Marta Ljubková

Od červené knihovny k oslavě vyprávění

Kateřina Tučková debutovala nepříliš zdařilou novelou Montespaniáda (Větrné mlýny 2006) o vztahu k ženatému muži. Kromě dalších publikací (beletrizující životopis Kamila Lhotáka, studie o prozaičce Věře Sládkové ad.) vydala román Vyhnání Gerty Schnirch (2010), jímž na sebe strhla kritickou pozornost a za nějž byla nominována na Magnesii Literu, Cenu Jiřího Ortena i Cenu Josefa Škvoreckého. Inspirovala se historickými událostmi a podobnou cestou se vydala i ve své třetí próze, v románu Žítkovské bohyně (Host 2012). V domácí literatuře stále fatálně chybějí silné příběhy, a Tučkové se právě jeden povedl.

Sklon Kateřiny Tučkové k psaní ve stylu červené knihovny - bez ohledu na závažnost látky - tentokrát výrazně ustoupil do pozadí ve prospěch strhujícího příběhu, takže mu lze odpustit i leckterá klišé. Nesmíte se však nechat zmást propagačním klipem vydavatele, který představuje tento román o konceptu identity ve dvacátém století a jeho turbulencích - paradoxně právě jako pokleslou, ženskou četbu.

Tučková je poučená a vzdělaná autorka, její erudice je patrná z práce s prameny, již osvětluje v závěrečné poznámce; próza komponovaná za použití různých zdrojů vybízí (ale nenutí) čtenáře k neustálé konfrontaci se "skutečností", s reálně existující literaturou i autentickým prostředím. Osada Žítková v Bílých Karpatech skutečně existuje, a o fenoménu tzv. bohování existují mnohé doklady. Díky autorčině obeznámenosti s věcí - a především díky jejím fabulačním schopnostem - však lze brát fikční svět an sich a jakékoli odkazy k realitě považovat jen jako bonus či zpestření.

Východisko románu Kateřiny Tučkové není v kontextu současné české prózy nikterak výjimečné a ani způsob literárního zpracování neznamená žádný mimořádný experiment. Hlavní hrdinka Dora Idesová, žena kolem čtyřiceti, průměrná regionální etnografka, zcela náhodou nachází zmínku o své tetě v seznamech StB. Hrůza z toho, co by se mohla o své milované předkyni dozvědět, ji přivede do archivů, a tak vlastně i nepřímo k jakémusi životnímu naplnění, jež jí ve výsledku "nutně" přinese i zkázu. Brněnská vědkyně navazuje na svoji někdejší diplomovou práci, aby očistila nejen památku své tety, ale vlastně všech kopaničářských "bohyň", žen, které se po staletí věnovaly léčitelství a věštění.

Idesové pátrání se pak stává cestou přes všechny možné představitelné druhy pramenů, což může znamenat příjemné osvěžení stejně jako jistý druh autorské pasti. Princip postupného odhalování rodinného (či lépe řečeno rodového) tajemství má doslova detektivní charakter, Tučková tu zkušeně trousí jednotlivé indicie. Tu klade otázky, na něž posléze nabídne odpověď, ale jinde ne. A tak Idesová místy provádí poněkud nemotivované veletoče a k některým informacím se dostává hodně zvláštní náhodou. Základní oporou při hledání pravdy - po jejíchž stopách se vydává nejeden hrdina české literatury, zejména ten žijící v dramatickém dvacátém století - je spis vedený na Dořinu tetu a opatrovatelku Terézii Surmenovou, řečenou Surmena.

Tučková velmi plasticky - prostřednictvím pseudoautentických archiválií - odvíjí příběh ženy, kterou komunistická zvůle musela považovat za "osobu nepřátelskou socialistickému zřízení". V první části románu se s Dorou noříme do marasmu sedmdesátých let, připomínáme si otřesné zacházení s dětmi a totální destrukci, jíž měly být podrobeny všechny režimu nepohodlné hodnoty. Dořino dětství - samo o sobě dost brutální, uvážíme-li, jak ze světa sešla její matka - je naprosto znásilněno odosobněným systémem, který rozerve rodiny ze zcela nesmyslných pohnutek. I když jak nesmyslných, o tom se dozvíme teprve časem (a taky ne zcela inovativně, známe-li dobře domácí literární kontext) - za vším vždy můžeme najít zlovůli a zahořklost individua, využívajícího režim ke svému osobnímu prospěchu a soukromé pomstě. Takovým člověkem je v Žítkovských bohyních estébák Švanc, jehož osudy tvoří neméně důležitou osu románu. Kontrast iracionální, těžko popsatelné - protože po staletí pronásledované a obdivované - schopnosti kopaničářských bohyň a individualizovaného osudu malé české svině, která se přizpůsobí za každých okolností, je totiž nosníkem celého příběhu. Odtud také čteme základní genderový konflikt románu - silné ženy versus ubozí muži -, který z knihy možná udělá literaturu pouze pro určitou část publika.

Archivní materiály slouží Tučkové jako odrazový můstek pro Dořiny asociace vzpomínek a reminiscencí; interpretací jednotlivých záznamů dochází Dora k novému výkladu vlastní minulosti. Na mnoha místech knihy jsou studované materiály poutavější (ve své strohosti a zdánlivé "neliterárnosti" mnohem mrazivější), zatímco osobní vzpomínky, případně čas aktuální přítomnosti, občas literárně krní, zapleveleny nesnesitelnými klišé: "Nastavila tvář slunci a zavřela oči. Byla unavená. Z usilovné snahy vpálit si do paměti každé slovo plasticky vtištěné do průklepových papírů ji řezaly oči, na spáncích cítila tlak, jako by jí někdo svíral hlavu kleštěmi." (s. 69)

Vedle těchto zdrojů se Dora ve svém stále hlubším a intenzivnějším pátrání uchyluje i k dalším pramenům - z minulosti se tak nějak vynoří její někdejší deník. Tím Tučková tematizuje psaní jako takové, byť ne zrovna šťastným způsobem. Právě existence Dořina deníku, jejího jediného emocionálního spřažence z dob pobytu v dětském domově, působí literárně velmi nevěrohodně, vratce, neústrojně. Odvolávání se na chatrnou paměť (a z ní do poslední repliky vydolované dialogy) plus zázračné zápisky z minula jaksi devalvují sílu archivního pátrání a odhalují autorčinu fabulační Achillovu patu - to, co nedokázala předat invenčnějším způsobem, musela "nacpat" právě sem. Přílišný spoleh na vyvolávané vzpomínky oslabuje nikoli účin příběhu, ale samotného pátrání, postupného odhalování (což je na celku prózy nakonec to nejsilnější).

V dalších částech pak přicházejí ke slovu - a to doslova, jsou citovány - i všechny další myslitelné způsoby: citace z literárních zdrojů, z Dořiny diplomové práce, z odborných posudků, z dopisů, udání, nechybí samozřejmě ani záznamy snů. A také ústní vyprávění pamětníků, které do značné míry představuje návrat k orálně šířené tradici - a zároveň na mnoha místech slouží i důkaz nevěrohodnosti osobního náhledu (ne ovšem, pokud vzpomínají žítkovské ženy). Když pak připočteme ještě rekonstrukce magických i lidových obřadů, Žítkovské bohyně představují summu možných způsobů narace a oslavu vyprávění ve všech jeho podobách. Dokonce jsme na to upozorněni i grafickou úpravou knihy, neboť se na několika místech využívají reprodukce novinových článků. Máme co do činění s přístupem, který se blíží skutečně spíš detektivní či antropologické nebo historické práci. A to je - jak již bylo řečeno - celkovému tahu a výsledné intenzitě prózy místy na škodu.

Na historické ose se příběh propadá z doby normalizace do období nacismu - a vytváří tak paralelu dvou nejšílenějších režimů, které se staví k "bohyním" odlišně, ve výsledku ale jen a pouze za účelem propagandy. Režim tu vždy představují konkrétní lidé s konkrétními osudy, vina tedy padá na jednotlivce, není abstraktní, vždy má svou příčinu - a tou bývá často boj s vlastními komplexy či scestnými ambicemi (jejich nositeli jsou muži). Tučková však jde historicky ještě mnohem dál, a jak je dlouhá tradice bohyň, tak je rozsáhlý i systém jejich soustavného ničení a perzekuce. Dostává se přes první republiku, rozpad monarchie až daleko k inkvizici, nastolujíc tím skutečně mnohem širší otázku identity. Existence tváří v tvář "nadpřirozenému" fenoménu totiž jako by determinovala každého, kdo se s ním setká, jako by fakt, že je člověk vystaven něčemu neobvyklému, teprve tříbil jeho charakter, spoluurčoval ho, ovlivňoval. Tak ani bohyně nejsou líčeny jako figury veskrze kladné. Své způsobuje všeobecně rozšířený alkoholismus, ale setkáváme se i s čarodějnicemi schopnými páchat nejen drobné zlo, nýbrž dokonce i proklít třeba celou rodinu...

S ohledem na množství zmíněných udavačských dopisů a pamfletů jsou Žítkovské bohyně až dějinami malého ubohého národa nenapravitelných bonzáků. Neustálá konfrontace charakteru pak kulminuje právě v obdobích represivních režimů, s nimiž se hlavní "objekt" pátrání, Surmena, vyrovnává. Ale zatímco nacismus přežije, komunismus ji zcela zlomí. Smrt "bohování" však paradoxně přichází se současností, dobou svobody, dobou bez zjevné ideologie. Pokud tedy nechceme přistoupit na to, že naší ideologií je právě nevíra v nadpřirozeno, záliba v technice a neschopnost přebírat a předávat moudrost předků. A tak se i Dora, která se nakonec dozvídá o rodovém prokletí, dopátrá k příčině vlastního životního traumatu, odhazuje zpupně poslední hmatatelné pouto se svými předky (náramek) - a nakonec za svou pošetilost hořce zaplatí. Dějiny bohování se tak svým způsobem metaforicky stávají dějinami nás všech.

Krutý závěr autorka zintenzivnila dalším zcizením - konečnou pointu se nedozvíme od hlavní hrdinky, ale od spisovatelky, která přichází do Žítkové, aby o místních bohyních psala román. Kromě šokujícího vyústění je samotný konec jakýmsi ironickým ušklíbnutím nad tím, nakolik lze skutečně věrohodně pátrat v minulosti a jak moc se člověk dozví, pokud danou skutečnost sám nezažil.

S radostným překvapením nad literárním zráním Kateřiny Tučkové musím konstatovat, že se jí "převtělení" do autorky zprávy o neznámém světě v tomto případě - navzdory drobnostem - zdařilo.

Kateřina Tučková, Žítkovské bohyně. Host, Brno 2012.