Pavel Hak

Vomito Negro

Vlna úzkosti.

Prostěradla nasáklá potem.

Pohled na hodiny.

Půlnoc pryč. 0 hodin 37 minut přesně.

Teď už spát nebude. Těch pár hodin, které si vyhradil na odpočinek, je nadobro ztraceno. Příliš nervózní na to, aby znovu usnul. Zbytečné přezkoumávání detailů. Nezanedbal něco při přípravě své akce? Neopomenul něco důležitého? Rukou netrpělivě zažene nejistoty rozpoutané jak netopýři točící se v temnotách blouznícího mozku. Všechno, co ho čeká, bylo promyšleno, není proč se znepokojovat, zbývá jen jednat, s náležitou pádností.

Prostěradlo odkopnuté na zem.

Poplach k boji.

Vyskočí z postele, něco ho neodkladně nutí k pohybu. Zatuchlina rozvířená překotným pohybem mu zvedá žaludek. Nic překvapujícího v barabizně, kde kromě betonu, nerezové oceli a skla propadá hnilobě vše, tak vysoká je v téhle roční době vlhkost a teplota. Přejde kolem okna, aniž by otevřel okenici. Skřípání pantů by mohlo přilákat pozornost sousedů nebo případných udavačů stojících před barákem s rozkazem sledovat jakýkoli jeho pohyb. Opatrnosti nikdy nezbývá, úspěch jeho podniku přímo závisí na prohnanosti a bdělosti.

Sklenice vody.

Obličej opláchnutý pod špatně tekoucím kohoutkem.

Obléká se a přitom potlačuje rozčilení, uvědomuje si, že beznaděj doutnající pod pocity hnusu a bezmoci by mohla vést k přesně opačným výsledkům, zrádný pramen nepromyšlených činů, nepřítel každé důležité akce. Ztrátou rozvahy rozhodně uspět nemůže. Jenže svaly vyžadují hbitá gesta, jeho jistič proti roztřískání všeho, co mu přijde pod ruku, tak ho dožírají nejen tyhle myšlenky, ale i dusivé horko načpělé otřesným smradem z umývadla po nešťastném otevření kohoutku, a především všechny ty překážky, na které naráží pokaždé, když se chce dostat z téhle mizérie: nedostatek peněz a podpory, nejrůznější veta, bloky, které tak účinně narušují všechno jeho úsilí.

Klíč dodávky sebraný na stole.

Nedopatřením převrhnutá sklenice, roztříštěná na kusy.

- Zkurvenej život, šeptá zahořkle.

Nutí se k pečlivému zavázání tenisek, otevře zásuvku, v níž ukryl zbraň, kterou si opatřil pro svůj plán. Při kontrole zásobníku konstatuje, že by se napil i něčeho chladnějšího než těch hnusných chcanek z vodovodu, jenže ledničku má rozbitou už tak dlouho, že si ani nevybaví přesné datum poruchy, jejíž deprimující skutečnost úspěšně vzdoruje jakémukoliv popírání, naopak popouzí touhu nechat volný průběh hněvu, jasný signál k co možná nejrychlejšímu odchodu z barabizny.

Dveře obezřetně otevřené.

Pozorné naslouchání nočnímu kraválu.

Zůstává ve skrytu na prahu své chatrče, dokud se neujistí, že na trase mezi domem a dodávkou nehrozí žádné nebezpečí. Žádný podezřelý zvuk uprostřed ptačích skřeků, ani neznámé auto zaparkované opodál. Vyjde ze stínu, jenž ho zatím udržuje mimo dosah možných udavačů, zavře dveře, kousek papíru, který ho má upozornit na nečekanou návštěvu jeho díry, zasune mezi dveřní křídlo a rám, vyráží k dodávce. Vůz je na svém místě. Usedne za volant, dává si pozor, aby nebouchl dveřmi, ověří, že se kolem netoulá žádné pochybné individuum, světla nechává zhasnutá, startuje, aniž by zatěžoval jinak hlasitý motor.

Průjezd okreskou ve vnitrozemí bude vhodnější.

Je to sice zajížďka, ale zpoždění nemá, v této části ostrova je v noci téměř dokonalý klid, a to představuje nezanedbatelnou výhodu.

Po stovce metrů si ověří, že není sledován, a pak již uklidněn zapne světlomety, stáhne okénko. Dým cukrové třtiny, která se začíná pálit na plantážích, ho udeřil do nosu. Nadechne se jeho nasládlé vůně, poslouchá praskání palmovníků, k němuž se náhle připojí dusot bagančat, vytí psů a práskání biče. Vyděšen vlastními vzpomínkami přidá plyn, musí učinit přítrž nešťastným návratům do minulosti, aby se k těm zneklidňujícím ozvěnám nepřidaly další, mnohem nepříjemnější pocity, zvláště nyní, když si musí zachovat pevné nervy, vyhnout se výbuchům vzteku a s klidem postupovat od jednoho stanoveného bodu k druhému.

Nastaví obličej větru valícímu se staženým okýnkem.

- To bude dobrý, řekne si v hlubokém nádechu.

Vpád minulosti jak ze zlého snu je v tak napjaté situaci docela pochopitelný. Nejdřív nespavost, pak tyhle staré hrůzy. Musí se soustředit na to, co dělá, zahnat iracionální strach, vzdorovat úzkosti, myslet na následující bod svého plánu, nic jiného. Vše zatím šlape, jak má, jeho vůz nikdo nesleduje, silnice bez jediného auta na dohled je příležitostí k tomu, aby se uvolnil: zpomalí a z dlouhé chvíle pozoruje bezprostřední okolí cesty, znenadání zaregistruje nějaký pohyb v odstavném pruhu a strhne volant.

Dodávka řítící se do příkopu.

Náraz tříštěného těla.

Bolestivé zaskučení.

Se zaťatými zuby strhne stroj zpátky na silnici, zpomalí, podívá se do zpětného zrcátka: toulavý pes se po přímém nárazu svíjí na vozovce, hubu doširoka otevřenou, tesáky odkryté, vnitřnosti vyhřezlé z břicha. Přesnost pohledu znásobená výbojem adrenalinu do mozku, sleduje zvíře pokoušející se postavit na nohy, zcela marně. Jeho zmrzačené tělo má sto chutí odplazit se do houští u cesty, avšak zadní, zcela mrtvé běhy a zlomená páteř mu v tom brání.

Pokouší se odtrhnout od zrcátka.

Jakási nejasná, i když mocná slast stoupá celým jeho tělem.

Mohl by to otočit a umírajícího psa dorazit: on jede dál a sám sebe nabádá ke zvýšené opatrnosti na silnici, jejíž špatný stav je známou příčinou znepokojujícího počtu smrtelných nehod, ke kterým dochází při nejmenší řidičově nepozornosti.

Masa oceli proměněná v letící střelu, plech drcený čelným nárazem: tak by si život zkrátil opravdu nerad.

Řev sraženého psa mu zní v uších až k prvnímu semaforu.

Čekání na signalizaci, jejíž chod by se v tuto noční hodinu mohl zdát nesmyslný, je pro něj nenadálou příležitostí, aby se probral z šoku. Bar, první etapa na jeho noční cestě, je již nedaleko. Slabé světlo neónů zahlédne hned, jak se dá znovu do pohybu.

Když zastaví před podnikem, všechny pohledy se stočí ke zkrvaveným nárazníkům jeho dodávky. Míří k baru, beze spěchu. Ví, že vědí. Kapotu potřísnily drobné kousky rozdrcené dogy. Krev ještě stéká po karoserii. Usedne na barovou židli na konci řady, naproti třem ochmelkům, které zná od té doby, co sem začali chodit, avšak ke své velké nelibosti si hned všiml jejich nepříjemného sklonu zaznamenávat všechno, co se uvnitř mihne, jejich pozornost je mnohem horší než ta policejní, tu jen tak neoklame.

Kdo ví, jestli jednají z nějaké vlastní, opilecké iniciativy, s vágním cílem zapadnout mezi noční spodinu, urvat si tady menší kšeft a třeba i povýšit, když to zafunguje? Anebo, a to je pravděpodobnější, tu špehují pro jeden z klanů usilujících o ovládnutí hlavního businessu na ostrově: drogy, pašování gastarbeitrů, prostituce.

Poručí si sklenku rumu.

- On the rock, upřesní barmance, která bere jeho objednávku na vědomí, jako by ho ale neznala, znamení, že si musí dát pozor, někdo se příliš zajímá o jeho business, zvědavost, která by mohla zhatit celý jeho podnik.

Při čekání na objednávku si prohlíží ostatní klienty u baru. Většina z nich vypadá neškodně, lidi bez práce, opilci, tuláci, taky pár normálních chlápků, kteří jen tak upíjejí svůj drink, zřejmě před placeným sexem nebo po něm. Skutečnou hrozbou tady, kromě majitele baru sedícího nevraživě ve stínu za kasou, jsou tamhleti tři pitomci, jejich zdánlivou netečnost systematicky popírá nervózní škubání ve tváři pokaždé, když je sjede pohledem.

- Váš drink, špitne barmanka.

Pije na ex, natáhne ruku k účtu, pod nímž se skrývá zpráva, pro kterou si přijel, zaplatí a odchází k dodávce, zlomyslné pohledy majitele a tří grázlů nevnímá.

Krev odkapávající z nárazníků se leskne na asfaltu.

Nasedne do vozu, rozloží barmančin lístek.

Na pomačkaném papíru je hrubým rukopisem naškrábáno: "6 hodin".

Nic jiného vědět nepotřebuje.

Startuje, nikam nespěchá.

Cesta podél pobřeží: ještě hodina času.

Na smluvené místo na severu ostrova nesmí přijet příliš brzo. Čtvrthodinu před udanou dobou? Dvacet minut maximálně?

Doprava, jinde téměř nulová, v tomto sektoru houstne, křižují ho muži na lovu za kořistí odpovídající jejich touhám, vždy nečistým, často hanebným. Divadlo podrážděných pudů, jež mu však přijde stokrát přijatelnější než nutkavé omílání plánu, tisíckrát prověřeného, doplněného o všechny možné odpovědi na případné komplikace.

Hlavně žádný stres. Neživit pochybnosti.

Nechat se kolébat šuměním oceánu.

Ve světle reflektorů, na kraji parkoviště ohraničeného houštinami se objeví první holka. Jehlové podpatky, šatičky potupně zviditelňující její vnady: ani nezpomalí a pokračuje dál. Z temnot noci se vynoří další holky, některé velmi mladé, zaujímající provokativní pózy, sprosté natáčení těla jako příslib ukojení tím silnějšího, čím vyzývavější je návnada, lačnost po sežrání naznačená svůdným úsměvem a očima, jejichž zorničky se rozšiřují zvrhlou neřestí.

Nespatřil žádnou, kterou by si rád naložil do auta nebo následoval do chatek zastrčených v houští dál u pláže. Nechce se mu tudy vracet, rozhodne se, že pojede až k nákupnímu centru deset kilometrů odsud, policie tam nedávno objevila tělo podříznutého děvčete, páté či šesté oběti v tomto roce (zneklidňující číslo, uvážíme-li, že holky kupované na zabití do sadomasochistických dýchánků, velmi oblíbených v tropickém přístavu pro jachty miliardářů, kteří zde odpočívají mezi dvěma nájezdy na burzu, se totiž normálně vyhazují do moře zamořeného žraloky, ti se po lidském masu mohou utlouct).

Uklidněn přesností cíle, jede dál po silnici lemované lesem.

Monotónní sled křovisek vyrůstajících z temnoty naštěstí neodvádí k ničemu, co by narušilo jeho soustředění, lesní pás končí náhle v závěru zatáčky, z které vyjíždí, aniž by čekal, že se mu před reflektory, přímo na vozovce, objeví plavovláska v běhu.

Zpomalí, poslušný pudům dravce.

Díky zvolněnému tempu se může důkladněji zaměřit na ženu uvězněnou v paprscích reflektorů. Zato ona, jako by si ani neuvědomovala, že na ni zezadu svítí přijíždějící auto, běží dál, aniž by se otočila. Že by tušila, o jaký vůz se jedná? Okamžitě vidí, že se nejedná o žádnou zdejší prostitutku, ani o dovozové zboží na útěku ze sexuálního otroctví. Musela vyběhnout z jedné z těch nedostupných přepychových vil, které v této části pobřeží díky silné politické protekci vystavěla jistá promotérská skupina. Nějaká jetsetová kráva, která se po hádce se snoubencem či manželem odvážila do noci.

Dlouhý pohled do zrcátka.

Pustá silnice ho ujišťuje, že je s běženkyní zcela sám.

Je tím sám zaskočen, nedokáže odtrhnout oči od blonďaté krásky, jejíž výstřih na šatech se každým krokem prohlubuje. Konečně se otočila, zřejmě netrpělivě čeká, že se jí začne vášnivě omlouvat za své chování, že ji bude prosit, aby se s ním vrátila do honosné vily, její zrak v oslnění reflektorů však zpočátku nepoznává, že auto za jejími zády není offroad jejího milence.

Předjede ji, otevře dveře.

Výkřik hrůzy. Pocit, že ji někdo vtahuje do dodávky.

Na jejím povýšeném výrazu se navzdory strachu nemění nic, je nasupená, nechala se nachytat na silnici, o které ani neví, kam vede, vrávorá na střevíčcích a nechce věřit tomu, co se jí děje. Jak si takový hajzl dovoluje obtěžovat dámu její třídy? Místo aby zažívala drama zazobané paničky ztracené někde v tropické noci po nevydařené partnerské hádce, tak ji tady nahání nějaký domorodec, který ji za chvíli určitě povalí na zem a bez servítek zprzní, jeho ocas, který měli tomu sviňákovi uříznout hned po narození, je jistě hnusný orgán, představuje si ho plný vředů a hnisajících ran, tvrdý, zlý, hladový, agresivní, myslící jen na to, jak jí ublížit, roztrhat bucharem plným nenávisti a nakazit všemi odpornými nemocemi, které přenáší, než do ní vyprázdní dávku své jedovaté šťávy.

- Ty jeden ubožáku, nech mě...

Ze strachu je vztek.

Ona, oběť skandálního útoku, rozhořčená závažným porušením společenských pravidel, která by ji měla přece chránit vždycky a všude, se rozběhne po silnici opačným směrem v naději, že narazí na policejní hlídku, a už lituje, že nedrží pušku, s kterou se dnes celé odpoledne trénovala a s níž by toho zmetka odkráglovala, na padrť mu rozstřílela tu jeho krysí držku, co nezná své místo, a zbytek zásobníku vyprázdnila do břicha toho mrzkého nasilníka.

- Kurva, zanadává on, když mu dojde, že zhasl motor.

Chtěl ji jenom odvézt domů. Jaká neopatrnost.

Snaží se nastartovat, slyší nějaký štěkot, potom křik mužů vyzbrojených světlomety a puškami, běží po cestě vedoucí k silnici, od jedné osamocené vily, na kterou v tom zmatku úplně zapomněl.

Na otáčení je pozdě.

Musí pokračovat směrem k nákupnímu centru, se zhasnutými světly, aby neviděli jeho poznávací značku. Spojka. Vytí dog puštěných na cestu se přibližuje, kovové cvakání nabíjených pušek na důkaz, že jeho pronásledovatelé se své zbraně chystají skutečně použít.

Šlápne na plyn dřív, než stačí lokalizovat jeho dodávku.

Světla pochodní vzdalujících se do noci.

Hrozivé hlasy ustaly.

Přijede k nákupnímu centru, zastaví na parkovišti.

Zasloužená zastávka po nešťastné příhodě.

Příliš času nepromarnil, nohy i ruce se mu však třesou, jako by se právě porval. Další následek neblahého setkání: zpátky se tou silnicí, jak měl původně v plánu, vrátit nemůže. Bylo by riskantní zkřížit opět cestu těm, kdo mu jsou možná právě v patách.

Teď ale kudy?

Opustí krajskou silnici táhnoucí se podél břehu směrem do kopců. Rozjezd ranního zásobování mu umožňuje zařadit se do provozu končící noci s pocitem, že teď už jeho dodávku, opět anonymní, nikdo nepozná. Jen co se ocitl v zácpě druhého největšího města na ostrově, jeho napětí opadá. Neměl si dávat ten drink. Setkání s takovou ženskou uprostřed noci by rozhodilo nejednoho chlapa. Blond vlasy vlající větrem, šaty s hlubokým výstřihem, supersexy prdelka k nakousnutí: pořád mu běží před očima, vydaná napospas nepředvídatelné krutosti bestiálního chtíče.

- Zapomeň na to, nepřestává si opakovat.

Vyjede ze zácpy, odbočí na severní silnici.

Tady už žádné semafory, doprava téměř žádná: zdá se, že i přes vzniklé zpoždění dorazí včas. Znovu se soustředí na řízení. Ve chvíli, kdy se na obzoru vyhoupne severní břeh ostrova, kontroluje čas: 5.43. Čtvrthodina na místo, které objevil v téhle pusté části ostrova, téměř uchráněné větru a vln oceánu, opomíjené místními překupníky upřednostňujícími mnohem skalnatější pobřeží s malými zátokami a útesy plné přírozených skrýší, jako dělanými k bleskovému vylodění a dočasnému skladu ilegálního zboží.

Zaparkuje v porostu manzanil, na samém konci nezpevněné cesty. Moře běsní opodál, asi sto metrů vzdušnou čarou. Proplete se po cestičce mezi dunami a pak, místo aby seběhl přímo na pláž, šplhá na pahorek, odkud bude mít přehled nad lokalitou určenou k přistání. Neslíbil si snad, že učiní všechna potřebná opatření? Předání nákladu domluvil s převozníky ze sousedního ostrova, skupinkou drobných kriminálníků, kterým nelze stoprocentně věřit.

Zvuk motoru přicházející odkudsi od moře ho nutí přidat do kroku. Silný hukot vln zesílený poryvy větru mu brání usoudit s určitostí na přítomnost přistávající lodi. Ani přejezd plavidla pobřežní hlídky se nesmí vyloučit.

Konečně nahoře.

Na místě určeném pro vylodění se na vodě vznáší deset lidských těl.

Projede břeh pohledem.

Další těla se pohupují ve vlnách opodál.

Pozoruje obzor. Po převozní lodi ani památky.

Že by již odplula, že by vyložila náklad tak daleko od břehu, dlouho před smluvenou hodinou? Že by ztroskotali?

Na nehodu nevěří. Moře je klidné, povětrnostní podmínky optimální, přibližovací manévr neohrožuje žádná útesová bariéra.

Zrada grázlů, s nimiž se rozhodl spolupracovat.

Právě přišel o spoustu peněz.

Dodávka dvaceti mrtvol namísto dvaceti práce schopných gastarbeitrů: kdo mu zaplatí ztracenou investici?

Znovu prověřuje pláž a okolí. Nikde nikdo. Lokalita mimo hlavní tahy ostrova byla pro vylodění opravdu více než výhodná: ilegálové by se snadno dostali až na břeh, seskupili by se v dunách, pak už by je jen dodávkou odvezl z pobřeží a uklidil do ubikací, které jim na přechodný pobyt na ostrově našel.

Sejde z pahorku.

Podívat se na ně zblízka, ověřit, jestli jsou skutečně všichni mrtví, jestli někdo nepřežil, není úplně marné. Možná, že někoho ještě zachrání. Každý zachráněný dělník představuje značnou peněžní částku.

Přeběhne pláž.

První vyloděný uvízlý v písku.

Toho prohlížet nemusí: je po něm.

Dalšími třemi se též není nutné zabývat. Zsinalá pleť znamená jednoznačně smrt. Dívá se po ostatních. Nejsou ani podřezáni, ani zastřeleni. Postrádá i stopy po ráně kladivem či veslem. Jak se mohli utopit? Že by nikdo z nich neuměl plavat? Nakloní se k ilegálovi, jehož ruce se, zdá se, hýbají, ale necítí sebemenší známky dechu.

Ve chvíli, kdy se od mrtvoly napřímí, roztříští jí lebku střela.

Skropen lebečními úlomky, padne naznak, jakoby zkosen přímým zásahem. Moře je v těch místech již dost hluboké na to, aby pod vodou doplaval zpátky k první mrtvole vznášející na hladině. Zlomky zkrvavených kostí a žmolky mozkové hmoty vyhřezlé z hlavy se stále točí na místě, kde se vrhl do vody. Jako by to dostal on. Nedržel snad hlavu, jen zlomek vteřiny před výstřelem, přesně tam, kam střelec mířil?

Chytne se mrtvoly, snaží se nehýbat tělem, vzdaluje se od břehu, co nejpřirozeněji, jako by odplouval. Utopenec, kterým se chrání před další střelou, není jediný, koho proud unáší na širé moře. Voda se stahuje, proudy jsou tu silné. A paprsky vycházejícího slunce odrážející se na vlnách snižují viditelnost od břehu.

Další rána z pobřeží se během jeho ústupu neozve.

Na hřebeni dun, odkud se střílelo, není ani noha.

Kdyby se na pláži, přímo před ním nerozprskla hlava toho ilegála, mohl by se ptát, jestli se mu to jenom nezdálo. Avšak sloup dýmu zvedající se z místa, kde zaparkoval dodávku, je pro něj potvrzením, že se ho skutečně pokusil někdo zavraždit.

Kdo se ho rozhodl zlikvidovat?

Z jakého důvodu?

Z knihy Vomito Negro (Verdier 2011) přeložil Denis Molčanov.