskův styl zdáli i připomene) - myslím, že Brouskův základní kritický postoj docela dobře odpovídá i Šaldovu výroku, že kritik je ten, kdo je zrozen k uctívání, ale je v této své potřebě zrazován...

A ještě něco: byl to František Hrubín, kdo se stal v samých začátcích Brouskovy dráhy mladému básníkovi jakýmsi otcovským, tedy neinvazivním rádcem. Ale Brouskovi to vůbec nepřekáželo v nezávislé kritické analýze Hrubínova díla - a uměl nad ním vyslovit i jeden ze svých krátkých, "shrnujících" emblémů, jaké mi pro svou výstižnou jednoduchost vždycky imponovaly - a pamatuji si jej proto i po tolika desetiletích: "Hrubín je básník zářící, nikoli jiskřící"! Myslím si tedy, že Brouskova kritika svým způsobem pokorná byla, nikoli však do pokleku!

Rudolf Matys (1938), básník a esejista, rozhlasový redaktor.

Petr Halmay

1. To, co mě vždycky znovu udiví, vracím-li se k básnickým a literárně-kritickým textům Antonína Brouska ze šedesátých let, je míra talentu, jakou - tento tehdy ani ne třicátník - v obou výše zmíněných oborech vykazoval. Tento údiv ještě vzroste, uvážíme-li veškeré literární i mimoliterární okolnosti té doby. V samotné poezii - především v Netrpělivosti a v Nouzovém východu (jeho druhé a třetí sbírce) potom Brouskova schopnost absorbovat (a osobitě přetvořit) značnou část toho podstatného, co česká poezie nabídla, řekněme, v období druhé světové války a nedlouho po ní. Brousek ironický, demytizující, jazykově vynalézavý - bohatstvím metaforiky chvílemi připomínající mladého Nezvala. Tady je pro mě jeho poezie nejcennější. A možná, že také ona tři adjektiva z předminulé věty by mohla - alespoň velmi rámcově - posloužit jako odpověď na první otázku.

2. Odpovím banálně. Myslím, že každá literární kritika (a nejenom literární) usilující prozkoumat skutečný "stav věcí" je vlastně pokorná. Brouskův přínos v této oblasti považuji navíc v lecčems za zásadní.

Petr Halmay (1958), básník, prozaik.

Štěpán Nosek

1. Je to tak rok či dva, kdy jsem - dost masochisticky - doslova vstával a lehal s knihou Vteřinové smrti. Pamatuji si přitom, že když tu vyšla před sedmnácti lety, příliš mne neoslovila. Básně (takto extrémně vyhrocené) zkušenosti, nelítostné elegie za sebou samým, básně, které šetří snad jen irské mnichy (chápu), které rozehrává, žene před sebou od úvodního motta až po poslední verš palčivá ironie, stesk a brutální inteligence, nelze asi dost dobře číst ve dvaceti. Myslím, že v české poezii není podobně důsledně bezútěšná kniha - a v žádné myslím není přitom tolik kalného, nepravděpodobného světla. "Jak dým se táhnou děti, / co dnes ještě nemusí domů, / a žmoulají rukojeti / svých blikavých lampiónů, // a zpívají bez otázky, / nur für das Hier und Heute / zimomřivými hlásky: / 'Ach, leuchte, mein Stern, leuchte!'" Jeden z mála milosrdných momentů knížky.

A přívlastek "brouskovský"? Brouskovský verš třeba? Ano, jen si myslím, že - jak to tak pozoruji - pro podobný typ psaní pomalu ztrácíme smysl, že už ho málokdo bude schopen přečíst. Jazyk, který se hlídá. Verš, který nikdy není jednorozměrný, verš, který má své dějiny a, pardon, taky svou politiku, v němž se ozývá lesk a hlavně bída české literární tradice, vždy obojí zároveň; v němž dokonalá persifláž může být klidně také naoko zapřeným vyznáním lásky. Mám rád i Brouskovy čisté parodie, Domovský list. Pamatuji si, jak jsem kdysi dávno svému známému, řediteli muzea spisovatelky v České Skalici, četl v jeho kanceláři Naši soudružku Boženu Němcovou. Nevím přesně, jestli to dal za sklo mezi exponáty...

2. "Až donkichotské [...] u něho je, že při všem deprimujícím vědomí o vývoji moderní literatury [...]nerezignuje na možnost totálně osobního, co více - osobnostního vyjádření"- tohle napsal Antonín Brousek o Josefu Jedličkovi, ale představuji si, že to mohl napsat také o sobě. Nasazení a nenapodobitelná ironická dikce (nikdo tak vtipný tu mezi kritiky nebyl a není), nebanální, srozumitelná argumentace. Kritika jazyka jako kritika legitimity. Lpění na jazyce - v tom snad ta pokora, pokud bychom o ní mermomocí chtěli mluvit. Přesvědčení, že korupce jazyka vyzrazuje vše. Podobně jako Brouskovo básnické dílo lze i jeho kritiku přečíst od oslnivého začátku (Podřezávání větve psal ve třiadvaceti) až do devadesátých let jako jednu řeč, bez nudy a hlavně bez uzardění - o kolika lidech je to v české kultuře 20. století možné říct?

Štěpán Nosek (1975), básník, překladatel, nakladatelský redaktor.

Tereza Burdová

1. Vrstvení - jako proces usazování. Připomínám si vápencové skály bohaté pamětí, která tu a tam vystoupí na povrch, aby dala poznat minulý život nálezem fosilií rozmanitých lastur či jiných živočichů. Bohatství textů z tradice české i světové literatury, které vstoupilo v podloží Brouskova básnění, se dává schválně uvidět.

Brus. Slovo brus užil Rudolf Matys v názvu svého článku k Brouskovým loňským sedmdesátinám (Mozek a brus své generace Lidové noviny, 12. 10.2011). Podle mě jej lze vhodně vztáhnout i k poezii. Brusič kamenů ubírá nadbytečné vrstvy a rýsuje přesný tvar. Snaží se představit kámen v podobě, která odpovídá jeho jménu, jeho podstatě. A v čem je to ryze "brouskovské"? Snad ve snaze o věcnost a preciznost vyjádření, o přesný popis skutečnosti. Sůl, slovo, kosti, hůl - vybírám je ze sbírky Nouzový východ - jsou zbytky, ale důležité, určující, které si člověk bere s sebou na cestu do nejistého prostředí spojeného s omezením ponechat si, nést a uschovat věci. A třeba dřevo - jako dřeň, tedy vnitřek, podstata? Nebo dřevo odkazující k břemenu, kříži, něčemu, čeho se člověk nezbaví, co k němu přiléhá? Či dřevo s pamětí projitých cest? "A tak jsem tady, / každým dnem holejší, / jak věta, kterou říkám, / jež rozvila se, / aby opadala, / až zbylo jediné jméno, / podstatné."

Nevyzpytatelné, ale zpytující tváře smíchu. Ironický úsměšek, sražení vazu tomu, co se stavělo být vysokým a nebylo, smích úlevný, osvobozující, místy i smích ze zoufalství, který ale najednou může otevřít "nouzový východ".

Signál-zpráva. Několikrát se v Brouskově poezii ozve, zjeví signál. Navázat spojení! Signál jako výzva k odchodu, varování před nebezpečím, časová zpráva. Nebo signalizační řeč. Dorozumění. Signály bývají silnější, výraznější než obvyklé vyjadřování, protože naléhavější. V básních bijí zvony, zvoní sirény, čpí kouř, blikají světla na vrcholcích majáků a na letištních ranvejích. Nouzový signál může znamenat volání o pomoc a blízkost na prahu (vteřinových) smrtí, ale otázkou zůstává, kam chce dotyčný doprovodit, zda k životu, nebo ke smrti. Obojí je v básních možné. Opisuji první strofu básně V ubytovně sester Ústřední nemocnice v Brémách (Vteřinové smrti): "Do krve zbodaný větrem se vracíš z potulky / a nevíš, jak bys poprosit měl o lék / v kuchyňce, kde se škvíří kastrůlky / vdov, starých panen, rozjívených holek" - a tohle je závěr básně: "Umět tak vzít za kliku kuchyňky, / v níž nad lektvary slézají se rutinérky noci, / a říci: Moje milé maminky, / buďte tak hodné, zatlačte mi oči!"

Nepevný bod stání. Místo rozhledu, které nutí k rozhodnutí, k pohybu v nejbližší vteřině, k pádu, skoku, úprku, chůzi, zároveň však místo paralýzy - a ta nakonec znemožňuje jakékoli rozhodnutí. "Neboť co teď / a co pak / na samém hřebeni půlen?" (b. Kalendář, Spodní vody) Je to pohyb po hraně, po hranici. Odcházení (nejen reflexe básníkova odchodu do exilu), opouštění a zároveň ustrnutí v jakémsi mezičase a meziprostoru. Prostory básní nás posílají na dálnice, perony, zavírají nás (pokud se necháme) na veřejné záchodky, do nemocnic. Vcházíme do nevlastních, neosobních, cizích prostředí. Čichové vnímání je aktivováno. I kdybychom si zacpali uši, slyšíme v pozadí drkotání vlaku po pražcích, hukot automobilů. Pocit neustálého znervózňujícího pohybu nás provází uvnitř i vně. Ale my stojíme na místě, a pokud se nám podaří vykročit, připomíná to chůzi po běžícím pásu, který ale jede opačným směrem. Přemáhá nás pocit, že je člověk vlečen, posunován, je žit. "Obezděn kůží knih, / jež mlčí zdejší řeč, / šelestíš papírem, / jak bys byl pouhý vzduch." (b. Hölderlinův archiv, Bebenhausen, Zimní spánek)

Propadání. Sesouvání, sklouzávání z okraje, tonutí v bezdomoví. Kam se ještě - na hranici (vteřinových) smrtí - propadat? Zdá se, že není kam. Anebo se o "kam" dozvídáme, když při čtení musíme přiznávat, že naše představy o "někam" i "nikam" jsou liché, že jsou právě jen představami, že myšlený prostor (čas) není jinde a jindy, není takový, či ještě není? Je to negativní konstrukce (např. "co všechno s sebou nemám" z básně Celní prohlášení, Zimní spánek), kterou básník používá k ohmatání a modelaci vlastní situace.

2. Nejprve mne napadlo říci rovnou ne, kritika Antonína Brouska je kritikou hrdou! Ale když o tom dál přemýšlím, hrdost a pokora se nevylučují. Německý výraz (němčina se stala Brouskovým druhým jazykem) pro pokoru Demut, pocházející ze staršího diemuot, akcentuje na ochotu sloužit, dienen. Popisuje vztah vůči jiným, sociální ctnost služby. Rýsuji úběžník, ke kterému se v Brouskových kritikách pokora vztahuje. Má podobu poezie, řeči, slova. (Které není zarostlé v mase nic neříkajících výplní ticha, které odpovídá svému významu, není zneužito, za které člověk nese odpovědnost.) "Psát / psát / jedině tak / ospravedlnit snad / svou existenci / sám sobě na obtíž // Psát / psát / zase a zase / v uškudleném čase / chtít dostát slovu / po milionté znovu / od nuly začínat / z níž zas jen nula pojde" (b. Režim dne, Vteřinové smrti) Myslím tedy, že kritika Antonína Brouska je kritikou nejen hrdou, vzpurnou, břitkou, někdy nemilosrdnou, zároveň vtipnou, ale také kritikou pokornou.

Tereza Burdová (1982), výtvarnice, spoluorganizátorka literárně-výtvarných dílen Ars poetica (tématem loňského ročníku bylo dílo Antonína Brouska).

Sylvie Richterová

1.-2. Povídat si s Tondou Brouskem je pro mne zážitek, kterému říkám "být doma". V tváři má skoro vždycky úsměv, mírný a většinou omluvný až pokorný. Možná se omlouvá za smích, který jeho řeč neodvratně probouzí, za smích, který mnoho přibližuje, něco odpouští a něco trestá. Jeho slova ostří zrak, čtou s přehledem nablízko i v dálce.

Výrazem "být doma" myslím něco jako prožívat obyvatelný duchovní rozměr, hřejivý prostor věcí společných a osudově našich. Za jistých podmínek může vzniknout kdekoliv, kde si lidi rozumějí, kde mají nač vzpomínat a kde mají řeč, kterou mohou společně vzpomínat, kde chápou proč a čemu se smát. Čtu si právě v básních Zimního spánku a trnu, jak tam - v Brouskově poezii - nic takového není, - tam je svět rozpadlý, zmršený, ne už spasitelný. Zaznamenávám, že se míra rozkladu, který básník spatřil před třiceti čtyřiceti lety naplňuje právě teď. (Možná si ji zapsal do duše už jako desetiletý chlapec, podle data 1951 v titulu básní z cyklu Zlíchov.) Básnická diagnóza je tu objektivní, o čemž svědčí i odstup a zdrženlivý tón. Humor hraje každou žilkou jazyka, ale nenápadně. Pozvedá, avšak nestojí v cestě děsu z drcení, hniloby a propadání, nepřekrývá strupy, opary ani červivost věcí, země, ciziny, jazyka, představ, lží, nadějí božích i literárních.

Na typograficky dokonalou obálku Zimního spánku vydaného v roce 1991 nakladatelstvím Československý spisovatel bylo nasnadě napsat, že tu poznáváme "básníka hluboce citově zasaženého okolnostmi". V roce 2012 je poučné zrekapitulovat, co všechno se ukázalo na tomto vydání Brouskových básní pomíjivé: jednak sám Klub přátel poezie, potom Československý spisovatel i Československo jako takové, a nakonec - největší ztráta - čtenáři poezie. Jak soudit "okolnosti"? Těch je pořád víc a víc a nepomíjejí, přebujely naopak a pohltily podstatu i střed. Je tedy zřejmé, že vlastní "hluboké zasažení" není a nemá být stavem přechodným ani nemístným: je objektivní jako sesuvy, které mapuje, ale na rozdíl od nich nepředstavuje mrtvý konec, nýbrž sílu, která může tvořit: poezii.

Sesuvy jsoujazykové, když člověk jako pes "vyje na řetěze tyto věnce písní" (báseň Sčítání lidu). Týkají se podstaty věcí, když "Nad kupolemi zmrzliny / fotoaparáty cvakají zuby" (b. Řím). Nebo mravního vědomí, když "Objímají se vrazi vrahů" (b. Na motiv z Pasternaka).

Druhým pólem Brouskovy poezie je jeho literární kritika. Ta je mi především důkazem, že básník, který nenašel pevný bod ve vesmíru, ví přesně a jistě, co je poezie: nikoliv pevný bod, nýbrž sám vesmír nadaný určitými zákony. (Nebo přesněji, poiesis je samotné tvoření, a jen coby tvůrce se člověk podobá Bohu.) Brousek má v sobě jasno, neomylně rozpozná to, co je falešné a co ryzí, a nesplete si žádnou notu; je to hudebník s absolutním sluchem. V italském jazyce se pojem "kritika" definuje jako soudnost schopná rozpoznat, co je dobré, pravdivé a krásné. (A je to pravdivost, co zažene do kouta každý kýč.) Materialistická kritika se pokusila antickou hodnotovou potrojnost zrelativizovat a přesunout do kategorie věcí pomíjivých. Materialismus míní dokázat pokročilou destrukcí země a lidství, že opravdu pomíjivé jsou. Tonda Brousek není materialista a stačí mu, že ví, že poezie pomíjivá není. Jeho kritika básnické tvorby je díky tomu neobyčejně bohaté, důvtipné, jiskrné a informované zpřítomňování "substance poezie" a konkrétního literárního kontextu. Jako kritik umí a zná, jako básník má úctu k poezii i k tomu, kdo se o ni pokouší; pozná velkého a s omluvným úsměvem upozorňuje malého či prodaného, kde hraje falešně.

Osobně považuji za velkou chybu, když básník píše kriticky negativně o druhém básníkovi, cítím, že tak shazuje a ponižuje i sebe. Brousek je naprostou výjimkou, protože píše kriticky v aristotelském smyslu, a vlastně nikdy negativně: nemluví z patra, neuráží a neponižuje, je dokonce omluvný a ostýchavý i v tónu, nepovažuje za poslání kritika odrazovat čtenáře od autora. Naopak, čtenář dostane chuť si nějaké ty žáčkyflorianyskarlantyskály přečíst. Co Tonda kriticky píše, není destruktivní, nýbrž tvořivé ve smyslu jmenované trojnosti nejvyšších hodnot. A má to vysokou poznávací i estetickou hodnotu. Směji se k slzám, když potkám výrazy jako "nadmutá pasáž", "mýtotvorná prolhanost", "jubilejní nesrozumitelno", "únor na labutí šíji dělnického hnutí" nebo "vitální nekrofil" a říkám si: tohle dát studentům místo školních manuálů, zamilují se do poezie. Bude jim jasné, co je to "monotónní brumendo" či "slzotvorná clona poloartikulované pocitovosti" - a co velká poezie. Brouskovy kapitoly o Ivanu Blatném, o Jiřím Ortenovi, o Jaroslavu Seifertovi nebo o Josifu Brodském patří do dějin literatury i do filozofie básnictví; jeho "brigády" na polích zarostlých veršovým plevelem jsou básnicky inspirativní.

Upřesňuji, podle čeho se pozná materialistická kritika od kritiky inspirované poezií. Materialista věří na zákon o neprostupnosti hmoty a všelijak boxuje o své místo, zatímco duch básnický ví, že hmotu může prostoupit i prosvítit. A že věc poezie se nerozhoduje na ryňku světa, nebo se tam rozhoduje směšně a marně, jak předvedli režimní básníci.

Tonda Brousek je kamarád, mám ho ráda. Jsem mu vděčná za to, že věcně a s přehledem uvedl na správnou míru lživá klišé o kulturním exilu, za to, že uspořádal čítanku českého stalinismu a že připravil pro Škvoreckého první výbor z Blatného poezie napsané v Anglii. A ještě jedna věc: kdyby nebyl sedl a ruče, pobouřeně (podle tehdejší ctěné kulturní obce nevhodně) neodhalil literární podvrh, který u příležitosti udělení Nobelovy ceny Seifertovi česká kultura dle dávných obrozenských rukopisných vzorů předhodila světu, museli bychom se my všichni dnes pořádně stydět.

Sylvie Richterová (1945), básnířka, prozaička, literární historička.

Karel Hvížďala

1. Antonín Brousek je zřejmě největší přírodní básnický talent (poeta natus, ostatní spíše patří do kategorie poeta doctus) z naší generace. Básně vždy sypal i z nohavice. Byl velmi vzdělaný a ctižádostivý, vynikal mimořádnou pamětí, měl vždy kritický odstup i od své generace, a zřejmě i proto rychle pronikl do redakčních rad Hosta do domu, nakladatelství Československý spisovatel a stal se redaktorem Literárních novin. Byl představitelem, jak o něm někdo napsal, spontánní, smyslové a intelektuálně naléhavé poezie. Reflektoval i problémy následků stalinismu, které většinu jeho souputníků už příliš nezajímaly. Odešel ostentativně z univerzity. V roce 1962 se pohádal nad sbírkou své prvotiny Spodní vody v redakci nakladatelství Československý spisovatel se Závadou, Florianem a dalšími: řekl, pokud mě chcete cenzurovat, nevydám nic.

Je vášnivý diskutér, brilantní vypravěč a dobrý zpěvák, nepostradatelný partner celonočních pábení. Antonín Brousek vždy cosi živě vyprávěl, jeho ruce lítaly vysoko nad hlavu a kouřil cigaretu za cigaretou. Jako dnes se pamatuji, když jsme se setkali po létech v emigraci, jak jsme na sebe sypali informace o kamarádech, nebyla to nejlepší bilance: Vodňanský měl zákaz vystupování, Šrutovi po létech povolili dělat něco pro děti, jiní emigrovali a další spáchal sebevraždu. Celou dobu v emigraci jsme si byli velmi blízcí a moc rád na něj vzpomínám. Když koncem osmdesátých let onemocněl, nějaký čas jsme se o něj společně s přáteli starali, pak se ho ujala jeho přítelkyně Zdenička, která se o něj vzorně stará dodnes a on se spolu s ní uchýlil do ústraní. Dnes žije jako samotář v Třeboni. Vybavuji si ho jako živého, bystrého a velmi vtipného partnera s někdy až příliš sebedestruktivními sklony. Mám ho velmi rád.

Karel Hvížďala (1941), novinář, autor rozhovorů.